Matěj bývá pravidelným hostem v klidové místnosti. Aby mohl snadno odejít ze třídy a zároveň, aby nebyl rozptylován pohledem na celou třídu, sedí letos u dveří a vepředu. FOTO: Kateřina Lánská

Mohou školy zvládnout nezvladatelné děti? Problémoví žáci potřebují zažít, že jim někdo věří

Vykřikují, urážejí a fyzicky napadají spolužáky i učitele, pro sprosté slovo nebo ránu nejdou daleko. Problémových dětí v českých školách není málo a podle učitelů jich spíš přibývá. A jak ukázala další epizoda televizního seriálu Ochránce, nikdo si s nimi příliš neví rady. Vyřešily by situaci speciální školy pro děti s poruchami chování, nebo by se školy měly naučit zvládnout nezvládnutelné?

Matějovi bude letos čtrnáct, chodí do osmičky. Je to chlap jako hora a jsou s ním problémy. Při výuce hajluje, vykřikuje hesla podporující takzvaný Islámský stát. Se spolužáky se často popere, protože vyprovokovat se nechá snadno a ruka mu uletí, ani neví jak. Když nedělá „bordel“, aspoň si kreslí hákové kříže a posílá učitelky do… Radši by byl doma a hrál střílečky na počítači nebo sledoval detektivky a různá videa. Někdy se při vyhledávání na internetu dostane na weby, kde jsou fotky lidí po dopravních nehodách nebo teroristických útocích, někdy i videa zabíjení a atentátů. Když ho někdo ze školy naštve, tak mu takové video pošle.

Matěj má někdy pocit, že sám žije v počítačové hře, a když ho někdo vytočí, tváří se, jako že nabíjí zbraň a střílí. Někdy vidí v očích spolužáků strach, a to je mnohem lepší, než když se mu smějí nebo si od něj zhnuseně odsedají. Což se děje, protože Matěj má lehkou obrnu, špatně mluví a občas se třeba polije pitím. Jenže on jim všem ještě ukáže!

Nechceme je odklízet, chceme je zvládnout

Takových Matějů je v českých školách spousta. Jsou to většinou kluci v pubertě, kritická je hlavně sedmá a osmá třída. Zkrotit se prakticky nedají, často během druhého stupně vystřídají i několik různých škol, pak třeba i diagnostický a výchovný ústav… A nebo jako Matěj (který sice existuje, ale v realitě se Matěj nejmenuje) mají štěstí na školu, která si s nimi poradit dokáže.

Čtěte také  Co s násilím ve školách? Pomáhat, nikoliv trestat, tvrdí odborníci. Většina “problémových” dětí sama zažila trauma

„U nás ve škole jsme zkušeností zjistili, že velké očekávání, že nám, respektive dítěti, někdo pomůže zvnějšku, není příliš reálné. Pokud se soustředíme na to, kam problémové děti ‚uklidit‘, ztrácíme čas a energii, kterou bychom měli raději směřovat do zvládnutí situace,“ vysvětluje Kateřina Mannová, výchovná poradkyně ZŠ Velké Hamry. Škola leží v oblasti, kde žije mnoho sociálně slabých, navíc nejbližší středisko výchovné péče je až ve 45 minut vzdáleném Liberci, kam jsou jen málokteří rodiče ochotní jezdit. V blízkosti působí jen několik neziskovek, jejichž kapacita nestačí. Proto škola posílila školní poradenské pracoviště, k výchovné poradkyni a metodičce prevence přibyla etopedka a školní psycholožka. „Děláme všechno pro to, aby u nás dítě zůstat mohlo,“ dodávají výchovná poradkyně Kateřina Mannová i metodička Tereza Dobiášová. „Důležité pro nás je nerezignovat, i když to znamená spoustu práce navíc nejen s dítětem, ale i s rodiči. Stojí nám to za to, a to s vědomím, že se výsledky nedostaví hned.“

Z oběti šikany agresorem

Kde se vůbec malí agresoři a všelijací „grázlíci“ berou? Jak zdůrazňuje psycholog a terapeut David Čáp, takové dítě nespadne z nebe. Samozřejmě podkladem může být nějaká psychiatrická diagnóza, ale často jsou důvody nepřijatelného chování úplně jiné. Může se za ním skrývat například sociální učení doma i ve škole: „Když odmala vidím, že táta mlátí mámu, přijde mi násilí jako legitimní způsob sebeprosazení,“ vysvětluje Čáp. „Ale někdy to může být trochu složitější. Pokud já sám někde zažívám bití a bezmoc, může se stát, že v odlišném prostředí si sám zařizuji respekt pěstí. Ne náhodou se stává, že oběť šikany se v jiné situaci stává agresorem,“ dodává.

Některým žákům se navíc ve výuce opakovaně nedaří, což je pro jejich sebevědomí náročné. Proto, jakmile se schyluje k dalšímu selhání, i podvědomě raději vyvolají scénu a odvedou tak pozornost.

Někdy je motivace dítěte zaměřená i jinak. Chce si získat uznání, náklonnost ostatních dětí nebo pozornost dospělého. „Když budu dělat při hodině scény a zbourám výuku, nepřináší mi to náhodou něco? Část třídy je určitě spokojená, že se neučí a namísto toho jim někdo dělá zábavu, navíc se takovému dítěti věnuje učitel mnohem víc než ostatním,“ popisuje psycholog.

Některým žákům se navíc ve výuce opakovaně nedaří, což je pro jejich sebevědomí náročné. Proto, jakmile se schyluje k dalšímu selhání, i podvědomě raději vyvolají scénu a odvedou tak pozornost. „A další lidé jsou prostě impulzivní, přecitlivělí na kritiku a jakoukoliv poznámku si vyloží jako útok na svou osobu. Jsou křehcí, s nízkým sebevědomím, a agresivitou se brání před neexistujícím nebezpečím,“ dodává David Čáp.

Co se na prvním stupni upeče, to v sedmé třídě bouchne

Jedna věc je to, kde se obtížně zvladatelné děti berou, druhá věc je, co s nimi mají dělat učitelé mnohdy v přeplněných třídách. „Nejdůležitější je nenechat situaci eskalovat,“ zdůrazňuje David Čáp. „Učitelé by měli využít vše, co mají po ruce. Konzultovat s kolegou, kterému se s dítětem daří lépe, nebo si pozvat na náslech třeba odborníka z pedagogicko-psychologické poradny. Zkrátka udělat všechno pro to, aby se naučili vyhroceným momentům předcházet.“

Čtěte také  Jako problémové dítě s ADHD jsem byl postrachem doma i ve škole, říká lektor a terapeut Julius Bittmann

S tím souhlasí i Kateřina Mannová z Velkých Hamrů a dodává, že mnohdy se problematickým dětem věnuje pozornost až na druhém stupni, což je už skoro pozdě: „Učitelé a učitelky z prvního stupně často berou jako součást profesní hrdosti, že si se vším poradí sami. Nemusí tak dojít k přenosu informací vedoucích k preventivním opatřením již na prvním stupni. Žák tak přejde na druhý stupeň, v šesté třídě se ještě ledacos omlouvá přestupem, ale v sedmé to najednou bouchne. Situace u nás je o to komplikovanější, že jsme spádovou školou, kdy se navíc v šesté třídě mění celé kolektivy a zvýšenou podporu tak potřebuje vlastně celá třída.”  

Škola v Hamrech loni pro své žáky zařídila klidovou místnost, v níž je během vyučování a o přestávkách dostupná etopedka, tedy specialistka na vztahy ve třídním kolektivu. V případech, kdy je ve třídě vyhrocená situace nebo když je dítě ve zjevné nepohodě, může odejít s dohledem do klidové místnosti. Žáci si vezmou učení, dodělají si zadanou práci a rozhovorem s etopedkou se snaží získat náhled na to, co se stalo a jak situaci pro příště vyřešit lépe. 

V klidové místnosti je pravidelným hostem i zmiňovaný Matěj. Aby mohl snadno odejít ze třídy a zároveň aby nebyl rozptylován pohledem na celou třídu, sedí letos u dveří a vepředu. Loni ho cíleně provokovali někteří spolužáci, po přesazení na ně nevidí. To všechno snad přispěje k tomu, že nový školní rok bude klidnější. Je tu ale další velké téma a tím je rodina.

Co když to doma neklape? Škola má omezené pravomoci

„Podle mého názoru to nejhorší, co může škola udělat, je vzbudit v rodičích pocit, že je soudíme a jejich péči považujeme za nedostatečnou. Většinou dělají, co je v jejich silách, víc prostě nezvládnou, protože sami třeba nemají kde brát,“ říká Kateřina Mannová, výchovná poradkyně z Hamrů. „Potom se není čemu divit, když přestanou škole zvedat telefon.“ V Matějově případě se naštěstí podařilo tátu, který vychovává  kluky sám, pro spolupráci získat. „Mluvíme s ním jako s partnerem, bez obviňování, dáváme si malé, dobře zvládnutelné cíle. Jde nám hlavně o to, abychom ho vůči škole nezablokovali,“ dodává Kateřina Mannová.

Učitel si může s dítětem povídat a nejspíš pak i zjistí, že doma není něco v pořádku. Jenže co dál?

Ne vždy se ale podaří najít společnou řeč, tady pak škola naráží na svoje limity. „Učitel si může s dítětem povídat a nejspíš pak i zjistí, že doma není něco v pořádku. Jenže co dál? Může samozřejmě oslovit rodiče, snažit se mu nabídnout individuální konzultace. A v případě, že má například podezření na domácí násilí, může odkázat na azylový dům nebo nějakou neziskovku. Tím ale jeho pravomoc končí,“ říká terapeut David Čáp. 

Některé školy se například brání jednání s OSPOD, protože je vnímají jako pověstnou „Zubatou ze sociálky“. Pokud ale škola vidí, že je dítě ohrožené na svém vývoji, neměla by se bát zvednout telefon. Je pravdou, že bohužel skutečně záleží na konkrétní pracovnici, která případ dostane na starosti. Mnohé úřady se už ale opravdu snaží být rodinám oporou, a namísto odebírání dětí dělají všechno pro to, aby rodičům pomáhali být lepším tátou nebo mámou. „OSPOD má pravomoci, má i zdroje. Nejednou se mi už stalo, že mi právě sociální odbor poslal rodinu na terapii a nabídl uhradit deset sezení, což je skvělé, protože šlo o rodiny, které by si běžné ceny za terapii nemohly dovolit platit,“ dodává David Čáp.

Aby kolem ohrožených dětí vznikala podpůrná síť

A co by vlastně podle pracovnic školního poradenského pracoviště ze ZŠ Velké Hamry nejvíc přispělo k tomu, aby se problémovým dětem lépe dařilo? Podle Kateřiny Mannové by pomohlo, kdyby se kolem těchto ohrožených dětí co nejdříve vytvořila spolupracující podpůrná síť složená z rodičů, učitelů, sociálního odboru a třeba i neziskových organizací. „Skvěle fungují případové konference, kdy se všichni sejdeme a domlouváme se, kdo co udělá, kdo s čím pomůže, aby se záležitosti spojené s konkrétním dítětem hýbaly správným směrem,“ vysvětluje. „A nejlepší by bylo, kdyby i v těch nejodlehlejších místech byly dostupné služby pro rodiny.“

Možná trochu paradoxně nevěří ve zřizování specializovaných škol pro žáky s poruchami chování. „Myslíme si, že by se z takových škol stalo odkladiště dětí, které nikdo nechce, a navzájem by se tam mohly utvrzovat v nefunkčních vzorcích chování. Zároveň vidíme jako rizikový návrat do stejného prostředí, kde se nic nezměnilo, dítě pak brzy zapluje do stejných kolejí,“ shodují se metodička prevence Tereza Dobiášová a výchovná poradkyně Kateřina Mannová, která dodává: „Když slyším o Matějovi, že byl ten den zase sprostý, vyhrožoval, rval se, vím, že to vyvolá negativní emoce. Ale pak s ním mluvím a vidím v něm to traumatizované dítě, které i kvůli jeho handicapu vlastně nikdo nikdy nepřijal. Říkám si, že potřebuje zažít, že v něj někdo věří, že to s ním zvládneme.“  

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments