"Obrazovky jsou u nás do patnácti zakázané, kromě školy. Občas se tedy díváme společně na filmy, ale to je vše." FOTO: Jan Feřtek

Jak zvládnout i extra velkou rodinu? Nestrachuju se předem, co bude, říká spisovatelka a maminka osmi dětí

Rodiny se třemi a čtyřmi dětmi přicházejí do módy, ale potkat v současné generaci českých žen takovou, která rodila osmkrát, je zatím vzácnost. Rozhovor se spisovatelkou a nakladatelkou Terezou Horváthovou byl příležitostí, jak fenomén extra velké rodiny, která byla ještě pro naše babičky a prababičky běžná, znovu objevit a prozkoumat. Přesnou představu si neuděláte tak, že zkušenost s výchovou dvou malých dětí vynásobíte čtyřmi. 

Kdy se vám narodil první potomek?

Když mi bylo dvacet čtyři.

A kdy poslední?

Letos mi bude čtyřicet osm a nejmladšímu byly v sobotu čtyři.

Sestava je kompletní, nebo ještě někdo přibude?

My nic neplánujeme, ale občas někdo ze známých straší, že paní Ladová měla Josefa Ladu v jednapadesáti, tak ať se připravím, že se něco takového může ještě přihodit (směje se).

Kolik je kluků a kolik holek a v jakém pořadí?

Čtyři a čtyři. Nejdřív dva kluci, pak holka, kluk, pak tři holky a nakonec kluk. Teď doma převažují holky, švitorky. Je to zase trochu jiná atmosféra.

Dřív byly početné rodiny běžné, dnes se ale osm dětí může jevit jako vyčerpávající extravagance.

Jak říkáte, naše babičky mívaly šest i osm sourozenců. Asi právě proto, že vnímám kontinuitu života ve své rodině, tak mi mít tolik dětí nijak zvláštní nepřipadá. Ale neměli jsme to ani jako program.

Jmenujete se Horváthovi, váš muž je Slovák. Nemyslí si o vás lidé, že jste Romové? Ti mívají hodně dětí. 

Někdy ano. Některé lidi to provokuje a sem tam někdo nasadí takovou sveřepou antiromskou notu. Buď jsme jako cikáni, nebo potrhlí Pražáci. Ale já se k tomu hlásím, ve sčítání lidu jsem si už dvakrát zaškrtla národnost romská (směje se).

Čtěte také  Zvědavost dětí si pauzu nedává. Učit doma nadané dítě je práce na plný úvazek

Jedno z vysvětlení tak velké rodiny může být náboženské založení rodičů. Jste věřící?

Já jsem katolička, ale můj muž věřící není. U nás je to spíš celkový životní postoj než nějaké principiální rozhodnutí. Můžete mít jako prioritu svobodu, svobodu cestovat, dělat si, co chcete, užívat si život. Anebo si řeknete, že chcete žít tak nějak obyčejně. Omezení, které na vás velká rodina klade, neprožíváte úkorně. Důležité je se nebát. Spousta lidí se mě ptá: a ty se nebojíš, jak je uživíš, jak vystudují? No, nebojím. Vždycky jsem věřila, že to nějak zvládneme a moc jsem si nad tím nelámala hlavu. Nestrachuju se dopředu, co bude. A když se dívám dozadu, nikdy jsme na holičkách nezůstali. I když byly doby, kdy jsme na konci měsíce prohledávali kabáty a sbírali drobné.

Ještě k víře: chodí s vámi děti do kostela?

Některé. Když se jim chce. Každé z našich dětí je jiné. Pro některé je to věc, kterou pozorují spíš zpovzdálí, jiné jsou v tomto ohledu činorodější. Je to na nich. Vidí, že my s mužem se tolerujeme i v tom, co nemáme společné. 

Mluvíte o uskromnění, ale máte hezký dům, bohatý pracovní i kulturní život… Možná extra velká rodina není takový problém, jak by se zvenčí zdálo?

“Nikoho neobskakuju, společně rodinu tvoříme.” FOTO: Jan Feřtek

Tak jistě, není to tak, že máte najednou osm malých dětí, které vyžadují neustálou pozornost.  Jak děti rostou, přebírají nějakou zodpovědnost, jsou součástí společenství, zapojují se, když jsou schopné umýt nádobí nebo později vysázet knihu, tak to udělají. Každý dělá něco, podle svých možností. A i když na to nemáme žádný perfektní rozpis, děti jsou docela přičinlivé. Nikoho neobskakuju, společně rodinu tvoříme. Ale je třeba taky říct, že mi vždy pomáhala paní na úklid a na hlídání k malým dětem. To jsem si jako velký frankofil přinesla z Francie, kde to je celkem běžná věc.

Chůva se dá finančně utáhnout?

Věnovala jsem na to většinu svého výdělku. Teď je to snad první rok, kdy mi i nějaké peníze zůstanou. Ale stojí to za to. Vytvoří vám to svobodu dělat, co máte ráda, vyhnete se frustraci, že se nemůžete realizovat. Pomůže vám to překlenout roky, kdy jsou děti malé nebo je jich moc najednou.

Když si představím jen tu horu jídla, co se u vás sní.

Je pravda, že můj muž je extrémně výkonný v tom, jak nás každý měsíc uživit. To se za těch dvacet pět let naučil. Ale samozřejmě dělá ne jednu, ale tři práce. Učí na UMPRUM, kde vede ateliér ilustrace, kromě toho spolu pořádáme knižní festival, máme rodinné nakladatelství, vydáváme dětské ilustrované knihy a k tomu všemu dělá grafické práce na zakázku. Jeho pracovní nasazení je opravdu mimořádné a mohlo by hrozit i vyhoření, s tím se pak musí umět pracovat. Nicméně, máme tu obrovskou výhodu, že nás naše práce baví a těší. Což je zase zásadní ochrana proti vyhoření. Je taky třeba připočíst, že jsme měli štěstí a koupili si tady v Táboře dům, když to bylo ještě relativně levné. Neboli – znám dost lidí, kteří to mají komplikovanější než my. Ale opravdu věřím tomu, že když se člověk trochu poddá a nestrachuje se, hodně to pomůže.

Muselo tedy jít v rámci uskromnění něco stranou? Třeba zájmové kroužky pro děti…

„Lidušky“ moc peněz nestojí, ani skaut a sportovní oddíly, ani kroužky v domech dětí a mládeže. V tomto ohledu jsme stát neuvěřitelných možností, na rozdíl třeba od Francie a dalších západních zemí, kde jsou kvalitní kroužky velmi drahé. My je dětem dopřát můžeme.

Tak co jste tedy nakonec té velké rodině museli obětovat? To cestování?

Vždy nám s manželem trochu chybělo, že nevládneme svým časem, jak bychom chtěli. Člověk se nemůže sebrat a skočit si do Vídně na výstavu, kdy ho to napadne. Ale to se taky trochu změnilo tím, jak děláme festival a naše práce zahrnuje i nějaké cestování, spolupracujeme se zahraničními tvůrci, jezdíme na knižní festivaly a veletrhy. Děti zase cestují v rámci studia, chodí tady v Táboře na francouzské lyceum a vyjíždějí studovat na rok do Francie. Jestli jsme něco obětovali, byl to čas na sebe a na sebevzdělání. To už asi nikdy nedoženeme. I když se nevzdáváme.

Rodina (linoryt, autorka: Magdalena Rutová)
Předobrazem této Rodiny je rodina Horváthových, v době, kdy byl nejmladší syn miminko. Ten teď v sobotu oslavil čtvrté narozeniny. Autorkou linorytu je Magdalena Rutová.

Být osmkrát matkou musí být náročné i fyzicky. Je to bezmála osm let těhotenství.

A dvacet tři let kojení (směje se).

Mnohé matky menších dětí mluví o vyčerpání, spánkovém deficitu…

Myslím, že mám dobrou genetiku, tělo drží celkem dobře, i když samozřejmě zuby a vlasy trpí. Co se spaní týče – ano, naučila jsem se moc nespat. Až teď si trochu přilepšuju, začínám spát víc. Zároveň pro mě není velký problém, když se v noci vzbudím, hned pak zase usnu.

Starší děti pomáhají mladším i s učením a nestojí to a nepadá s rodiči, je to tak?

Určitě, starší synové hodně vypomáhají s matematikou a technickými věcmi, které mi nejdou. Máme ovšem zase tu výhodu, že naše děti se učí dobře a moc naši pomoc nepotřebují, jsou samostatné a já se jim do učení moc nepletu. My jsme ani nikdy nebazírovali na tom, aby děti měly dobré vysvědčení. Moc jsme se o to ani nezajímali. Na nástup do školy jsme nespěchali, některé z dětí šly o rok později. Bydleli jsme nejdřív v Bechyni, tam chodily do malé, sympatické venkovské školy, a neměly žádné problémy. Tady v Táboře je zase posíláme do církevní školičky založené na rodinných vazbách.

Pro děti je škola z mého pohledu důležité místo setkávání, kde se potkají se společností, naučí se komunikovat s učitelem, s autoritou. Může jít i o člověka, který jim úplně nesedí, i to je nějaké setkání.

Jste poměrně nekonvenční, umělecky založení, nedostáváte se třeba ve škole svých dětí do střetu s lidmi jiné mentality?

Někdy ano, ale vždy se nám to více méně dařilo kočírovat. Snažili jsme se chodit co nejméně na třídní schůzky, to jsem odkoukala od svého otce, ale na druhou stranu pěstujeme dobré, pokud možno osobní vztahy s učiteli. Sem tam i tak narazíme, to se stává. Nejvíc mě zklamalo, když syn Josef musel po návratu z ročního studia ve Francii dělat na svém francouzském lyceu v Táboře rozdílové zkoušky ze všech předmětů, aby mohl postoupit do dalšího ročníku. Neuznali mu nic, ani francouzštinu. Vnímal to jako určité ponížení a mně to taky přišlo nesmyslné.

Co si od školy jako rodič slibujete?

Pro děti je to z mého pohledu důležité místo setkávání, kde se potkají se společností, naučí se komunikovat s učitelem, s autoritou. Může jít i o člověka, který jim úplně nesedí, i to je nějaké setkání. Pro mě jako rodiče je škola skvělá instituce proto, že část dne je doma klid a nemusím myslet na to, co kdo potřebuje. Jsme tu jen my dva a můžeme se soustředit na svou práci. To je pro mě strašně důležité.

Mají mezi sebou děti dobré vztahy, drží spolu?

Mají. A kromě toho všechny chodí do skautu, takže jsou na soudržnost a spolupráci navyklé i odtamtud. Ale každé má jiné zájmy a osobnost, což respektujeme.

Mnoho rodičů si stěžuje na nemotivované děti přilepené k obrazovkám.

Obrazovky jsou u nás do patnácti zakázané, kromě školy. Občas se tedy díváme společně na filmy, ale to je vše. A ani to není denní chlebíček. Mobil děti dostanou, až když ho nutně potřebují.

"Naše výchova je založená na svobodném dialogu mezi sobě si rovnými bytostmi. Když se mě děti na něco zeptají, tak jim svůj názor řeknu, ale nijak je nepedagogizuju," říká Tereza Horváthová.
“Od jistého věku můžete děti už jen podporovat.” FOTO: Jan Feřtek

V kolika?

V patnácti. Benjamín ho třeba dostal, když odešel do školy do Prahy. Ale on ho stejně pořád u sebe nenosí.

Nad tímhle by někdo mohl kroutit hlavou. Nemáte úzkost z toho, že děti nemůžou zavolat, kdyby se jim něco stalo, a vy nemůžete zjistit, kde zrovna jsou?

Já jsem tohle nikdy moc neřešila. Bojím se o děti tak nějak přirozeně, ale beru to tak, že jim je třeba taky nechat volnost. Dám jim, co můžu, a věřím jim, že nebudou dělat nic špatného, ale i kdyby dělaly, je v mých rukou to změnit? Od jistého věku můžete děti už jen podporovat.

Říkáte jim, co je dobré a co je špatné? Na čem je založená vaše výchova?

Řekla bych, že spíš na svobodném dialogu mezi sobě si rovnými bytostmi. Když se mě na něco zeptají, tak jim svůj názor řeknu, ale nijak je nepedagogizuju. I když desatero samozřejmě znají (směje se). Nekompromisní jsme s mužem od začátku jen v jedné věci, a to je zákaz technologií. A díky tomu podle mě naše děti nepřišly o normální dětství. I teď, když vidím jednoho ze starších synů, že vysedává příliš dlouho na internetu – baví ho politika a společnost – řeknu mu, ať to vypne a nezanáší si hlavu.

A poslechne vás?

Já mu to prostě řeknu. Jak s tím naloží, je jeho věc. Je to skoro dospělý člověk, vyhánět ho od počítače nejde.

Tereza Horváthová vystudovala na FF UK v Praze obor francouzský jazyk a literatura. V roce 2000 založila se svým mužem Jurajem Horváthem nakladatelství knih pro děti Baobab. Sama dětské knihy píše a se svým mužem pořádají v Táboře, kde už třináct let žijí, Festival malých nakladatelů Tabook. Otcem Terezy Horváthové je známý literární kritik a překladatel Sergej Machonin.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments