"Vypravěč dokáže vyvolat v hlavách posluchačů obrazy. Vytvořit svět, na který se všichni, kdo ho poslouchají, dívají. Jsou v něm." FOTO: TEDx Brno 2014

Příběhy do školy patří. Doprovázím až k hranicím známého světa, říká profesionální vypravěč

Naživo vyprávěné příběhy byly v minulosti zdrojem poučení, inspirace i sblížení. Češi si spolu stále ještě vyprávějí, ale často jde jen o dobře vypointovanou historku, která má rozesmát. Storytelling vrací do hry vypravěčství s většími ambicemi. Martin Hak je vypravěč a učí další zájemce, jak vypravěčské řemeslo využít v jejich práci. Často to jsou učitelé. 
 
Vzpomenete si, kdy a od koho jste zaslechl poprvé slovo storytelling?

Myslím, že to bylo někdy v roce 2005. Přihlásil jsem se do kurzu, v němž se to slovo pojilo se souslovím dramatická výchova, což je obor, který jsem studoval na JAMU. Storytelling sliboval ještě něco odjinud a to mě zajímalo. Nejdřív jsem s tím tedy trochu zápasil, lektor byl Američan a asi do poloviny kurzu mi trvalo, než jsem připustil, že to myslí hezky, že je to důvěryhodná osoba. Ale pak už to bylo fajn. Pojmenovával věci, které jsem si předtím už někde vyzkoušel, dokonce jsem si myslel, že jsem je sám vynalezl. On na příkladech ukazoval, že to není nic nového. Vypravěčství, řemeslo vypravěčů, je divadlu dědečkem.

Co jste už používal, aniž byste věděl, že to je vypravěčství? Jak rozlišit herce, který vypráví příběh, od vypravěče?

„Lidé si mě objednávají, abych je naučil něco, co by se jim mohlo hodit v jejich práci.“ FOTO: Martin Hak

Ve třeťáku na JAMU jsme měli na zápočet předvést asi dvacetiminutové autorské vystoupení, ukázat, že to, co máme v hlavě, dokážeme přenést na jeviště. Mohlo to být ve dvojicích nebo i ve skupince a mělo to vzniknout během krátké doby. Byl jsem ponořený do vymýšlení a nevšiml jsem si, že si ostatní už našli své parťáky a já zůstal sám. Vznikla otázka: „Co s tím budeš dělat, Martine, když ten příběh má čtyři postavy? Kdo to zahraje?“
Začal jsem si představovat, jakým způsobem skákat z postavy do postavy, a přidal jsem postavu vypravěče, průvodce dějem. Mělo to být původně divadlo, ale stal se z toho storytelling. Zajímavá byla moje zkušenost s časem. Nakonec to bylo o hodinu delší, než mělo, ale nikdo mě nepřerušil. A když to skončilo, hodně jsem přemýšlel o tom, co se na jevišti vlastně událo. Tahle událost asi stála u kořene mého budoucího vypravěčství.

Dramatická výchova je pedagogický obor. Chtěl jste pracovat ve škole s dětmi?

Po vysoké jsem čtyři roky na základní škole působil. Škoda, že se tam dramatická výchova nedostala do povinného základu vzdělávání a nestala se třetí „výchovou“, po hudební a výtvarné. To byla krásná myšlenka a uvažovalo se o tom, ale pak se to někde, asi na úrovni nějakého úřadu, nepodařilo. Nyní je to na základní škole volitelný předmět a záleží na vedení školy, jestli mu dá tu váhu a půjde tomu naproti. Jinak se učí v zuškách. Já jsem pak ze školy odešel do Střediska volného času Lužánky. Věnoval jsem se vzdělávání dospělých, chodili ke mně na kurzy učitelé a dělal jsem také lekce pro třídy. Lužánky mě pak vyslaly na onen kurz storytellingu, který mi změnil život.

Teď se živíte jako vypravěč na volné noze, možná jako jediný v Česku?

Ano, moje výhradní obživa už několik let pochází z toho, že někde jsem a vyprávím nebo kromě toho lidi vypravěčské řemeslo i učím. Lidé si objednávají učitele vyprávění, aby je naučil něco, co by se jim mohlo hodit v jejich práci.

Nerad používám to cizí slovo storytelling, pro mě je to živé vyprávění příběhů, ale je pravda, že ve třech slovech je to trochu neprodejné.

O storytelling mají zájem i učitelé, ze šestnácti lidí na vašem letošním letním workshopu byli učitelé tři a další tři účastníci pracovali s dětmi.

Je to tak, jezdím i do škol. Zpočátku jsem se snažil připravit něco speciálně pro dějepisáře, občankáře nebo matikáře, ale pak jsem si uvědomil, že je to ptákovina. Nejsem přece ani dějepisář, ani občankář, ani matikář. Je daleko lepší pozvat je všechny, pokud možno celou sborovnu, na nějaký sebezkušenostní kurz, do dílny, kde si budou zkoušet vyprávění jako takové. A každý si do svého oboru odnese to, co mu bude dávat smysl, a pak to přetaví pro svou potřebu.

Je vypravěčství na vzestupu? Jsou dny storytellingu, existují kluby příznivců…

Nerad používám to cizí slovo storytelling, pro mě je to živé vyprávění příběhů, ale je pravda, že ve třech slovech je to trochu neprodejné. U nás to zatím není moc rozšířená věc. Například divadelních improvizátorů je násobně víc, ti se začali objevovat dřív a jsou jich už tisíce; etablovaných vypravěčů je u nás odhadem třicet. V zemích kolem nás je jich ale mnohem víc; k nám tahle novodobá podoba vypravěčství po jistou dobu přes hranice nepronikala, a proto to zpoždění.

Češi si pořád něco vyprávějí, historka s pointou se v české kultuře velmi cení. Je storytelling ještě něco jiného než to, co všichni dobře známe?

Taky jsem se v tom musel postupně zorientovat, kladením podobných otázek. Pozvolna jsem zjišťoval, jaké všechny podoby vypravěčství má, a vím taky, které to nejsou. Například to není stand-up comedy. A není to vyprávění fórů v hospodě. Nebo spíš takto: výborný vypravěč si může odskočit do hospody, do tohoto úzce vyprofilovaného prostředí, být výborným bavičem na párty. Ale on umí mnohem víc. Lidový vypravěč, což je můj předchůdce, se v obecném povědomí smrskl na vypravěče fórů, na toho, koho stojí za to poslouchat, protože se zasmějete, bránice se chvěje. Vypravěčů, kteří by vykročili z tohoto úzkého kruhu čiré zábavy, moc nezůstalo, pokud vím.

Co tedy dělá vypravěče vypravěčem? Kladete velký důraz na expresivnost, gesta, dramatické chování, zapojení těla do vyprávění. Může být skvělým vypravěčem někdo, kdo sedí ztuhle u stolu nebo u ohně a ani se nepohne?

Může to vypadat jakkoli, ale všechny podoby budou mít společné to, že vypravěč dokáže vyvolat v hlavách posluchačů obrazy. Vytvořit svět, na který se všichni, kdo ho poslouchají, dívají. Jsou v něm. Ruce, mimika, hlas, zvuky, tanec, hudba pomáhají. Pomáhá cokoli, čím daná osoba vládne nad jiné dobře a podpoří tím vznik obrazů v hlavách diváků-posluchačů.

Napadlo mě, jestli je nějaká vazba mezi TED Talks a storytellingem?

Ten, kdo vymyslel tenhle formát, dobře věděl, že příběhy jsou dobré médium pro to, co chcete říct. Je tam něco, co se nevejde do grafů, čísel ani odrážkových seznamů. To něco se nás niterně dotýká a vzbuzuje emoce. Na TED Talks se může člověk stát na chvíli vypravěčem. Ale hlavní je spíš role přednášejícího, toho, kdo něco prezentuje a příběhem si vypomáhá. A dokonce si myslím, že TED talker může být zajímavý, získat pozornost, aniž by použil nějaký příběh, něco z vypravěčského řemesla.

 

Proč by učitel měl umět vyprávět?

Dobrý vypravěč je průvodce. Někdo, kdo mě vezme někam, kde to ještě neznám a bude to pro mě zajímavé. Už tam hodněkrát byl, ale je z toho místa pořád nadšený a nestal se z něj automat. Ví, co tam mají. Všechno vám ukáže. S takovým člověkem jdete rádi a neztratíte se. Dobrý průvodce taky nedopustí, abyste se z výletu vrátili naštvaní a s odřeným kolenem. Chystá věci tak, abychom se na ně dívali z té bezpečné strany, neopustí vás. Přivede nás na hranici známého a nechá nás objevovat neznámé. Když je něco jinak, než jak jsme si naplánovali, zná řešení a zase nás přivede zpátky. A takového chcete i učitele. Příběh do školy patří proto, že vás přiblíží k tomu, jak se různí lidé mají, co je možné na tomhle světě, co je dobré a co je zlé, co to s námi dělá, když jsme k tomu blízko.

Možná to někomu bude znít extravagantně, ale pro mě učitel ve škole není primárně proto, aby učil číst, psát a počítat. Existují plamenní obhájci tohoto směru, ale já k nim nepatřím. Já chci pro své děti učitele, který je učí žít ve společnosti s druhými. A při tom je naučí i číst, psát a počítat.

Učitelé se na pedagogických fakultách vyprávět neučí. Jak jim pomůže krátký workshop?

Pro změnu ve vypravěče je nejdřív potřeba vytvořit bezpečný rámec, a to je úkol vedení školy, zajistit, aby učitelé byli bezpečně a rádi spolu. Ostatně, na stejném principu funguje i práce se třídou. Nevím, nakolik se to budoucí učitelé učí. Pro mě je to naprosto zásadní, absolutní podmínka pro jakoukoli práci se skupinou. Jakmile si dětičky jdou po krku a hájí si své teritorium a hranice, nikdo se neodváží nic otevřít a zkoumat. Jakmile se učitel necítí bezpečně, platí totéž, nemá smysl ho učit vyprávět. Ale když se mohu spolehnout na to, že já jako vypravěč jsem tu správně a učitelé jsou tu taky správně, pak se dá udělat leccos. Vedu účastníky k tomu, aby si věci sami osahali a vyzkoušeli, budu tím průvodcem, který je nenechá přijít domů s brekem.

Hodně pedagogů bude pochybovat, že se mohou vůbec zlepšit. Jde to u každého?

Je to jako hrát ping-pong. Talent se samozřejmě hodí. Kdo ho nemá, ale zajímá ho to, bude deset let trénovat, a stejně nedosáhne úrovně šampiona, ale bude hrát obstojný ping-pong. Nejdůležitější je vztah k té věci. Když někomu řeknou „vyprávěj příběh“ a on si řekne „ach, bože můj, to není pro mě, ale udělám to, no“, je to zbytečně vypálená energie. Zkrátka, dá se to trénovat, jestliže chcete. Jestliže nechcete, je zbytečné trénovat.

Zmiňoval jste své děti, kolik jich je a v jakém věku?

Pět. Je jim čtrnáct, dvanáct, osm a osm – a poslednímu měsíc a kousek.

Určitě si doma společně vyprávíte. Vlastní příběhy, nebo i převzaté?

Rádi si vymýšlíme. Skvěle strávený čas je, když spolu vaříme všechny své životní zkušenosti a vytváříme si spolu obrazy. Já něco řeknu, oni něco řeknou, buď se smějeme, nebo nechápeme a musíme si to dovysvětlovat. Také jim vyprávím svoje životní příběhy, historky, ale i příběhy, které mají literární předlohu.

Když si o sobě rodič myslí, že vyprávět neumí, svádí ho to pustit dítěti audioknihu, protože tu namluvili lepší vypravěči. Co může rodiče motivovat, aby to překonal, když mu na záda dýchá tahle konkurence?

„Dobrý příběh vyprávěný dobrým vypravěčem přináší témata, které si pak pojmenováváme jako láska, vina, odpuštění…“ FOTO: Martin Hak

Odpověď na tuhle otázku je ve dvou obyčejných slovech: blízkost a vztah. Žádný nahraný vypravěč nevytváří vztah, není blízko a není tam pro to dítě. Je puštěný – a pak vypnutý. Jestli někomu jde o to, aby svým dětem byl nablízku, aby se posiloval, budoval, nechal růst, ošetřoval a zaléval vztah, ve kterém je nám dobře, tak příběh vyprávěný živě nebo i předčítání z knížky s nějakým rozhovorem či komentováním jsou nenahraditelné. To je to, co příběh od nejstarších dob zařizuje: teď jsme tady spolu a já živý člověk se svou životní zkušeností tu pro vás nesu svou kůži na trh a říkám vám, co vím o světě.

Zdůrazňujete u vypravěčství porozumění, blízkost. Jako by nebyl až tak důležitý příběh, ale to, že jsme se kvůli němu sešli. Není to podcenění dobrého příběhu?

Na svých workshopech maluju pyramidu. Základna je dobře udělaný příběh. Tam je vše, co je vidět, všechny stavební kameny, kauzalita, časová linka, jednotlivé obrazy. Nad tím jsou ale ještě další patra, odhmotněné pojmy, to, co v nás příběh evokuje. Dobrý příběh vyprávěný dobrým vypravěčem přináší témata, které si pak pojmenováváme jako láska, vina, odpuštění… Příklad: Právě zvonilo a paní učitelka vchází do třídy, jsou to sedmáci a jsou pěkně rozjuchaní, lítají a něčemu se smějí. To, co jsem teď popsal, je součástí vizuálu, to vidí oči paní učitelky. Může si třeba popsat situaci jako „dvacet čtyři žáků se dobře baví, je tam jeden, který se úplně dobře nebaví, vypadá to, že trochu i pláče, všichni jsou v zadní části třídy a ještě mi nevěnují pozornost“. Ale na tematické úrovni je to ještě jinak. Pokud má učitelka otevřené oči a dovede to, řekne si „to se podívejme, jeden pláče a dvacet čtyři ukazováčků na něj míří“. Téma je „ubližování“ nebo „zábava na něčí účet“, přestože dvacet čtyři rozesmátých proti jednomu plačícími se může zdát jako dobré skóre. To by byl ten jednoduchý výklad vizuálu. Ale protože je paní učitelka zkušená, zná život a vidí, umí z obrazu před svýma očima abstrahovat něco, co má najednou mnohem větší váhu a stojí za to se tomu věnovat.

Martin Hak je vypravěč a lektor vypravěčských dovedností a práce s příběhem. Vystudoval obor dramatická výchova na Divadelní fakultě JAMU v Brně. Pořádá vypravěčské dílny a přednášky pro firmy, školy nebo knihovny. Spolupracuje s DIFA JAMU Brno, DAMU Praha, Masarykovou univerzitou v Brně, Hnutím Brontosaurus a s Junákem – českým skautem.

Text vyšel na lidovky.cz.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments