Vidí celek, širší souvislosti, neomezují se na svou úzkou perspektivu. FOTO: Archív Moniky Stehlíkové.

Nadané dívky své vlohy někdy raději potlačí, aby byly přijímány. Jako dospělé to pak dlouho řeší a hledají se, říká terapeutka

Co je to vlastně nadání? Zatímco u nás jeho hlavním diagnostickým nástrojem zůstává měření IQ, v jiných zemích se již dekády pracuje s komplexnějším pojetím toho, co je to nadaný člověk. „Nadaní lidé nejsou jen inteligentní, jsou také mimořádně citliví, a to jim může v životě přinášet hodně problémů a zklamání,“ říká lektorka a terapeutka Monika Stehlíková.

Pozná se snadno nadaný člověk, nadané dítě?

Myslím, že neodborníci nadání často rozpoznat neumí. Nezřídka ani učitelé. Vypozorovala jsem, je že někdy dítěti ve své třídě jeho nadání nevěří. To může být problém. Znám to ostatně i z osobní zkušenosti. Mám jazykové nadaní, jazyky se učím lehce, vnímám a umím napodobit jejich muzikalitu. Ve Francii prakticky neodhalí, že nejsem rodilý mluvčí. Francouzsky jsem se začala učit až v osmé třídě a už ve třetím ročníku na gymplu jsem byla v jedné soutěži druhá v republice. Všichni si mysleli, že to je proto, že jsem ve Francii žila. Při tom já jsem se do té země dostala až ve svých devatenácti. A já, místo abych se z toho radovala jako z komplimentu, jsem se trápila tím, že mi nevěří, že jsem se ten jazyk naučila sama, že jsem to dokázala.

Jaká je podle vás příčina toho, že si učitel nadání nevšimne?

Protože si to neumí představit. Je hrozně těžké pochopit někoho, kdo funguje úplně jinak než vy. Jasně, ve školách se teď víc dbá na nějaké základy empatie a slušnosti, obecně mají učitelé větší respekt k odlišnosti než dřív. Ale stále se ještě velmi často potkávám s tím, že děti podceňují. Nepřipouští si, možná nevědomky, že ve třídě může sedět nějaký další Dostojevskij. Někdo, kdo má takový potenciál.

Zdůrazňujete, že to je problém. Proč přesně?

Svou nevírou učitelé jejich potenciál zadupávají. Mnoho nadaných děti v nižším věku bere vše hrozně vážně a věří dospělým každé slovo. Takže když paní učitelka v dítěti talent nevidí, takové dítě se smíří s tím, že správný je její pohled a ke svému talentu se přestane hlásit. Myslím, že je dost nadaných mezi dnešními dospělými, kteří tohle zažili a nesou si to s sebou. Hodně samozřejmě záleží i na rodičích, v jaké vyrůstali rodině.

Působíte jako konzultantka a terapeutka pro nadané děti i dospělé. Dá se nějak shrnout, co je hlavně trápí?

Dospělí se potřebují lépe poznat, pochopit a přijmout. Hledají a nenacházejí své místo ve společnosti. Díky svým schopnostem mohou dělat téměř cokoli, širokou škálu profesí, a tím pádem pro ně není snadné se rozhodnout pro jednu cestu. Vystřídají spoustu zaměstnání, ve všech třeba i uspějí, ale po nějaké době zjišťují, že to není ono, že s tím neladí. A hledají dál, co je jejich jedinečný potenciál. K tomu se druží různé úzkostné, až depresivní stavy, pro které pak člověk vyhledá odbornou pomoc.

Děti ke mně vodí rodiče, kteří se chtějí poradit kvůli škole. Řeší přestupy mezi školami nebo jak komunikovat s učiteli a pedagogicko-psychologickou poradnou. Snaží se najít oporu a argumenty pro to, aby škola měla větší pochopení pro potřeby jejich dítěte. Každý případ je jedinečný, musím ho řešit o ohledem na kontext, kde se odehrává. Abych zakázku správně uchopila, někdy potřebuji mluvit i s výchovným poradcem, nebo s učitelem. Někdy jdu i do školy, když si mě pozvou, podívat se přímo do hodiny. Cílem je zasáhnout tam, kde to nejvíc „hapruje“.

Můžete uvést nějaký příklad, kdy vás pozvali do školy?

Nedávno zrovna jedna soukromá škola, která se v tomto ohledu snaží být profesionální. Nastupuje k nim nadaná holčička a už před jejím nástupem si zástupkyně ředitele u mě zaplatila soukromou konzultaci, aby věděla, jak to dítě funguje. Přemýšlí o tom, jaká mohou vznikat rizika a nedorozumění. Pak ke mně s dcerou přišla maminka  a teď mě jako třetí krok pozvali na hospitaci do hodiny, abych viděla, jestli to dobře uchopili. To je takový případ prevence, řekla bych. Častěji ovšem mí malí i velcí klienti přicházejí už s nějakým problémem, to je drtivá většina.

Jaké jsou nejčastěji problémy u dětí?

Demotivace, hlavně u kluků. Je možná důležité zmínit, že se ke mně dostane daleko víc chlapců než dívek. A není to jen má zkušenost, četla jsem o tom i v zahraničních studiích. Podle nich se terapeutická pomoc dostává nadaným dětem, které ji potřebují, v poměru čtyři chlapci na jednu dívku. Neznamená to, že dívky mají méně problémů. Kluci je ale dávají víc najevo, méně se podvolují. Dívky, a to i dívky v dnešní době, mají pořád spíše tendenci se přizpůsobit, zapadnout, nade vše chtějí být přijímány a milovány. Okolí tak může mít pocit, že se nic špatného neděje. Mají dobré známky, třeba i kamarádky, ale nejsou samy sebou, je v nich tenze, přetvářka. Následky takového sebepotlačení se pak ukazují v dospělosti, často kolem dvaceti let. A tyto ženy se s tím pak i dlouhé roky vyrovnávají. Mezi dospělými klienty mám už polovinu žen, na seminářích dokonce víc žen než mužů.

Stává se, že se problémy nadaných přisuzují nějaké jiné příčině?

Ano, přišla za mnou třeba jedna maminka s tím, že synovi diagnostikovali ADHD, ale že jí se to nezdá. Někdy je pro učitele matoucí, že nadaný chlapec má čtyřky. Přitom rodič ví, že dítěti to pálí. I takový případ jsem měla.

Děje se to i na prvním stupni?

Na prvním stupni jsem takto špatné známky u nadaných spíš neviděla, s jednou výjimkou, a chlapec byl mimořádný tím, že měl až závratně vysoké IQ. Ale na druhém to tak být může, v tom věku jsou časté i školní fobie.

O riziku demotivace se mluví již u prvňáků…

Jistě, to je pravda. Nadané děti se do školy hrozně těší, přistupují ke všemu seriózně. Chtějí mít dobré výsledky, protože svou inteligenci vnímají. Nemusejí se moc učit, mají často výbornou paměť, pokud tam není nějaká porucha. Takže ani nepotřebují žádnou metodu, jak se učit, chápou věci v letu. Ale celkem brzy zjistí, že je stojí velké úsilí se přizpůsobit ostatním ve třídě, když oni vnitřně fungují úplně jinak. A dostavují se u nich pocity frustrace, zklamání, nebo naštvání, u každého podle jeho temperamentu.

Některé nadané děti se „odpojí“, až to vypadá, že o školu a učení nemají zájem. Je to tak?

Ano, bývá to tak, ale podle mě ne hned v první či druhé třídě. Většinou školu berou nejdřív velmi vážně. Měla jsem případ nadané holčičky, kterou mi přivedli, abych ji vysvětlila, že nesmí „donášet“ na spolužáky. Ale ona dělala to, co ji velel její idealismus, opravdovost, seriózní přístup. Paní učitelka přece všem řekla, že mají přinést domácí úkol, tak jak to, že to někdo nesplnil? To nedokázala pochopit. Nadané děti mají někdy silnou potřebu projevit „leadership“, organizovat věci i pro druhé, ctí pravidla a vymáhají je. Vidí celek, širší souvislosti, neomezují se na svou úzkou perspektivu. Ale zhruba ve třetí třídě se to může začít lámat. Narazí, a když narazí vícekrát, dojde jim síla, opravdovost, a začnou odpadávat. Vidí, jak věci nefungují. Vnímají rezignaci učitele, nebo to, že se k sobě děti nechovají hezky, což si vše velmi berou.

Tyhle své kvality idealismu a poctivosti tedy ztrácejí? Nenesou si je dál do života?

Neztrácejí, ale v daném prostředí je neprojevují. Začnou si hledat uplatnění pro své ideály někdy jinde. A pak přijde další zklamání. K nadání patří, že spoustu věcí „prokouknete“, nesmiřujete se snadno s tím, co je dané, když vidíte, že to je absurdní a nelogické. A s tím jde ruku v ruce zklamání a impulz odejít někam jinam, když věci nemůžete změnit, protože to ostatní nevidí stejně jako vy.

Platí to pro všechny nadané? Řekla bych, že i nadaní mohou reagovat na životní okolnosti různě. Že nejsou všichni jak z jedné formičky.

Samozřejmě že nadání nedefinuje celého člověka. Ale zároveň mají nadaní něco, co všechny spojuje. Proto se mluví o psychologii nadání. Osobnostními rysy nadaných lidí se zabýval například kanadský psychiatr polského původu Kazimierz Dabrowski. Došel k závěru, že ať už jsou lidé nadaní umělecky, nebo intelektuálně, většině je vlastní vyšší citlivost, smyslová i emocionální, což přináší určité riziko výskytu neurotických projevů, úzkosti až deprese, pokud se tomu účinně nepředchází. A dlouholetá klinická praxe zahraničních terapeutů, kteří s těmito lidmi pracují, to potvrzuje: tito lidé mají společné znaky, společné rysy fungování. Jejich vysoká inteligence a jemné vnímání je disponují k určitému druhu chování. Díky nadání může člověk dosáhnout skvělých výsledků v oblasti svého zájmu, ale přitom se potýká s problémy danými jeho odlišností.

V typologii nadaných, prezentované školiteli koordinátorů programů pro nadané ve školách, byla škála osobností široká, od sociálně velmi úspěšných extrovertů po lidi, které popisujete vy a kterým nadání komplikuje vztahy. Zdá se mi, že v této oblasti je poznání zatím poměrně neustálené.

Myslím, že u nás zatím není běžná práce s nadanými lidmi, která by umožnila lépe tuto oblast probádat. Já se k tématu vyjadřuji prizmatem své zkušenosti konzultantky a terapeutky, učitel to zase vidí jinak. U nás je zatím stále hlavním nástrojem pro rozpoznání nadání měření IQ, ale v zahraničí se v posledních dekádách nadání definuje komplexněji. Napomohly tomu neurovědy. Já rozlišuji lidi s vysokým IQ a lidi s nadáním. Ti mají také vysoké IQ, ale i další rysy. Jsou neuroatypičtí. Ve Švýcarsku třeba stačí IQ 125 plus další „set“ kvalit psychologického charakteru, aby byl člověk považován za nadaného – v angličtině se to označuje termínem gifted.  Měla jsem v péči děti, kterým v testu Mensy vyšlo IQ 128 (pro přijetí do Mensy potřebujete 130) a které byly jasně nadané, podle všech charakteristik.

Monika Stehlíková je terapeutka metody ACT a lektorka mindfulness. Na téma nadání publikovala dvě knihy, Život s vysokou inteligencí – Průvodce pro nadané dospělé a nadané děti a Nadané dítě – Jak mu pomoci ke štěstí a úspěchu.

konec 1.části

Rozhovor jsme napsali pro Akademii Lidových novin, kde vyšel 13. října. Tady publikujeme jeho plnou verzi. Druhý díl zařadíme v dohledné době.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments