Lidé si ji pamatují jako marmeládovou královnu s oceněním z Velké Británie. Jen málokdo už ale ví, že je i vášnivou běžkyní. A teď svůj koníček předává svým dětem, ale zdaleka nejen pro zábavu. Její osmiletá dcera Eliška se připravuje na start na Olympijských hrách v roce 2032. „Žijeme ve vlastní bublině, děti jsou na domácím vzdělávání, aby je nikdo neovlivňoval. Školní systém a kolektiv více exemplářů stejného druhu jsou pro naše děti tím, čemu je třeba se vyhnout širokým obloukem,“ říká Blanka Milfait. 

Jak jste vůbec přišli na nápad, že budete od malička připravovat dceru na olympijské hry? 

Asi se to nedá datovat jedním dnem. Nějak nás život zavanul do Itálie, kde jsme začali provozovat kemp. Když tam máte hory, automaticky chodíte, lyžujete nebo běžkujete. A jednoduše jsme viděli, že jí to jde a že ji to baví. Tam to asi začalo. Jelikož jsme se ale potom zase stěhovali do Čech, kde celé covidové období nebyly dostupné italské hory, tak jsme dceru nasměrovali na atletiku, protože běhat se dá všude. Hodně lidí směřuje výchovu a vzdělání dětí směrem na univerzitu, aby z nich byli právníci nebo doktoři. To jsem si užila já i muž, oběma nám byl život takto naplánován. V dobrém slova smyslu. My jsme si ale řekli, proč nevést děti ke sportu. Kdybych sama byla třeba houslová virtuoska nebo baletka, tak asi děti povedeme k něčemu takovému. Ale ke sportu jsme měli já i můj manžel vždy blízko, tak to dopadlo takto. Asi nejde dětem předávat něco, co se vám třeba z dálky líbí, ale úplně to nežijete. Děti se učí nejlépe nápodobou a sami poznají, že vás to baví. A pak to baví i děti.

A jak jste přišli právě na olympiádu v roce 2032 a jaký cíl tím vlastně sledujete? 

Letos jsme sledovali olympijské hry v Japonsku, Eli viděla na vlastní žádost celý zahajovací ceremoniál a pak téměř vše, co se atletiky týče. Nemáme televizi, ale pro olympiádu jsme pořídili monitor. Samo sebou, že před olympijskými hrami přijde na řadu mnoho jiných závodů, mistrovství světa nebo Evropy a další velké mezinárodní závody, kde momentálně už nasáváme atmosféru, ale olympiáda je snem každého sportovce. Atmosféra, symbolika, nadšení pro věc na celém světě. A pak, žijeme tím, že jeden může dosáhnout čehokoli, když tomu dá více než ostatní. Děláme to tak i v práci, nyní i ve sportu či výchově dětí. Je to pravidlo deseti tisíc hodin v nonkomfortní zóně – tedy pokud makáte na konkrétní věci přibližně tento objem hodin, asi deset let to je součtem, pak dojdete kamkoli si přejete. Mnozí to dokázali. 

Trenérem osmileté Elišky a teď už vlastně i šestileté Mii je váš manžel. Je to jeho povolání? 

Studoval ekonomku, pak byl dlouhá léta v armádě. Ale dřív běhal závodně, často teď Eli startuje tam, kde kdysi závodil on sám. Před lety také trénoval a vlastnil cyklistický tým, pořádal mnohé závody v Česku a velké mezinárodní závody v Itálii, ale to už je hodně dávno. O běhání se společně zajímáme, řekla bych ale, že to je stále ještě zájmová záležitost. Manžel studuje všechny metodiky, materiály a informace, které se týkají tréninku dětí. Jsme toho názoru, že nejlépe zná „svěřence“ rodič, stačí mu pohled do očí, na pohyby… koneckonců, mnohé světové nejen atletické hvězdy to takto mají, trénují je rodiče. 

Když se podívám na program jen za dva uplynulé měsíce, tak Eliška běžela šest místních závodů, absolvovala soustředění na pomezí italských a švýcarských Alp a běžela i závody ve švýcarském Locarnu. Všechny následující víkendy až do konce roku máte také plné soutěží. Kolik bylo Elišce let, když jste začali s tréninkem? 

V pěti letech. Za chalupou v Itálii máme běžkařskou stopu, kterou jsme upravovali, protože ji máme ve správě. A tam jsme také poprvé vyšli na běžky. Eliška je tam členkou běžkařského týmu a poměrně se jí dařilo od prvopočátku. V létě jsme samozřejmě chodili pěšky a často. Děti běhaly jako kamzíci, takže jsou vysportované odmalička. Pak se přidala atletika. Ostatní lidé chodí normálně na procházku, my vylezli do dvou tisíc metrů na horské sedlo. Možná je třeba povědět, že není velký rozdíl mezi intenzivním hraním si venku, v lese, v kopcích od rána do večera a jedním závodem, který trvá pár minut. Je to prostě jen pohyb, který děti nesmírně potřebují. Naše dětství bylo na pohyb, jeho intenzitu i časovou náročnost naprosto stejné. Jen jsme tomu jinak říkali…

Neměla jste někdy pocit, že jste to přešvihli? Třeba když se Eliška účastnila dvou závodů během jednoho dne na různých místech…

Čtěte také  Michal Hanuliak: Lidé si myslí, že syn je robot a že dělá, co mu nadiktujeme. Tak to ale není

Je pravda, že se někdy sešlo několik závodů – Bolzano brzy ráno a Curych večer. Tak jsme si řekli, že to je skoro po cestě, jen s malou oklikou a že to dcera zkusí běžet. Dopadlo to super. Eliška absolvovala finále Čokoládové tretry na mítinku Zlatá tretra v Ostravě, to vyhrála v nádherném rekordu, a pak se jelo na soustředění do Tater a pokračovalo do Košic, kde byla pozvaná na Jump fest, kde vyhrála obě disciplíny. Normálně logistiku řeší manžel, výběr závodů je na něm, avšak takový souběh akcí není běžný. Děti jsou zvyklé cestovat od narození, ani jim to nepřijde. Nehledáme žádné limity, ale zatím pro nás žádná hranice neexistuje. 

Jak takový trénink vypadá v praxi?

Máme hromadu knížek o trénování, které studujeme. Většinou jsou staršího data vydání, od starších trenérů. S některými jsme komunikovali i osobně o tom, kdy a jak správně s tréninkem začít. Ale celkově hledáme spíš jinde než v českých pramenech, například ve Spojených státech. Eliška je členkou Americké atletické federace, a tím pádem má přístup k různým materiálům a trenérům, k tréninkovým plánům a studiím. Tam vidíte trochu jiný pohled než má většina českých trenérů mládeže u nás. 

Jaký je rozdíl v americkém pohledu a v tom českém?

Celé to funguje jinak. Z českého pohledu by se možná řeklo, že jsou tamní děti přetrénovány, případně předčasně specializovány. U nás se spíš klade důraz na základní pohybovou gramotnost, aby děti chodily rovně, uměly házet míčkem nebo udělaly kotrmelec. Je to jako klasický sokol zaměřený na klasickou pohybovou všestrannost, ale zdaleka to není atletický trénink. S tím trenéři začínají až později. Jenže když se pak děti pro opravdovou atletiku rozhodnou, tak už pak bývá pozdě a děti už to nikdy nedoženou. Přesvědčte kluka nebo holku ve dvanácti letech, když na ně jde puberta, že mají dělat nějaké konkrétní věci, které jsou dřina a dril. Jde také o záležitosti, které se musejí dělat přesně, a člověk by je měl mít v tom věku už zažité. A to už je ve dvanácti nenaučíte, už je prostě nepřesvědčíte. Případně děti utíkají k atraktivnějším sportům. 

Naše děti mají domácí školu, tam střídáme předměty podle vůle a potřeby, výhoda je, že se můžeme učit na cestě na závody nebo při přejezdech mezi českým zázemím a italským domovem.

Jaký máte režim? 

Naše děti mají domácí školu, tam střídáme předměty podle vůle a potřeby, výhoda je, že se můžeme učit na cestě na závody nebo při přejezdech mezi českým zázemím a italským domovem. Já jsem vlastně nedostudovaná učitelka. Normálně jedeme vše jako ve škole – matiku, češtinu, prvouku… Učím já i můj muž, podle toho, na co se kdo cítí. Mně je bližší matematika a manželovi spíš čeština, historie, zeměpis.   

Nějaký režim samozřejmě být musí, aby děti věděly, co jak má být, to je důležité. Musí se skloubit učení a trénink, i sporty jsou jasně dané, jeden den je tento sport a druhý den jiný. Eliška v zimě nejvíce běžkuje, ale i běhá, chodíme na zimní pochody. Zbytek roku střídá od lukostřelby klasickým anglickým lukem přes silniční koloběžky, plavání a lezení po skalách po šachy nebo gymnastiku. Zkrátka vše, co přijde pod ruku. Momentálně řádí ve šplhu o tyči, skáče do dálky a boxuje.  

Jak tedy vypadá váš den? 

Asi bych začala tím, že velmi dbáme na to, aby se spalo dostatečně, deset hodin je minimum, ideálně jedenáct. Dále je důležité, aby se dobře a pravidelně jedlo a dostatečně pilo, a to myslím jen vodu. Náš celodenní program se skládá z učení, tréninku a všeobecného sportu. Eliška má dopoledne školu, to je blok dvou, maximálně tří hodin. Před obědem absolvuje první část tréninku. Ale na druhou stranu je to slovo trénink asi nepřesné. Je to podobně, jako jsme to měli v dětství my. Děti prostě lítají venku, hrají si s míčem a cvičí. Po obědě je klidová přestávka, hodinu čtení, malování nebo vlastní program. Děti potřebují čas i pro sebe, bez velkého dohledu a stálého programu. Poté následuje čistě atletický trénink, jehož důležitou součástí je protahování a rozcvičení. Je to moc důležité, rozcvičení trvá někdy skoro hodinu. Klasicky se děti moc nerozcvičují a následkem toho je, že mají špatné návyky. Většina pozdějších zranění, když jsou děti starší, vychází s toho, že nejsou zvyklé se rozehřát a rozcvičit. Eliška dělá odpoledne ještě trochu něco do školy, hraje na klavír, pomáhá v domácnosti, na zahradě. No a pak večeře a jde se spát. Děti nekoukají na televizi, v podstatě mají minimum hraček, možná do deseti pro všechny tři. Hodně čtou a malují. To téměř pořád. 

K tak přísnému sportovnímu programu patří asi také speciální jídelníček. Jak tedy vypadá váš stravovací program? 

Nejíme žádný fastfood, máme vždy pestrou domácí stravu, která se skládá se zeleniny, masa, ryb a hromady ovoce. Tělo spotřebuje hodně energie, proto potřebuje hodně bílkovin, tedy masa. Milují čerstvé mléko rovnou od krávy. Samozřejmě si sem tam dáme i svíčkovou, ale není určitě základ našeho jídelníčku. Děti nejedí žádné sušenky, bonbony, nepijí žádné sladké limonády. Protože ale dělám šťávy nebo marmelády, tak si samozřejmě dají ráno chleba s marmeládou.

To by bylo smutné, kdyby si nemohly dát marmeládu zrovna od vás, když jste držitelka ocenění za nejlepší marmelády na světě…

To je jasné (směje se). I když jim ale někde někdo nabídne sladkosti, odmítají. Je to tak, že jim sladké vůbec nechybí, Eli ani když si tatínek sladké koupí, nechce. A já jsem ráda, že nemají potřebu se tím nacpat. Řádná životospráva se pak například odráží v kvalitě zubů, ve stavbě těla i při odborných testech sportovní medicíny, včetně krevních obrazů, kam chodíme pravidelně.  

Teď se celá vaše rodina vlastně podřizuje cíli, aby se Eliška účastnila olympiády v roce 2032. Nebojíte se ale, že se Eliška v pubertě na všechno vykašle? Jak se na to dá připravit?

Čtěte také  Podle kamevédy se snaží vychovat ze syna dokonalého člověka. Dokument Každá minuta života provokuje k zamyšlení

Doufám, že ne, a nepočítám s tím. Naše výhoda je, že děti nechodí do školy, že mají domácí školu. Bydlíme také na samotě. Jakmile by totiž děti chodily do školy, byl by to boj mezi tím, co bychom po nich chtěli my a jak by je ovlivňovali ostatní. Samozřejmě naše děti vidí i jiné děti a lidi, ale moderovanou formou. Prostě nemají kde pochytit přesně tyto zlozvyky. Nedávno jsem na atletických závodech v Plzni slyšela rozhovor dvou dívek, mohlo jim být tak 12 nebo 13 let. Bavily se mezi sebou a jedna říkala, že jí máma slíbila pejska, když skočí tolik a tolik. A ta druhá na to reagovala: „To tě jako takto vydírá?!” A tady je vidět ten princip. Ta jedna by se dala i přesvědčit, kdyby měla nějakou motivaci, ale ta druhá jí to srazí, že je to vydírání. Pro někoho to může být motivace, pro druhého vydírání. A přesně tyto móresy by si děti tahaly ze školy nebo z nějakého kolektivu. A mnohé podstatně horší. Byly by pro ostatní divné a pak by se to proti nám všem třeba obrátilo, to ano. To je vlastně i případ snowboardistky Ester Ledecké. Ta začala chodit do normální školy, ale rodiče ji ze školy nakonec stáhli, protože škola ji kazila. Od té doby Ester žila v rodinné bublině, která k ní nepřipouštěla nikoho. A pak už si člověk vytvoří svůj vlastní názor a odkazuje se na to, co mu bylo rodinou dáno. Ale v šesti letech, kdy děti začínají chodit do školy, jsou strašně citlivé na kolektiv a na to, co ostatní říkají. Jsem přesvědčená o tom, že malé děti žádný velký kolektiv nepotřebují, mají svůj malý a mají dobré dospělé vzory v rodině a v našich zaměstnancích, které si podle toho, aby vzorem být mohli, vybíráme.  

Děti se učí bytím u toho, a proto je nijak neoddělujeme, ani u atletického, ani u školního učení. A někdy se dokonce stane, že pětiletá Mia vydrží trénovat déle než starší Eliška.

Byli jste s rodinou Ledeckých v kontaktu? 

Ne osobně, jen jsem četla rozhovory. 

Jak to ježdění po závodech po celé Evropě zvládají dvě mladší děti? 

Ještě donedávna jsme měli hospodyňku, která šla s Miou a Maxem ven nebo si s nimi malovala. Ale teď, když Mia a Max vidí trénink, tak se sami od sebe začínají přidávat, vezmou si činky, švihadlo nebo se přidají k posilování. Mia už vlastně také začala závodit a učí se s Eliškou i věci do školy. Když říkám Elišce nějaké příklady, tak se dobrovolně účastní výuky. Děti se učí bytím u toho, a proto je nijak neoddělujeme, ani u atletického, ani u školního učení. A někdy se dokonce stane, že pětiletá Mia vydrží trénovat déle než starší Eliška. Jezdíme co týden na dvě hodiny na Strahov na Stadion přátelství, který je přístupný veřejnosti, a i oba prckové tam opravdu ty dvě hodiny trénují a baví je to. Rozcvičení, nějaké starty sprintů, pak se učí třeba skákat do dálky. Kolikrát nechtějí ani ze stadionu odejít, musíme je přemlouvat, abychom už šli.

Mluvila jste o tom, že žijete dost uzavřeně. Odpůrci domácího vzdělávání říkají, že by děti měly být s dětmi. Nemají ty vaše tendenci utíkat k jiným dětem? 

Eliška je jak v Itálii, tak v Čechách členkou sportovních oddílů. V Praze je to Dukla, kde trénuje pravidelně asi s dvaceti dětmi. Tam má 1–2 kamarádky. Jedna z výhod naší bubliny je, že Eliška je zvyklá cviky dělat pořádně. Když se podíváte na trénink malých dukláčků, tak uvidíte, že 18 z 20 dětí dělá čurbes a nebere to vážně. Naše děti vůbec neznají slova jako neznám, neumím, nechci, protože my to doma vůbec nepoužíváme. Eliška vůbec neví, co znamená věci ošidit. Nikdo jí nikdy neřekl: ošul to, jdi kratší trasou. Když byly děti menší, párkrát jsme to omylem řekli, a zjistili jsme, že se to děti naučí, protože to říkáte buď vy, nebo lidi kolem vás. Ale teď už to neříkáme a rozdíl mezi většinou a naší menšinou se stále zvětšuje…  

Do té naší bubliny si pouštíme málokoho. A když už, tak ti lidé vědí, jak s dětmi mají a nemají mluvit a co jim třeba dávat za dárky. Protože kolikrát lidé přivážejí dárky, ať už hračky, nebo bonbony, ale jsou to blbosti. Nakonec jsou děti nejradši na pískovišti, kde mají pár věcí, nebo v lese, kde stavějí domečky, lezou po stromech či v korytu potoků staví přehrady. To rozvíjí jejich fantazii víc než nějaký robot nebo panenka. Naše děti se ničeho nebojí, nejsou uťápnutí, neschovávají se mámě pod sukni a dojdou se zeptat na vše, co potřebují. Kdybychom naše děti dali do školy, tak by se jim možná děti vysmívaly, protože jsou vedeny jinak. 

Jestli tomu dobře rozumím, tak si hodně kontrolujete, s kým děti přijdou do kontaktu. Vůbec se neznáme, kdybych vám řekla, jestli můžu na rozhovor k vám s sebou přivést své děti, souhlasila byste?

Není to zase tak, že bychom si vás otestovali. Setkání se nebráníme, rádi vás uvidíme. To vůbec ne. Děti budou rády, kdyby si s nimi mohly pohrát. Eliška se bude snažit, aby zapadly do našeho světa, a vysvětlovat jim, jak věci doma děláme, co je správné a co ne. To umí dobře (směje se). A to mimochodem většinou druhé děti nedávají dobře. 

Teď jsme u nás měli na pár dní o rok mladšího chlapečka, se kterým se holky vídají na závodech. Bylo vidět, jak děti fungují, když chodí do školy. Opakují ono nebaví, nechci, nudím se, tohle nejím. Holky ho vtáhly do svého světa, když jsme trénovali, stříleli z luku, byli na zahradě, jeli vlakem na výlet, něco dělali na záhonech, jezdili na kole, pozorovali divoké koně nebo ptáky, dělali ohně. Na některé zásady koukal překvapeně, ale vše hned převzal. Často vidíte, že jsou rodiny zvyklé sednout do auta a někam jet. Ptal se, jestli si vezmeme auto a někam pojedeme, protože je to kluk z paneláku. Ale my mu vysvětlili, že máme přírodu za domem, tak nikam nemusíme jezdit. Bylo vidět, že ho to vtáhlo. Pak nechtěl domů. 

Domácí výuka a intenzivní tréninkový program, to je asi finančně dost náročný plán. Zmínila jste Ester Ledeckou, její otec kdysi říkal, že její tréninkový program stál miliony ročně. 

Hradíme převážnou většinu z vlastní kapsy. Rozdíl je v tom, že na atletiku na rozdíl třeba od alpského lyžování nepotřebujete prakticky žádné vybavení. Samozřejmě vždy potřebujete platit dobrého trenéra. To sice teď dělá můj muž na plný úvazek, ale v tu dobu nemůže pracovat, takže to také něco stojí. Velký náklad je doprava. Potřebujeme druhé velké auto, ve kterém se kolikrát i spí, má totiž kempovou úpravu. První auto musí být doma pro potřeby zbytku rodiny. Eliška absolvuje asi padesát závodů za rok, stejný počet tréninků v Praze a tam se musí dojet a často i v místě přespávat, k tomu pronájmy haly, bazén a vhodná strava. Eliška už má nějaké své sponzory, podporovatele, ale většina podpory je formou zboží – třeba dostala silniční koloběžky jako vybavení na tréninky nebo nějaké nápoje či proteinové tyčinky, oblečení na sport, lyže. Potřebujeme ale také vybavit tělocvičnu, aby tam mohla pořádně trénovat, a na to teď sháníme sponzory. Sponzorem je například i prodejna se sportovním oblečením a vybavením, která je vedle našeho kempu v Itálii. To jsou příjemné bonusy, ale roční rozpočet se umí vyšplhat k milionu korun. 

Letos v létě šel do kin dokument Každá minuta života, který popisuje jednu slovenskou rodinu, která systémem kamavédy chce vychovat dokonalého člověka. Mišo ve čtyřech letech ujel 50 kilometrů na kole, uměl lyžovat a hrál hokej, ale i mluvil anglicky a německy a hrál na dva hudební nástroje. Jedete také podle systému kamavédy? 

Vím o tom filmu, trochu jsem registrovala i okolo diskuse. To je jiný režim, není nám úplně blízký. Našim dětem dáváme nemalý vlastní prostor pro jejich imaginace, hry, vytváření si vztahů mezi sebou, také jsou tři, chlapec Miško v dokumentu je bohužel jedináček. Jsme s lidmi od kamavédy trochu ve spojení, líbí se mi, co pan Zacha dělá, ale není to náš základ, máme svůj svět. Sice o sobě víme, občas proběhne nějaká konzultace, v zásadě však řešíme věci po svém. Není to tak, že bychom si nerozuměli, ale nepotřebujeme se tolik.  

Nepochybujeme o cestě, nepochybujeme o rozhodnutích, jsme si poměrně jistí, protože tu cestu dennodenně žijeme.

Co vám dává jistotu, že jste se ve vaší cestě výchovy rozhodli správně? Nepochybujete někdy o tom?

Vnímáme svět okolo, vnímáme rodiny přátel i mnohé další, vidíme, co a jak dělají a kam to vede. V dobrém i méně dobrém. Jedeme ale na stejné vlně jako mnohé jiné „odlišné“ rodiny po světě, jejichž děti jsou vedeny ke sportu i škole jako Eli. Vnímáme názory oponentů, ale jsme přesvědčeni o tom, že dnešní společnost by neměla formátovat naše děti a že systém je spíše to, co škodí, než pomáhá. Nepochybujeme o cestě, nepochybujeme o rozhodnutích, jsme si poměrně jistí, protože tu cestu dennodenně žijeme. Můžeme diskutovat o drobnostech, ale mohu podepsat kdykoli a opět, že zpolitizovaný školní systém, společnost v rozkladu hodnotovém i existenčním tak, jak ji dnes známe, a kolektiv více exemplářů stejného druhu jsou pro naše děti tím, čemu je třeba se vyhnout širokým obloukem.

Blanka Milfait pochází z Plzně a studovala Pedagogickou fakultu Západočeské univerzity v Plzni. Před dokončením školu opustila a pracovala v nábytkářské firmě jako administrativní pracovnice. V roce 2010 si v šumavském Srní otevřela kavárnu a o dva roky později začala vyrábět domácí marmelády. V soutěži The World´s Original Marmelade Awards v Londýně získala ocenění „nejlepší na světě“. Kavárnu nakonec zavřela a s manželem začala provozovat kemp v severní Itálii. Kvůli pandemii a vichřici, která kemp poničila, dnes žije částečně i v Čechách, většinou jsou ale „kdesi na cestě“, a začala se plně věnovat přípravě svých tří dětí na vrcholový sport a nejstarší dcery pak na Olympijské hry 2032. 

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

21. 08. 2022 autor/ka: Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak

S novým školním rokem přicházejí i novinky pro školáky i pro rodiče. Tou špatnou zprávou je, že by mělo být méně asistentů pedagoga, tou dobrou jsou naopak posuny ve vnímání...

Škola

28. 02. 2023 autor/ka: Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Lenka Jírová přichází s dcerou domů a sedají k domácím úkolům. Čtení, psaní, počítání. Hodina je pryč. Zbývají ještě desítky příkladů...

Škola dítě 6 - 10 let