Domácí úkoly – časté jablko sváru. Mezi dětmi i rodiči, ale i mezi školou a rodinami. Ty si často stěžují, že jim domácí úkoly kazí atmosféru a vztahy. A dětem berou chuť se vzdělávat. Jaké by měly být, aby se to nedělo?
Magda Stojowská, syn Štěpán (3. třída) a Johan (1. třída):
Nejvíc mě zaměstnávaly úkoly mého staršího syna v období, kdy začal chodit do první třídy v klasické škole. Měl moc laskavou paní učitelku, ale úkoly rozdávala každý den. Štěpán úkoly nesnášel, štvalo ho, když jsem mu je připomínala a nechtěl ani, abych mu s nimi pomáhala. Já jsem zase nebyla schopná se na to vykašlat a nechat ho jít do školy bez hotových úkolů. A tak jsme měli doma často peklo.
Ve druhé třídě přešel do montessori třídy a začal dostávat jeden úkol na týden. Problém s úkoly zmizel. Já sama jsem získala větší důvěru v synovu samostatnost a nechala jsem ho s úkoly být, ale určitě pomáhá i to, že má na úkol víc času. Dává to svobodu celé rodině. V montessori mám teď i prvňáčka, který na úkoly vůbec nemyslí, ale během toho týdne je většinou nějak po kouskách zvládne. Mít na úkol celý týden je fajn, je přece tolik zajímavých věcí, co můžeme po škole dělat, než sedět nad kusem papíru.
Mít úkoly na týden dává svobodu celé rodině.
Celkově ale jejich úkoly nemám rada a kluci asi taky ne. Jsou nudné a je to jen opakování toho, co už znají ze školy. Víc by se mi líbilo, kdyby museli něco objevit nebo vyrobit.
Eva Dušková, syn Jakub (2. třída):
Jakub chodí do montessori školy. Montessori systém přistupuje k úkolům jinak: je jich méně a obvykle se zdůrazňuje rodičům, že mají nechat děti, aby si je dělaly samy. Ale i v montessori záleží na jednotlivých učitelkách. Vím o třídě, kde děti nosí domů i osm pracovních listů, na které potom mají týden. Údajně proto, že ve škole nepracují.
Můj syn nemá disciplínu ani motivaci dělat domácí úkoly. Jakmile se to nazývá domácí úkol, je v opozici. Přitom se doma učí, ale přirozeně. Naštěstí jeho učitelka úkoly nedává. Za dva roky, co je ve škole, přinesl tři. U prvních dvou řekl, že jsou nepovinné a ani na ně nesáhl. Nebyly to úkoly, které by ho rozvíjely, byly pod jeho znalostmi. Třetí dostal minulý týden, jen proto, že neudělal to, co měl stihnout ve škole. Takže ten udělat musel, učitelka to potřebovala do čtvrtletního zhodnocení. Bylo toho dost, makal na tom hodinu. Mou pomoc i kontrolu odmítl. Obojí mi vyhovovalo, nechci se tím zaobírat.
Domácí úkoly mi dávají smysl, jen když jsou volitelné, zřídkavé a činnostní. Například udělat report z toho, co dítě dělalo o víkendu.
Domácí úkoly mi dávají smysl, jen když jsou volitelné, zřídkavé a činnostní. Například udělat report z toho, co dítě dělalo o víkendu: obrázkem, básní, koláží, miniprezentací. Jinak domácí úkoly neakceptuji a nepřistoupila bych na ně. Vidím je jako důsledek neefektivního vzdělávacího systému. Vždyť děti tráví ve škole někdy i 8 hodin. To je příliš. Mám kamarádku, jejichž rodinná atmosféra úkoly trpí velice. Velký dům, zahrada, tři děti a pes. Školák přijde domů v půl páté, musí jít dělat úkoly, někdy to trvá i hodinu a půl, vztekají se rodiče i děti. Vyčerpaná matka, která neměla možnost věnovat se ostatním dvěma dětem, natož sobě, jde dělat večeři a žene děti do postelí. Tomu já říkám peklo.
Markéta Štindlová, dcera Matylda (4. třída), dvojčata Andělka a Johanka (2. třída):
Matylda má ve čtvrté třídě jeden velký úkol za týden. Skládá se ze tří úkolů z matematiky a tří z češtiny. Stačí, když z těch šesti úloh udělá čtyři. Ale pokud třikrát udělá všech šest, zajistí si tím, že ho pak třikrát nemusí přinést vůbec.
Holky ve druhé třídě mají skoro každý den jeden malý úkol. Obvykle si ho udělají v družině, doma to jen rychle zkoukneme. Opravovat to nemusíme, učitelka chce mít zpětnou vazbu, co děti umí. Ale když je tam hodně chyb, nedá mi to a upozorním je na to. V téhle formě pro nás úkoly nepředstavují žádnou zátěž. Na víkendy a na prázdniny nedostává ani jedna z holek úkoly žádné, to se mi zdá rozumné.
Holky mají hodně mimoškolních činností a když zůstanou úkoly na večer, jsme už všichni unavení a podráždění.
S Matyldou ještě pořád hledáme systém, který by jí vyhovoval. Doteď jsme ji tlačili k tomu, aby si najednou udělala co nejvíc cvičení z úkolu a měla od toho pokoj. Jenže je pomalá, takže u toho sedí dlouho a je z toho pak otrávená. Takže nově jsme se dohodli, že si udělá každý den jedno cvičení, aby ji to tolik neštvalo.
Můj postoj k úkolům je rozporuplný: někdy nás štvou a zabírají dost času. Holky mají hodně mimoškolních činností a když zůstanou úkoly na večer, jsme už všichni unavení a podráždění. Ale zas mám díky úkolům přehled, co holkám nejde. Takže ideál: trochu míň úkolů a víc hravou formou.
Kateřina Macková, dcera Ella (5. třída):
Ella dostává tak jeden až dva úkoly, ale ne každý den. V pátek je nedostávají nikdy, ale ani od pondělí do čtvrtka to není pravidlo. Tak do třetí třídy jsme je dělaly spolu, ale pak už si je dělala a dělá sama v pokoji. Trvá jí to tak 15 minut, někdy to ani nepostřehnu. Obvykle se úkol týká toho, co probírali ten den ve škole, takže jen opakují a procvičují. Ona by nejradši žádné neměla, ale já to vnímám jako formu přípravy, protože Ella se jinak škole vlastně nevěnuje.
Úkoly jsou nutné zlo, společné projekty s dalšími spolužáky ji baví víc.
Občas dostanou společný úkol/projekt. Ve skupině vypracovávají něco třeba týden a pak to prezentují před celou třídou. To Ellu hodně baví, protože se kvůli tomu se spolužáky scházejí po škole a myslím, že to vnímá jako zábavu.
Kdyby úkol opakovaně nedonesla, dostala by poznámku. My máme EduPage, takže každý den vidíme a pípne mi na mobil, jestli mají úkol, a případně jaký. Takže každý rodič ví, co mají dělat, a málokdo to neudělá.
Známky se za úkoly nedávají. Výjimkou jsou projekty – tam dostávají jedničky za snahu.
Marie Bedrnová, syn Oliver (2. třída):
Vzhledem k tomu, že Oliver chodí do klasické státní školy, dostává „klasické“ domácí úkoly. V první třídě to byl velký boj a nesla jsem těžce jejich množství. Ve druhé třídě je úkolů méně, nicméně i tak je dostává 3-4x týdně.
Systém sedíš ve škole, škola skončí, jdeš na kroužek a pak si jdeš sednout zpátky nad úkoly, je zoufale zpátečnický a zcela v dětech zabíjí touhu po vzdělání.
Úkoly, které opakují to, co se odehrávalo x hodin ve škole, považuju za zbytečné a otravné. Oliver je – překvapivě – nesnáší a my zase nesnášíme věčné dohady a nucení k výkonu „domácí úkol“. Navíc matematika se učí už zcela jiným způsobem, takže místo odpočinku po práci se rodiče musí honit po internetu a hledat způsoby řešení úloh. Místo hezkých chvil s dítětem se tak obvykle stresujeme všichni.
Nevadily by mi kreativní domácí úkoly, které nějak navážou na to, co se dělo ve škole. Něco vymyslet, ztvárnit, nakreslit, najít venku, prakticky vyzkoušet… Systém sedíš ve škole, škola skončí, jdeš na kroužek a pak si jdeš sednout zpátky nad úkoly, je zoufale zpátečnický a zcela v dětech zabíjí touhu po vzdělání. U Olivera to netrvalo ani dva roky, než začal vést řeči typu: nesnáším školu, nechci se učit, votravný úkoly… Prostě vzdělávání rovná se opruz. A to mě štve.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Všechno je o úhlu pohledu. Syn 2. třida dostává úkoly 4x týdně, nic velkého, všechny jdou zvládnout do 15 minut. Vidím v tom jenom výhody. Syn se učí zodpovědnosti, musí si nejprve udělat úkoly a pak může vyrazit ven. Ví, že je to jeho povinnost a jeho zodpovědnost. Mě to donutí se kouknout na to co právě ve škole probírají, pokud má s něčím problém poradím mu a probereme to spolu. Myslím, že je tento systém dobře promyšlený a neměnila bych ho. I přes úkoly mu zbývá spousta času na kamarády, zábavu a kroužky.
Přesně, pro většinu je to o zopakování a zafixování. A lamenty rodičů, že to jejich geniální děti obtěžuje, no tak asi nebudou tak geniální, když nedokážou pochopit princip zodpovědnosti a povinnosti. Já také zvládám umýt nádobí a vyžehlit na výbornou takže proč bych to měla neustále opakovat? Je to nudné, nezáživné, otravné a zabírá mi to spoustu volného času, který bych mohla aktivně věnovat rodině. Nikdo toto „peklo“ neřeší, hlavně, aby dětičky neměly trauma z toho, že něco musí. Opravdu humbuk kolem domácích úkolů nechápu. Život je plný otravných a nezáživných věcí, zvykejte si robátka. 🙂
Neměla jsem k domácím úkolům žádných připomínek, dokud mi nezačala do školy chodit druhá dcera (v jiné škole z důvodů přestěhování). Úkoly má každý den prakticky ze všech předmětů, psaní je v poslední době klidně i dvě či tři stránky v písance, matematika samozřejmě, někdy Aj plus čtení (které ale považuji za samozřejmost, nikoliv za úkol). Někdy trvají i 1,5 hod. (v první třídě !!!) Na víkend, nebo teď na květnové prodloužené víkendy bylo úkolů tolik, že jsme je museli s sebou vzít na kolařský výlet (který tím pádem byl pro dceru otravný).
Z nás rodičů, kteří neměli s úkoly dosud problémy, se stali v této podobě jejich odpůrci. Stačil necelý jeden školní rok a z nadšené školačky je otrávená holka. Nejsem ochranitelská matka za každou cenu a své děti nemám potřebu bránit před traumaty života, pro mnoho dalších let strávených při vzdělávání není ovšem cesta otrávení úkoly doslova za každou cenu, zrovna ideální.
Není to o úkolech, ale o jejich míře.
Máte-li jakýkoli problém se způsobem výuky na vaší škole, pak by bylo dobré probrat své připomínky přímo s třídní učitelkou. Zvláště, pokud má stejný názor více rodičů.
První třída je časově nejnáročnější. U nás moc těch předmětů s úkoly nebylo, pouze psaní, čtení a počítání. I když výpočet pár příkladů, přečtení pár slabik (vět) a opis několika písmen nepokládám za přehnaný nárok, přesto jsme měli i dvouhodinová sezení nad úkoly (nepřeháním), vše trvalo déle a nechtěla jsem na děti spěchat. Pokud nám okolnosti nepřály a nezadařilo se udělat všechny úkoly v termínu, vysvětlila jsem dítěti, ať se ve škole paní učitelce omluví a že doděláme dodatečně. Nikdy z toho nebyl problém, naopak. Nyní už opravdu neřešíme, jestli se jim úkol dělat chce, nebo nechce.. Samy odhadnou náročnost a podle toho volí i čas, kdy úkoly řeší a případně mi dopředu nahlásí, že budou chtít i mou pomoc. Oba jsou sice stále na prvním stupni, ale domácí úkoly u nás nebyly a nejsou „téma“. Ve Vaší situaci bych buď vyjela později a nebo se vrátila o půl dne dřív, aby si vše stihla doma udělat a netahat to s sebou na výlet. Pokud by to z organizačních důvodů nebylo možné, všechny úkoly bych odložila s tím, že to dceři výjimečně omluvím z rodinných důvodů a vše dodělá v průběhu týdne. Učitelka by to jistě pochopila. Je to především o přístupu. Snad tento zádrhel Vaše dcera úspěšně překoná a příště si užije výlet se vším všudy 🙂
Nevím jak to funguje teď, ale za nás se dělaly domácí úkoly o přestávkách.
Tak nevím jak kde, ale naše dcera musí mít většinu úkolů podepsanou od rodičů. Syn má jinou paní učitelku a je to tak půl na půl.
Nechápu jak Vás může paní učitelka donutit podepisovat úkol. Odmítám být podepsaná na každém papíru, jak si kdo umane. Prostě musí synovi věřit. Nikdo si dosud nestěžoval.
No asi mě donutit nemůže, ovšem za podepsané úkoly může získat malou jedničku(pokud to má správně, což zůstává na dítěti). Mně ted systém nevadí, ruka mi neupadne.
Synova učitelka je na škole nová a pro syna je to dost boj, „nesedli si“….a já nechci přilévat olej do ohně.
Možná jde i to, aby rodiče vůbec tušili, co děti zrovna ve škole dělají.
Nevím, každá paní učitelka si pravidla nastavuje podle sebe a pokud mi dítě řekne „mami podepiš mi úkol“ tak to udělám.
Možná proto, aby bylo jasné že syn dělá úkoly v klidu doma a ne někde o přestávce na chodbě? A proto aby měli rodiče přehled o tom, co se děti ve škole učí , co jim jde a co jim dělá problém? Názoru“ nechci být podepsaná na každém papíře “ tedy opravdu nerozumím.
Čemu nerozumíte, že odmítám podpis na každý papír? No vzhledem k tomu, že podpis se dá zneužít, proto se všude nepodepisuji. I bez podpisu vím, co má syn za úkol a dělá ho doma. Nikdy s tím nikdo neměl problém. To mi připomíná historku, kterou mi vyprávěl kolega. Vyučující na střední škole se studenty probírala směnečné právo a to včetně praktického provedení realizace tohoto práva. I studenti vyplnili směnku a kolega myslel, že dostane infarkt. Ještě ten den byl ve škole a velice důrazně vysvětlil vyučující, jestli se náhodou nezbláznila. Víte kam tím mířím? Ke zneužití podpisu.
paní Káčo, škola přece váš podpis má. Tedy, my jsme s manželem podepsaní na 3. straně žákovské knížky-podpisový vzor rodičů.
Nepodepisuji bianko papír, podepisuji úkol.
Vy píšete, že učitelka synovi prostě musí věřit. Já zas, pokud jde o podpisy, prostě věřím učitelkám.
No tak u nás žádné žákovské knížky nemáme, protože máme bakaláře. O podpisovém vzoru na žákovské knížce jsem ještě neslyšela, tak max. v bance.
Ja sve domaci ukoly vzdy delala naprosto v klidu v lavici o nasledujici prestavce nebo nejblizsi nudne hodine. Tzn. zodpovedne, efektivne a s vedomim, ze cas usetreny brzkou odevzdavkou pak muzu doma vyuzit pro sebe. Schopnost oddelit (vyvazit) pracovni a soukromy cas povazuji doted za svou tajnou zbran. 🙂
PEKLO NASTANE VE CHVÍLI, KDY VAŠE DÍTĚ PŘIJDE NA STŘEDNÍ ŠKOLU A ZJISTÍ ŽE SEDNOUT SI KAŽDÝ DEN DOMA K UČENÍ A ŠPRTAT SE JE PRO NĚJ PROBLÉM. A BEZ TOHO UŽ TO NA STŘEDNÍ NEJDE. PAK TEPRVE OCENÍTE PŘÍNOS ÚKOLŮ, ALE TO UŽ BUDE SKORO POZDĚ.
Zlatá slova milý švagře, jak se zpívá v jedné písničce pohádky s lakrumáčky a hradem, který spravují skřítci s rytířem. Já jenom, taková připomínka, my jsme k těm domácím úkolům ještě musely doma zatopit v kamnech a podělit se o úklid a ještě třeba nákup. Pak jsme mohly vypadnou ven. A vždycky bylo dost času. Domů nás zaháněla až tma.
Možná jste ale nechodili domů ze školy v půl páté? Myslím, že dnešní biorytmus – zvláště městských dětí – je jiný… svět se mění, a možná by bylo dobré, kdyby s těmi změnami školy trochu držely krok? Krom toho si myslím, že zodpovědnost se dá učit i jinak, ideální je, když se tak děje už ve škole – jako dobrý nápad se mi zdají třeba týdenní plány, kdy si dítě samo „šéfuje“, kdy co splní, a má za to zodpovědnost.
My žijeme v krajském městě a pokud dítě nemá kroužek na který chce počkat v družině nebo není venku z kamarády rozhodně o půl páté domů nechodí. Zodpovědnost musí dítě naučit rodič, líbí se mi jak je tu každý pohodlný házet všechno na školu a z druhé strany většinu povinností a pák školy na zodpovědnost považuje za buzeraci. Pokud víte, že nemáte půl hodiny denně na vlastní dítě kupte si křečka.
Nikdo v článku neříká, že nemá půl hodiny denně na své dítě. Všichni mluví o tom, že by ten čas s ním chtěli trávit jinak, po svém. A co se týče toho, co má kdo dítě učit: ano, jsou to opravdu školy, které existují proto, aby se v nich děti rozvíjely. Třeba proto, že ne každé dítě má příkladnou rodinu, ve které se naučí všechno, co by mělo.
Ano, „po svém“, ale co třeba po jejich, jak potřebují ty děti? A nedávat jim neustále najevo, jak jsou jejich potřeby obtěžující a zbytečné? Protože ony si ty úkoly nevymyslely, dostaly je od paní učitelky a potřebují je udělat bez ohledu na naše osobní pocity. Tím, že úkoly shazujeme my jako rodiče, jim to nijak neulehčujeme. Jak by bylo Vám, pokud byste se musela věnovat své práci a všichni Vaši blízcí, bez jejichž pomoci byste se neobešla, by Vám neustále dokola opakovali, jakej je to opruz a kdy už s tím konečně dáte pokoj a že na Vaši práci nemají náladu a čas? Musí být rajská hudba pro všechny děti, které toto slýchají dnes a denně z úst svých rodičů.
Školy existují pro to aby dětem poskytly povinné vzdělání. Hodně lidí si představuje, že do 45 minut by měl učitel ideálně nacpat milion informací, které si všechny dítě zapamatuje, bude je umět používat a ještě z toho bude hýkat radostí a rodiče si budou užívat doma pohodu. To, že dostávají domácí úkol je hlavně proto aby se (když už ne rodič, který alibisticky spoléhá na školu a genialitu svého miláčka) tak učitel formálně nehodnotící formou (známek) dozvěděl jak na tom dítě je. Bohužel máte pravdu, že hodně dětí má rodiče, které to nezajímá nebo to bere jako buzeraci. Bohužel to nevidím rozdíl nad získáním zodpovědnosti u dítěte na kterého doma kašlou nebo než dítě, nad kterým maminka pláče, že zlí učitelé jej šikanují domácími úkoly a má pocit, že svět jim jakoukoli věcí, kterou nechce dělat ubližuje.
Paní Evo, i já žiji v krajském městě a jelikož jsem pracovala do 16 hodin, vyzvedávala jsem prvňáčka v 16.15, takže doma jsem nebyli skoro nikdy dřív než o půl páté. Sám takhle malý chodit domů nemohl a neměla jsem babičku po ruce… V družině úkoly psát nesměl. Ale paní učitelka byla naštěstí moudrá a úkoly nebyly každý den. Jinak teda nevím.. Víte každý nemůže odejít z práce ve tři nebo dřív.
Možná to není o biorytmu jako takovém. U nás s dětmi odcházíme z domu po šesté a vrací se kolem páté. Ve škole mají max 5 hodin výuky (na prvním stupni), rozumějte max 3 hodiny čistého času, kdy se věnují učivu. Zbytek tráví s kamarády a baví se. Nemají ani čas udělat si úkoly v družině, protože neustále něco vymýšlí. Když jdeme domů, už cestou se ptají, jestli můžou jít ještě ven s kamarády z družiny. Kroužky stíhají v době družiny, 2 dny v týdnu. Nejsou přetíženy, naopak, mají skvěle vyrovnaný a zorganizovaný čas a jsou s tím spokojeny. Neslyším od nich, že by nechtěly do školy nebo do nějakého kroužku.. všude chodí s chutí a rády, to je pro mne známka dobré organizace. Pokud je dítě nešťastné a projevuje stálou nechuť, musí to rodiče řešit. I tím jsme si samozřejmě prošli. Není důležité, jestli dítě zvládá mimo školu hudebku, dramaťák, karate a já nevím co ještě.. ne, tohle všechno se dá omezit a nebo dokonce úplně vynechat, pokud je dítě až tak přetížené ze školy. Ale tohle mnozí rodiče slyšet nechtějí. Raději přihlásí dítě na x nepotřebných kroužků a pak si stěžují, jak jejich dítě ve škole přetěžují.
Paní Fialová, asi je to divné, ale naše děti nechodí domů o půl páté, nikdy totiž nebyly ve družině….jsou samy doma, než jsem se vrátím z práce(15.45). Mladší dítě, syn, je od 5let schopný jít do obchodu pro pečivo, od 7 jezdil sám do „velkého města“ do Zušky, autobusem.
Umí používat plynový sporák, ukrojit si chleba, zapálit oheň v kamnech, v červenci mu bude 10 let… to je podle mně učení zodpovědnosti a samostatnosti. Nic proti týdenním plánům, ale hodně dětí by je dělalo na poslední chvíli a pro rodiče by se nic moc nezměnilo…pořád by to někteří vnímali jako zlo.
Ne každé dítě je samostatné a vypracuje úkoly dobrovolně, asi máte štěstí že máte zázračné děti a jste dokonalá matka. Třeba děti s ADHD (jako můj mladší syn) nebo poruchami učení (jako můj starší syn) to samy nedokážou. Pokud dostávají úkoly hned na druhý den, ten den třeba zrovna nevyjde čas (u mě jako samoživitelky se často musí něco akutního řešit) a dítě úkol včas vypracovat nestihne, je to peklo. Buď pak sedíme u učení do noci, nebo dítě dostane poznámku, zvláštní úkol, pokračuje to důtkami, dítě začne školu nenávidět a je zameteno. Každý nemá ideální podmínky nebo děti a ochotné babičky. A pokud jsou úkoly navíc zbytečně dlouhé, zadání pro dítě špatně pochopitelné a dostane více úkolů na druhý den, stává se z toho noční můra. Pokud máte takové děti dvě a jste na ně sama, dozvíte se nakonec ze školy, že jste špatná matka, děti jsou líné a zanedbané. A přitom si hrabete na dno svých možností a děti chodí spát po desáté otrávené. Včera jsem přišla ze třídních schůzek (u staršího musím k více učitelkám) v půl osmé. Mladší syn měl mít dopsaná slovíčka z další lekce, zvláštní úkol za to že neměl připravené pomůcky (má ADHD, zapisují ho na tabuli děti) a běžný úkol z matematiky, 24 příkladů. Skončili jsme v 22.30 a slovíčka jsme neudělali. To mi fakt normální a „nezatěžující“ nepřijde.
A Vy, milá paní Fialová, jste možná nezkoušela nikdy učit?! Úkoly nejsou výplod učitelovy sadistické mysli. Jsou pro dobro dětí z mnoha důvodů zde uvedených. Naučit se bez zpevňování učiva nelze. I psychologové v poradnách připouštějí, že mnoho současných oblíbených dys – je jen nedoučená látka.
Paní Dagmar,Vy jste učitelka?
To je možné, ale tady se přece nediskutuje o tom, zda úkoly ano či ne. Ale o přiměřené míře, délce, frekvenci a adekvátnosti vzhledem ke stáří a zralosti dítěte, termínu odevzdání a způsobu hodnocení donesených a nedonesených úkolů. Pokud budou občas, nebude povinné mít je hned druhý den a nebudou následovat pětky či nekonečné poznámky za jejich okamžité nedonesení, pak proti nim nic nemám. Pokud jsou jimi děti (a rodiče) doslova zavalené a za každé nedonesení je postih, za pár poznámek důtka třídního a následně ředitelská nebo dvojka z chování, pak to za přiměřené nepovažuji. Ředitelská důtka či dvojka z chování mi přijde jako přiměřené varování pro dítě které krade či ubližuje jiným, ne pro takové, co občas nedonese úkol a počet v čase nahromaděných poznámek ho vynese na stejnou úroveň se sígrem. To je stejné, jako kdyby vás za 10x špatné parkování potrestali stejně, jako magora, co jede městem stovkou na červenou a sebrali vám oběma řidičák.
hezky jste to napsala
Dnešní styl výchovy a psychologie. Jsem zastánce určité osobní hygieny, ale přiměřené. Dnes matky všechno prožívají, děti všechno prožívají, ze všeho musí mít nějaké pocity a pokud mají Melissa s Vivian nebo Jenifer špatné pocity, tak mají deprese ideálně na návštěvu psychologa a stává se z toho rodinné drama. Mě začali vzdělávat v roce 1997 měla jsem úkoly každý den, přes týden jsem chodila do kroužků, ven s kamarády a úkoly jsem brala jako povinnost, co je potřeba udělat. Mamka mi úkoly během pěti minut zkontrolovala a problém solved, brácha to samé. Jak dokáže jeden domácí úkol denně rozložit rodinu j úsměvné
Asi jsem ze staré školy, ale většinu argumentů proti domácím úkolům nechápu – nejspíš proto, že neodpovídají mým zkušenostem. Mám dva syny (3. a 5. třída), úkoly dostávají několikrát týdně, někdy i na víkend, občas kratší, sem tam delší, ve většině případů z češtiny nebo matematiky. Nikdy si nestěžovali, plnění domácích úkolů máme nastavené jako samozřejmou věc. Navíc jsem díky domácím úkolům nejen schopna sledovat, co probírají ve škole, ale i jestli jim daná látka jde ( a když ne, tak zjistím, kde je problém), jak zvládají psaní, uspořádání a úpravu textu,který napíší (tím rozhodně nemyslím podtrhávání barevnými pastelkami …), vidím také, do jaké míry jsou schopni se samostatně vypořádat s nezvyklým či problematickým zadáním apod. Zkrátka, plnění domácích úkolů mě jako rodiče v mnoha ohledech informuje o mém dítěti a bez nich mně připadá tradiční vazba rodina – škola ještě víc zpřetrhanější než v současnosti je. Synové mají kroužky (každý dva), chodí (prakticky každodenně!) blbnout ven s kamarády, stíhají si číst, hrát a pomáhat doma. Nejsou ani geniální, na druhou stranu ale ani netrpí žádnou poruchou učení, která by je limitovala. Pravdou ale je, že neznají trávení času na počítači, starší dostal teprve nedávno smartphone.
Ještě jedna poznámka: někteří rodiče baží po kreativních úkolech – „vymyslet, najít, prakticky vyzkoušet“. Takové úkoly jsou jistě ideální, já také cítím, že to je to pravé ořechové, leč neznám ze svého okolí jediného rodiče, který je nadšen, když jeho druhák sedí hodinu nad slohovým ztvárněním uplynulého víkendu. A to vše doprovodit obrázkem. Chci tím jen říct, že jestliže někomu vadí „klasické“ domácí úkoly, protože jsou otravné, demotivující, rodinnou pohodu narušující či přímo ničící, úkoly takzvaně kreativní zaberou času násobně víc. A stejně tak i rodičovské účasti.
Romano, chápající rodič jako Vy je snem každé učitelky! :D.
Mě děti odevzdávají od rodičů „bianko“ nevyplněné úkoly – zřejmě jim vůbec není divné, že jejich dítě důkladně probranou látku neovládá a místo pokynu otevři sešit / učebnici / internet jim prostě prázdný list podepíší. Jak už tu zaznělo výše, rodiče nemají „páku“ na děti, aby úkol splnily – a chybí jim i v mnoha dalších aspektech výchovy. Gratuluji Vám, že máte zdravý selský rozum a neděláte problém z toho, co problém nikdy nebyl.
Z diskuze ohledně úkolů ještě jasně vyplývá další ukazatel – rodič si neudělá na své dítě čas a v podstatě je obtěžuje podílet se na vzdělávání svých dětí. Méně úkolů = méně práce pro rodiče. Pro učitele je ale vyhodnocení úkolů jednoduchý ukazatel toho jak třída danou látku zvládla, zda bude dále procvičovat, nebo mohou jet dál; nezřídka je písemka právě z obměny zadání domácího úkolu, což je dnes u mnoha dětí poslední a jediná záruka, že si látku zopakovalo.
Pardon, ale pokud očekáváte, že dítě dělá úkoly s pomocí rodičů, jak z toho potom můžete usuzovat, jak třída látku zvládla?
Opravdu si nemyslím, že za své pedagogické úspěchy vděčím rodičům, kteří po večerech provádějí domácí výuku.
Co se týká probírané látky a jejího opakování, většina se na to vykašle, někdo to pochopil ve škole, někdo se mě zeptá ještě znovu na to, co mu nebylo v úkolu jasné. A věřte, ptají se i na věci, které mají v sešitě tučně, podtrženě a zvýrazněně, takže vidím, že ten sešit ani neotevřeli. A irituje mě podsouvat veřejnosti a rodičům názor, že si učitelé dovolují obtěžovat rodinu zbytečnými a zatěžujícími úkoly, když by v mnoha případech stačilo jen nastavit dítěti pravidla a ukázat mu, jak se má připravovat do školy.
Jste proti biflování = proč se učit encyklopedické věci, když si každý informace vyhledá. Ale my učitelé vidíme, že si je děti ani nevyhledají, protože si je vyhledat nechtějí a nemusejí, a to za plné podpory rodičů.
Takže polopatě, domácí úkoly od mně jsou poslední „záchranný kruh“ pro děti, které se neučí a nikdo je k tomu nevede. Jsou z důkladně probrané a zapsané látky. Jsem nedával pozor nebo látku zapomněl, je to pro mě impuls, abych si to vyhledal, a tím se
připravil na písemku. Od rodičů potřebuji jen to, aby jim ten impuls dali!
Paní Fialová, od určitých věcí tu rodiče jsou, pokud dítěti nestačil k pochopení výklad učitele, tak si s tím dítětem v klidu sednu a dovysvětlím mu to (tím nemyslím, že dítě pošlu pryč, sednu si ke stolu a napíšu úkol za něj, ani tím, že ho pošlu do háje ať si jeho neschopnost řeší učitelka). Od toho jak látku zvládla třída jako celek jsou přece testy. Máte vlastně děti nebo jenom ty imaginární ve své hlavě? Mě přijde, že máte milion výmluv než aby jste pro ty děti udělala ve smyslu jejich rozvoje a zodpovědnosti. Být maminkou není jenom o hraní, mazlení (i když z velké části ano) ale nese to i určitou zodpovědnost spojenou s výchovou a přípravou dítěte na ten reálný dospělý život.
Nechápu, jak může dítě či studenta obtěžovat udělat úkol. Rodiče to nemůže obtěžovat vůbec, protože to není úkol pro rodiče. A rodiče alespoň ví, co ve škole probírají. Jsem za ně docela ráda, protože kdyby jich nebylo (máme úkol od pondělí do čtvrtka cca na 15 minut 3.třída), tak by se syn vůbec neobtěžoval otevřít tašku. A ví, že má povinnost, kterou prostě splní, protože cítí, že to tak má být.
Taky to nechápu. Když je jednoduchý úkol, děti si jej vypracují samy během 10ti min a já mezitím nachystám občerstvení, nebo věci na ven a pokračuje se dál, jako by žádný úkol nebyl. Nikdo kolem toho nedělá dvě hodiny skandál, že si učitelka dovolila dát dětem úkol. Když je složitější, dáme hlavy dohromady, probereme jej horem dolem a opět trávíme čas společně – dle mého nejlépe investovaný čas, jedná se o vzdělání dětí 🙂
Ano je to ubíjející pro děti i rodiče. Pracuji na plný úvazek, mám dvě děti. Domácnost a čas který nutím své dítě sedět nad úkoly je pro mě ztráta času a energie. Chápu že je to zpětná reakce pro rodiče, ale moje děti jsou od sedmi od ráno do čtyř ve škole a pak když příjdou domu to poslední na co mají náladu je zase sednou ke školním věcem. A nemůžu se jim divit. Když nestihnu něco v práci a musím to dodělat doma tak jsem taky vzteklá. Pro mě je asi výhoda když si je udělá kdekoliv dobrovolně ať už ve škole v parku o přestávce tak mu to s chutí podepíšu. Nedivím se mu jen počítají a opisují jako ovce, nic kreativního 🙂
Zarazila mně věta, když to v práci nestihnu tak se taky vztekám. Dítě je nejlepší radar. Když se vztekám já, proč by se mu nechtělo taky. Kdybyste mu řekla, že máte ještě povinnost něco dokončit, možná by se připojil a pochopil, že v životě to tak chodí. Lékař operatér taky neodloží skalpel právě když padne osmá hodina jeho směny a ten to opravdu nemá lehké. Zjistila jsem za svůj život, že nejlepší výchova je příkladem. A teď záleží na rodičích, jakou cestu si vyberou. Je to jejich vizitka. Ne školy. Škola odpovídá za vzdělávání dětí.
Není to někdy jednoduché.Dcera s rodinou bydlí v malé vesničce a mají tři kluky Všichni dojíždějí,manžel přes týden pracuje v Praze.Nejstarší chodí do třetí třídy,má skvělou učitelku,do školy chodí rád,ale úkoly jsou problém.Sportuje(karate,parkour),takže dvakrát týdně se dostane domů v půl sedmé,jednou o půl páté.Bez mé „taxisužby“ by to asi nefungovalo.Dcera učí ve školce,takže každý druhý týden do páté odpoledne .Plus dvě mladší děti.Myslíte, že mají dost času a chuti na úkoly?
Nechci nikomu nic kázat. Měla jsem jedno dítě, pracovala ještě ve dvou organizacích a taky učila v mateřině, mnohdy sloužila i celé dny záskoky. Každý si musí sám na sobě vyzkoušet, jak mu to vychází.
Chci jen říct,že ne všichni rodiče se“flákají“,a nechtějí se se školou“zatěžovat“.Naopak,dcera si vnukovy učitelky moc váží,velmi úzce s ní spolupracuje.Ale faktem zústává,že dnešní mladí to nemají lehké a vážně nejde srovnávat,že „za nás“ to nikdo neřešil.
Nezlobte se na mě, ale pokud máte tak malé děti, že musí být v družině (nebo například nejede autobus) tak se přeci v družině neučí. Odpočinou si. Takže nemůže být problém si udělat úkol. V této zemi pracuje většina rodičů na plný úvazek, takže to není žádná zvláštnost. Také si mohou udělat úkol u jídelního stolu v kuchyni a vy můžete přeci například připravovat večeři a dohlížet na úkol. Trocha organizace a je to.
Byla jste někdy v družině?A nebo zkoušela dělat úkol při přípravě večeře,když se tam právě „realizují“ dvě další mladší děti,které Vás také potřebují?
Ano byla jsem v družině, chodily tam mé 3 děti. A toto období jsme se snažili omezit na co nejkratší dobu. V naší družině si děti nemohou dělat úkoly, neboť jsou družinářkami (já jim soukromě říkám bachařky) vláčeny za každého počasí ven. Což mi opravdu při dešti vadí, protože vypadají, že se váleli ve výkopu, ale to je jiná písnička. Jinak všechny děti si do určitého věku dělali úkoly u kuchyňského stolu a žádný problém. Protože i naše dítě mi v době dělání úkolu má potřebu sdělit všechny novinky světa i při tom trénujeme soustředění a musí pracovat a nerozptylovat se. Pokud bych měla další mladší děti, tak ty si budou hrát třeba v pokojíčku.
Pokud byly úkoly nutné před 15 lety, dnes jsou ještě nutnější. Tzv. biflování ve škole je prakticky zakázáno, kritika frontální výuky a drilu připomíná hon na čarodějnice. Hlavně aby děti během hodiny zažily střídání didaktických metod, her a kritického myšlení. Do toho projektové dny, třídní projekty, hodiny osobnostní a sociální výchovy, výroba lapbooků, parlament, přespávačky. Proto děti víc než kdy dříve potřebují dohnat učivo doma. A řečeno slovy klasika – neplačte, sami jste si to zavinili!
Vy jste vážně učitelka?Kde a kdy jste studovala, prosím?
Já asi vím, o čem paní Dagmar mluví. Taky jsem si prošla několika změnami ve výchovné práci s dětmi. Sešitkový Program výchovné práce léta 70., Program výchovné práce pro jesle a mateřské školy léta 80. A skok po roce 1989. To byly změny, ale pak ty návraty k normální práci. Říkala jsem si, hlavně ženská zachovej chladnou hlavu a rozum, děti jsou pořád stejné a potřebují stejnou péči. Vyplatilo se mi to, i když jsem zpočátku bojovala s tím co jsem prožila předtím. Ale měla jsem štěstí na kolegyně, takže jsme se tím novým vždycky snažily srovnat. Vyplatilo se. Práci jsem dělala pořád stejnou. Co mi pomohlo, že se uvolnil denní režim a nemusel se na vteřinu striktně dodržovat. Mohla jsem používat a více využívat improvizace ve vhodných chvílích, což jsem milovala. Byly kolikrát víc užitečnější. Než připravené činnosti. Není to v současné době lehká práce, nevím na čem se teď víc staví na vědomostech nebo na vztazích. Já si myslím, že by to mělo jít ruku v ruce spolu. Vyplatilo se mi nejdřív děti poznat, vytvořit přátelský vztah a pak to bylo jednodušší. Stačilo říct, kdo pomůže, kdo to umí atd. Přeji rodičům a hlavně učitelům, dávejte najeto dětem, že jste tu pro ně. Možná bude práce lehčí. Hodně úspěchů.
Tomu rozumím,řešila jsem to stejně,jenom mi přijde,že paní Dagmar se s tím ještě tak nějak nesrovnala.
Paní Dagmar k tomu taky dospěje. Ale ve školách by měli mít učitelé taky trochu klidu na práci, vědět,co jsou moje děti a taky si umět někdy říct co je pro mně důležitější. Pak taky pana ředitele, který je především dobrým pedagogem a taky dobrým manažerem, který to umí správně dirigovat, jako v orchestru. Pak to začne znít krásně. To je ta týmová práce o které nám vyprávěli na školeních.
To mi připomíná vtip: „Žena, která hledá dokonalého muže, kde ho najde? Na filmovém plátně.“ Jsou věci, které se „znají“ pouze z vyprávění, ale ve skutečnosti je nikdo nikdy nikde neviděl:D
Naopak. Myslím, že to paní Dagmar popisuje naprosto přesně. (Moje aprobace 1.st ZŠ s VV, ČJ pro 2. st. + několik let ve školní družině.)
A i Vy, jako učitelka ,si myslíte,že „mnoho v současnosti tak oblíbených dys je jen nedoučená látka“?
Já si to nemyslím, minulý týden nám to řekla na školení poradenská psycholožka.
Proč ho tedy dále šíříte,respektive podporujete tím své názory?
Protože ho přijala za svůj. Protože Vám chce vysvětlit, že si to „nemyslí“ ve smyslu „asi to tak je“, ale ve smyslu „mám to podložené“. Chce Vám říct, že si to „nemyslí“, ale „ví“ (protože to má podložené od psycholožky).
Lépe to říct nešlo
Pokud před Vámi, Leo, není učitelka předposraná, zpochybňujete její kvalifikaci – jak typické! Proč myslíte, že řada kvalitních peagogů ze školství odchází a náhrada za ně není? My za školní rok nenašli náhrady za 2 učitele, co chtějí jít do důchodu! Zřejmě budou vaše děti brzy vyučovat asistenti stylem „hlava, ramena, kolena, palce“ – to nevadí, že na přijímačky si budete krvavě platit soukromé doučování, hlavně, že jsou děti ve škole v kroužku a nemají frontální výuku. Jak to, že před 50 lety psal každý krasopisně a před 20 uměl každý malou násobilku, jak když bičem mrská a dnes nám poradny chrlí armády dysortografiků a dyskalkuliků? Spousta rodičů nezvládá výchovu natolik, aby dětem řekli, tady si sedneš a uděláš / vyhledáš/ spočítáš. Jasně, že žádná ta činnost není takovej vodvaz jako být na wi-fi a děcko bude remcat – aha, ono je jednodušší nadávat na učitele, protože to on za to může, že mi dítě odmlouvá! Řečeno slovy klasika, vymknuta z kloubů doba šílí. Ale končím s vámi i tímto webem. Aspoň ušetřím adminům práci s blokováním mých příspěvků.
Žádná učitelka ze mě nemusí být……………..(.domnívala jsem se,že taková slova zde nejsou povolena),jsem už jenom babička,i když pedagogické vzdělání mám.Chtěla jsem jen říct,že doba se rychle mění a naše současné školství moc ne,i když nějaké výjimky jistě existují. Současné děti už do starých osnov nenacpeme O mého vnuka se nebojte,naštěstí má skvělou učitelku.
Leo, souhlasím s Vámi v tom, že doba se mění, ale školy prostě o změny nestojí. Ani diskuse o případných alternativách není možná, to je jak červený hadr na býka. Samozřejmě až na výjimky, jak píšete. Měla jsem tu čest potkat pár opravdových učitelů a smekám před tím, co naučili mě i moje děti. Avšak byli i tací, co by si v tržním prostředí nevydělali ani na suchý chleba. Je jedno, jak se metody nazývají. i frontální výuka mlůže být zajímavá. Důležité je zaujmout, škola má bavit, minimálně pro ZŠ to snad platí, ne?
Reklama by měla být zřetelně označena… Ale k meritu: domácí úkol je ve své podstatě malá zkouška pozornosti žáka, a jeho schopnosti porozumět učivu. Rodiče, kteří naříkají nad domácími úkoly, si zjevně neuvědomují dosah své lenosti, kdy se odmítají podílet nejen na rozvoji vědomostí svých potomků, ale především na pocitu sounáležitosti s jejich „problémem“ .
Říká se že postřelená se ozve. Domnívám se, že první slova patří mému příspěvku. Máte pravdu, vyznívá hodně idealistický a k realitě dnešního života má hodně daleko. Před třemi roky jsem z toho rozjetého vlaku vystoupila a snažím se uchovat si to pěkné. Když už konkrétně nemůžu jinak tu práci ovlivnit. Souhlasím s Vaším názorem bo domácích úkolech dětí. Já jsem si problém, že bych na své dítě neměla čas nezažila. Když syn přišel s první pětkou v první třídě, ne za to že by úkol neměl, nebo byl plný chyb, ale za to prý je naškrabaný. Překousla jsem to a řekla klukovi, že musí psát líp, aby to mohla paní učitelka přečíst. Ve třetí třídě jsem šla za novou paní učitelkou já se stejným problémem. Paní učitelka mi řekla to nevadí, já to po něm přečtu. Do páté třídy byl s jedničkami, pak přecházel na osmileté gymnázium a končil s vyznamenáním. Takže každý učitel posuzuje práci jinak. Takže je to jenom v nás.
Mám pocit jakoby se zvedala vlna proti domácím úkolům. Cvičení dělá mistra a ve škole všechno procvičit nejde. Zvlášť v první třídě, když se dítě učí psát a číst, tak jsem přesvědčen, že jsou domácí úkoly nezbytné. Řekl bych, že si malý človíček nejen procvičuje látku ale osvojuje si něco jako smysl pro povinnost. Na střední škole se nikdo ptát nebude a student musí po vyučování sednout ke knize a studovat (pokud není génius). A vždycky záleží na učiteli aby přemírou nesmyslných úkolů dětem školu neotrávil (a to dobře vím, že i v první třídě mohou být úkoly nesmyslné – různé vybarvování obrázků po každé vyučovací hodině a pod.)