Pokud opravdu chceme s dětmi hrát, ale víme, že to často končí pláčem, můžeme na nějakou dobu vybírat jen z takzvaných kooperativních her. FOTO: Unsplash - Sophie Elvis

To není fér! aneb Proč děti nerady prohrávají a jak jim můžeme pomoci?

Určitě to znáte, možná i z domova. Některé děti jsou prostě nesmírně soutěživé a špatně nesou prohru. Stačí, že nedoběhnou první nebo je trenér nepostaví do čela družstva, a už je všechno špatně. Opravdovou výzvou se potom stává hraní deskových her. Proč je pro některé děti tak důležité, aby vyhrávaly? A jak to zařídit, aby po každé hře neletěly figurky nebo kostky do kouta? 

Prohry často bolí i dospělé. Možná to na sobě nenechávají tolik znát, nevztekají se a nebrečí, ale komu je příjemné, když dostane na kurtu kanára nebo po desítkách minut snahy jen bezmocně pozoruje soupeře, jak umisťuje čtvrtou figurku do domečku? Vyrovnat se se soutěživostí a ambicemi je celoživotní proces, který lidé zvládají různě, někdy hůř, jindy vědoměji. U dětí navíc vstupuje do hry také vývojová psychologie, podotýkají odborníci. Pokud právě váš potomek kvůli každé prohře roní slzy, můžete zůstat klidní, nevychovali jste ho špatně. Není ale od věci vědět, co jeho chování způsobuje, jak to všichni můžeme přežít a přitom si občas i něco zahrát. 

Tys mě porazil? Tak to není fér! 

Tématu soutěživosti u dětí se věnovala i redaktorka Jessica Grose z deníku New York Times. Oslovila několik dětských psychologů. „V předškolním věku, zhruba kolem čtyř až pěti let, si děti začínají pamatovat a uvědomovat pravidla. Stojí je hodně mentálních sil, aby se jimi dokázaly řídit, na vymýšlení nějaké herní strategie jim ovšem už nezbývá kapacita,“ vysvětluje dětská psycholožka z University of Tennessee Sally Beville Hill.  

Čtěte také Dárek, který nezklame? Pandemic, Karak, Carcassone, deskovky jsou jasnou volbou

Další věc, kterou děti ve věku kolem pěti až deseti let hodně řeší, je spravedlnost. Pokud mají pocit, že něco není fér, je pro ně velmi náročné takovou situaci ustát. Jak malé děti spravedlnost vnímají, zkoumá profesor Chris Moore z Dalhousie University v Halifaxu v Kanadě. V rámci výzkumu provedl experiment se šestiletými prvňáčky. Rozdělil je do dvojic a každému dal na vybranou: „Buď oba dostanete jednu samolepku, nebo ty dostaneš dvě a tvůj kamarád tři.“ Ve druhém případě by dítě v konečném součtu dostalo nálepek víc, přesto si však účastníci vybírali scénář, kdy měli oba stejně. „Děti nevidí rády, když se někomu daří lépe než jim. Opravdu je to dokáže rozhodit,“ vysvětluje Moore. Zejména v předškolním a nižším školním věku ještě děti svou soutěživost nedokážou krotit pomocí empatie. Naučit se regulovat projevy svých emocí je jedním z nejtěžších úkolů, před nímž děti v tomto věku stojí.  

Zdá se, že pláč, ublíženost a záchvaty vzteku jsou poměrně běžným a z hlediska vývojové psychologie opodstatněným chováním u dětí na rozhraní mateřské a základní školy. Můžeme jim ale nějak pomoci jejich velké emoce odžívat kontrolovaně? Psycholožka z New Yorku Becky Kennedy navrhuje, abychom si před jakýmkoli závodem nebo hrou ujasnili, že teď budeme soutěžit. Můžeme říct třeba: „V téhle hře někdo prohraje a někdo vyhraje. Když já prohraju, tak mě to dost štve a mrzí. Musím se pak zhluboka nadechnout a říct si, že to zvládnu!“ Někdy pomáhá i to, že když jste jen pár tahů od vítězství a dítěti to ještě nedochází, můžeme hru zastavit a zeptat se: „Co bude, když tě teď porazím? Naštveš se a budeš křičet, že to není fér?“ Prohru už možná neodvrátíme, ale dáváme dítěti čas se na ni připravit, a můžeme předejít slzavému kolapsu.

Kdo vyhrál, ten uklízí. Kdo prohrává, získá výhodu

Bohaté zkušenosti s hráčskými emocemi má i Radka Mužíková, matka dvou školáků a předškoláka, majitelka mnoha stovek her pro děti i dospělé a v neposlední řadě administrátorka facebookové skupiny Deskovky pro tři bratry. „Myslím si, že soutěživost je lidem v různé míře vrozená. Ani mně není úplně lhostejné, jestli vyhraju nebo ne. Snažím se jít ale klukům vzorem a říkám: „Jéééé, prohrála jsem, to mě teda štve, ale krásně jsem si zahrála!“

Máš to super, parádně se ti to povedlo, budeš mít spoustu bodů, ale nejspíš budu mít o trošku víc.

I Radčini synové prošli různými etapami, kdy pro ně prohry byly emocionálně náročné, takže si Radka během let osvojila různé taktiky, jak předcházet pláči a vzteku. „Hodně můžeme ovlivnit situaci už jen volbou hry. Pokud máte doma malého vzteklouna, zkusme vybírat třeba hry, kde se výsledek počítá až na konec. Odpadne frustrace, kdy už v polovině vidíme, jak vám všichni utíkají,“ vysvětluje Radka. Pokud zvolíme hru, v níž například budujeme nějakou krajinu nebo město, dejme si na závěr chvíli, kdy se pokocháme svým výtvorem a pochválíme si ho bez počítání: „My třeba tipujeme, kdo tak asi nasbírá nejvíc bodů. Když tuším, že vyhraju, řeknu: máš to super, parádně se ti to povedlo, budeš mít spoustu bodů, ale nejspíš budu mít o trošku víc,“ vysvětluje Mužíková.

Existují také hry, v nichž ten, kdo prohrává, získává nějakou výhodu. Pokud se hráči jedno kolo nepovede, v příštím začíná a má nejvíc na výběr, a tím i možnost zvrátit situaci ve svůj prospěch. „V některých rodinách se osvědčilo i to, že ten, kdo vyhrál, musí hru uklidit. Takže sice musí překousnout porážku, ale jde si hned po svém, zatímco jeho přemožitel musí ještě nastrkat veškerý herní materiál do krabice, a to je pěkná otrava,“ usmívá se Mužíková. 

Jeden za všechny, všichni společně proti hře

Mnozí rodiče se s dětmi sice naučí hrát podle pravidel, ale dál už různé způsoby hraní neprobírají. A to je podle Mužíkové chyba, protože děti na některé herní principy samy nemusejí přijít. Potom pořád dokola opakují nefunkční strategie a prohrávají. Když hraje Radka se svými syny hru, kterou ještě nemají v malíku, často své akce komentuje a vysvětluje: „Tah za tahem jim říkám: teď si vezmu tohle a dám to sem, a dělám to proto, že chci docílit toho a toho. Když kluci udělají nějaký nepovedený tah, upozorním je, ukážu možnost, jak to šlo udělat jinak. Konečné rozhodnutí ale pak nechám na nich, kolikrát překvapí originální myšlenkou a utnou mě: Mami, já to ale mám vymyšlený. Chci, aby se naučili pořádně hrát a hru si užili, není pro mě důležité je porazit nebo je naopak nechat vyhrát.“

A pokud opravdu chceme s dětmi hrát, ale víme, že to často končí pláčem, můžeme na nějakou dobu vybírat jen z takzvaných kooperativních her. Jejich principem není soupeření, nýbrž spolupráce. Pokud společně nevymyslíme dobrou strategii a nedomluvíme se, prohrávají všichni. Pokud se to podaří, radují se společně. „Na trhu jsou i hry, které se postupně vyvíjejí. Otevíráte obálky, přicházejí noví hrdinové a nové schopnosti, mechanismus se stává složitějším, takže se nenudíte, ani když hrajete třeba po třicáté,“ uzavírá Radka Mužíková. 

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments