Rodiče přišli do poradny s prvňáčkem: nespolupracuje s paní učitelkou, vzteká se nad domácími úkoly, nejde mu učení. Vnímali, že syn má nějaký problém, který je třeba řešit, ale zároveň se na něj zlobili. To vše jen zhoršovalo. Odborná diagnostika a podrobný pohovor ukázaly, že rodiče syna v předškolním věku opečovávali jako neschopného, a tím ho oslabili. Jeho potíže se naplno projevily při přechodu do školy. Nicméně, rodina si vzala k srdci, co se v poradně dozvěděla, a tatínek postupně do výchovy vnesl až nečekanou kreativitu. Připravili jsme pro vás další z příběhů rodinné terapeutky Aleny Sobotové.
„Úkoly s ním dělá žena, já na to nemám nervy. Kluk je často zpruzený, vzteká se a říká, že je stejně blbej a nebaví ho to. Není teď u nás dobrá atmosféra, už aby byly prázdniny, to si konečně oddychneme, hlavně my.“
„U kterého úkolu se vztekal? Co měl dělat?“
„Měl doplňovat chybějící slova do věty. Ale vždyť on tu větu ani neumí pořádně přečíst!“
“Pletou se mu písmenka?“
„Pletou je slabé slovo, on ani neví, jak se které jmenuje. Do toho si hraje, odbíhá, úkol není schopný dokončit.“
„Jak na to reagujete vy a vaše žena?“
„Já jsem občas sprostý a žena tiše trpí a je nervózní.“
xxx xxx xxx
Speciální pedagogické vyšetření potvrdilo u chlapce dyslexii a dysgrafii, zrakové i sluchové oslabení a poruchy soustředění. Z mé zkušenosti ale vím, že „dys“ bývají někdy doprovázeny nepříznivými rodinnými okolnostmi a opomenutími ve výchově. A tak jsem s rodiči pátrala, kde by mohl být zakopaný pes.
Ukázalo se, že na slabé stránky dítěte reagovali nevědomky tak, že místo aby je kompenzovali, ještě je posílili. Chlapeček byl až do pěti let závislý na osobní péči maminky do té míry, že se neobsloužil ani na záchodě. Rodiče jako by mysleli, viděli i slyšeli za něj. Ale nebylo to zadarmo. Pěkně ho při tom peskovali. Což zvyšovalo jeho pocit neschopnosti, závislost na rodičích i jeho vztek na ně. Se synovými výbuchy zlosti a nadávkami si vůbec nevěděli rady.
Příběhy z praxe rodinné terapeutky Aleny Sobotové reflektují složitosti výchovy. Vyplývá z nich jedno: chování dítěte a projevy rodiče spolu těsně souvisejí. Aby se našlo řešení nějakého problému, do hry musí vstoupit všichni.
S nástupem do školy, kde jejich svazující obsluha nebyla k dispozici, se u syna spustil problém. A to i proto, že školní prostředí bylo z pedagogického hlediska velmi nevyspělé. Byla jsem se ve třídě podívat a výuka na mě působila strnule. Bylo to takové to „najděte si stránku 33…“ Paní učitelka sice upřímně chtěla vědět, co by měla dělat, aby se chování jejího žáka zlepšilo, ale muselo by se toho u ní změnit tolik, že rady v takovém rozsahu nejsou v mé kompetenci. A neměla jsem to srdce jí říct, že na místě toho chlapce bych v jejích hodinách zlobila taky. Rodičům jsem doporučila změnu školy, ale chlapec byl proti. Změn, na které se musel adaptovat, bylo i tak hodně, a asi už nechtěl „riskovat“. Strach, že ho dají do jiné školy, nakonec zapůsobil užitečně v tom smyslu, že s paní učitelkou začal vycházet o něco lépe.
Rodina ale byla ochotná na sobě pracovat. Společně jsme vymysleli sérii rehabilitačních úkolů, které měly za úkol napravit to, co bylo zanedbáno, vypěstovat v synovi větší samostatnost a pocit, že něco taky umí, že si dokáže poradit. Úkoly byly třeba „nastrouhat sýr s mámou“ nebo „zatlouct hřebík s tátou“. Zároveň se rodiče museli naučit jinak se synem komunikovat. To zahrnovalo i práci s hlasem a nacvičování reakcí na jeho výbuchy. Rodičům jsem vysvětlila, jak podporovat u dítěte zvídavost, jaká používat gesta, jak chválit (konkrétně) a jak obecně dávat nezraňující zpětnou vazbu.
A situace se postupně začala zklidňovat. Otec začal tvořivě synovi pomáhat postavit se na vlastní nohy. Dokonce vyrobil dvoustranné kartičky s obrázkem nářadí ze své dílny na jedné straně a písmenkem, kterým název nářadí začíná, na druhé. Vymýšlel hry na zpestření nápravy. Po čase dokonce změnil práci, aby s rodinou mohl trávit víc času.
Rodiče dítěti svým chováním někdy ubližují, aniž by si toho byli vědomi. Když společně pojmenujeme problém a najdeme řešení krok za krokem, je to pro ně úlevné. Náprava je ale běh na dlouhou trať.
Alena Sobotová vystudovala speciální pedagogiku na Pedagogické fakultě UK. Pracovala jako učitelka na zvláštní škole a zároveň se věnovala lektorské činnosti v projektu Dokážu to. V letech 2005 – 2015 postupně působila jako školní speciální pedagog na dvou základních školách a v pedagogicko-psychologické poradně. Od roku 2015 vede soukromou poradnu. Má dvě dospělé děti.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Přidal bych komentář …. proč se neřeší to jak dítě funguje doma?
Asi Vám nerozumím,já mám pocit,že se to řeší
Já myslím že se to neřešilo…..
Situace se řešila, ale pro chlapce trochu později. Protože tyto děti mají nějaký problém a matky si myslí, že dítě potřebuje jejich péči v maximální míře, dítě se nesnaží poradit si v problémové situaci. pak přijde škola a dítě musí být samostatné a tyto návyky, které má dítě běžně vypracované už ve čtyřech letech nemá, je to problém. přidají se další a dítě toho má nad hlavu, takže hledá únik. Já jsem měla dítě ještě v mateřské škole a máma taky myslela že dítě potřebuje co nejvíc její péči. Dítě se nechtělo samo převlékat ač na to mělo a další věci. Ale co pro něj bylo zajímavé to dělalo rádo. Pokud nároky přetáhly jeho možnosti, dítě se uzavřelo do sebe. Po určité době opět nastartovalo a bylo schopno vnímat a pokračovat. Je to u těchto dětí opravdu velký problém a dospělý jak rodič, tak učitel se musí s tímhle naučit pracovat. V problému tohoto chlapce zabral a pochopil otec a začal spolupracovat. Já jsem u toho svého dítěte měla zase jiný problém, otec opustil rodinu a matka na dítě zůstala sama. Toto dítě se blíží věku dospělosti a já vím, na jaké úrovni je po stránce samostatnosti v běžném životě, ale už nemám přehled, jak daleko se dostalo po stránce vědomostní. Mám takových případů víc, ale vždycky je to především na rodičích, jak se k problému dítěte postaví a chce ho řešit.