Dan Pražák je v bublině lidí prosazujících moderně pojaté vzdělávání známá postava. Na jaře se po hlavě vrhnul do distanční výuky vybaven všemi možnými nástroji i velkým technooptimismem. Když ale prvotní nadšení a zápal opadly, zůstala sedlina únavy, frustrace a pocit, že velký počáteční rozmach nemá přesvědčivý závěr.
Adéla Klečková si vždycky přála učit děti v rozvojové zemi. Pomýšlela na Afriku, ale nakonec ji osud zavál na indonéský ostrov Lombok. „Měla jsem tříletou zkušenost z české základní školy, ale na tu jsem mohla rovnou zapomenout. Lombocké děti jsou velmi temperamentní a hlučné.
Těšili jste se na začátek školního roku? Mnozí rodiče by to sice nahlas nepřiznali, ale někdy je prostě už těch prázdninových radovánek dost, chceme se zase vrátit k nějakému režimu a neřešit pořád, kam vyrazíme zítra na výlet. Na co se ale netěší prakticky nikdo – a klidně se k tomu přiznáme – jsou školní svačiny.
Barbora Karpíšková před časem založila tak trochu omylem v brněnském volnočasovém centru Lužánky kroužek pro divoké děti. Zjistila, že ji to s nimi baví a že jim intuitivně nabídla něco, co jim dělá dobře. To ji přivedlo k zájmu o otázky, jak umožnit i dětem se specifickými potřebami, aby si užily volný čas.
Irena Čajková odjela do Chicaga před více než čtvrtstoletím. Mělo to být na rok, je tam dodnes. Začínala jako servírka a barmanka, pak ale vystudovala a nyní vyučuje španělštinu na Chicagské univerzitě. Nejvíc ale miluje práci učitelky v české sobotní škole.
O přírodu se začal zajímat jako malý kluk, ovlivnilo ho Hnutí Brontosaurus, postupně se z něj stal jeden z nejznámějších vzdělavatelů na poli environmentální výchovy. Za svou činnost dostal Jiří Kulich před lety prestižní cenu Josefa Vavrouška. „Environmentálním žalem netrpím, spíš se přikláním k naději,“ říká.
První třída je obrovským zlomem v životě každého dítěte. V úterý do ní v ČR nastoupilo 107 tisíc dětí. Po letech hraní a tvoření ve školce na ně budou najednou kladeny úplně jiné nároky. Většina dětí si nakonec ve škole zvykne, někdy to ale může trochu zaskřípat.
Bylo to strašně zajímavé období, říká o koronavirových časech učitelka Petra Šubrtová z pražské sídlištní školy Petřiny-sever. Hodně se toho odkrylo. Třeba to, jak odlišná je práce, když ve třídě nesedí třicet prvňáčků, ale jen polovina z nich.
Jak se s návratem dětí do lavic perou v Evropě i v zámoří? Vypráví pět českých maminek s bydlištěm v pěti různých zemích. Vlády přijímají nejrůznější opatření a všude se doufá, že se nebude opakovat situace, kdy by děti musely opět být celé měsíce doma.