Téměř dvacet tisíc českých páťáků a jejich rodičů mělo včera a dneska velký den. Psaly se přijímací zkoušky na osmiletá gymnázia. Jejich obliba především ve velkých městech stoupá, například na Malostranské gymnázium v Praze dorazilo téměř 650 zájemců, o dvě stovky víc než loni. „Pokud to takhle půjde dál, budu si muset pro uchazeče příští rok pronajmout protější kostel,“ říká ředitel gymnázia Tomáš Ledvinka.
Je úterní ráno, 8.00 a v Josefské ulici na Malé straně to vypadá na menší demonstraci. Oba chodníky jsou zaplněné, další lidé postávají na silnici nebo u zaparkovaných aut. Atmosféra je ale spíš nervózní, než bojovná. Čeká se, až gymnázium otevře své brány a vpustí tři stovky páťáků k přijímacím testům z češtiny a matematiky. Zítra jich dorazí dalších 350.
„Kam jdete zítra? My na Keplera,“ ozývá se z jednoho hloučku. „Tak to držíme palce,“ přichází soucitná reakce zjevně informovaného rodiče, „Kepler“ neboli Gymnázium Jana Keplera je považováno za jedno z nejprestižnějších v Praze. Letos ale bude se 197 uchazeči na jednu třídu přece jen snadnější metou než Malostranské gymnázium, které zvládne přijmout jen každého desátého žáka.
Lehce po osmé vychází před školu vysoký muž v obleku s červenou kravatou a vítá příchozí. Ředitel školy Tomáš Ledvinka. „Tak Elo, tfuj, tfuj, poser tě pes, a hlavně v klidu, o nic nejde,“ vypouští jeden z tatínků svou dceru Elišku. Dál už jde sama. Vypadá klidně, už v tramvaji potkala spolužačku ze třídy a znáte to, sdílená starost je poloviční starost. Nejvíc ze všeho ji v tuhle chvíli stejně trápí to, že se kvůli testům musela vrátit z česko-německého tábora.
Honzo, pusu
Mnozí jiní rodiče nevypadají, že „o nic nejde“. Se svými ratolestmi by nejradši šli až do lavice, koneckonců do loňského roku to škola umožňovala. Letos změnila pravidla a maminky i tatínkové nesmí za druhé dveře. Stojí u nich učitelka a nekompromisně trhá rodiny. Většinu z nich to zaskočí. „Honzo, pusu,“ volá maminka na syna, který proklouzl bez rozloučení. „Všechno máš v batohu, jo?“ připomíná jiná starostlivá máma.
Uchazeči o víceletá gymnázia si mohli podat přihlášku na dvě školy a k testům mohou přijít dvakrát. Z obou pokusů se potom bude započítávat lepší výsledek. Všichni píší stejné testy z matematiky a českého jazyka, z každého mohou získat maximálně 50 bodů a na každý z nich mají 60 minut. Další kritéria si nastavují sama gymnázia. Některá dávají body za samé jedničky na vysvědčení nebo účast na školních olympiádách. Malostranské gymnázium dává 10 bodů těm, kdo mají na vysvědčení jedničky a dvojky.
„Při takovém počtu uchazečů už by se nám rodiče dovnitř nevešli, a vlastně myslíme, že je to pro děti takhle lepší. Některé maminky se se svými dětmi loučily, jak kdyby šly do války, a byly schopné je vystresovat ještě dvě minuty před začátkem,“ vypráví ředitel Tomáš Ledvinka.
Nervozitě rodičů se nelze příliš divit – z víceletých gymnázií se, aspoň v Praze a dalších velkých městech, stala móda, počty uchazečů rok od roku stoupají a rodiče vynakládají čím dál víc peněz na přípravné kurzy. V Praze zkouší přijímačky každý třetí žák, loni se na gymnázia dostala asi třetina přihlášených.
Místo sebe bratra
Místo rodičů čekají na páťáky ve vstupní hale jejich potenciální starší spolužáci. Ptají se na jména a nasměrovávají je do příslušných učeben. Až začnou uchazeči psát, starší studenti půjdou domů, ve škole teď pro ně není místo, zájemci o studium obsadili dvacet učeben. Ve škole navíc probíhají zároveň maturity. „Pane řediteli, někdo tady ztratil pas,“ upozorňuje jedna z navigátorek. V seznamech se hledá jméno toho, kdo pas vytrousil, a jen co se najde, už se zase pátrá po majiteli ztracené „lítačky“. Zdá se, že přijímačky prověří nejen znalosti českého jazyka a matematiky.
Jediní rodiče, kteří do budovy smějí, jsou ti, jejichž děti potřebují k napsání testů asistenta. Patří mezi ně i dívka se sádrou. Před pár dny si zlomila ruku na trampolíně, bohužel pravou. „Kdyby byla třeba nemocná, mohla by přijít na náhradní termín, jenže ten je za 14 dní a to tu sádru stále bude mít. Tak jsme jí umožnili napsat přijímací testy s asistentem,“ vysvětluje Tomáš Ledvinka. Uchazečům, kteří to potřebují, „půjčují“ asistenty svých žáků, kteří mají volno. „Občas někdo navrhuje, že si přivede svého, ale to by nebylo spravedlivé.“
Podobný frmol jako na chodbě je i ve sborovně, kde se před chvílí rozpečetila zásilka testů z CERMATu a jednotliví zadavatelé si své hromádky odnášejí do tříd. Tam pak seznamují uchazeče s pravidly: v lavici každý sám, láhev s pitím musí zůstat v tašce, během testu nesmí nikdo odejít ze třídy.
Než se testy rozdají, ověřuje se ještě totožnost každého dítěte. „To se dřív nedělalo, ale stalo se, že někdo místo sebe poslal bratra, který byl asi chytřejší,“ směje se ředitel. „Každý mi přinese ukázat také svou propisku,“ vyzývá jedna z učitelek. „Gumovací pera nejsou dovolena,“ vysvětluje. Propiska musí být buď modrá nebo černá a musí psát silně a nepřerušovaně. To kvůli skenování. Všech téměř sedm stovek testů budou muset zaměstnanci školy ještě odpoledne naskenovat a odeslat do CERMATu.
Čeština dobrá, matika hrůza
Když je učiněno všem formalitám za dost, děti dostanou testy a začínají psát. První je matematika, 14 úloh na 70 minut. Po ní mají aspiranti gymnázií hodinovou pauzu. Test z českého jazyka dopíší zhruba v poledne, tou dobou už je Josefská znovu zaplněná rodiči. „Tak co?“ jako by měli všichni napsané na čele.
„Čeština dobrá, matika hrůza,“ zhodnotí Eliška. „U mě naopak matika dobrý, čeština blbý,“ svěřuje se spolužačka Judita. „Při matice jsem dostala záchvat kašle a místo abych počítala, snažila jsem se ho zadržet. Na začátku totiž říkali, že kdo bude vyrušovat, ten bude muset odejít,“ vypráví Eliška. „Já jsem tvůj kašel nevnímala,“ ujišťuje Elišku Judita. Díky stejnému počátečnímu písmenu příjmení se spolužačky z břevnovské základky sešly dokonce v jedné učebně. „Já jsem se zase bál, že mě vyhodí kvůli prdění,“ přidává se srandista Cyril.
Na něj přišli před školu čekat oba rodiče, každý z jiného konce Josefské ulice. I Cyril je spíš češtinář, v matematice prý některé úlohy přeskočil. Rodiče koulí očima… „Věděli jsme, že s matematikou je to horší, takže na přípravné kurzy chodil už od podzimu, na češtinu až od ledna,“ vypráví jeho maminka Alice. „Cyrilova základka je fajn, ale on je takový malý dospělý a přišlo nám, že by bylo fajn, kdyby se už ocitl mezi motivovanějšími dětmi,“ vysvětluje, proč se teď trochu třesou, jestli ta matika bude stačit.
Zítra čeká Cyrila a Elišku ještě Gymnázium Nad štolou. Mise je jasná: méně kašlat a prdět, a zlepšit matiku.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Článek jsem si přečetla vlastně náhodou a raději dvakrát. To proto, abych objektivně napsala příspěvek, protože jsem ovlivněná množstvím negativních článků z posledních dnů, které stále varují před studiem žáků na víceletých gymnáziích. Snad to autorka tohoto článku ani neměla v úmyslu, ale neustále na mě vyskakují věty typu: „jak se žáci stresují“, „jak na tom záleží hlavně rodičům“ atd. V našem městě se letos účastnilo zkoušek 216 uchazečů, přijmou 30 dětí. Byla jsem přítomna u několika testů i v minulých letech. Ano, pro většinu žáků jde o nový poznatek. Dosud výuku zvládali bez zaváhání a najednou je to něco jiného. Také ta konkurence snaživých. Ano, je to pro většinu stresující. A také bude většina odmítnuta. Ale to je snad podstata, nastavit pravidla, vybrat ty nejschopnější. A že to prožívají rodiče? Ano, protože si uvědomují, více než děti, co jim může změna nabídnout. V zájmu objektivity prosím udělejte návštěvu u běžných žáků primy, sekund, tercií, kvart atd. Uvidíte to, o čem se nepíše. U žáků pocity radosti, nové rovnocenné vztahy, chuť se učit svižnějším tempem, spokojenost. Nikdo z nich si ani nevzpomene na velkou první zkoušku jejich znalostí, která je stresovala. Žáci jsou tu opravdu šťastní. A využívají svůj potenciál, který by jinak zahálel. Stačí se jen podívat na výsledky různých školních olympiád.
A porovnejte to s tím, co jim může nabídnout na druhém stupni většina základních škol.
Díky za komentář i za dvojí čtení. Já vůbec nepochybuju, že existuje spousta šťastných gymnazistů, zrovna Eliška nebo Cyril, s nimiž jsem u přijímaček byla, jsou taky typy dětí, kterým by přechod mezi motivovanější děti udělal dobře. Sama jsem absolventka osmiletého gymnázia a bylo to skvělé být už od dvanácti let v inspirativním prostředí, kde se vydávaly školní časopisy, vznikaly školní kapely a vyžadovala se větší samostatnost… Určitě existují i děti, kterým to nebude svědčit tolik, ale to je jasné. Stejně tak jsou rodiče, kteří to vyhodnotí správně a pak rodiče, kteří to hrotí a tlačí dítě někam, kam nepatří. Víceletá gymnázia s sebou bohužel nesou i neblahé společenské jevy (třeba právě to, jak po odlivu na gymnázia vypadají ty druhé stupně), ale o těch jsem teď psát nechtěla. Ale inspirovala jste mě k tomu, že budu Elišku s Cyrilem sledovat dál a pokud se na gymnázia dostanou, zeptám se jich třeba za rok, jak to celé zpětně hodnotí.
No tak teda, ať žijí Cyril a Eliška! (mimochodem, Eliška patří mezi nejčastější ženská křestní jména, která se teď dávají; Cyril ne) Nejvíc mi bylo líto té holky, co šla na zkoušky se zlomenou rukou …
Učím na VŠ, konkrétně 1.LF UK, a u nás není opravdu rozdíl v úspešnosti přijetí a hlavně úspěšnosti studia mezi absolventy 8- a 4-letých gymnázií. Ale jistě se může stále jednat o pozorování v rámci malých čísel, resp. zkušenosti z pouze jednoho a poměrně specifického oboru. Hlavně bych ordinoval nadhled pro rodiče.
To se nedivím, vy vyhazujeme všechny bez rozdílu 😂
„Nejschopnější“? Nejschopnější čeho? Posuzujeme lidskou „schopnost“ podle testu z ČJ a M? A to vážně?
Milá paní.Můj syn se dostal bez problémů na viceleté gymnázium. Pokud dítě je nadané ve studiu tak nemá problém zvládnout přijímací zíření a nemusí být rodiči stresován protože si to oni přejí. Syn odmaturoval z matematiky na výbornou a ze zbylých předmětů taktež. Na VŠ nemusel tedy skládat žádné přijímací řízení. Byl přijat hned.Myslím si ,že je to jen ajen na našich dětech a ne na aktivních rodičích ,protože si přejí ,aby jejich dítko študovalo prestižní školu. Bohužel většina dětí na to nemá a pak jsou jen zatěžovány a stresovány. Jak se říká dětijsou naše obrazy a to ve všech ohledech.
Také já sleduji, jak se každoročně před přijímacími zkouškami brojí proti 8letým gymnáziím a přespříliš ambiciózním rodičům, kteří na ně své děti hlásí. V Praze je možná situace jiná než jinde. Vzhledem k zahraniční cestě se mi syna nepovedlo přihlásit ani k přípravným kurzům, jak rychle byly v našem městě naplněné. Krajský úřad nepovolil ani navýšení kapacity gymnázia, ačkoliv se příjímacích zkoušek účastní nejsilnější ročníky a navýšení kapacity je možné. Proč chtějí všichni, aby nadprůměrné děti zůstavaly na běžných ZŠ, když ty jim při naplněných třídách a inkluzi nejsou schopné nabídnout nic navíc? V našem městě není ani škola se zaměřením na jazyky, matematiku, IT nebo přírodní vědy, jak jsem to viděla jinde, takže gymnázium je jedinou možností. Jakoby někdo stál o to, aby chytré děti splynuly s průměrem. Moje zkušenost je, že můj syn ve škole buď povídal se spolužáky nebo byl apatický a ve svém světě. Příklad, který zvládl za 2 minuty, řešila třída celou hodinu. Časté napomínání paní učitelkou mu srazilo sebevědomí. Jsem ráda, že paní učitelka problém pochopila, ale už se těšíme, že se situace změní.
Podle mého názoru nic neobvyklého. Měl jsem v úmyslu to napsat už jinde, ale sem se to hodí o poznání lépe, a tentokrát o něco ostřeji:
naprosto nechápu, z jakého důvodu se všude hovoří v paušální rovině hlavně o stresu, o jakémsi kradení dětství a podobně, zatímco o přínosech pro děti se taktně mlčí.
Číst téměř permanentně někde mezi řádky, že ti či oni rodiče stojí v podstatě za houby, protože své děti stresují jakýmisi požadavky, případně že jsou schopni a ochotni svým dětem ve škole vykládanou látku dovysvětlit, mně osobně přijde jako celkem solidní urážka, ať to kdo chce převrací jak chce.
Základní školu tady absolvovala drtivá většina lidí, to jest, měli by ledacos umět, znát, případně si to oživit… jestli ona ta chyba fakt nebude někde jinde: „dej pokoj, teď nemám čas“, „dej pokoj, stejně jsou to kraviny, co vás tam učí“, „dej pokoj, my jsme tohle nebrali“, „dej pokoj, tohle jsem nikdy neuměl“, „dej pokoj, od toho je kantor a škola“ – do takového stadia bych to jako rodič dopracoval opravdu velmi nerad.
A v textu mi, jak koukám, vypadlo, že po dlouhé době čtu ve směru příjímacích řízení na osmiletá gymnázia něco pozitivního. Tak jsem za to chtěl poděkovat, byť se zpožděním 🙂
No, kousek dětství mi osmiletý gympl opravdu vzal
Vidím to jako druhý extrém proti určitému stresu, který alespoň někteří z nás prožili v systému školství 80. a 90. let. Na některých školách, obzvláště středních, přežívá dodnes. Atmosféra strachu, tlaku, autoritativnosi za každou cenu. Moderní školství se snaží sejmout stres z dětí, zavést partnerský přístup… A mně se to líbí. Na druhou stranu vyvstává snaha děti neúměrně chránit. Zakazuje se soutěžit, aby neprohrálo, nedávají se domácí úkoly, aby nebylo přetíženo, nezvyšuje se na něj hlas, aby se nepolekalo, učí se tak, aby si toho jakoby ani nevšimlo, nezatěžuje se učením informací, když si je může najít na internetu, je snaha ho nevystavit stresu ze známkování, zkoušení nebo přijímacích zkoušek. Tři synové mi prošli takovým jemným systémem. Opravdu se nestresují, ale docela těžko se přemáhají, když je teď na prahu dospělosti potřeba napnout síly a vložit trochu víc energie do maturity nebo zkoušek na VŠ. Také s pravidelnou přípravou a zodpovědností bojují (možná ty domácí úkoly byly k něčemu dobré), byli zvyklí dostávat druhou šanci a známky si opravit – ale najednou třeba není další šance. Prostě ten dopad je někdy tvrdý. Po těchto zkušenostech jsem pro dětem nesnižovat laťku příliš a trénovat je pro skutěčný život od dětství – s citem, láskou, partnerským přístupem, ale nekompromisně.
Zajímavý článek. Ano, zkoušky jsou stres, už z principu. Některé děti, které byly doposud na školách, kde si jen hrály a kde to bylo v podstatě jak ve školce, jsou na tom prostě hůře. A na druhou stranu: dítě, které se dostane jen kvůli tisícům a hodinám vynaloženým na přípravných kurzech, se bude na gymnáziu jen trápit.
Média jsou plná až démonizujících portrétů víceletých gymnázií, odsuzuje se dělení společnosti a elitářství… Žáci jsou jinak schopní a zdatní, nejsme všichni na stejné úrovni. Ta skutečná elita do běžné školy stejně nikdy nezavítala a absolvují vzdělání v soukromých (a drahých) institutech.
A hlavně – velmi mi vadí to vznikající stigma žáků gymnázia. V médiích se dočítáme, jak jsou víceleté gymply násilí na žácích, jak jsou zkoušky pomalu zločin proti lidskosti a jak samotná existence víceletého gymnázia ničí nevinné dětství. Jak k tomu ale pak dojdou ti noví primánci, když je budou jejich vrstevníci urážet?
A moje hlavní pointa? Sama na gymnáziu učím. Jsem třídní učitelka primánů. Mám ve třídě 31 žáků různých dovedností. Někteří jsou velmi vyspělí a jejich úroveň logického uvažování je skvělá. Jiní si jedou ty svoje trojky, ale snaží se a zlepšují se. Ale hlavně – nikdo není věčně vystresovaný a šprtající človíček, jak to tady média popisují. Jsou to prostě úplně obyčejná děcka, z kterých čiší spousta energie – ale i odhodlání a svědomitosti. To, že chodí na víceleté gymnázium, z nich nedělá „jiné bytosti“. Jedna moje žákyně se mi svěřila, jak je překvapená, že gymnázium je prostě obyčejná škola, kde se zlobí, opisuje a kde se získávají kamarádi. Po přijímačkách se jí totiž spolužáci na základní škole smáli, že teď bude ve třídě zapšklých šprtů, co se jen učí, a že na ni učitelé budou křičet a bude denně psát desítky domácích úkolů a nebude mít už na nic čas, a to jen proto, že jsou její rodiče ambiciózní blázni. A světe div se, dívenka všechno stíhá, nemusela se vzdát žádného kroužku, a její spolužáci nejsou mimozemšťané. Na přípravný kurz nechodila.
Víceletá gymnázia jsou a budou. Dnes v době inkluze nehrozí, že bychom neměli žáky. Články, které cíleně útočí na existenci těchto škol, vidím jako škodlivé zejména pro samotné žáky. A to mě znepokojuje.
(A jen pro ujasnění: tento článek nepovažuji za jeden z těch déminozujících)
Jsem také učitelka, také na střední škole. Jenže jsem současně matka dvou inteligentních žáků 2.stupnė ZŠ. S názorem, že počet osmiletých gymnázií by se měl silně zredukovat, naprosto souhlasím. Učitelům na druhém stupni dáváme nesplnitelný úkol kvalitně vzdělat bandu dětí bez pomoci tahounů třídy, kteří během 2,3 let prchli na různé výběrové školy. Ti inteligentní, kteří zůstali, to odnášejí nejvíce – píšu že zkušenosti. Na osmileté gymnázium patří extrémně nadané děti a ne klasický jedničkàř, kterému na základce stačí rychlejší tempo nebo úkoly navíc. Takto budou rodiče dětí ze základních škol nadávat pořád víc a víc a nelze se jim divit. Divit se nelze ani učitelům, kteří musí učit přebraný zbytek, že nejsou ani nadšeni ani motivováni.
Učím na ZŠ matematiku už mnoho let a jsem jednoznačně pro osmiletá gymnázia. Jsou-li v jedné třídě v Praze i 4 cizinci s problémem porozumět, 2 autisti, 2 děti s poruchou chování, tj. celkem třetina dětí s IVP, tak přes veškerou snahu už nemám ne sílu, ale časově dostatečný prostor pro nadané žáky takové třídy. A jsou tam. Proto jim držím palce, aby měli takové prostředí, kde na ně toho času bude víc, aby se jejich nadání mohlo skutečně rozvíjet. A mimochodem tisíce na přípravu rodina rozhodně vydat nemusí, kvalitní kurzy probíhají i na základkách, 42 hodin celkem, cena 800Kč.
Dobrý den, nedá mi nereagovat. Jsem matkou „přebraného zbytku“ ve dvojím vydání (syn musí makat, aby zvládal, dcera dvě trojky na druhém stupni, pro svůj temperament je neustále kritizována=důvod pro psychologické vyšetření). Chápu, že učit děti, kterým to jde samo je pohodička. Je škoda, že to neberete jako výzvu, protože asi nevidíte, že někteří rodiče se s dětmi doma učí, i když to na výsledcích není až tak znát. My máme zkušenost, že učitelé jedou tempem potřebným pro probrání daného učiva, rozhodně ho nezpomalují kvůli „zbytku“. Dokonce ani nezrychlují kvůli „tahounům“. Vím, že to nemáte jednoduché, ale má ten „zbytek“ právo na existenci?
Paní já právo na existenci nemám mám skvělého syna na kterého jsem právem hrdá . Je velice nadaný hlavně matematika a fyzika je jeho nejmylejší předmět.Vždy byl samý jedničkář,ale ne šprt. Nikdy neměl potřebu se doma učit jako jiné děti. Vždy mi říkal že se ve škole nudí. Ted studuje Vš vybral si sám školu i obor. Do ničeho jsem ho nenutila. Jsem přesvědčená o tom ,že dítě si rozhodne samo co bude v budoucnu dělat . Je to jeho volba a život. Ambiciozní rodič se může snažit sebevíc ,ale to je tak asi vše. Dítě si rozhodne samo. Aspon u mě to tak bylo a je. Mám skvělého syna Bůh ho hlídá na jeho cestě.
nejmilejší se píše s i !!! Tak pokud je syn Váš obraz, tak potěš koště:-).
Váš český jazyk je opravdu podivný a ta gramatika.
Myslím, že jste se zapojila do diskuse spíše rodičů, kteří mají problémy jiného druhu – s dětmi ve škole málo zaměstnanými, které potřebují práci navíc. Nicméně hodnota všech dětí je stejná, ať jsou průměrné, nadprůměrné nebo podprůměrné. Všechny by potřebovaly individuální přístup, což není v našich podmínkách možné. Takže pokud máte skvělé učitele, važte si jich, pokud je to horší, musíte to se svými dětmi dotáhnout doma, aby uměly to, co je pro život důležité, a povzbudit je v něčem, co se jim daří. Ono to uplatnění v budoucím životě naštěstí není jen o inteligenci.
To jestli se děti hlásí na víceleté gymnázium je také vizitkou jejich ZŠ. Jsem z Brna a jsou tu ZŠ, ze kterých děti na víceletá gymnázia chodí minimálně. Proč asi?
V té naší to je naopak. Pokud se učitelka v páté třídě omlouvá žákům, že jim (snad poprvé) dává domácí úkol, protože si to přejí rodiče konkrétního žáka (my) a jmenuje ho, tak v takové škole člověk dítě nechce dál nechávat….
Naše ZŠ nejen že nedává úkoly, ale i zakazuje dětem se doma učit! Na gymnázia odsud děti odchází zřídka, jelikož škola si udržuje image inovativní školy a jsou zde děti rodičů, kteří jsou pro to nadšení. Vzhledem k většímu počtu dětí, které mi touto pro mě spádovou školou prošly, mohu vidět i důsledky inovací v praxi – pozitivní i negativní, ale zpětnou vazbu tu nikdo slyšet nechce. Pokud se rodiče rozhodnou dát dítě na jinou školu, musí si ho sami připravit a začít včas, protože systém je nastaven tak, že je odsud pro děti vzhledem k neprobíranému učivu obtížné přejít i na jinou základní školu, natož na výběrovou (neprobírané a neprocvičené učivo v češtině a matematice, zcela vynechána je vlastivěda s dějinami, vyučuje se bez učebnic = nevíte, co neumíte atp.). Z těchto škol se tedy snadno neodchází. Náhoda nebo záměr?
Nemáte žádné právo někomu nařizovat, kam má neprchat a zařizovat to tím, že ony „ji=né“ školy omezíte=zrušíte. Co kdyby někdo Vám třeba zavedl tz. výjezdní doložky, podléhající schválení, abyste sama nemohla rozhoovat, kam pojedete. Jsou to hloupé drzosti, co pravíte, Asi nejste moc vychovaná.
Jací tahouni, pořád? Když odejdou nejchytřejší děti, stanou se nejchytřejšími ty „pod nimi“ a navíc se jim můžete líp věnovat, protože za předpokladu, že třídu opustí všechny nejnadanější děti (ovšem odejdou opravdu všechny odevšad??), budete mít homogennější kolektiv, tj. nenáročnější výuku.
Problém vidím spíš v tom, že děti „pod“ těmi nejnadanějšími nejsou zvyklé cokoli táhnout, jsou zvyklé prohrávat, při orientaci škol na neúspěch ani není divu, že pak nezaujmou opuštěné pozice, ale dělají to, na co jste je naučili vy jako učitelé – snaží se nebýt vidět a nějak přežít.
Přeberte si to, jak chcete.
Rychlejší tempo a úkoly navíc – to je přesně to, po čem jsem 2 roky (4.a 5. třída) volala. Leč nebyla vyslyšena. Paní učitelka při 30 dětech ve třídě neřeší ty, co stačí tempu, řeší jen ty, co tempu nestačí. Tudíž pro ty jedničkáře (ač u nás se neznámkuje) nic navíc nemá. Občas je využije k pomoci druhým (i to můj syn velmi oceňoval), ale většinu času byl syn ve škole pouze přítomen – a zlobil. Tj buď vyrušoval, nebo byl duchem nepřítomen, což vadilo také. Co by pomohlo? Individuální přístup pro všechny. Ale to by muselo být ve třídě dětí cca 15.
Díky.
lepsolidi a jejich potomci z 8miletych xd
Jen upozorňuji, děti na druhém stupni základních škol mají také ruce, nohy, oči, uši, hlavu…učí se, dělají projekty, připravují prezentace a vnímají, že nejsou všichni stejní….s těmi nikoliv stejnými budou po zbytek života pracovat. Souhlasím s 8letými gymnázii, asi tak jedno na obvod, okres a měly by se tam dostat právě a jen ty děti, co nepotřebují žádnou přípravu na přijímací zkoušky.
Pak by nebylo nutné lomit rukama nad stressem a psát zbytečné články, jak rodiče utrácejí peníze za přípravu na přijímací zkoušky a ne všichni mohou, takže nám tu roste jakási diskriminace těch sociálně znevýhodněných, jejichž rodiče si nemohou dovolit platit přípravu. Ono lze kupodivu nastoupit na gymnázium i 4leté, také na jakoukoliv střední školu, a dokonce je i měnit. Ale to by pak nebylo o čem psát, že.
Souhlas. Dcera si to šla bez jakýchkoliv příprav zkusit vyjde / nevyjde. Vyšlo a je tam spokojená, narozdíl od dětí, které se na přijímačky rok učily a teď nezvládají látku základní školy 🙁 Je mi jich líto…
Nemyslím si, že by v současnosti hrozila jakákoliv diskriminace dětí z důvodu neschopnosti rodičů uhradit těch pár tisíc na přípravné kurzy pro osmiletá gymnázia. Ty částky nejsou nijak zdrcující, navíc i dtto platí i pro čtyřletá gymnázia – i zde většina uchazečů využívá různých typů „rychlonalejváren“ (i placených).
S ohledem na skutečnost, že na konci studia fakticky není významnější rozdíl ve znalostech a schopnostech absolventů obou typů gymnázií, jeví se mi dnešní existence obou typů spíš jen jako širší možnosti nabídky, než poskytnutí odlišné výukové koncepce.
Než přípravné kurzy mi přišlo efektivnější vytisknout si a zkusit pár testů z minulých let ze stránek Cermatu s klíčem řešení, ušetří se peníze i čas. Nežli přípravné kurzy doporučuji spíš přijímačky nanečisto, aby si to dítě zkusilo v prostředí školy a nebylo zaskočené. Úroveň přípravných kurzů je různá.
O to přijetí na víceleté gymnázium stojí více rodiče než děti . Hlavně matky touží pronášt větu Mám ho/ji/ v primě…
Tak jak kdo, dcera věděla od třetí třídy, že chce na 8G, teď tam jde a má jasno, co chce studovat dál, některé děti to tak mají. Kamarádka od 10 let tvrdila, že bude lékařka a opravdu si zatím šla a stala se jí, v rodině to neměli, prostě se ona jako desetiletá rozhodla.
Někdo tomu dítěti musí sdělit, že je tu tato možnost a že by to mohlo zkusit, pokud je intelektuálně zdatné. Rodič nebo učitel, popř. spolužáci.
Hodně štěstí .
Na test z matematiky je 70 minut, ne 60, jak je uvedeno v článku…
A bylo tam 14 příkladů, ne 16.
Díky Anně i housence za upozornění, opravdu jsem to všechno popletla, a to jsem čerpala přímo ze stránek Cermatu 🙂
Máme syna na 8letém gymnáziu a je velmi rád, že tam chodí. Nikdy jsme to nepovažovali za nutné či lepší, ale když po přestupu z malotřídky do „velké“ ZŠ ho učitelka začla šikanovat a ředitelka se jí zastávala, nezbývalo mu než se o gymnázium pokusit. Na gymnáziu se z „uťápnutého“ kluka stal všímavý kluk, stojící si za svým názorem. Za nás 8letá gymnázia určitě ano.
Názory na osmiletá gymnasia se z každého úhlu pohledu mohou lišit. Můj syn udělal stejnou zkušenost. Ke zkouškám na osmileté gymnasium byla startem také šikana. Chtěl změnit prostředí. Šel na zkoušky, byl mezi prvníma. Gymnasium absolvoval s vyznamenáním. Na vysokou byl přijat, na jednu mohl i bez zkoušek. Sám si hodnotil, jak je spokojený s kantory. Uměl si říct, tenhle nás naučil, tenhle už jen látku odvykládal a někdy neuměl vysvětlit. Jedna perlička k tomu. Možná, že motorem byl také slib od nás. Když to zvládneš, dostaneš počítač. Teď po studiích na něm pracuje v zaměstnání jako programátor a je spokojený.
Pěkný článek. Vstupuji do debaty i proto, že se nastačím divit, kolik maminek má doma vlastně malého génia. Jsme tedy asi výjimkou. Sice zastánci názoru, že kvalitní vzdělání je základ a oba rodiče také vysokoškoláci, sám mám dvě vysoké školy a navíc studia v zahraničí. Především ale máme dvě obyčejné děti. Děti, které mají rády sport, ve škole se občas nudí, někdy lajdačí, zlobí, ale naštěstí se dobře učí. Také náš syn v páté třídě přišel s nápadem, že zkusí zkoušky na osmileté gymnázium. Ne proto, že by ho základní škola ničila a nechápala, ale proto, že tam chtěl také jít jeho kamarád a na gymplu je navíc možné používat telefon a mají wifi. Podpořili jsme ho i když s obavou, protože intenzivně sportuje. Kamarád zkouškami neprošel, syn ano. I tak se rozhodl, že novou školu zkusí a začal studovat na gymnáziu. Lajdačení mu už nikdo netoleroval, nediktoval zápisky, nevysvětlovat x-krát novou látku. Do toho trénink 5x v týdnu a víkendy zápasy. Nastalo něco, co jsme nečekali. Novoty ho zaujaly. Do školy se začal cílevědomě připravovat, hlásit se do různých soutěží, libuje si v pozici studenta. Pracuje ve školní televizi. Dnes má za sebou tři roky na nové škole. Rozkvetl, baví ho téměř vše co ho dříve nudilo. Studuje stále skvěle, ale teď se zápalem. Strašně rád soutěží ve třídě s ostatními a vytahuje se svými úspěchy. A my rodiče. Jsme rádi, protože nový kolektiv je ještě lepší než byl ten starý a navíc jsou tady projevy puberty zvládnutelnější. Máme stále i srovnání s bývalou základkou. Školu navštěvuje naše mladší dcera a také se stýkáme s rodiči synových dřívějších spolužáků. Přístup gymplu k učivu a ke stylu učení je odlišný. Je nesmlouvavý a tlačí děti k samostatnosti. Na základní škole musí učitelé respektovat větší rozmanitost kolektivu a navíc je zasáhla inkluze. A to je věc. Pak je mnohem těžší udržet v takové třídě dobré klima. Druhý stupeň je navíc náročnější a také se více projevují negativní vlivy rodinného zázemí a schopnosti se učit. Ne, základní škola není špatná ale musí pracovat s rozmanitějšími studijními typy a mnohem více se tu projevují formy šikany. Zvládnout některé neustále vyrušující puberťáky a přesto naučit, to není žádný med. Na svém synovi vidím rozdíl. I proto jsem proto pro víceletá gymnázia. Myslím, že toho dokážou studijním typům nabídnout více. Víceméně homogení kolektiv také znatelně přispívá ke zdárnému rozvoji jedince. Ale elitářství? No to nevím. Někdy mám pocit, že tuto obavu mají hlavně média a neodpovídá realitě. A na závěr i takové malé srovnání, které ale takto vyznívá pravidelně. Na první svátek v květnu základní škola připojuje dva dny ředitelského volna, gymnázium nikoliv.
Jestli to není tím, že vyplýtvají ředitelské dny právě v době přijímaček – třeba na Malostranském gymnáziu, z nějž je reportáž, to tak mají. Jinak děkuju za Váš pozitivní příběh.
Díky Martine.
👍👍👍👏👏👏
Článek moc pěkně popisuje průběh přijímaček. Toto téma je mi hodně blízké, pracuji na prestižním gymnáziu v okresním městě a s rodiči uchazečů jednám po celou dobu přijímacího řízení. Takže se mi často svěřují proč právě oni chtějí dát dítě na osmileté gymnázium. Někteří opravdu o studium cíleně usilujií a přihlásí dítě do přípravných kurzů, jiným vadí, že na základních školách se více věnují pomalejším žákům, někteří si to přijdou jen vyzkoušet. Nejvíce mi ale vadí ti, kteří se netají tím, že vůbec o studium na víceletém gymnáziu nestojí, ale je to velká příležitost, aby si žáci vyzkoušeli státní zkoušky “nanečisto” a v deváté třídě pak budou už vědět, jak to vše probíhá. Setkala jsem se dokonce s maminkou, která v posledním termínu přinesla přihlášku a zeptala se, co to vlastně to gymnázium vůbec je za školu, že syn přišel s tím, že se hlásí “všichni” od nich ze třídy, takže chce taky. Letos máme kolem 350 přihlášených na 8leté studium a přijímáme dvě třídy po 30. Hlásí se k nám i žáci s trojkami ve čtvrté a páté třídě. Systém je bohužel nastavený tak, že každý nepřijatý se může odvolat, takže se odvolávají i ti, kteří nesplní kritéria přijímaček. Nebudu se rozepisovat o martýriu kolem administrativy, zápisových lístků a hlídání lhůt ve správním řízení, to by bylo na další článek. Vše se vede v papírové podobě, nic není pro uchazeče zpoplatněno, tak rodiče bojují až do konce, kdy nechápou proč zrovna jejich “Pepíčka” jsme nevybrali. Hodně mi vadí na systému i to, že pořád slyšíme ze všech stran o bezpečnosti dětí na školách a v průběhu přijímacího řízení se dostane do budovy kdokoli, který řekne, že jde s přihláškou, nebo odvoláním. Od února téměř do půlky června projdou školou stovky neznámých lidí. A ještě poznámka k článku o identifikaci uchazeče. Jak prokážete, že v den zkoušek sedí v lavici právě Pepíček a ne třeba chytřejší brácha nebo kamarád? Tyto děti nemají občanky ani jiné doklady, podle kterých lze ověřit totožnost. Osobně jsem se setkala s případem, kdy na průmyslovou šel dělat za uchazeče starší brácha, který řekl, že jej rodiče sami poslali, protože brácha by matiku “nedal”.
Tak moje děti občanky mají, nikdo je ale u přijímaček vidět nechtěl. Na druhou stranu, kolik znáte géniů, kteří půjdou za někoho dělat přijímačky s jistotou, že je udělají, jak je potřeba? Takových dětí asi moc nebude, záměny bych nebála.
Na Malgym děti nosily pasy a „lítačky“ a učitelky je opravdu kontrolovaly.
Paní Jitko, jako větší zlo bych osobně viděl u příjímacích řízení děti, které byly do této situace dostrkány rodiči, aniž by o to samy jakkoliv stály nebo k tomu měly disposice, než děti, které si to přijdou jen vyzkoušet s tím, že v deváté třídě už budou vědět…
To, že se k přijímacímu řízení hlásí i žáci s trojkami na vysvědčení ze čtvrté a páté třídy, je opět věc soudnosti jejich a jejich rodičů; jednak jsou (nebo mohou být) u přijímacího řízení, řekněme, znevýhodněny tím, že přijdou o pár bodů za vysvědčení (což zpravidla vědí předem a může to hrát dost významnou roli), jednak nikde není řečeno, že trojkař, o kterém nikdo z gymnázia nic neví, je automaticky „na odpis“ a základě dvou papírů formátu A4, byť s jakýmisi kulatými razítky.
Pravdou je, že se může odvolat kdekdo, ale zase – pokud škola jasně vymezí hranice, kde má ještě odvolání smysl a kdy už je to pro školu opravdu jen administrativní forma buzerace a pro rodiče pouhé čekání na zázrak, byl by od rodičů podobný krok projevem vyslovené stupidity.
Co se týče bezpečnosti na školách, máte pravdu, ale pokud řeknete“ a“, řekněte i „b“. Jednak lze takové věci ošetřit předáním zaměstnanci školy v „hovorně“, z níž se rodič dál nedostane, kdyby čert na koze jel, jednak mohou takové věci zaslat písemnou formou. Kdokoliv a kdykoliv se po škole zpravidla pohybuje i během dne otevřených dveří, během třídních schůzek, během – nevím – vánočních jarmarků a podobně. Měl jsem možnost být na jedné škole u příležitosti právě vánočních trhů – chodba široká tak tři metry, dlouhá tak 200 metrů, všechny dveře do tříd zamčené (dveře se otvírají ven do chodby), před okny stojí lavice s výrobky dětí; okna jsou potažená fólií, protože tam v minulosti proletělo pár kamenů a pivních lahví, plus se nedají otevřít běžným způsobem, aby z nich děti nevypadly. Okna jsou pět metrů nad betonovým prostranstvím. A chodba má jeden vchod, který je současně východem – ideální, nemám pravdu?
Co se ověřování totožnosti týče, je tam problém, to máte pravdu – ale ten samý problém je v podstatě už u dětí zapisovaných do školek, protože už tam u zápisu nikdo ty děti vidět nechce (není to všelék, samozřejmě). Pokud tam rodiče cíleně pošlou jiné dítě, jde z jejich strany o podvod a jsou za něj zodpovědní.