„Děti, které mají vážné poruchy chování, nedokážeme převychovat tím, že je budeme trestat. Na to jsou zvyklé,“ říká psycholog Lars Lysker. V Norsku pracuje v jednom z center, které se zabývají pomocí obětem násilí, traumatu a prevencí sebevražd. Pracuje s dětmi a adolescenty, se kterými si jejich rodiče a učitelé nevědí rady.
S jakými dětmi pracujete?
Soustředím se na děti, které trpí takzvaným komplexním traumatem. Takových dětí je ve společnosti až překvapivě velké množství, ale značná část z nich uniká diagnostice. Jsou to často prostě zlobivé, agresivní, problematické děti, jejichž chování málokdo chápe.
Co to znamená komplexní trauma? Jak si to můžeme představit?
Psychologové se často setkávají s lidmi, kteří zažili nějakou traumatizující událost, jako je znásilnění, přepadení nebo autonehoda. V důsledku takové události se u nich může rozvinout posttraumatická stresová porucha. Pokud ale jejich život až do této strašné události byl víceméně v pořádku, mají velkou šanci, že se s pomocí terapeuta z toho dostanou a budou zase v pořádku. Jejich mozek utrpěl šrám, ten se ale může zahojit.
Když dítě vyrůstá v chaotickém, nepředvídatelném prostředí, jeho mozek se vyvíjí odlišně od mozků ostatních dětí, které měly větší štěstí.
Já ovšem pracuji s dětmi, jež za sebou mají celou historii traumatizujících událostí. Jsou to děti, které vyrůstaly v neustálém stresu. Byly zanedbávané, týrané, zneužívané; jejich rodiče pili, brali drogy, nebo se o ně prostě nestarali. Když dítě vyrůstá v chaotickém, nepředvídatelném prostředí, jeho mozek se vyvíjí odlišně od mozků ostatních dětí, které měly větší štěstí. Takový mozek se totiž stane supervýkonným v jediné schopnosti: přežít. Bohužel v dalších oblastech už se mu tak dobře nevede.
V čem jsou mozky a prožívání těchto dětí tak odlišné? Jak to konkrétně vypadá?
Každý máme v mozku poplašný systém, který se aktivizuje, když se cítíme ohrožení. U těchto dětí je ale tento systém ohromně přecitlivělý. Snadno se aktivizuje a organismus se tak dostává do stavu „bojuj nebo uteč“. Naopak další systém, který je zodpovědný za uklidnění a seberegulaci, mají tyto děti velmi slabý.
Tyto děti neumí jen tak vyskočit z paniky nebo vzteku, protože se to nikdy nenaučily. Neumí se samy zregulovat a uklidnit, a není to jejich chyba.
Dám příklad: tady v Praze jezdí spousta tramvají, a já na to nejsem tak úplně zvyklý. Cestou na tento rozhovor jsem vstoupil do kolejí, a najednou vidím, jak se na mě řítí tramvaj. Uskočil jsem zpátky, úplně instinktivně. To zafungoval můj systém odpovědi na nebezpečí. Teď, o pár minut později, s vámi můžu o tom v klidu mluvit, protože následně naskočil můj systém seberegulace. OK, neumřel jsem, je to dobré. Tyto děti ale z paniky nebo vzteku jen tak vyskočit neumí, protože se to nikdy nenaučily. Neumí se samy zregulovat a uklidnit, a není to jejich chyba. Zkrátka u nich stačí velmi jemný spouštěč, aby se veškerá krev odplavila z kortexu – „chytrého“ mozku – a přelila se do prastarých částí mozku, které se vzpírají regulaci.
Co vás přivedlo k péči o tyto děti?
Zažil jsem před několika lety takovou příhodu. Zavolali mě jako psychologa k chlapci, který prošel několika pěstounskými rodinami a ústavy, vystřídal celou řadu škol, a nikde si s ním nevěděli rady. Měl agresivní záchvaty, ničil věci, křičel, prostě hrůza. Takže jsem přijel do té školy a čekal jsem, že se setkám s monstrem. A přišel drobný kluk, usmíval se a podal mi ruku. Hezky jsme si povídali o jeho záchvatech vzteku. Říkám mu, co příště uděláš, až ten vztek přijde? A on, půjdu za dospělým a promluvím si s ním o tom. Rozloučili jsme se, já jsem měl z toho setkání super pocit. Říkal jsem si, tohohle kluka vyléčím.
Ještě, než jsem si sbalil tašku, uslyšel jsem z chodby řev. Válel se tam ten kluk, úplně běsnil, a na něm ležel sociální pracovník a učitel. V tu chvíli mi došlo, že jsou poškození, na která prostě terapeutický rozhovor a získávání vhledu absolutně nestačí. Stačí ten nejdrobnější stimul a spouští se systém v mozku, který má za úkol zajistit přežití. A přežití je nadřazené všemu.
A co tedy v práci s těmito dětmi funguje? Jak jim pomoci?
V Norsku jsme v posledních letech došli k tomu, že děti se chovají dobře, pokud je to v jejich silách. Děti se nechovají špatně proto, že by nám to dělaly naschvál, ale protože to jinak neumějí. Řeknu vám jedno: tresty a přísnost absolutně nefungují. Když dítě devadesátkrát pošlete do ředitelny, a ono to nezabírá, čekáte, že po devadesáté první to zabere? Výhrůžky a násilí nefungují také – to ty děti nezřídka znají celý svůj život. Ony žijí v tom, že svět je nebezpečné místo a lidé nejsou hodní.
Když se běžné dítě, které vyrůstalo standardním způsobem, chová příšerně, můžeme mu říct: „Jdi na chodbu, a vrať se, až se uklidníš“. Takové dítě se totiž uklidnit dokáže. Dítě, které zažilo komplexní trauma, absolutně nepochopí, co tím myslíte. Ono se uklidňuje tak, že řve, rozbíjí věci, nebo se řeže žiletkou.
Abychom s těmito dětmi dokázali zacházet, musíme úplně změnit svůj přístup a své myšlení. Musíme chápat, že když křičí a perou se, nebo se naopak odstřihnou a zírají tupě do zdi, že to je jejich způsob, jak se uklidňují a regulují. Jinak to nedokážou. A my musíme tisíce a statisíce špatných zkušeností, které ty děti mají, pomalu přepsat dobrými zkušenostmi. Musíme jim vytvořit a ukázat bezpečí. A musíme být připraveni na to, že jim dlouho potrvá, než pochopí, co to takové bezpečí vůbec je.
A co na to učitelé u vás v Norsku? Jak se na vaše myšlenky tváří?
No, měli jsme na toto téma poměrně žhavou společenskou debatu, která stále pokračuje. Učitelé se obávají, že když nějakému chování budou věnovat pozornost, tak v něm děti budou jen utvrzovat. A jak k tomu pak přijdou žáci, kteří jsou hodní a nevyvádějí? My na to říkáme, že učitelům samozřejmě patří podpora specialistů, musí se mít s kým poradit. Ale v zásadě je to tak, že tyto děti jsou zvláštní a mají zvláštní potřeby. Nepotřebují terapii, potřebují získat spoustu dobrých zkušeností. A nerozmazlíme je, toho není třeba se obávat.
Musíme tisíce a statisíce špatných zkušeností, které ty děti mají, pomalu přepsat dobrými zkušenostmi. Musíme jim vytvořit a ukázat bezpečí.
Nedívejme se u dítěte na jeho chování, podívejme se za něj. Přemýšlejme o tom dítěti. Svým chováním nám ukazuje své potřeby. Jeho rodina a okolí tyto potřeby přehlíželi, ale když je dítě nemá dosycené, nehneme se dál. Je to stejné, jako když k vám náhle vaše šestiletá dcera začne každou noc chodit do postele. Když přijmete, že v tu chvíli tu potřebu prostě má, tak u vás stráví pár nocí a pak chodit přestane.
„On se chová jako čtyřletý! Co s ním?“ řekne mi učitel o problematickém studentovi střední školy. Na to je jednoduchá odpověď: chovejte se k němu, jako by mu byly čtyři. Bylo by fajn, kdyby se dokázal chovat adekvátně ke svému věku. Evidentně v tu chvíli ale na víc nemá kapacitu.
Co ale může takový učitel udělat, když se mu ve třídě rozloží patnáctiletý kluk, lítá a rozbíjí věci?
Tak na to se učitelé často ptají a očekávají nějaký snadný recept, kouzelnou formulku. Tu já ale nemám. V podstatě je potřeba to dítě jakkoliv uklidnit. Ve chvíli, kdy je v amoku, stejně nevnímá, co mu říkáte. Vnímá tón, výraz vaší tváře. V kortexu – té „chytré“ části jeho mozku – je v ten moment úplně prázdno, všechna krev se nahrnula do míst zodpovědných za stresové reakce.
Každý člověk má něco, čemu říkáme „zóna tolerance“. Jako kojenci tu zónu máme uzoučkou. Jak rosteme a zažíváme, že svět je bezpečné místo, že nebezpečí pomine, že se máme o co a o koho opřít, tak se tato zóna rozšiřuje. Děti s komplexním traumatem tuto zónu mají také velmi úzkou a velmi snadno se z ní dostanou někam, kde se propadnou do chaosu. Při práci s nimi se musíme soustředit na ty chvíle, kdy fungují. Tehdy má smysl s nimi mluvit, bavit se o vzteku a dalších nepříjemných pocitech. A postupem času se ta jejich zóna začne rozšiřovat. Nezachrání to psychiatr, ale jenom a jenom spousty dobrých zkušeností, s jejichž pomocí se mozek přestaví, přestane být tak přecitlivělý, vytvoří si toleranci.
Ve chvíli, kdy je dítě v amoku, stejně nevnímá, co mu říkáte. Vnímá tón, výraz vaší tváře.
Vybavuje se mi případ kluka, který míval strašné záchvaty vzteku. Nikdo nemohl přijít na to, co je spouští. Pak jsme si povídali o jeho dětství a zjistili jsme, že osm let žil s otcem alkoholikem. Doma bylo všechno v pohodě, dokud si táta neotevřel pivo. Zasyčení lahve startovalo u toho chlapce pocity absolutní hrůzy a vzteku. Jako malý se otce bál, a přitom měl pocit, že musí chránit mámu a malou sestřičku. Vypěstoval si superschopnost uslyšet syknutí lahve na sto metrů, protože na tom záviselo jeho přežití. Jenže ve škole o pár let později měli automat na kolu a lahve tam syčely ve třídách i na chodbách… A to, co pro toho chlapce dlouho bylo řešením, se náhle stalo problémem. Už to nefungovalo.
Co myslíte, je pro tyto děti lepší inkluze, nebo raději speciální školy, v nichž se jim dostane odborné péče?
Na tuto otázku nemám jednoznačnou odpověď. My jsme v Norsku tyto speciální školy skoro zrušili, máme jich opravdu už jen pár a pořád v tom společnost nemá tak úplně jasno, zda to byl dobrý nápad. Já sám za sebe tak to vidím takto: nepřijde mi dobré, aby dítě trávilo ve speciální škole většinu své školní docházky. Chceme, aby se naučilo chovat „normálně“. To se ale nenaučí, když bude ve třídě pouze s dvaceti dalšími dětmi, které se standardně nechovají. Dvacítka narušených dětí vytvoří dohromady velmi nepředvídatelné prostředí – ale byla to přece nepředvídatelnost prostředí, která těm dětem trauma způsobila!
Podle mě je dobré, když jsou k dispozici krátkodobé intenzivní programy, během nichž se dítě diagnostikuje, stabilizuje, a pak se vrací„do světa“. Chceme ty děti přece zapojit do společnosti. Jinak jim říkáme, že jsou špatné, že jejich chování je jejich chyba. Američané mají takové rčení „volej na psa jménem a on se ho nakonec naučí“. Když uděláme školu budoucích kriminálníků, co z nich asi nakonec vyroste? A nebude to jejich chyba. Nemůžeme tyto děti takto nálepkovat. Speciální školy jsou navíc nesmírně drahé, a já sám bych raději ty peníze viděl u asistentů v běžných školách a u školních psychologů.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
„A my musíme tisíce a statisíce špatných zkušeností, které ty děti mají, pomalu přepsat dobrými zkušenostmi. Musíme jim vytvořit a ukázat bezpečí. A musíme být připraveni na to, že jim dlouho potrvá, než pochopí, co to takové bezpečí vůbec je.“
„Podle mě je dobré, když jsou k dispozici krátkodobé intenzivní programy, během nichž se dítě diagnostikuje, stabilizuje, a pak se vrací„do světa“.“
Takže na jednu stranu musíme u těch dětí přepsat statisíce špatných zkušeností, a na stranu druhou stačí na jejich stabilizaci KRÁTKODOBÝ program? Nedivím se, že učitelé, kterým je toto přednášeno, mají obavy a otázky, a nemyslím si, že prosté: „toho není třeba se obávat“ je dostatečná odpověď.
Manipulujete s texty, které jste vytrhl ze souvislostí.
Ne, že bych souhlasil, ale třeba změním názor, až mi povíte, o čem přesně mluvíte. 😉
Nevím zda manipulujete a nevím zda na to míří Lenka, co ale vidím, že věta „toho není třeba se obávat“ patří k tomu, že děti popisovaným přístupem nerozmazlíme, ne k uklidnění učitelům – těm patří podpora specialistů. Stabilizace, pak je něco jiného, než onen „přepis“ negativních zkušeností.
No vzhledem k tomu, že jste měl potřebu se k této domnělé manipulaci vyjádřit, sice možná nevíte, kde je pravda, ale sám pro sebe máte jasno. 😉
Ano, stabilizace a přepis zkušeností jsou jiné věci, ale například není jasné, co to ta stabilizace má být, ani jak jí u těchto dětí má být dosahováno v krátkodobých programech, když to, co ty děti potřebují, má být dlouhodobá péče. Na to jsem jen vyjádřil pochopení pro obavy učitelů, pokud musí čelit podobnému nedostatku informací.
A přesto tady musím čelit obviňování z manipulace s fakty, od lidí, kteří se neobtěžují přečíst co píšu. Je to tu takový kolorit, tradice nastavená zdejší cenzoredakcí. 🙂
No, možná by bylo dobré nemuset vaše komentáře nalézat pod všemi články.
Jestli máte potřebu vyhazovat ostatní diskutující, můžete kdykoliv sama vypadnout, Lenko. Nikdo Vás tu nedrží.
Václave, copak jste nepochopil, že Lenka má zdejší diskutující za své žáky a v momentě, kdy se jí něčí názor znelíbí, používá praktiky stejné, jako u ní ve třídě? Za dveře zde být vykázán nemůžete, tak alespoň pryč z diskuze 😉 Teď dostanete přinejmenším důtku, že jste odporoval a dokonce projevil svůj názor!! Styďte se!! Škoda, že nejde připojit Vaše foto, jak klečíte za trest v koutě na hrachu :)) Přitom Vaše komentáře jsou mnohdy zdrojem k zamyšlení, dobře se čtou a pokud si do nich člověk nevkládá své vlastní předsudky, dávají i smysl. Text si čte každý ve svém vlastním tónu, tudíž tím reflektuje své vnitřní rozpoložení. Kdo chce, může v něm vidět manipulaci, aroganci, sobeckost, agresi, atp. Já to zase vnímám tak, že jste vytržené souvislosti dal do souvztažnosti.
Myslím, že kdybych takové foto vytvořil, hodil na net a sem umístil odkaz, že by se ta myšlenka, jak klečím někde na hanbě v rohu, líbila i zdejší „ředitelce školy“ natolik, že by takovému odkazu udělila i výjimku z diskuzních pravidel a nechala ho tu. 😀
Díky za Vás a za každého, jako jste Vy, Kateřino. S některými lidmi si opravdu připadám jako žáček trestaný za vlastní názor.
Lenko, vážně pod všemi? I pod těmi, kde není komentář žádný? 😮
Dobrý den, Václave.
„Co ale může takový učitel udělat, když se mu ve třídě rozloží patnáctiletý kluk, lítá a rozbíjí věci?
Tak na to se učitelé často ptají a očekávají nějaký snadný recept, kouzelnou formulku. Tu já ale nemám. V podstatě je potřeba to dítě jakkoliv uklidnit. “
Hmmm, ovšem bez násílí a tělesného kontaktu, předpokládám…..
Dítě, které se skutečně nedokáže ovládat a je násilné a destruktivní potřebuje dlouhodobou odbornou péči. Ovšem norové věří, že „Nezachrání to psychiatr, ale jenom a jenom spousty dobrých zkušeností, s jejichž pomocí se mozek přestaví, přestane být tak přecitlivělý, vytvoří si toleranci.“
Čest norským učitelům.
Doporučení tady je, jak se asi zachovat a jak ukazovat dítěti tu opačnou stranu mince. Ale jak to udělat, když na jedné straně je to dobré, to znamená skvělý učitel, který chce zvrátit zlo, když po příchodu domů se dítě dostane do situace s odvrácenou tváří a rodič mu již v dost v útlém věku téměř od narození předvádí jak zacházet s matkou dítěte, která to nakonec se životem vzdala a rodič pokračuje ve výchově v rámci návštěvy podniků pro dospělé. jak potom dokázat na které straně je pravda a co si má dítě vybrat? Tohle není vymyšlený příklad, tohle je skutečný život. To ještě nepřišla ZŠ.
Pokud je to tak zlé, tak by měl zasáhnout ospod. Okolí musí umět
„udat“ rodiče, kteří nezvládají rodičovskou roli. Ale je to těžké, to je mi jasné.
A jak zvládnout záchvat 15letého, který je agresivní, to učiteli skutečně neporadili. Mluví o využívání klidných momentů a to je cesta, ale stejně by tam měl být přítomen spíš psycholog. Nechat to na učiteli mi nepřijde fér.
Máte pravdu , Markéto , jenže okolí dělá mrtvého brouka – v naprosté většině případů ! Nikdo si nechce dělat problémy a “ pálit prsty “ , poštvat si na sebe třeba agresivního alkoholika a jeho případné kumpány z hospody . Já mám za sebou takovou zkušenost z dětství a mládí – rozpad manželství rodičů , otec začal pít a být doma agresivní , došlo i na vyhrožování vraždami , sebevraždami , já jsem chodila do školy a doma vyloženě trpěla , věděl to celý náš dům , všichni sousedé i okolí , myslíte , že někdo někdy pomohl ? Tvářili se , že nevidí , neslyší …. V dospělosti jsem se dlouhá léta dostávala z neurotických potíží , léčila se s depresí , na odborníka jsem se obrátila až jako dospělá sama . Dítěte se nikdo nezastane , nechce si proti sobě poštvat dospělé . To je úděl malých a slabých . Vím , o čem mluvím .
Můj otec také pil. Napadal nás „pouze “ slovně, ale i tak mě doteď některé zvuky a situace dokáží rozklepat.
Já jediná ze 4 sourozenců jsem se o deprese pouze otřela. Starší sestra si prošla šílenou depresí a posléze maniodepresí, má částečný ID. Mladší bratr má též maniodepresi. Mladší sestra si prožila těžkou poporodní depresi a nakonec zůstala sama s 2 malými dětmi…..Jaké by to bylo, kdyby otec nepil? Mylím, že rozhodně lepší, protože mamka by byla jiná… ve větší pohodě a neutrápená.
I Vám dobrý den, Markéto.
Nevím, jestli to Norům funguje (jestli ano, pak jak říkáte – všechna čest), ale za sebe musím říct, že se mi víc líbí americký model pro tyto situace, kdy jsou děti sice ve skupině s dalšími sobě podobnými, ale jsou vytrženi z běžného prostředí, které obvykle obsahuje různé stresové spouštěče. Jsou třeba půl roku v nějakém lesním táboře, kde se v klidném prostředí mohou učit vycházet spolu i s vedoucími, respektovat jeden druhého a spolupracovat spolu. Učí se tak pravidlům i schopnosti se ovládat, a až to dovedou, vracejí se pak do běžného života, kde to vše nadále rozvíjejí, aniž by tím omezovali či ohrožovali sebe nebo druhé.
To je dobra poznamka. Ja to chapem tak, ze pokial funguje vladtna rodina alebo sirsia, kde dieta vyrasta, nena zmysel mz pruvidit dalsiu traumu odobratim z tejto rodiny, kde ma vzrahy a je zvyknute ani ho traumatizovat dlhodobym pobytom mimo domova. To by malo este debastcnejsie naskedky. Preto kratkodoby program a naspat domov. Pokial taku rodinu nema, doma je peklo a uz sa to riadne prejavuje v jeho spravani a sud sa ho rozhodne vynat, potom je na rade nahradna rodina, ktora by mala prepisovat tisicami dobrych zazitkov, takym spravanim ake doma nikdy nezazil.
Dokud tam budou mít Barnevernet a budou odebírat děti rodičům ve velkém, tak ať se pak nediví, že je většina dětí traumatizovaná.
Vaše dva případy jsou o alkoholismu, ten, co jsem uvedla už se dostává do světa drog. A myslím si, že z toho už snad ani úniku není, pokud ten člověk sám na to nepřijde a nechce to změnit. Bojím se, že bude zůstávat čím dál větší skupina zoufalců, kteří si nebudou vědět se svým životem rady. Nevím, jestli tahle vlna má nějakou cestu k řešení.
Těmto dětem většinou chybí hlavně láska rodičů. Rodiče jsou nuceni trávit svůj čas v práci už od útlého věku dítěte a vychovávají je cizí lidé, kteří jim lásku dát nemohou a ani nemají důvod proč jim jí dávat. Typickým příkladem je Francie, nevím jak to mají v Norsku (ale vzhledem jejich zločineckému Barnevernetu si nedělám iluze), ale jít po šestinedělí práce, zakázat spát dětem s rodiči atd.. je hloupost.
Myslím, že jste první větou vyjádřil všechno. U nás je to teď krásný příklad ze světa sportu. Dva mladí hokejisté hrají jako o život a ještě stihnou narození svých potomků. Je to velká síla a motivace, třeba se jim podaří něco vyššího. Ale lidé mají svůj běžný život a měli by přemýšlet o tom, co bude, až své dítě přivedou na svět. Současná doba víc rodiny rozděluje, každý hledá sám své bydlení, odchází od rodičů, kde někdy bývává dost velká podpora při začátcích, ale taky to musí být souhra. ne přetahovaná o dítě. Dítě by už od malička mělo poznat, kde má své místo, útočiště a svou jistotu, bezpečí. Pokud to tak není, hledá nějakou jistotu jinde, ne vždy to vychází. Pak je to nejistota a hledání úniku.
Norský psycholog…………díky, nechci.
Obecně ve mě slovo psycholog vzbuzuje hrůzu. Toto uměle vytvořené povolání dává této skupině lidí jakýsi patent na rozum. Radí každému a radí ve všem, a všemu rozumí.
Ve spojení s umístěním pana chytrého do Norska je to obzvláště alarmující, vzpomeňme na tu jejich všemocnou, polofašistickou „sociálku“ !!!
Máte zkušenosti s dětmi, na které se vztahuje „komplexní trauma“? V čem vidíte největší rozdíl oproti panu „psychologovi“?
Mám zkušenosti s těmito dětmi. Pan psycholog má určitě pravdu v tom, že tyto děti potřebují být v bezpečnem prostředí. V Českých poměrech to znamená, že dítěti zajistíte asistenta ve školce, který se věnuje všem ostatním a světe div se, to dítě pořád zlobí. A protože je náročné, nevezmeme ho na výlet. Ve škole si asistent vezme do třídy kávu, chodí po třídě a zapisuje učitelce čárky k dětem, které dle jejího názoru nepracují a dítě, které ho potřebuje sedí samo a kouká. Mám chlapce, který má velké problémy se sousředěním, ve škole nepracuje a je za to trestán poznámkami, přitom doma udělá vše co mu zadáme, pravda individuálně! Odpověď učitelů nemame na něho čas. „Na speciální školu je moc chytrý, na normální školu hloupý a má smůlu, že se narodil do špatné rodiny. “ je závěr vyšetření v PPP. A teď mi řekněte kde je to bezpečí? Problém je v tom, že každý si pod péčí o dítě představíme něco jiného. Já spolupráci všech v zájmu dítěte, jiní spolupráci v zájmu něčeho jiného.
tak ono taky nějak autor jaksi neví co vyváděl za těmi dveřmi než na něm ti dva leželi…
hlavní problém je totiž v tom že nějaké chování je prostě potřeba přerušit okamžitě – jak tu byl dávno jiný příklad- dítě v tramvaji kopající do sedačky s tím dítětem – jiného člověka- a maminka mu to X minuát vysvětluje že to nesmí…
řešení – okamžitě kobnout do sedačky – přímo mu navodit situaci kterou způsobuje jiným a která je jiným nepříjemná aby si to pěkně zažil.
Pan psycholog objevil Norsko…; ale bude se mu to v jeho mateřské zemi hodit, až se Nová doba přelije ze Švédska i tam…
… Pak jsme si povídali o jeho dětství a zjistili jsme, že osm let žil s otcem alkoholikem. … Osm let? V Norsku? Tam, kde je bůh Barnevernet? Neobvyklé.
Také mi to přijde divné. Asi žil někde v chaloupce za četnými lesy a tam se barnevernet bál
Paní Jaroslavo, já jen na obhajobu asistentů pedagoga. Při své dlouholeté práci jsem si vždycky musela a poradila sama, hledala informace a zkoušela nové. Na konci, kdy už jsem se chystala na odchod jsme dostaly dítě, které díky tomu, že téměř do pěti let mělo tak chudou slovní zásobu, že se neumělo s dětmi domluvit, a nejen to, začalo používat prostředky násilí aby na sebe upozornilo. Bylo toho někdy víc než dost a my učitelky jsme se bály o zdraví ostatních dětí. Přivolaly jsme si na pomoc pracovnici SPC. ale žádné větší doporučení jsme nedostaly. Po konzultacích s matkou, nám ona sama řekla, že když to nezvládáme, ať si tedy zažádáme o asistenta pedagoga. Bylo to právě od této matky zvláštní gesto vzdoru. Ale to, že jsem došla v závěru své celoživotní praxe až tak daleko, ve mně vzbudilo obavy, jak to asi dopadne. Paní nastoupila, já ji znala jen tak z toho, že měla u nás dítě v jiné třídě. Začátky spolupráce byly dobré a začaly jsme si na sebe zvykat. Hlavně si začalo zvykat dítě. Mělo u sebe někoho, kdo se k němu choval příjemně, jednal s ním jako s člověkem, který potřebuje pomoc. Situace se začala obracet k lepšímu. Ten půl rok spolupráce s touto paní mi dal velkou zkušenost. Dítě se měnilo každým dnem, začalo mít zájem, rozvíjela se slovní zásoba, zlepšovala se komunikace a navazování kontaktu s dětmi. Ale určité prvky, pořád překonávaly, zvláště impulsivnost při pobytu mimo budovu školy, což bylo dost náročné na pozornost učitelky. Asistentka na vycházky už nechodila. Ale pomohla nám s tímto dítětem tak, že nakonec obstálo u zápisu do ZŠ v druhém roce při odložené školní docházce. Na mámu dítěte mám svůj názor, ale ta naše práce a zvlášť práce paní asistentky pomohla dítěti tak, že vydržel v rámci ZŠ pět let školní docházky než přecházel jinam. Vztah matky a její postoj se taky změnil k lepšímu. Uvidím, kam se toto dítě dostane. Ale paní asistentku si nechaly na škole a pokračuje s dalšími dětmi, protože hned při nástupu u nás začala se studiem a problematiku zvládla v závěrečné zkoušce na výbornou. Já ji za její práci moc děkuji a vážím si ji za její vztah k dětem a zodpovědnost. Znám ještě jednu takovou, která pracuje také na této škole. Dávají a mají ještě dětem hodně co dát.
Popisovala jsem zkusenost, prave aktualni. Verim, ze jsou lide, kteri to zvladnou a nemusi byt zrovna vysokoskolaci. Pokud je jejich predmetem zajmu dite a informace k problematice. Dekujme za kazdeho takoveho asistenta. My v domove asistenty nemame a musime takove deti zvladnout. Dokonce je bereme na vsechny vylety a akce a o devcatko ze skolky se skoro pretahujeme, protoze ac je ziva, tyhle veci zvlada bravurne. A pak vam skolka rekne, ze ji nemuzuo vzit n vylet i kdyz ma asistentku.