Jednou, někdy před patnácti lety, se v první třídě u paní učitelky Dagmar Marvanové objevily tři mimořádně šikovné děti. Všechny plynule četly a jí bylo jasné, že asi nevydrží jen tak sedět a koukat celé ty hodiny, kdy ona bude učit ostatní děti slabikovat. Takto nějak začala na základní škole v pražském Chodově péče o nadané děti. Poslechněte si příběh z doby, kdy se ještě neučila Hejného matematika a o nadaných dětech převládala ve společnosti představa, že ty přece žádnou pomoc nepotřebují. Paní učitelka Marvanová vzpomíná…
Ono se to stalo tak nějak samo. V jedné první třídě se mi objevily najednou tři mimořádně šikovné děti. Uměly plynule číst, zajímaly se o matematiku, o přírodu, o dění všeobecně. Dnes už je plynulé čtení u prvňáků běžnější. V té mé současné mám takových dětí deset, a ne všechny mají diagnostikované nadání. Ale tehdy, před patnácti lety, to bylo překvapivé.
Lámala jsem si hlavu, jak s těmito výjimečnými, přemýšlivými dětmi budu pracovat. Něco dělat musím, to mi bylo jasné. Nemohou stále jen celé hodiny přihlížet, když budu ostatní učit slabikovat. Tyto děti se obvykle strašně těší, že v první třídě budou poznávat něco nového, krásného a že je to bude bavit. Když jim nedáte adekvátní podněty, škola se jim může úplně znechutit.
Tyto děti se obvykle strašně těší, že v první třídě budou poznávat něco nového, krásného a že je to bude bavit. Když jim nedáte adekvátní podněty, škola se jim může úplně znechutit.
Vytvořila jsem z nich skupinku, do které se ještě později přidali další dva žáci, takže jich bylo celkem pět. Nejdříve jsem jim dávala v hodinách trochu jinou práci a dbala jsem na to, aby mi vyšel čas na rozhovory s nimi. Nebyla jsem s tím ale úplně spokojená, a tak jsem se šla poradit s panem ředitelem.
Rozhovor s ředitelem ZŠ Chodov si můžete přečíst ZDE
Řekla jsem mu, že mám ve třídě takové a takové děti, a nadhodila, že když už budu něco vymýšlet pro tři děti (je za tím spousta práce), nemohli bychom tomu dát nějakou formu, vytvořit program? On je to opravdu problém, jak s těmi dětmi správně pracovat, občas už tehdy chodili bezradní rodiče, kteří nemohli najít správnou školu a pochopení…
Jedno z řešení jsem viděla ve výpomoci dalšího učitele, který by se věnoval této skupince, zatímco já budu učit kmenovou třídu. To se ale podařilo až později… Pan ředitel pár dnů přemýšlel a pak přišel s tím, že to je dobrý nápad. Velmi se mu to zalíbilo. Od počátku jsme ale věděli, že to nechceme pojmout tak, že bychom tyto děti vydělovali a tvořili z nich chytré třídy nebo tak něco. I nadaní budou muset umět v životě spolupracovat s ostatními a vztahy se všemi dětmi ve třídě jsou důležité. Kromě toho jsme si uvědomovali, že každé dítě může být nadané, někdo neobvykle krásně maluje, jiný je šikovný při manuálním vyrábění, jiný vyniká ve sportovních výkonech. Jde o to, v každém to jeho „nej“ objevit.
Od počátku jsme ale věděli, že to nechceme pojmout tak, že bychom tyto děti vydělovali a tvořili z nich chytré třídy nebo tak něco.
Ve snaze si opatřit nějaké personální posily jsme s panem ředitelem šli na magistrát a zkusili tam přesvědčit příslušného úředníka, jestli by nám nemohli do této třídy zafinancovat asistenta. Ten ale nechápal. Podporovat snad potřebujeme děti slabé, ne ty, kterým je shůry dáno, oponoval nám. Takže jsme se museli nějak zařídit sami. Rodičům těch dětí jsem slíbila, že na jejich potomky budu myslet. Že jim sice nezaručuju, že se jim budu věnovat v každém okamžiku, ale že to řešit chci a nedopustím, aby se nudili.
Začala mi pomáhat jedna paní vychovatelka. Což ale znamenalo peníze z rozpočtu na učitele. Jak si asi dokážete představit, ne každý ze sboru tím byl nadšen.
Na část hodiny si tato asistentka brala děti do jiné učebny, kde zpracovávaly stanovený úkol. Navrhovaly řešení, diskutovaly o nich, vyhledávaly informace a ona jim byla plně k dispozici. Pak se vrátily zpět a výsledky obohatily ostatní spolužáky. Dbala jsem a stále dbám na návaznost, aby opravdu nadaní žáci nebyli vyčleněni. Také chci, aby z jejich umu něco měla celá třída.
Tehdy byla dost zažitá představa, o kterou se s námi podělil ten zmiňovaný úředník. Že když je dítě chytré, už tak je ve výhodě a pomoc nepotřebuje. Naopak, když se nudí, může přece samo pomáhat slabším žákům. Samozřejmě, občas to takto udělat jde, ale ne příliš často. Mimořádně přemýšlivé děti mají velký hlad po vědění a touží jít samy dopředu. Bývají to „samorosti“, individualisté a občas se opravdu jeví jako malí podivíni. Někde je jim dáno, jinde jim ale něco chybí. Měla jsem třeba žáka, který v první třídě skoro neuměl sejít ze schodů, vždycky při tom vrávoral a vyšiloval: „Jéé, já spadnu!“. No, ale na druhé straně v páté třídě vyhrál celostátní kolo Logické olympiády. Jiný můj velmi nadaný žák měl i Aspergerův syndrom. Tatínek přišel v první třídě po pár měsících do školy a zeptal se mě: „Paní učitelko, jak vidíte Pavlíka?“ A když jsem řekla „no, je to strašně chytrej kluk“, bylo vidět, že z něj úplně spadlo napětí. „Já jsem tak rád, že se na to díváte takto,“ řekl mi. Ono se to totiž někomu mohlo jevit i tak, že ten klučík na školu vůbec nemá. Přitom z páté třídy pak odešel na osmileté gymnázium, kde úspěšně pokračoval ve studiu.
V těch našich začátcích jsme se učili za pochodu, nápady se nabalovaly jeden na druhý. Sehnala jsem si knihu od doktorky Laznibatové Nadané dieťa. Dozvídala jsem se z ní, jaké jsou znaky takových dětí, jaké mají problémy a potřeby, jak s nimi… Pak jsem se nějak napojila na Václava a Jitku Fořtíkovy z Centra nadání. Ti nám také hodně pomohli.
Dozvěděla jsem se o škole v Českých Budějovicích, kde začali pečovat o talentované děti ve stejný rok jako my. Jeli jsme se tam s panem ředitelem a kolegyněmi podívat. O trochu později se tím začala zabývat jedna další pražská škola. V dnešní době už je takových škol více, které jsou takto zaměřené nebo to o sobě prohlašují. Je to až trend. Je také již daleko více možností a programů, jak tyto děti rozvíjet.
V dnešní době už je takových škol více, které jsou takto zaměřené nebo to o sobě prohlašují. Je to až trend.
V počátcích nám pomáhali i rodiče. Maminka jedné z nadaných holčiček, vědecká matematička, jezdila na letní matematickou školu a o své poznatky se s námi podělila. Dokonce pro šikovné děti otevřela kroužek logiky a matematiky zábavnou formou. Tehdy byla Hejného metoda v plenkách, každopádně ve školách se o ní nevědělo. Jiný tatínek učil na matematicko-fyzikální fakultě a také jednou týdně přicházel velmi zajímavě pomoci. Postěžoval si však, že mu příprava na hodinu matematiky s nadanými prvňáčky dá zabrat více než příprava na přednášku či seminář pro vysokoškoláky.
Později se práci se skupinami nadaných začaly věnovat další kolegyně učitelky, které pracovaly v součinnosti s třídní učitelkou, hlavně Jiřina Poláková a Petra Lehmannová. Některé hodiny matematiky na druhém stupni vedl pan ředitel.
Petra Lehmannová:
Já jsem na škole před sedmi lety začínala právě u Dáši Marvanové a sekundovala jsem jí. Často jsem měla na starosti skupinku nadaných, zatímco se Dáša věnovala zbytku třídy. To, že jsem mohla pracovat s takto zkušenou učitelkou, mě ohromně obohatilo. Když jsem nastoupila jako začínající učitel, tak jsem si opravdu neuměla moc představit, co s těmi dětmi mám vlastně dělat. Člověk jede podle učebnic, ale bez zkušenosti nemá jasnou představu, co ta práce obnáší. Od zkušených kolegyň tady jsem se toho opravdu hodně naučila. Někdy jsem byla možná až neodbytná ve snaze se dozvědět odpovědi na své otázky. Brala jsem tu práci jako obrovskou odpovědnost, nepřiznala bych si, že něco nezvládnu, takže jsem ležela v knihách a na internetu a studovala, co se mi dostalo pod ruku. Snažila jsem se nebýt tu pro nikoho přítěží, ale naopak co nejrychleji být nápomocná a snad se mi to dařilo. To, že jsem se měla koho zeptat, když jsem potřebovala, byla obrovská výhoda.
Za ta léta jsme nasbírali spoustu zkušeností i metod výuky. Ale stejně vždy vycházíte z konkrétní situace, to ani jinak nejde. Děti jsou různé. Je to ale velká radost s nimi pracovat a vidět, co dokáží. Jejich úspěchy jsou pak i naše úspěchy.
Navážeme vyprávěním psycholožky Lucie Polákové a speciální pedagožky Markéty Zelené z téže školy.
Dagmar Marvanová vystudovala PedF UK v Praze, obor 1. stupeň se specializací na tělesnou výchovu. Studia ukončila v roce 1978. První tři roky po škole učila v Dětském výchovném ústavu v Býchorech u Kolína. Po mateřské nastoupila do základní školy na pražském Chodově, kde učí již třicet tři let. Za tu dobu absolvovala různé formy dalšího vzdělávání – mimo jiné kurzy dramatické výchovy, kritického myšlení, matematiky s Milanem Hejným, kurz Respektovat a být respektován… Baví ji geocaching, turistika a cykloturistika, lyžování, jóga.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
„Bývají to „samorosti“, individualisté a občas se opravdu jeví jako malí podivíni. Někde je jim dáno, jinde jim ale něco chybí. Měla jsem třeba žáka, který v první třídě skoro neuměl sejít ze schodů, vždycky při tom vrávoral a vyšiloval: „Jéé, já spadnu!“.“
Slyšela paní Marvanová někdy o zdravotních handicapech, které ovlivňují schopnost udržet rovnováhu a chodit? Obrna, CHS apod.? Zajímala se o to, jestli dotyčný některý z těchto handicapů nemá, než ho označila na vyšilujícího podivína? A uvědomuje si, že takto formulovaná vyjádření dost podrývají představu empatické učitelky, pomáhající nadaným dětem?
Umění vycházet i s „jinak naladěnými“ lidmi je jistě užitečné. Ale daleko užitečnější pro tyto nadané chytré podivíny bude rozvíjet své nadání na škole, která pro ně bude po všech směrech podnětná a bezpečná. Užitečnější, než mít učitelku / asistentku, která jim „pomůže“ vydržet na škole, která jim nic nedá, a kde o nich i personál smýšlí jako o vyšilujících podivínech.
Je pravda, že naše děti nejsou ani geniální, ani nadané, jen jsou prostě jiné. Každé svým způsobem. Nezapadají do toho davového kolektivu. Mají pár svých stěžejních kamarádů a to jim stačí. Proč to píšu, souhlasím s Vámi, že je velmi důležité, aby děti byly přijaty i se svou jinakostí, i když zrovna nevyčnívají intelektem, nadáním, genialitou. A stejně, jako je důležité, aby se děti nenudily v hodinách, je důležité, aby byly přijaty kolektivem bez odsudků a předsudků. Atmosféra ve třídě má nemalý vliv na to, jak se dítě do školy těší a jak ho to ve škole baví.
Opět nemohu, než souhlasit, Kateřino. Zvláště pak s poslední větou. V dnešní době je pro dítě velmi snadné ocitnout se na okraji kolektivu, ani nemusí být sociálně nezkušeným géniem. Mnohde stačí, když máte nějaký konstruktivní koníček, který není in.
Nedávno jsem v jiné diskuzi zmiňoval případ několika dětí se selháním ledvin. I sem se to hodí, protože zdraví je také věc, jejíž nedostatek vás vyčlení. Tyto děti měly hodné spolužáky, ale žádného kamaráda mezi nimi. Jejich nepřenositelné životní zkušenosti byly prostě příliš rozdílné, a nemožnost trávit společně čas mimo školu mezi nimi navzdory jejich snaze vytvářelo propast. I když byly jejich spolužáci hodní a nápomocní kde se dalo, prostě si žádný z nich nedovedl představit, čím si ty děti procházely. No a protože ty děti musely většinu svého času trávit doma, byly věčně v knížkách a učebnicích a i když třeba neměly žádný extra talent oproti svým vrstevníkům, zanedlouho mezi nimi začaly ve škole vynikat. Což je samozřejmě ještě víc izolovalo.
Chápu, my teď s kamarádkou řešíme, co s holkou, kterou třída absolutně nepřijala a to ještě za tichého souhlasu kantorů. Holka doma probrečí nocí, ze školy nechce, psychologa nechce, poradce nechce a učitelé se vyjádřili v tom smyslu, že je vina pouze na její straně (té dívky). Není zlá, nikomu neubližuje, pouze má „starší“ myšlení a není typicky dětská, má velký smysl pro disciplinovanost a zodpovědnost. Přesto nejvíc ze všeho touží po přijetí právě tím dětským kolektivem. Samozřejmě se díky tomu zhoršily i vztahy doma, nastupuje puberta a tak se v tom holka plácá na všech frontách. Takových případů je ale asi víc 🙂
Dobry den, pane Vaclave Vseznalku, vase komentare jsou opravdu podivuhodne, jeden jako druhy. Vzdy jsem zvedava, na jaky problem clanku nebo autoru nebo respondentu se zamerite. Muze to byt i totalni protiklad. Deti se ve skole moc hyckaji, na strane jedne, podle vas, na strane druhe vsak vyslovite podezreni, ze ucitelka snad ve sve necitlivosti k detem prehledla obrnu a mluvi takto o tezce nemocnem diteti, nikoli proto, aby ilustrovala urcitou nerovnovahu ve vyvoji nekterych mimoradnych deti. Ma 33 let prace, ale vy, od Vaseho stolecku, jste zase na neco prisel. Vsechny ty krkolomne komentare nemaji spolecneho jmenovatele ani konzistenci, krome jednoho: najit tady problem. Tomu rikam promarneny cas. 🙂
Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících
Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí
Neotravujte mě, dokud se nebudete chovat slušně, osobo. Nevím, z kterého palce u nohy jste si musela vycucat ta „podezření“ a „stolečky“, abyste si obhájila další dementní útok na mou osobu, ale už mě tím dost otravujete. Svůj názor jsem vyjádřil slušně a mám na něj právo, i když se vám nelíbí, tak mi dejte svátek.
Říct o malém dítěti, že vyšiluje, mě osobně moc citlivé nepřipadá, a je mi úplně jedno, že v tom dotyčná má třicet let praxe. O tom, zda se zajímala o možný zdravotní důvod, není v článku ani písmenko, takže jsem se zcela logicky zeptal.
Máte-li můj dotaz za nějaké podezřívání či co, že kvůli tomu musíte takhle vyvádět, je to vás osobní problém a do těch mě, laskavě netahejte, osobo.
Koneckonců, celá vaše přítomnost u mých příspěvků za poslední rok je výhradně přehlídkou osobních problémů, které se mnou máte, ničím jiným.
Paní Polanská, sepsal jsem původně dlouhý komentář k článku, ale nakonec dám přednost jiné variantě – podle mého názoru je velká škoda, že jste takto nepopustila stavidla své výmluvnosti například pod příspěvkem před časem jmenovaného uživatele Špekouna. A to Vám píši z pozice administrátora s jedenáctiletou praxí jak v ČR, tak pro zahraničního provozovatele, která, zdá se, alespoň podle Vás mnoho znamená – pro mě to je jasný signál selektivního působení v tom smyslu, že nesouhlasný názor je pranýřován, zatímco zcela otevřené hulvátství je tolerováno (řeči o tom, že by se musely mazat i další příspěvky reagující na něj, si jako administřátoři můžeme odpustit).
Na takovém webu, obávám se, nechci fungovat ani jako host – dovolte proto, abych se s Vámi rozloučil a popřál Vám mnoho úspěchů.
P.S.: Zdravím i ty uživatele, jejichž komentáře k publikovaným textům pro mě byly přínosem, co se rozhledu i způsobu komunikace týče 🙂
Pavle, co nám to děláte??
Mně tedy přijde zcela na místě, že se některý diskutující ohradí proti přístupu učitelky, která tak lehkovážně přistupuje k handicapu dítěte. (Podle uvedeného to vypadá na motorickou poruchu.)
Jinak si nemohu pomoci, ale celý ten humbuk s „výjimečnými přemýšlivými dětmi“ s „diagnostikovaným nadáním“ mi v argumentacích spíše než podpora nadání dětí přijde hodně podobný new age teorii o tzv. indigových dětech. Nebylo by to poprvé, co se s tímto setkávám. A kdo rozhoduje, které dítě je výjimečné a které už ne?
Navíc každý trochu schopný učitel je rád, pokud má ve třídě zvídavé, vnímavé a přemýšlivé děti – je s nimi radost pracovat, a tyto nepotřebují nějakou zvláštní segregaci. Naopak, v prvních ročnících bych to nepovažovala ani za vhodné i co se týče například speciálního zaměření (třídy s rozšířenou výukou nějakého předmětu). U dětí, které potřebují specifickou péči (jako zřejmě uvedený příklad výše) je to samozřejmě jiná. Ale i tam je potřeba, aby děti získaly všeobecný základ znalostí a dovedností, což je i podstatou povinné školní docházky.
Já mám jednoduchý nápad, jehož uskutečnění vyjde velmi levně: přesunout ty hodně nadané děti do vyššího ročníku.
To je fajn nápad, ale asi to nejde aplikovat plošně. Dítě může být nadané pouze na jeden předmět a v některém naopak mít nedostatky. Zároveň sociální vyspělost nemusí být na dobré úrovni. Takhle se možná pomůže v rozvoji jednoho předmětu, ale na ostatních úrovních může dojít k výraznému zpomalení. Nicméně znám případy, kdy děti nastoupily do školy v pěti letech, nebo přeskočily první třídu. Byly celkově vhodnými adepty na přeskočení ročníku 🙂
Ono existují i školy, kde se rodělení do jednotlivých ročníků tak striktně nedodržuje.Setkala jsem se třeba se školami,kde vytvářejí skupiny dětí ve tříletém cyklu, kde pak není zas takový problém ,aby dítě „přecházelo“ třeba na jeden předmět. V našem zakonzervovaném školství-hudba daleké budoucnosti.Je přece daleko jednodušší,učit všechny děti všechno stejně.
Ono to je nejen jednodušší, ale především daleko levnější, Leo. K zohledňování tohoto aspektu třeba jednou dojdou i neziskovky. Teda jestli někdy opustí tu svou „změňme školství všem, byť jen kvůli třem, daňový poplatník na to kde chceš vem“ mantru.
Nepřestává mě fascinovat, že si tu absolutně nikdo nedělá hlavu s tím, kolik co stojí. Myslím, že tyhle pozůstatky komunismu ještě nadělají ve školství daleko větší paseku, než nějaká frontální výuka…
To můžete zůstat v klidu,Václave.Česká republika dává do školství nejméně ze všech zemí široko daleko.
Zaprvé – ostatní země ať si dávají na školství kolik chtějí. Na školství bychom měli dát přesně tolik, kolik je třeba tady u nás, ne někde za hranicema, tohle nejsou závody.
Zadruhé – to, že dáváme ve srovnání s okolními zeměmi málo, není argument pro plýtvání penězi. Účelné nakládání s penězi je třeba udržet i ve školství.
Teď ještě se domluvit ,co to přesně je to „účelné nakládání“.
Vy se prostě musíte dohadovat za každou cenu, že? 🙂
Ano, dnes se ve školství prostředky nevyužívají zrovna účelně, ale ani to není argument pro další neúčelné hospodaření.
A pro info – účelné nakládání s penězi předpokládá, že vznikne nějaká ucelená koncepce vzdělávání s dlouhodobou vizí, řekněme na dalších sto let, která moderní potřeby škol a žáků (včetně těch s ADHD) zakomponuje do standardu, aniž by se nechala vláčet módními diktáty, tak ochotně šířenými různými eduiny apod. A nebude tříštit finance na nějaké podivné firmy typu cermat a h-mat, které patří akorát tak nakopat do zadele.
Nejsem zastáncem spojených tříd, ale máte pravdu, že tímto by měl daný „problém“ řešení 🙂
Sleduji diskusi mezi paní Leou a Václavem již delší čas. A moc mně těší, že jejich diskuse přešla do roviny seriózní a konstruktivní diskuse s nápady a řešeními. Musím Vám oběma poděkovat a paní Kateřina mi dá určitě za pravdu. Děkuji.