Markéta Kůtková je speciální pedagožka na sídlištní základní škole Mohylová na okraji Prahy. V ní pečuje nejen o děti s nejrůznějšími poruchami, ale i o nadané a mimořádně nadané, někdy se jim říká také přemýšlivé. „Nadané děti bývají odlišné a když se s tou odlišností nepracuje, je riziko, že budou vyloučené z kolektivu, nebo dokonce šikanované,“ říká.

Vybrané nadané děti k vám chodí na rozšiřující výuku na hodinu týdně – není to málo?
I ta hodina týdně jim nabízí něco, co nemají možnost prožít ve své třídě – potkat se s podobně přemýšlejícími dětmi. Když v rámci pedagogické intervence pracuji třeba s dětmi s poruchou učení, taky je to jen hodina týdně a jde v ní hlavně o to, že mají možnost zažít si úspěch v menším kolektivu. Máme ve třídách 25-28 dětí a ač se snažíme o individuální přístup, není to v tomto počtu zcela reálné. Jinak ale na děti s nejrůznějším nadáním, zájmy a specifiky myslí celá naše škola a nabízíme jim nejrůznější jazykové nebo logické soutěže, Matematického klokana nebo třeba akci Staň se spisovatelem.

Reportáž o práci Markéty Kůtkové s nadanými dětmi si můžete přečíst ZDE

Jak berou ostatní děti fakt, že je ve třídě jeden dva žáci, kteří odcházejí někam na speciální hodiny?
Je potřeba o tom s dětmi otevřeně mluvit. Vysvětlit jim, že jsem tady na pomoc dětem, kterým něco nejde a nebo naopak jim něco jde až moc, a s tím je taky potřeba pracovat.

Jak se o tom ve třídě mluví, aby to děti braly normálně a nevedlo to třeba k šikaně?
Máme třeba děti s logopedickými vadami, u těch je to jasně znát, že potřebují nějakou pomoc. Takže učitelka může s dětmi mluvit o tom, že každý je jiný, někdo hůř mluví, jiný potřebuje brýle, někdo měl úraz, prostě každé dítě potřebuje něco a některé chodí ke mně a já jim s tím pomáhám. Ty hodně inteligentní děti nemívají vždy dobrou pozici ve třídě, takže se mluví o tom, že se ke mně chodí taky něco učit. Často mají nějaké sociální nebo emocionální výkyvy. Měli jsme tu třeba jedno velmi nadprůměrně inteligentní dítě, které ale vůbec nedokázalo vyjít s ostatními. Takže jsme mluvili o tom, že za mnou chodí, aby si s těmi dětmi mohl popovídat. Proto s nadanými dětmi nedělám jenom matematiku nebo češtinu, ale často hrajeme i hry na sociální rozvoj, spolupráci nebo práci s emocemi.

V běžných hodinách už pak nemají speciální přístup?
Když dokončí nějaký úkol dřív, mohou dostat práci navíc, ale důležité je, aby měli vždy zpětnou vazbu učitele. Dávat dítěti další a další papíry, aby se zabavilo, bez toho, aby se s tím dál nějak pracovalo, smysl nemá. Kdo má hotovo, může si číst, nebo pokud jich je víc, mohou si společně zahrát nějakou vědomostní hru.

Máte přehled, jak si s nadanými dokážou poradit v jiných školách?
Jednou z dalších možností pro nadané děti je navštěvovat jednotlivé předměty vyššího ročníku. Tedy pokud dítě například vyniká v logickém a matematickém myšlení, může škola na návrh poradenského zařízení sestavit rozvrh tak, aby chodil na výuku matematiky do vyšší třídy. Někdy se také ve školách využívá varianta „ti chytřejší mohou něco naučit ty, kterým to ještě nejde“. Tady hodně záleží na povaze nadaného dítěte, na jeho sociální vyspělosti, trpělivosti a chuti věnovat se ostatním. Ne vždy to může být přínosné a určitě by to nemělo být pravidlo.

Jak důležitý je pro vás „papír“ z pedagogicko-psychologické poradny, kde je nadání potvrzeno?
Nijak. Když se v roce 2016 objevil nový zákon o inkluzi, měla jsem tendenci všechny děti, se kterými pracuji, poslat do poradny, ale poradny říkaly: nestíháme, a s nadanými to moc neumíme. A tak jsme se naučili bez toho obejít. Koneckonců – když dítěti něco chybí, je to poznat, stejně jako když má někde přidáno.

Jak se tedy nadané dítě pozná?
Vyjadřuje se jinak, chová se jinak, má specifické myšlení, přichází s myšlenkami, které by nenapadly ani dospělého. Jednou jsme probírali téma neživá příroda versus výtvory člověka, ptala jsem se dětí: co je panelák? A jeden chlapec začal rozebírat panelák z konstrukčního hlediska – jakou má hloubku, kolik procent plochy zabírá sklo… Mně přitom šlo jen o to, aby mi řekl, že to je ten umělý výtvor člověka.

Když se řekne nadané dítě, nejvíc si představíme matematicky nadané. Jak se projevuje nadání v jiných předmětech?
Mám tady děti nadané jazykově, mají vynikající češtinu, hodně čtou, písmenka začaly poznávat ve třech letech a četly dávno před tím, než nastoupily do školy. Od první, druhé třídy jsou obeznámené s vyjmenovanými slovy – ne že by je uměly vyjmenovat, ale protože mají hodně načteno a mají dobrou paměť, tak vědí, kde se píše jaké i/y. Pak jsou kreativní děti, které vymýšlejí příběhy nebo píší básničky. Jiné děti mají zase velký všeobecný přehled – hodně čtou a ještě se zajímají o něco navíc, takže mají velký přehled třeba v přírodopise. Většinou se ta nadání prolínají, není to tak, že by každý měl jen jedno. Pak se stává, že učitelé mají z nadaných dětí strach, bojí se, že je nachytají. Stát se to může. Mně to ale nevadí, je to o sebevědomí učitele.

Když má někdo specifický zájem – dinosauři, vesmír… – je dobré ho v tom podporovat, nebo je spíš potřeba dorovnávat ostatní oblasti?
Má smysl jim nabídnout, aby se rozvíjeli v tom, co je baví, ale je potřeba to zároveň vyvážit.

Odráží se nadání na známkách? Jsou děti, které k vám chodí na rozšiřující výuku, samí jedničkáři?
Na prvním stupni to tak ještě je. Zaměřujeme se na průřezová témata, předměty se hodně propojují, takže jsou na tom výborně. I když je někdo nadaný speciálně na matematiku, tak ta vysoká inteligence mu pomáhá i v jiných předmětech. Sem tam se stane, že třeba nejsou příliš šikovní v tělocviku, jinak jim jde všechno. Dokážu si představit, že na druhém stupni už to může být jinak – možná vynikají jen v určité sféře a jiné věci jim už třeba tolik nejdou.

Čím to vlastně je, že nadaní tak často bývají slabší třeba v té sociální stránce?
Říká se, že když je někde přidáno, někde musí být zase ubráno. Měli jsme tu chlapce, který od třetí třídy odmocňoval z hlavy. Byl z matematické rodiny, jeho starší bratři chodili na Mensa gymnázium. Oč lehčí s ním byla školní práce, o to náročnější to bylo po sociální a emoční stránce. U mimořádně nadaných dětí jsem se setkala také s rysem, že je rozhodí jakákoli změna. Učila jsem jednoho chlapce, který když ke mně šel poprvé, tak se málem složil z nervozity. Týden dopředu se mu muselo říct, že ten a ten den nepůjde do školy, ale na výlet. Možná tím, jak byl ne vždy s pochopením přijat, tak mu dodával jistotu jakási opakující se řád světa. Bylo to náročné, ale na druhou stranu – v šesti letech uměl číst a na prvním stupni ovládal tři jazyky. Dostal se ke mně s tím, že jde o autismus, často se to zaměňuje. Autista ale nebyl a ukázalo se, že čím víc péče se mu věnovalo, tím víc se srovnával, až z toho vyrostl. Líp chápal svět kolem sebe a dokázal se přizpůsobit.

Měl by každý nadaný jít na gymnázium?
Učila jsem chlapce, který byl nadaný, ale byl velmi rozptýlený, narušoval si systematickou práci a tak byl schopen výborných výsledků jen někdy. Měl problémy s dětmi, neuměl řešit konflikty, tak jsme dlouho váhali, až jsme došli k tomu, že gymnázium ano, ale ideálně až po deváté třídě, aby dozrál. Není to automaticky tak, že každý nadaný by měl jít z páté třídy na gymnázium.

Jak vlastně začal váš zájem o nadané děti?
Vystudovala jsem speciální pedagogiku v Praze, ale o mimořádně nadaných dětech jsme měli asi dvě zmínky za celé studium. Ještě při škole jsem pracovala na odborném učilišti, pak ve speciálně-pedagogickém centru při speciální mateřské škole – maličké děti, složité diagnózy… Pracovala jsem tam rok a půl a za ten rok a půl se tam objevily tři děti, které byly takové ty „divné“, na první pohled to vypadalo na poruchu autistického spektra, ale pak se ukázalo, že vynikají především inteligencí. To mě zaujalo… začala jsem ty děti sledovat důkladněji, mluvila jsem s učitelkami. Pak jsem začala dělat speciální pedagožku na téhle škole a paní ředitelka mě přiřadila i k nadaným dětem. Začala jsem v 5.třídě učit předmět Člověk a svět a byly tam tři děti, které vynikaly a zároveň byly tak nějak mimo kolektiv. Byl tam klučina, který byl oblíbený v kolektivu, oblíbený učiteli, a teprve, když jsem s ním měla nějaké soukromé hovory, jsem zjistila, že je nešťastný a trpí. Cítil břímě, že on je ten nejlepší, který všechno zvládne a i sám na sebe měl obrovské nároky. Ve škole byl v pohodě, ale doma hodně plakal, byl naštvaný. Nespal z toho, když měl jedna mínus. Vyhrával všechny soutěže a stěžoval si mi: já bych i nechal někoho vyhrát, ale když nevyhraju, tak se tomu všichni strašně diví a předhazují mi to. Všichni ho měli za toho úspěšného, sebejistého a bezproblémového. Teprve když ho člověk poznal, zjistil, že je to všechno jinak. V téhle své první třídě jsem se toho strašně moc naučila.

Proč vůbec má smysl se nadaným dětem speciálně věnovat? Někdo by mohl namítnout, že by se měla věnovat péče spíš těm, kterým nadání chybí.
Děti přicházejí do školy s touhou naučit se něco nového. Jenže nadané děti přijdou do školy a spoustu už toho znají – umí číst, umí psát, a teď se mají celou první třídu učit písmenka a obtahovat šnečky. To je musí hrozně otrávit. Pokud nedostanou žádnou alternativu, brzy je to přestane bavit. Nudu mohou zahánět tím, že takzvaně zlobí. Nebo začnou stagnovat, přestane jim na škole záležet a nechají si sázet samé špatné známky, i když všechno dávno umí. Existují studie, které dokazují velký ekonomický potenciál nadaných dětí pro celou společnost – mohou významně rozvíjet různé důležité obory. Krom toho nutno říct, že nadané děti jsou často velmi citlivé, nezřídka mívají nějaké sociální nebo emoční hendikepy, jak už jsme o tom mluvili. Takže nejde jen o to rozvíjet jejich nadání, ale opečovat je sociálně. Každé dítě je originál, ale o nadaných to platí dvojnásob. Bývají velmi odlišné a když se s tou odlišností nepracuje, je riziko, že budou vyloučené z kolektivu, nebo dokonce šikanované.

Markéta Kůtková vystudovala speciální pedagogiku na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Pracovala na odborném učilišti nebo ve speciálně pedagogickém centru, posledních pět let pracuje jako speciální pedagožka na ZŠ Mohylová v Praze. Věnuje se práci s nadanými a mimořádně nadanými žáky, spolupracuje s Centrem pro talentovanou mládež a se Společností pro talent a nadání. Podílela se také na mezinárodním projektu STRATEACH 2015 – 2018 (Strategies for talented and gifted pupils‘ teachers).

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

21. 08. 2022 autor/ka: Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak

S novým školním rokem přicházejí i novinky pro školáky i pro rodiče. Tou špatnou zprávou je, že by mělo být méně asistentů pedagoga, tou dobrou jsou naopak posuny ve vnímání...

Škola

28. 02. 2023 autor/ka: Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Lenka Jírová přichází s dcerou domů a sedají k domácím úkolům. Čtení, psaní, počítání. Hodina je pryč. Zbývají ještě desítky příkladů...

Škola dítě 6 - 10 let