ADHD neboli porucha pozornosti s hyperaktivitou. Asi každý už o ní někdy slyšel, někteří možná mají dítě s ADHD v okruhu přátel nebo rodiny. Jako každá porucha i ADHD vzbuzuje nejrůznější otázky. Jak se k takovým dětem chovat? Co dělat, a co naopak ne? Britská televize BBC natočila o ADHD sérii čtyř reportáží, které pak spojila do krátkého filmu.
„Náš Dylan je jako takový ten králíček z reklamy na baterky. Všichni odpadávají, ale on jede, od rána do večera,“ vypráví hnědovlasá žena a další, sedící v kruhu kolem ní, se zasmějí. „Jenže i členové rodiny, kteří ho znají, mi občas říkají – prostě jen zlobí, měla bys mu dát pár facek.“ Dylan má ADHD a jeho matka se pravidelně účastní skupinové terapie rodičů ve městě Medway. A právě tuto skupinku si vybrala britská televize BBC, aby zformulovala ty nejpalčivější otázky o ADHD. A televize pak oslovila odborníky, aby získala odpovědi.
Je na ADHD i něco dobrého?
Co chtěly matky vědět jako první? Jestli je na ADHD také něco dobrého. A na to odpovídá jedenáctiletý Marcus: „Pro mě je ADHD něco jako moje superschopnost. Pomáhá mi přemýšlet o věcech netradičním způsobem. Takže určitě to má i výhody.“ A jaké to vůbec je, mít ADHD? Marcus svůj mozek popisuje takto: „Je to, jako kdybych byl v pokoji a kolem mě lítaly myšlenky jako rakety. Rozpráví tam najednou spousta lidí a psi se honí za hračkami. A někdo má ovladač od televize, ale nedokáže se rozhodnout, na co se chce dívat, a tak jen přepíná kanály. No a v tom všem pak na mě někdo promluví, a zlobí se, když se na něj hned nedokážu soustředit.“
I členové rodiny mi občas říkají: prostě jen zlobí, měla bys mu dát pár facek.
Marcusovi s jeho poruchou pomáhají kamarádi a učitelé ve škole a také jeho asistenční pes Cocoa. „Přál bych si, aby lidé chápali, že děti s ADHD nejsou prostě zlobivé,“ říká Marcus, a pětačtyřicetiletá Jannine, jíž byla porucha diagnostikována až před pár lety, dodává: „Jsem dospělá, mám práci, mám vlastní bydlení a spokojené manželství. To všechno je možné, i když máte ADHD. Nemá smysl tu poruchu popírat nebo nenávidět, stačí s ní pracovat. Jsem ohromně kreativní, mám spoustu skvělých nápadů. Taky dost hloupých, ale pořád to stojí za to!“
Je nutné hned sahat pro léky? A proč diagnostika poruchy trvá tak dlouho?
Psychiatrička Ann Conway Morris se na ADHD specializuje a říká: „ADHD je porucha, jejíž symptomy se musejí vyskytovat alespoň po dobu 6 měsíců a ve více prostředích. Chápu, že rodičům to připadá dlouhé, navíc musejí vyplňovat spoustu dotazníků, ale je to nutné, abychom dokázali odlišit například dítě úzkostné od dítěte s poruchou pozornosti.“ Matky z Medway tvrdí, že u jejich dětí se jednalo i o několikaletý proces, lemovaný například doporučeními školních psychologů, aby se rodiče účastnili rodičovských workshopů.
Rodiče dětí s ADHD mívají pocit, že je neustále někdo kritizuje. Přitom to bývají velmi dobří rodiče, jenže zvládat projevy těchto dětí je prostě náročné.
„Rodiče dětí s ADHD mívají pocit, že je neustále někdo kritizuje. Přitom to bývají velmi dobří rodiče, jenže zvládat projevy těchto dětí je prostě náročné. Každý rodič dítěte se speciálními vzdělávacími potřebami by měl mít možnost využít rodičovské skupiny a poradenství,“ zdůrazňuje Ann Conway Morris.
Jak s ADHD přežít střední školu?
„Mám pocit, že všechna podpora a asistence se soustředí na základní školy. Dylan už je ale na střední a jeho kázeňské potíže trvají. Proč středoškolákům s ADHD nikdo nepomůže?“ zlobí se matka čtrnáctiletého chlapce s poruchou pozornosti.
Štáb BBC se tedy zajel podívat na střední školu Rainford High, která se pyšní inkluzivním přístupem ke studentům. „Snažíme se, aby se tady prostě mohl cítit dobře každý, i studenti s ADHD. Jsme velká, rušná škola, což pro tyto mladé lidi může být celkem náročné, a to si uvědomujeme,“ říká ředitel školy Ian Young. „Aby nám usnadnili přechod z malé základní školy na tuto velkou střední, mohl náš syn posledního půl roku základní školy jednou týdně navštěvovat Rainford High. Seznamoval se s učiteli, všechno si fotil, udělal si z těch fotek takovou knížečku a o prázdninách si ji prohlížel. Myslím, že se tam brzy začal opravdu těšit,“ vzpomíná otec jménem Saleh na středoškolské začátky svého syna s ADHD.
Posledního půl roku základní školy navštěvoval náš syn jednou týdně vybranou střední. Seznamoval se s učiteli, všechno si fotil, udělal si z těch fotek takovou knížečku a o prázdninách si ji prohlížel. Myslím, že se tam brzy začal opravdu těšit.
Kate Thomas, speciální pedagožka ze školy Rainford High, má s dětmi s ADHD léta zkušeností. Jak to udělat, aby přechod na střední školu bolel co nejméně? „Je třeba, aby se dítě seznámilo s budoucím třídním učitelem co nejdřív. Učitelé z nové školy by měli o dítěti dostat maximum informací už předem. A hlavně, pokud má student na základní škole nastavené nějaké mechanismy a opatření, které mu život ve škole usnadňují, pak by si je rozhodně měl přenést i do nového prostředí.“
Celá dvacetiminutovka o ADHD je ke zhlédnutí (pouze v angličtině s anglickými titulky) na webu BBC, případně na YouTube kanálu BBC Stories.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
„Rodiče dětí s ADHD mívají pocit, že je neustále někdo kritizuje.“… to není pocit, ale fakt, sama jsem to v české společnosti zažila. Nejhorší jsou ty hloupé komentáře typu „že ho rodiče málo řežou..“ Život s ADHD dítětem je tvrdý. Víte, že ono za to nemůže a bude mít pravděpodobně doživotně problémy. Navíc je to často dědičné, takže vnoučata na tom mohou být stejně.
Dobrý den, máme syna s ADHD ( 18 let ) pokud je mi známo, deděčnost zde hraje roli pouze malé procento. U ADHD je alfou a omegou perinatální vývoj plodu a porod. Já konkrétně měla od cca 21tt vysoce rizikové těhotenství a porod velmi komplikovany a syn byl kříšen ( narodil se zástavou srdíčka).
Dědičnost je jen velmi malé procento. U dětí s komolikovaným porodem či „odchylkami“ v prenatálním vývoji je poměrně vysoké procento diagnostiky ADHD ať už ve větší či menší míře. Alespoň toto bylo sdělo nám od x/y odborníků, u kterých jsme byly než jsme byly diagnostikováni.
Dnes je již pojem ADHD poměrně dobře vysvětlený a nahlíží se na tyto děti zcela jinak, a umí okolí s těmito dětmi pracovat a akceptovat jejich „odlišnost“ ( netvrdím že všichni, i my se stále setkáváme s názory že je „divný“ a to jsme udělali obrovský kus práce a obrovský pokrok) ale dřívě tyto děti byly prostě „nevychované“ a problém byl samozřejmě okolím svalován na rodiče.
Synovi je 13 a problémy s okolím jsou stálé. Nevím, jak velké procento dětí má ADHD dědičné, ale byla jsem mnohokrát tázána, zda se to už v rodině vyskytlo (s poznámkou, že je to obvykle dědičné). U nás to spíš také zavinil nelehký porod. A máte pravdu, odborníci a lidé, kteří se s tím setkali, pro to mají pochopení, bohužel s většinou běžných lidí je to poněkud těžší (a to včetně řady pedagogických pracovníků).
Takže pointou článku je víceméně akorát přiživení se na obsahu videa, jehož autorem je někdo jiný. Žádná vámi přidaná hodnota.
Každý článek přece nemusí mít za každou cenu nějakou třeskutou pointu. Osobně bych to viděl tak, že lidé mají díky zveřejněnému článku možnost se alespoň orientačně seznámit s poruchou typu ADHD (byť v obecné poloze) a „přidaná hodnota“ je odkaz na video.
Díky. Přesně tak. Navíc jde o rubriku Doporučujeme, jejíž smysl je právě v doporučování různých zajímavých zdrojů mimo náš web.
A děláte to tím způsobem, že převyprávíte cizí autorský obsah a hodíte pod to svou značku. Skvělé.
Nemusí mít „třeskutou“ pointu. Stačila by jakákoliv, aspoň malá. V šíření informací a odkazů, které se na internetu už dávno válí v tisíci různých podobách, žádná přidaná hodnota není.
Místo článku, který v podstatě jen a pouze přepisuje obsah videa, by bohatě stačila samostatná stránka „Užitečné odkazy“ s odkazem na video a pár slovy komentáře.
Jenže to by EDUin vyprodukoval o jeden článek s PPC reklamama méně. A o to tady jde až v první řadě – o poskytování místa na reklamu. Ne o kvalitu práce.
Zkuste se na svět dívat pozitivněji a s nadhledem, ne za každou cenu vytahovat jeho stinné stránky :-)… Samozřejmě, že internet je plný rádobysenzačních kompilací, které po stopadesáté vytěžují do zblbnutí jedno téma. Zdejší článek určitě nemá ambice najít řešení problému (to ani reálně není možné) nebo vést vědeckou diskuzi. Také to nijak nazastírá, protože zdroj uvádí hned v preambuli článku. Smiřte se s tím, že řada starších lidí neumí AJ na takové úrovni, aby pro ně bylo samotné video na trubce srozumitelné.
A jestli článek uloví i pár čmrdlíků za reklamu, dopřejte jim to. Bez toho by dnes internet už asi nebyl. Takže buď nečíst nebo zapnout ADB.
Stejně, jako není třeba třeskutá pointa, není třeba ani to, aby každý článek nevyhnutelně přinášel řešení či vědeckou diskuzi. Stačí, když přinese něco NOVÉHO. Něco, co se tu všude neválí už tisíckrát, jen aby to tu bylo po tísícíprvé.
A klidně, ať se těmi penězi z reklamy třeba zavalí, co je mi po tom. Nejde mi o jejich peníze, ale o to, že kvůli nim cílí na kvantitu místo na kvalitu.
Jestliže Vám nepřipadá dostatečná hodnota fakt, že článek je česky přesto že video anglicky, tak lidem, kteří neumí tento jazyk, (a těch je drtivá většina), to jak velmi významná hodnota připadá.
No, o průměrné úrovni ovládnutí anglického jazyka v české populaci si sice přehnané iluze nedělám, když velká spousta lidí není ochotná učit se ani svou mateřštinu, ale zas tak bídně, jak vykládáte – tedy že by anglicky neuměli ani natolik, aby rozuměli jednoduchým titulkům v jednoduchém videu – na tom česká populace opravdu není.
Pár lidí, kdo neumí ani trochu anglicky, se tu možná najde, ale na ty tento reklamami prošpikovaný web, který už z podstaty PPC reklamy potřebuje masy, necílí. Kvůli těm pár lidem tento článek nevznikl.
Opět trefa, díky.Rozhodli jsme se článek podrobněji převyprávět kvůli tomu, že video nemá české titulky. V redakci jsme řešili, zda to má smysl, ale obsah nám přišel užitečný, takže jsme se rozhodli cizojazyčný materiál přiblížit alespoň takto. Doufáme, že někomu pomohl.
Ten popis ADHD je špatný. Vůbec to není tak, že je kolem plno zajímavých vzruchů, ale naopak. Okolo je plno nezajímavých vzruchů. Proto se člověk s ADHD nevěnuje vašemu „nezajímavému“ proslovu. Kdyby jste pronášeli něco, co považuje za zajímavé, ihned by jste viděli, jak vám věnuje adekvátní pozornost. Tohoto chování se pak dá využít, pokud víte co je pro ně zajímavé. (Teoreticky jednoduché, prakticky dost náročné, hlavně na čas okolí. Málokdo má čas věnovat jim tolik zvýšené pozornosti.)
Upozorňuji, že vycházím z vlastních zkušeností dospělého s přetrvávajícím ADHD. A nemohu podchytit každý jednotlivý případ.
Díky moc za popis toho, jak se cítíte. Mám malého syna, který mi to zatím nedovede osvětlit a teorie mi v pochopení jeho prožívání neposkytla použitelné informace.
Jsou dva typy ADHD. Jeden je dědičný a nikdo s tím nic moc nenadělá, zůstane člověku až do konce života. Druhý typ je způsobený něčím špatným v těhotenství, těžkým porodem apod. U tohoto typu je naděje, že se mozek dítěte dovyvine a ADHD samo zmizí.
Myslím, že horší, než hloupé komentáře lidí, kteří nemají tušení co všechno obnáší mít dítě s ADHD je, že se rodiče sami trápí tím, že to nezvládají a že nejsou dost dobří. Pokud je ta možnost, je dobré si popovídat s lidmi co jsou na tom stejně a podpořit se navzájem. 🙂
Souhlasím s Vámi sama mám syna ADHD 15 let. Od malička jsem si snad milionkrát číkala co dělám špatně?? Někdy Vám prostě rupnou nervy a pak ječím jako pomatená (úplně zbytečně). Přitom ten kluk je v podstatě úžasný, skvělý, chytrý tak proč dělá to či to?? Ale dnes už musím říct, že s výkyvy spíše počítám a naopak jsem překvapena, když v danou chvíli nenastane. Řekla bych, že s přibývajícím věkem nejsou ty excesy tak vyčerpávající a jde vidět, že i on zvládá se sebou lépe žít. Protože ne jen pro mne jako pro rodiče je to náročné, ale hlavně pro něj, protože si prostě nemůže pomoct a následky ho trápí.
Jsem člověk, který se raději dvakrát zeptá, než, aby jednou vyslovil názor a zaškatulkoval. Má někdo povědomí, nebo zkušenost s tím, kde je hranice, nebo jak rozlišit dítě s ADHD a dítě, kterému nebyla poskytnuta řádná rodičovská výchova. S pojmem ADHD jsem se setkala až na školeních v pedagogicko psychologickém centru a to už jsem pracovala 27 let s dětmi a s takovým případem jsem se nesetkala. Jen jedno dítě byly svým chováním dost zvláštní, ale to měli problém oba rodiče se svou závislostí.