Jaké to je, být rodičem nadaného, přemýšlivého dítěte? „Podle přední americké psycholožky Lety Stetter Hollingworthové, která se takovými dětmi zabývá, je v podstatě potřeba ‚mít neomezené finanční konto, neomezenou trpělivost, encyklopedické znalosti a někoho, kdo by za vás spal‘. Je to samozřejmě nadsázka, ale někdy bych se pod to podepsala,“ říká Jana Fejtková, máma nadaného Jirky. Tady je její příběh.
Náš Jiřík byl odmalička velmi zvídavý a neposedný, a jak se naučil mluvit, byl taky pěkně upovídaný. Od 10 měsíců, kdy začal chodit, nechtěl kočárek ani vidět, všude běhal po svých. Velmi rychle se naučil taky počítat – ještě než začal chodit do školky, znal všechna čísla, a jeho nejoblíbenější zábavou byly značky u aut a popisná čísla domů. Ve školce luštil sudoku, psal tiskacím písmem a předčítal dětem pohádky.
Před nástupem do školy jsme jako rodiče navštívili pedagogicko-psychologickou poradnu, jelikož jsme měli strach, že se tam bude nudit, začne vyrušovat další děti a paní učitelku, a tudíž nezapadne do nové sociální skupiny. Dostali jsme posudek, že Jiřík je intelektově nadprůměrný – v šesti letech byl v analyticko-syntetickém myšlení na úrovni jedenáctiletého dítěte. Avšak na druhou stranu trpěl i poruchou pozornosti s hyperaktivitou. Ve škole dostal individuální vzdělávací plán, který však kladl větší nároky na učitelku.
Přirozené důsledky, jasná pravidla, a hlavně: neustále zaměstnávat hlavu
Asi každý si umí představit, jak výbušný koktejl to je. Naštěstí paní učitelka se k výzvě jménem Jiřík postavila čelem. Přizpůsobovala mu výuku tak, aby to náš hyperaktivní a nesoustředěný syn zvládal: častější střídání činností, jasná strukturace vyučování, jasné definování pravidel, nácvik návyků potřebných v hodinách (jednotná příprava pomůcek, zápis domácích úkolů atd.)… Tolerovala mu mizernou úpravu sešitů a dávala přednost ústnímu zkoušení před písemkami. V některých předmětech, například v matematice, mu rozšiřovala úkoly o dobrovolnou složitější část. Dokázala si z něj udělat spojence a občas jeho schopností využívala k tomu, aby pomáhal dalším dětem. Když byl hotov, bylo třeba ho zaměstnat dál, a tak si třeba mohl luštit svoje milované sudoku.
I doma jsme museli hodně přemýšlet, jak na něj. Tresty a vyhrožování nezabíraly, Jirka hned vycítil, když se ho někdo snažil ovládat, a okamžitě se „stavěl na zadní“. Zjistili jsme, že na něj nejlíp zabírá, když ho konfrontujeme s přirozenými důsledky jeho chování. Motivovat se pak nechá spíš chválou a pozorností. Je pro něj velmi důležité, aby měl jasný srozumitelný řád, jednotná pravidla a „pevné“ vedení. To vše s velkou dávkou trpělivosti, laskavého přijímajícího přístupu a hlavně lásky. Domluvit se na jednotném postupu jsme museli i s babičkami a dědečky.
Z Jiříčka je už Jirka, je mu patnáct let a svůj zájem zaměřuje na objevování vesmíru – spoustu věcí o černých dírách, kvarcích, planetách, kometách, zakřivení času a prostoru jsem se sama dozvěděla až od něj. Plánuje se stát astrofyzikem a my věříme, že když bude jen trochu chtít, určitě to dokáže. Poslední dobou se ponořil do vymýšlení a programování počítačových her. Hyperaktivitu krotí sportem, hraje stolní tenis a florbal.
Jirka také prošel svým „vztekacím obdobím“, jako mají všechny děti kolem třetího roku života. Jen u něj mám občas pocit, jako by toto období nikdy neskončilo. Tedy pokud něco není podle něj, začne se vztekat – a to i dnes. Dřív dokázal křičet a plakat, že nám praskaly ušní bubínky. Dnes už samozřejmě neječí a neválí se po zemi, i když vybuchnout umí pořád. Zároveň však na svět pohlíží čistě logicky a je schopen člověka udolat řadou na sebe navazujících otázek. Chvilku neposedí, je neustále v pohybu, a když už sedí, tak zas nezavře pusu.
Péče o nadané dítě není jednoduchá, ale my bychom neměnili
Ano, péče o takové dítě je velmi náročná. Tyto děti potřebují méně spánku, neustále pokládají spoustu otázek, které s ohledem na čas i znalosti a zkušenosti kolikrát nejste schopni odpovědět. Je dobré přiznat, že jste jen člověk a nemusíte vědět všechno. Zatahují celou rodinu i své kamarády do svých zájmů, které ostatní ale vůbec nemusí zajímat, což je pro ně zraňující a matoucí. Byt přemění v chemickou laboratoř, velmi intenzivně reagují na všechno a někdy i na všechny kolem sebe.
Přesto péče o takové dítě rodiče i celou rodinu neskutečně obohacuje a mít možnost pozorovat jeho jedinečný vývoj je něco úžasného. Dětství našich dětí utíká neskutečně rychle. Musím říct, že Jirka se nám všem stal svým způsobem učitelem, a my mu za to jsme vděční.
Jana Fejtková vystudovala ekonomii na ZČU a doplnila si pedagogické minimum na UJEP v Ústí nad Labem, pracuje v administrativě. Má dva syny ve věku 8 a 15 let. Jejich výchova ji přivedla k zájmu o nadané děti. Vedla volnočasový kroužek, kde s nimi prováděla fyzikální a chemické pokusy.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Chápu a soucítím. U nás v trojnásobném vydání, naštěstí bez hyperaktivity, to bych asi nedala,klobouk dolů. Věk našich je 23,18 a 5..
A čím jsou vaši géniové pro společnost užiteční?
A čím je užitečná tahle otázka?
Jak se prosím pěkně měří ten lidský užitek? Nemůžu si pomoct, připadá mi, že tahle otázka má jediný účel, a to rýpat. Možná je lepší, když se nechci na něco obohacujícího zeptat, ani se podělit o svou zkušenost, neříkat nic. Pak třeba můžete místo psaní na internet dělat něco pro společnost užitečného… 🙂
A čím jsou pro společnost užiteční lidi s arogantními dotazy, Jano?
Proč pro společnost? Sami pro sebe, to snad stačí 🙂
a čím jste společnosti užitečná vy?
Nejstarší syn měl taky zrychlený intelektový vývoj, tak bych to nazvala. Protože to bylo moje první dítě, nepřišlo mi to zvláštní, ostatní tři děti jsou normální. Taky se naučil sám číst, psát, počítat atd. v předškolním věku, projevoval zájem o nejrůznější obory, neustále četl encklopedie, mezitím v jednom kuse mluvil, kladl otázky, poučoval. 🙂 Když náhodou zmlkl, věděla jsem, že je asi nemocný. Na základce si paní učitelka poradila, řekla sice, že by patřil minimálně o tři třídy výš, ale sociálně by to nezvládal. On stejně do školy chodil málo, pořád stonal. Na osmileté gymnázium byl přijat jako první, když jsem se zkusmo podívala na několik prestižních gymnázií v Praze a Brně, zjistila jsem, že by byl první i tam. Na škole neustále vyhrával různé soutěže ve všemožných oborech, nic mu nebylo cizí, spolužáci ho za to už začali nesnášet, účastnil se a umisťoval se i vyhrával i v celostátních a mezinárodních kolech. Dodnes má stipendium JM kraje, tím chválím náš kraj za podporu nadaných studentů. Je na VŠ a momentálně studuje v Japonsku, uvidíme, jak si povede dál, chtěla jsem jen říct, že to bylo vždy naprosto bezproblémové dítě, jediným problémem bylo na všech stupních nepřijetí kolektivem, na základce i šikana, škola se k tomu ale postavila čelem. Svoje kamarády ale má, musel je prostě hledat v rámci celé republiky, ale samozřejmě existují desítky až možná stovky jemu podobných, takže se prostě drží tak nějak pospolu.
Já sama jsem to měla hodně podobně. Bohužel se k tomu ale škola nepostavila tak, jako v případě Vašeho syna. Že by se mnou někdo pracoval, se říct nedá. Stejně tak vlažně se „řešila“ i šikana, se kterou mi nikdo nepomohl a zbavilo mě jí až úplné opuštění dotyčného kolektivu. Situace v rodině mi pak bohužel nedovolila více se posouvat, tak to doháním teprve dnes. I to se dá zvládnout, když se chce. 🙂
Jo a ještě bych doporučila rodičům těchto dětí program Talnet pro talentované děti. Výborné, hlavně pro druhý stupeň, podle našich zkušeností. 🙂 Pro středoškoláky, pokud jste z JM, program kraje pro podporu nadaných dětí, možná to mají i jiné kraje, týká se to středoškoláků i studentů bakalářského studia, pokud studují v našem kraji.
„Lid“ zpravidla nesnáší ty kteří vynikají. Aspoň u nás…
Naprosto chápu, protože my jsme tu sociální izolaci i šikanu taky zažili… nejhorší je, že s tím člověk nic nenadělá a navíc se to většinou dozví až poslední, protože dítě to neřekne…
Ono jde taky o to, že výuka je přizpůsobena „většině“. Člověk nemusí být ani tak geniální, stačí když vystupuje inteligenčně z řady a je aktivní. Vždyť si vezměte, jak jsme my v první třídě počítali maximálně do 10. Když jsem potom do pracovního sešitu napsal učitelce místo toho čísla od 1 do až 20 dostal jsem pětku :D. A to bylo prosím v šesti letech.
Tak to je učitelka na zabití 🙂 Nebo aspoň na změnu školy.
V první třídě se počítá a vždy počítalo do dvaceti.
Ono je to vždycky poněkud trapné pro obě strany vysvětlovat pointu příběhu… Ale pro Vás to udělám. Nejdřív se počítá do deseti, až potom do dvaceti 🙂 A když měly děti počítat do deseti, jedno chtělo ukázat, že umí víc, a dostalo za to kartáč, že nesplnilo zadání, místo aby dostalo pochvalu, že umí víc než se zatím učili. A vysvětluji to místo autora příspěvku nikoliv proto, že bych mu viděl do hlavy, ale proto, že jsme podobně tupou učitelku měli v první třídě také 🙂
Především Vás jako jmenovce zdravím, pane Pavle 🙂
To máte podobné jako s vyjmenovanými slovy. Dítě píše s dojemnou pravidelností diktáty zaměřené na i / y bez chyby, protože má prostě načteno; vyjmenovaná slova jsou mu „šumafuk“, nepotřebuje je, k čemu také, že… Ve třídě se jsou spolužáci, kteří používají nejrůznější styly, jak se je naučit (ano, dokonce mají i jakousi melodii, na kterou je zpívají – nevím, přijde mi to až směšné, nicméně dejme tomu), ale výsledky diktátů jsou tragické (a to i v případech, kdy se jedná o pouhé doplňování i / y do předtištěných textů). Dochází tak k vcelku paradoxní situaci, kdy dítě nosí z diktátů výborné, ale z ústního zkoušení vyjmenovaných slov je to, žel bohu, za pět 🙂
To mi připomíná moje školní léta a hodiny češtiny. Hodně jsem četl, dnes by to asi bylo pojmenováno jako úchylka „hyperlexie“, a v i/y jsem v důsledku toho neudělal nikdy chybu. Přesto učitelka vyžadovala, abych uměl vyjmenovaná slova nazpaměť, za což jsem pravidelně dostával pětky 🙂 Odbyl jsem to tehdy tím, že je blbá – a stále ještě si myslím, že asi trochu blbá byla 🙂
Mám velmi podobný pocit 🙂
Taky jsem ve škole trpěl. Z vyjmenovaných slov za pět, protože jsem to pokládal za debilní učit se slova v přesném pořadí nazpaměť, když pokaždé vím, kde se píše i a kde y. Z diktátů taky za pět, i když jsem je měl bez chyby. Proč? No protože jsem dle paní učitelky musel dozajista opisovat – jak jinak pak vysvětlit, že jsem měl diktáty bez chyby, když neumím odmentorovat zpaměti vyjmenovaná slova, že?
Tak tak, ve škole je všechny srovnají do latě. Kdo se zdá v 6-ti letech geniální, v 15 odchází s průměrným, možná trochu lepším prospěchem
To je vtip? Chlapec je génius? Není spíš asperg v kombinaci s autismem? Matka to popisuje jako úžasný život s geniem, pani učitelka, široká rodina i přátele se prizpūsobily? To vše kvůli nevychovanému spratkovy, který získal pocit, že je jedinečný? Že musí být po jeho? Co ostatní dětí ve třídě? Ty to také pochopily? Také se prizpūsobily? Nevidím jediný důvod, proč bych akceptovala, že nějaké užasnė dítě pomáhá pani ucitelce s ostatními dětmi, jak se asi ostatni děti cítí? Tak náš syn byl nadprůměrnė inteligentní, ale naprosto přesně věděl jak se má chovat. Dostal praci navic. Redakce i matka promine, ale to není moc na chlubení, spíše k pláči.
To je dost jedno, jak se cítí ostatní děti. Měli bychom podporovat nadprůměrné a geniální lidi, i s jejich vrtochy. Už protože, že lidstvo zatím vždy posunuli dopředu jen geniální a vynikající jednotlivci, ti ostatní, průměrní nebo i jen běžně nadprůměrní vždycky jen sekundovali.
Také názor. Jak můžete vědět, že ti negéniové nebudou pro společnost mnohem prospėšnější než ten génius? Nemusím být génius, pokud budu cílevědomý mohu dosáhnout kvalitního vzdělání a prospěšnosti pro všechny.
Jednoduše, stačí, když se podívám do historie. Když se jako nadprůměrně chytrý člověk dobře učíte a plníte všechno co máte, může z Vás být třeba ministr … a za pár let po Vás neštěkne pes, protože jste defacto pouze plnila úkoly, i když dobře a prospěšně. Když jste geniální, vymyslíte Pythagorovu větu, lokomotivu, obecnou teorii relativity nebo tranzistor a ještě po staletích si budou pamatovat Vaše jméno a vrtět hlavou, jak na to proboha ten člověk vůbec mohl přijít.
Vidíte – podle Vaší teorie by třeba Heyrovský musel být oligofrenní jedinec, protože ve srovnání s Hitlerem či Stalinem po něm opravdu ani ten příslovečný pes neštěkne :-))
Co myslíte, byla kupříkladu slečna Elisabeth Holmes se svým převratným Theranosem, geniální? 🙂
Rád bych dodal, že moje poznámka se nese v duchu hyperboly a v žádném případě není jejím účelem dehonestace kohokoliv z přítomných diskutujících.
Inu, i genialita občas ujede kam nemá 🙂 Na druhou stranu průměrnost neujede nikdy 🙂 Čímž bychom asi měli vyřízen rozdíl mezi podmínkou nutnou a postačující.
Co se týká pana Heyrovského, tady jsem se asi dopustil drobné nadsázky. On skutečně posunul schopnosti lidstva dopředu, byť byl jeho vynález časem překonán. Ale to už tak bývá. Na druhou stranu je asi spravedlivé říct, že kdybych začal rovnou od konkrétních jmen, asi málokdo by bez wikipedie věděl, co udělal třeba výše nejmenovaný J. Bardeen 🙂
Přiměl jste mé k zamyšlení větou, že průměrnost neujede nikdy 🙂 Zajímavé, velmi zajímavé… já se domnívám, že průměrnost by měla ujíždět mnohem častěji, už jen z důvodu vyššího výskytu 🙂
Přísně vzato průměrnost ujíždí taky, ale ne tak, aby dělala geniální věci. I kdybyste ustavil Úřad pro osvětlování s tisícovkou zaměstnanců, tak žárovku nevynaleznou…
Já Vám nevím. Průměrnost podle mého mínění vyniká v tom, jak výdobytky vzešlé z geniálních hlav co nejefektivněji zneužít; na druhou stranu průměrnost skýtá i pozitivní potenciál, třeba v oblasti každodenního života – nevím momentálně, jak bych to přesně vyjádřil, abychom se zbytečně nepochopili a někdo sem nezačal zavlékat politiku či něco v tom duchu.
Souhlasím s Vámi ohledně Vašeho příkladu se žárovkou; na druhou stranu nemohu popřít, že řada objevů byla učiněna díky náhodě, nikoliv díky vyslovené genialitě – kupříkladu objev fosforu alchymistou Brandem byl v podstatě náhodný a Boyle, respektive Lavoisier už vycházeli z v podstatě objeveného (čímž moje úcta k oběma pánům rozhodně nenabývá trhlin).
Faktem třeba je, že otázka vznesená průměrným či podprůměrným jedincem může být právě tím iniciátorem, díky kterému se vynoří nová geniální hlava, ale to už jsem asi příliš off topic.
Zrovna dnes jsem narazil na článek o G. Perelmanovi – zajímavé čtení.
Jasně, to chápu. Já tím pořád sleduju myšlenku, že si máme vážit jedinců, kteří mají potenciál něco významného udělat pro lidstvo a všemožně je podporovat. Že jsou někdy trochu divní, jako zmíněný Perelman nebo kontroverzní až na půdu jako třeba Musk, je věc, kterou často platí za své schopnosti a měli bychom je aspoň částečně tolerovat 🙂
S tím nemám problém 🙂
No, paní Káča nejspíš génius nebude – soudím dle projevu.
To na tomto webu mezi diskutujícími nikdo.
I kdyby měl chlapec Aspergerův syndrom, neznamená to, že nemůže být geniální, viz. Einstein, Beethoven nebo Newton :). Je očividné, že chlapec je nadprůměrně inteligentní a není to vůbec k pláči 😉.
Vůbec nemám problém s aspergem ve třídě ovšem zde to bylo podáno tak, že se zjevnė nezvladatelnému dítěti se podřizuje vše. Aby se náhodou nevztekal. Pokud tak chce činit rodič , je to v pořádku, ale proč by tak mělo činit okolí. Chápu, že názor proti inkluzi je v dnešní době hoden trestu doživotí, ale kolik z diskutujících je na straně té většiny, která by měla mlčet, resp. musí mlčet . Zkuste se zeptat učitelky (o samotě ) jaká je to paráda mít ve třídě ADHD a další diagnózy , že to rozhodí celou třídu. I přesto respektuji právo každého na kvalitní vzdělání. Nepochybují, že je chlapec geniální, ale rodič (spoluautorka článku ) to podala tak že je nutno se chlapci podřídit a to nepovažuji mimo rodinu za normální.
Souhlasím s Vámi, Kateřino. Hyperaktivita s poruchou pozornosti, kluk neumí zřejmě zpracovávat emoce, pokud něco není podle něj začne se vztekat a jako motivace funguje pozornost a pochvala. Nerozumí tomu, že ostatní nebaví a nezajímají ty stejné věci jako jeho.
Jsem velmi ráda, že naše děti můžu i sprdnout, vynadat jim, zlobit se na ně. Ona je je jim pochvala potom ještě víc motivační.
Doporučuji nastudovat, co jsou poruchy autistického spektra – asperger je poddruh autismu, přesněji lehčí forma, čili kombinace těchto dvou poruch je, lidově řečeno, pěkná blbina. 🙂
Přizpůsobení výuky dětem s poruchou pozornosti je dneska na většině škol samozřejmost a dělá se, ať je žák nadaný, nebo ne. Spousta takových žáků má dokonce vlastního asistenta.
A že rodina musela svoje výchovné metody a postupy upravit na míru konkrétního dítěte? To je snad normální, neexistují na světě dva stejní lidé, kterým by prospíval stejný přístup. Kluk má dobré známky, dobrovolně se učí i ve volném čase, má stejně zvídavé kamarády, sportuje a dělá celou řadu dalších prospěšných věcí.
Jestli takhle vypadá nevychovaný spratek, tak by mě vážně zajímalo, co by měl ještě dělat jinak. Nejspíš by se neměl na nic ptát, bez přemýšlení udělat, co mu kdo nakáže a ve volném čase smažit minecraft a sjíždět youtubery, aby od něj byl hlavně pokoj, ne?
P. S. Možná by místo psaní hejtu na internet bylo lepší, vzít si z tohohle nevychovaného spratka příklad a taky začít pokládat okolí zvídavé otázky. Dovzdělat se dá i v dospělosti. Začít by bylo nejlepší třeba s pravidly českého pravopisu a hned potom základy psychologie, odhadem tak první ročník střední školy. Hodně štěstí. 🙂
Všichni rodiče si myslí, že zrovna to jejich dítě je výjimečné 🙂 a že zrovna oni zplodili tu jedinečnou sněhovou vločky. Úsměvně lidské
Tak zrovna tohle je docela snadno měřitelné, když prvňák po nástupu do školy zvládá třeba matiku z páté třídy, tak to asi jen o pocitu rodičů nebude. Jsou na to metody, jak se dá prověřit, zda je žák skutečně nadprůměrný, nebo je to jenom zbožné přání rodiny. Jsou už učitelé, kteří se na to přímo specializují.
Co jsem kdy viděl kolem sebe, tak víc škody nadělalo, když rodiče nerozpoznali nebo bagatelizovali vlohy svého dítěte, než naopak 🙂
Byla by jste velice překvapená, ale kolegyně má dítě v kombinaci asperg a autista. Nic zvláštního. Má svého asistenta. Ano, výuka se mu přizpůsobuje. Jen ta kolegyně (je to babička) přizná, že jí občas napadne (protože má jen trochu záchvat vzteku), občas rozmlátí dveře atd. Jinak je geniální, umí jako autorky syn všechny značky aut zpaměti včetně typů a to již od tří let a podobné věci zpaměti. Jen ta babička to nepovažuje za přednost a v tom je právě ten rozdíl. Budete překvapená, mám zkoušku s psychologie na vysoké škole, ale to bylo ještě v době, kdy se mluvila pravda. Paní popisuje nezvladatelnost, kterou vlastně dává za přednost a okolí to má akceptovat? Proč? Protože já posílám do školy vychované dítě, které tohle dítě občas počastuje nádhernými výrazy a občas hrozí, že ublíží učitelce? Protože se mu zrovna něco nelíbí. Tak to pěkně děkuji.
Bee, tady jde o to, že se kluk i v 15letech vzteká, když něco není podle něj. Myslíte, že je možné aby se vztekal jen doma a ve škole ne? Myslíte, že takovéto dítě není a nebylo možné i trestat(ne fyzicky), aby si uvědomilo, že svět není jen o jeho potřebách?
Tuhle mi kolegyně říkala, jak jejich syn ve třech letech roztrhl síťku na okně a vylezl ven, když ho hlídala babička. Byl večer, šel spát a nejednou byl na dvoře. Potrestat prý ho nemělo smysl, prý by nerozuměl tomu proč, když má to ADHD.
Jirka je geniální, ale na druhou stranu spoustu věcí asi nechápe, nebo spíš ani nemůže pochopit, když je hyperaktivní s poruchou pozornosti.
K pláči je leda vaše reakce. Nevíte o nadaných nic (nejspíš proto, že kolem vás nikdo takový široko daleko není) a už dáváte kartáč “spratkovi”. Spratkové jsou úplně jiná sorta, neřkuli živočišný druh. Tak neodsuzujte někoho o kom víte leda kuliš 🙂
Jak se to vezme, paní Zuzano. Existuje jisté množství „matek lvic bojovnic“ dítě nekriticky hájících a intelekt plus chování svého potomka do výšin vynášejících. Posléze se potom někdo jiný (nejspíše, co se intelektu týče, o poznání přízemnější) musí zabývat tím, že ono dokonalé dítě ztlouklo vlastní matku, protože se rozhodla mu v jakési záležitosti nevyhovět.
A totéž platí i pro ulici – pokud mě někdo napadne, protože má z jakéhosi důvodu záchvat vzteku, jeho intelekt je opravdu jedna z posledních věcí, které mě budou zajímat, a srovnám jej bez jakýchkoliv diskusí takříkajíc „secundum artem“ – zlobte se na mě, jak chcete 🙂
Rozhodně tím ale neupírám komukoliv nadanému právo na to, aby byl jeho talent, je – li ku prospěchu společnosti, co možná nejvíce rozvíjen, naopak.
Zdravím, výbušností a aktivitou je to jako kdybyste popisovala mého 4 letého syna. Uvidíme, co nás čeká a Vám držím palce:-)
Tam spíš bude problém do budoucna, jak ho snesou na dalších stupních škol a poté, zda si dokáže najít partnera, který s ním vydrží.
Jen malé zamyšlení. Ze své učitelské praxe vím, že spoustě dětí dělá problém tzv. tranzitní čas, přechod od jedné činnosti k druhé. Ve svých třídách o 12-15 dětech jsem jich vždy cca 3 nebo 4 měla. Nejsou to děti hloupé, nesamostatné ani pomalé, jen se do něčeho hodně ponoří a neumí se tak svižně vynořit a zase ponořit do něčeho jiného. Pracují důkladně, vnímají detaily a komplexní problematiku, neuvěřitelně dokážou nacházet souvislosti. Vlastně jsem si jich ve třídách všimla proto, že jsem se v nich našla – přechod mezi činnostmi mi dělá problém dodnes, i když si to jako dospělý člověk samozřejmě zkoordinuju. Ale z učení nebo bádání neumím rychle vyklouznout a proniknout do toho také není snadné. Jako když vstoupíte do pralesa, ale musíte hluboko, do samého jádra… a odtamtud není „hned“ cesta zpět. Tak za všechny tyhle děti, kterým není umožněno pracovat dle jejich naturelu, protože Pepíček má ADHD, vedu tichou modlitbu.
Ale rozumím tomu – ADHD je vidět a slyšet… kdežto když nenecháte tomu dítěti, které těžko mění činnosti, prostor, tak o tom jako učitel ani nevíte.
tleskám Vám a víc učitelů jako jste vy!
Rozhodla jsem se taky podělit s naší zkušeností, jak hrozně těžké je mít doma jedno takové dítě, natož dvě a každé jiné. Starší syn se narodil s postižením, o kterém nám do 9 let tvrdili, že je DMO, ale nikdo nechápal neuvěřitelnou inteligenci dítěte, které samo od sebe četlo pár dní po 4. narozeninách, mělo fotografickou paměť a v 1. třídě kromě psaní nechápalo, proč tam chodí…četba encyklopedií mu připadala užitečnější. V 9. letech zjistili, že žádná DMO, ale muskulární dystrofie a fyzicky tedy „lépe už nebude“. V 10. testován na výši IQ s tím, že testy měl hotové za polovinu času a hodnota se pohybovala kolem 150…Není to chvástání matky, jak asi dobře chápe paní Jana, spíš to byl očistec. Potřeba neustálé péče, finanční náročnost, nejen péče, ale i hraček…takové dítě si hraje maximálně ještě s Legem nebo Merkurem, naše dítě dělalo pokusy, pájelo, vrtalo (i do koberce), později rozebíralo a stavělo počítače. K tomu kluk víceméně celodenně na vozíku, navíc nechápající sociální komunikaci, což se zlepšilo až s asistenčním psem. Konečně s ním lidé přestali mluvit jak s nesvéprávným (na větu jedné paní „jé, ty máš ale hezky barevná kolečka, jé, ty se usmíváš“….šestiletý syn reagoval: „Proč se mnou ta paní mluví jako s debilem?“), takže naše skvělá černá labradorka mu dělala společnost a odbourávala komunikační bariéry celých krásných 12 let. Shrnu je to, že dítě, které podle lékařů nemělo šanci na běžné vzdělávání má VŠ a je jedním z předních programátorů v počítačové firmě. A ačkoliv oba s mužem jsme vysokoškoláci, některé jeho otázky a později i činnosti, jako právě to programování, bylo mimo rámec našich možností…
Doufala jsem, když se nám narodil mladší syn, že bude „normální“, tedy běžné dítě. Neměli jsme zažít tu radost. Zatímco starší byl takový klidný jezevec, mladší synek neřízené torpédo! Chodil od 8. měsíce, sama lékařka z něj byla v šoku. Kdyby chodil…běhal…rozbíjel si hlavu, vykloubil tu rameno, tu loket…od 5. let dělal judo a stal se vicemistrem republiky. Zakázala jsem celé rodině ho učit číst nebo cokoliv, neuměla jsem si představit druhého, jen více temperamentního, jak se ve škole nudí…Číst se naučil za dva týdny v září a pak, jak jste tu psali, „prudil“. Všechno měl za pět minut hotové a navíc správně, takže se nudil. Miloval ale sudoku a osmisměrky a krásně kreslil. Vybavili jsme ho vším tím se slovy, až bude mít hotovo, ať se zabývá (v klidu) svou prací. Těžce jsme narazili. Ač jsem sama kantorka, snažila jsem se tohle všechno probrat s jeho učitelkou, ale ta byla neoblomná, její teorie byla, že je předčasně zaučený (kravina!!!), protože šel do školy měsíc po 6. narozeninách. Marně jsem jí vysvětlovala, že je normální, když 6leté dítě jde do školy a není naše chyba, že se ostatní rodiče snaží shánět zbytečné odklady, kde to jde a pak je třičtvrtě 1. třídy 7. – 8letých dětí! Bojovali jsme tři roky, pak se paní učitelka naštěstí odstěhovala a nová ho chápala a dokonce měla ráda. V té době už chodil i do výtvarky, protože jeho obrázky byly skutečně neuvěřitelné vzhledem k věku, ale i tam „maloval při chůzi“, naštěstí pan učitel byl vynikající profesionál. Zkrátím to na fakta, že jsme si s ním „užili“ neskutečně příšernou pubertu, při které jsem chápala, proč některé samice žerou své mladé….S bráchou si nedokázal vytvořit sourozenecký vztah, protože ho pořád bral jako konkurenci, přestože se každý ubírá jinou cestou…vybíral si i (podle nás) nevhodné kamarády, hlavně, aby ho obdivovali…Odmaturoval 2. nejlepší ze třídy (a naštvaný, že ho spolužačka o 1 bod předehnala :-D), na VŠ si vybral obor, na který takřka neměl možnost se dostat, takže i když přijímačky udělal, skončil pod čarou…Teď pracuje v mezinárodním hotelu, kde použije všechny tři jazyky – Aj, Nj a Rj – a chystá se znovu na VŠ, snad už si vybral lepší obor…A my konečně v jeho skoro 20. letech můžeme vydechnout…
Takže vám v podobné situaci – pevné nervy, pevný režim a vydržet!!! 🙂
Mám dotaz.
V nadpisu se píše: „pětiletý s inteligencí jedenáctiletého“, ale v článku je uvedeno: „v šesti letech byl v analyticko-syntetickém myšlení na úrovni jedenáctiletého dítěte“.
1) Byl tedy Jiřík testován v pěti letech, nebo až v šesti? A nebo je to všechno úplně jinak, protože někdo potřeboval doslova za každou cenu dodat bulvární titulek?
2) Pětileté děti jsou testovány jinou sadou testů (věk 5-8), než jedenáctileté (věk 9-13). Každá sada testů má vlastní stupnici výsledků. To znamená, že hodnota IQ pětiletého a jedenáctiletého se zobrazuje na dvou různých stupnicích. Nelze tedy srovnávat inteligenci pětiletého podle škály pro jedenáctileté děti, jako se to děje v článku.
V tomto bodě je článek opět parádní paskvil.