Má vaše dítě bujnou fantazii? Představuje si, že s vaší rodinou bydlí ještě další člen, kterého vidí jen ono a nikdo jiný? Nemusíte se znepokojovat, tvrdí americká novinářka Allie Volpe v časopise The Atlantic. Vymyšlený kamarád může vaše dítě leccos naučit, a nakonec si ho třeba oblíbíte i vy.
V pondělí ráno se rodina Espinozových z jižní Kalifornie sešla u snídaně. Jejich dcera Sasha přinesla napínavou historku o svých dvou kamarádech – chobotnicích jménem Chapadlák a Korálovka. Chapadlák se do Korálovky zamiloval a Korálovka se svěřila, že se jí Chapadlák také líbí. „Tak o tom jsem neměla potuchy,“ vrtěla překvapeně hlavou Charli, matka desetileté Sashy a dvanáctileté Emily. O chobotnicích se u Espinozových mluví často – ale jen Sasha ví, jak vypadají. Jsou to totiž její imaginární přátelé.
A nejsou jediní: patří mezi ně i sob Třešnička a kapustňák Marnivka. Nejdéle s nimi ale žije právě Chapadlák, který se v domě Espinozových objevil, když tehdy šestiletá Sasha na zdi nad svou postelí viděla stíny připomínající chapadla. Postupem let se z Chapadláka stala skutečná osobnost – jemná a pozorná – a Sashe prospívá po fyzické i psychické stránce. Dívka totiž trpí chronickými migrénami. „Ráda vypráví příběhy, a když popisuje ty nejpodrobnější detaily Chapadlákova života, je vidět, že jí to pomáhá,“ říká Charli. „Moji imaginární přátelé tu jsou pro mě, když mi není dobře, nebo když si se mnou Emily nechce hrát,“ usmívá se Sasha. „A taky se mnou létají do vesmíru!“
Vymyšlení kamarádi jsou běžnou součástí dětství
Imaginární přátelé jsou běžnou a normální součástí dětského vývoje. Podle některých výzkumů se zdá, že až 65 % dětí do 7 let v nějaké fázi imaginárního přítele má nebo mělo. Stephanie Carlson, profesorka na University of Minnesota, tvrdí, že nejčastěji se imaginární přátelé objevují v dětských životech mezi 3 a 11 lety.
Podle některých výzkumů se zdá, že až 65 % dětí do 7 let v nějaké fázi imaginárního přítele má nebo mělo.
Zatímco se psychologové shodují na tom, že by rodiče přítomnost imaginárních přátel neměla znepokojovat, nejsou si zatím úplně jistí, proč si děti tyto postavy vytvářejí– a proč některé děti vymyšleného kamaráda mají a jiné ne. Celeste Kidd, která vede psychologickou laboratoř na University of California v Berkeley, tvrdí: „Mezi vědci není zatím konsensus v tom, co u dětí nastartuje tak bujnou fantazii. Víme ale, že je to normální, a není to ani známka problematického vývoje, ani nějaké geniality.“
Souvisí s rozvojem sociální inteligence
Imaginární přátelé jsou důkazem toho, že se u dítěte rozvíjí sociální inteligence. Aby si dítě mohlo vysnít kamaráda, musí chápat, že ostatní přemýšlejí a chovají se jinak než ono samo. „Pochopení toho, že někteří lidé mohou chtít nebo vědět něco jiného než vy, se u dětí neobjevuje před 4. nebo 5. rokem věku,“ vysvětluje Celeste Kidd.
Několik studií už se psychikou dětí s vysněnými kamarády zabývalo. Podle jedné slouží tyto postavy k naplnění touhy po kamarádství a jsou běžnější u prvorozených nebo jedináčků. Další výzkum ukázal, že děvčata si přítele představují častěji než chlapci, a že z dětí s imaginárními kamarády vyrůstají kreativnější dospělí. Podle Stephanie Carlson mívají vymyšlení kamarádi holčiček podobu mláďát – lidských i zvířecích – a dívky vůči nim zaujímají učitelskou, pečující roli. Naopak chlapci si často vysní bytosti silnější, než jsou oni sami – superhrdiny nebo bytosti s nadpřirozenými schopnostmi. Děti si s pomocí imaginárních kamarádů také často zpracovávají nejrůznější situace, které se odehrávají kolem nich, v jejich životech – nebo i to, co viděly v televizních zprávách.
Zapni ho taky do sedačky, mami, a nezapomeň, že se často bojí!
Imaginární přátelé dětem pomáhají naplnit tři základní psychologické potřeby, tvrdí Stephanie Carlson: kompetenci, vztahovost a autonomii. Děti často hrají ve vztahu s imaginárním přítelem vůdcovskou roli, něco ho musejí naučit, což jim zvyšuje sebevědomí. Stejně tak s jeho pomocí mohou určovat, co a jak se v rodině bude dít – například když trvají na tom, aby rodiče imaginárnímu příteli nachystali talíř u večeře nebo ho zapínali do autosedačky.
„Vymyšlení kamarádi dětem dodávají pocit kontroly,“ tvrdí Stephanie Carlson. „Můžou si vytvářet příběhy, do kterých nikdo jiný nemůže zasahovat. Je to něco, co patří jenom jim. Umožňuje jim to získat alespoň nějakou kontrolu nad životem rodiny. Pro děti je to skvělé, pro rodiče ale někdy nesmírně frustrující.“
To potvrzuje Anna Sale, která se svými dvěma dcerami žije v kalifornském Berkeley. Když se v jejich domě objevil Salát, vymyšlený kamarád tříleté dcery June, rodina kvůli němu v podstatě nebyla schopná odejít nikam včas. „Salát s námi chtěl chodit, ale taky se bál a potřeboval povzbudit. Takže jsme všichni museli stát mezi dveřmi a volat – Saláte, pojď, neměj strach! A čekali jsme, až se Salát osmělí a projde dveřmi,“ vzpomíná Anna.
Vymyšlení kamarádi dětem dodávají pocit kontroly a umožňují jim získat alespoň nějakou kontrolu nad životem rodiny.
Od té doby se ale ze Saláta stal vítaný a zábavný člen rodiny. Má rodiče a malou sestru jménem Knížka. Všichni společně bydlí v domě s větrníkem na druhé straně ulice. Salát většinou nemluví, když není tázán, a je pro June všudypřítomným společníkem. A díky jeho existenci, věří Anna Sale, se už June dozvěděla hodně o vyprávění příběhů a o přátelství.
Pro rodiče jako je Charli Espinoza nebo Anna Sale je těžké si představit den, kdy imaginární přátelé z jejich životů odejdou. Charli si například Chapadláka vyloženě oblíbila a tvrdí, že má dobrý vliv na celou rodinu, i když ho vidí jen mladší dcera, která se s jeho pomocí naučila hodně o soucitu a přátelství. „Znáte to, jak někdy prostě potkáte někoho, kdo je cool, dělá zajímavé věci, jezdí na úžasná místa, jí zvláštní jídla, a ještě je hrozně milý na lidi okolo? Tak takový je Chapadlák. Všem nám jednou bude chybět,“ říká Charli Espinoza.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
V reálu, at už jako dítě nebo jako dospělá jsem se s tímto jevem dosud nesetkala. Jestli těch 65% platí i pro ČR, tak to ty děti hodně dobře skrývají :-).
Neříkejte, že po éře posílání dětí k psychoanalytikovi za každý projev fantazie nastává v júesej trend, kdy rodiče budou chodit do práce i jinam pozdě, nebo se tam dokonce vůbec nedostaví, protože si to Hu-hu-lák prostě nepřál.
No, mé teda kdyby nějakej Salát zdržoval tak, že bych kvůli němu měla přijít pozdě do práce a děti do školy, tak mu řeknu, ať okamžitě hejbne listama, nebo z něj večer bude šopskej salát 😀
Jinak, dětský svět je dětský svět, a dospělí by na něm neměli příliš ujíždět.
Opět není ozdrojováno, tedy nevíme, zda si autorka textu vše nevymyslela, něco nedomyslela, nebo kde vlastně informace „šlohla“. To poslední v případě pokud tedy osobně nenavštívila či jinak nezískala informace přímo od univerzity „of California“ a univerzity „of Minnesota“. („…psychologickou laboratoř na University of California v Berkeley“ – takový překlad by snad nevymyslel ani amatér, natož profesionál.) Stálo by za ověření, zda obě dotyčné skutečně tomuto portálu informace poskytly. V opačném případě je zde totiž reálné podezření na plagiátorství. Nezlobte se, ale v profilu autorky článku je uvedeno dokonce vysokoškolské žurnalistické vzdělání, a já tomu poté, co zde opakovaně od ní vidím takovou naprostou amatéřinu (konkrétně u tohoto textu i v případě, že by došlo k řádnému doložení komunikace s univerzitami), prostě nevěřím.
Právě z tohoto důvodu nelze podle mě zahájit a vést o tématu rozumnou diskusi.
no tak v dětství (asi tak 7-8 let) jsem taky měl neviditelného kamaráda a co víc ! spolu jsme řídili imaginární fabriku na zpracování dřeva a povídali si o provozních věcech ! dost neobvyklé v tomto věku, což…
dnes bych asi skončil u školního psychologa, tenkrát naštěstí tihle divní teplý hoši neexistovali
Mně to nijak zvlášť neobvyklé nepřijde (pardon :-), děti v tomto věku mívají už o mnohém přehled. Nicméně je to takové sympaticky konstruktivní 🙂
Také na neviditelných přátelích neshledávám nic špatného. Dospělí, třeba básníci a umělci všeobecně, mívají přece také své múzy apod… Za rozhodující měřítko jakési správnosti takového počínání bych pak asi považovala, zda to má příznivý dopad na reálný život dotyčného, potažmo i jeho okolí.
Třeba takto?
https://www.youtube.com/watch?v=jXDiZRCofqY
🙂
Mně se k tomuto tématu vybavil Radar O’Reilly ze seriálu MASH – když se zmínil majoru Freedmanovi (jejich psychiatrovi), že občas mluví se svým medvídkem, ten se ho na to zeptal, jestli mu ten medvídek někdy odpověděl. Podle mně tím tvůrci toho seriálu dobře vyznačili moment, kdy k vám vaši imaginární přátelé začnou promlouvat, jako hranici, kdy je třeba začít dávat pozor. 🙂
Na tom něco bude. Mě na totéž kdysi upozornil jeden velmi erudovaný psycholog. Všechno prý ještě dobrý, dokud člověk nezačne slyšet hlasy… :-O
Ano, ano. Dokud si u svých imaginárních kamarádů jen představujete, jak vám odpovídají, je vše v pořádku, problém začne, až s vámi začnou mluvit sami. 🙂
Jen nevím, jak může imaginární přítel, kterého si třeba Vy přizpůsobíte k obrazu svému, pomoct s Vaším přizpůsobením se reálným vlastnostem reálných lidí, se kterými budujete skutečné vztahy… jistě může pomoct třeba při zpracování vnějších podnětů, protože je v podstatě extrapolací vašeho vědomí a podvědomí, čímž vám může umožnit odlišný pohled na věc, zbourání psychických bariér, ale třeba i přístup k hluboce uloženým vzpomínkám, názorům, které bychom nikdy neřekli nahlas atd… ale s tím navazováním vztahů zrovna moc nepomůže, podle mně…
Předpokládám, že máte na mysli zejména to, že není prospěšné příliš setrvávat ve fantazijních světech. Potažmo duchovních, teoretických, virtuálních apod., také uvíznutí v časech minulých bych k tomu počítala. To může vztah s realitou, a určitě také vztahy s druhými, opravdu narušit. Dokonce hodně narušit.
Proti vašemu názoru ohledně budování skutečných vztahů skrz ty smyšlené vystupuje třeba postava Larse z filmu „Lars a jeho vážná známost“, který stižen sociální fobií, pojal na základě kohosi vtípku za přítelkyni figurínu, a okolí nakonec usoudilo, že ho v tom podpoří. Poté, co se stala načas nedílnou součástí rodiny i místní komunity, ji nakonec „odpravil“ a pohřbil (tzn. ona sama mu sdělila, že je smrtelně nemocná), a on si našel skutečnou přítelkyni. Naopak ve váš prospěch mluví to, že se jedná v podstatě o komedii, a především, že se k tomuto fiktivnímu příběhu vyjádřili i někteří psychologové, kteří vyhodnotili takový průběh coby uzdravovací proces jako nereálný. Souhlasila bych. Nicméně film podle mě za zhlédnutí stojí 🙂
Jiná věc ale asi je, když potkáte nikoliv vyfantazírovanou, ale skutečnou, byť poněkud odlišnou bytost. Dejme tomu třeba Paula ze „Srážky s mimozemšťanem“. Pokud si vás dotyčný nedá k obědu, nebo neudělá na místě hromádku popela či krvavou skvrnu (to obdobné ovšem hrozí i z vaší strany), ba právě naopak – je přátelský, řekla bych, čistě teoreticky, že to dobrý dopad na sociální dovednosti člověka mít může. Přinejmenším na ty mezigalaktické 🙂
Tak koukám, že jsem tady z toho udělala filmotéku… 🙂
Hned v perexu je uveden název časopisu a dokonce i jméno autorky původního článku. A dodržujte prosím pravidla diskuse.
Tvrzení typu: „Podle některých výzkumů se zdá…“ a „Zatímco se psychologové shodují…“ mají své zdroje kde, prosím? Někde v tom původním článku, který si můžeme dohledat, pokud nejsme líní a neschopní, jak pod jiným článkem pravidlům navzdory (ale kupodivu bez vašich připomínek) káže jistá přispěvatelka Lenka?
Paní Fialová, děláte si ze mě legraci? Ze sdělení v úvodu článku jsme se dozvěděli, že dotyčná se pouze zmínila (v doslovném znění „tvrdí“) v uvedeném časopise, že se rodiče nemusí znepokojovat, když má jejich dítě bujnou fantazii. To mohla udělat v rámci nějaké krátké aktuality nebo komentáře apod. Ze sdělení nijak nevyplývá, že by další informace byly přejaty z nějakého konkrétního zdroje. Pokud autorka článku Kocurová skutečně nezískala informace od původních zdrojů – a dle toho, co jste napsala, to tak vypadá –, a následně neuvedla zdroj, ze kterého je převzala, dopustila se plagiátorství. To je mimochodem nejen v rozporu s žurnalistickou etikou, ale i legislativou. Bývá běžně postihováno.
Vaší poznámku o nedodržování diskusních pravidel pak vůbec nechápu. O to víc v kontrastu s takovým přečinem.
Myslíte Allie Volpe? Tak ta tam není uvedena jako autorka žádného článku, který tam, mimochodem, také není uveden. A to ani minimalistickým „článek byl převzat z…“, jak je v žurnalistické praxi dobrým zvykem, když přebíráte cizí článek (natož skutečnou citací, která by vyžadovala také název článku, datum zveřejnění a číslo vydání atd). Z toho, co je tam o té paní napsáno, by klidně mohla být autorkou jediné věty coby respondentka někoho úplně jiného, kdo má v uvedeném časopise svůj článek. Krom toho je v tomto článku citována ještě hromada dalších lidí, u kterých není vždy zřejmé, zda jde o respondenty či spoluautory původního článku, nebo autory zmíněných výzkumů, nebo o koho vlastně.
A HLAVNĚ – paní Brandtnerová se ptala na zdroje, které by osvětlily odbornou kvalitu článku, ne na původního novináře, jehož článek jste převzaly. 😉
Jelikož se nikdo z povolaných nijak nenamáhá s objasněním, nezbývá mi než doplnit:
Je podle mě naprosto nepravděpodobné, že by se absolventka vysokoškolského studia žurnalistiky nikdy nesetkala s citační normou a zákonem o autorském právu, se kterými je jinak obeznámen každý běžný VŚ student. Tedy mi z toho vyplývají dvě možnosti:
a) Profil autorky je smyšlený. Buď je údaj o vzdělání nepravdivý, nebo se pod profilem skrývá jiná osoba.
b) Profil je pravdivý, autorka článku se dopustila úmyslného podvodu.
Jednodušší vysvětlení by, myslím, bylo, že paní Kocurová prostě a jednoduše nakonec podlehla a přizpůsobila se místní laťce, kterou paní Polanská ani paní Fialová rozhodně nenastavily nikterak vysoko, minimálně, pokud jde o práci se zdroji. Ale fakt, že v jiných oblastech se paní Kocurová svým kolegyním nepřizpůsobila – například drží počet hrubek a překlepů na minimu a komunikuje výhradně slušně – mě nutí doufat, že tomu tak není, a že to, jakým způsobem bylo pracováno se zdroji u tohoto článku, nepředznamenává budoucí trend. Držím v tomto paní Kocurové pěsti.
Nemyslím si, že by někdo falšoval údaje o vzdělání nebo se vydával za paní Kocurovou. Od paní Polanské a paní Fialové jsme se sice dočkali už spousty neuvěřitelných věcí, včetně fingování názorů diskutujících, ale tak daleko, aby fingovaly vlastní kolegyni, se snad ještě nedostaly.
Pane Václave, vypsala jsem dvě možnosti, které ze situace vyplynuly. (A nemám dosud žádné informace o tom, že by studium žurnalistiky na UK mělo tak katastrofální úroveň, aby – jak napsal v jiné diskusi jeden její účastník – mohl být diplom odtud považován za „doklad o úpadku dané instituce“.) A nikdo nikoho nemůže přinutit „nikterak vysokou laťkou“ k nepoctivosti. Práci autorky Kocurové nevnímám v porovnání s ostatními za nijak lepší, někdy naopak snad i horší, to právě i v souvislosti s jejím údajným oficiálním vzděláním. Jinak, tady si všechny autorky napsaly krásné profily, které ale realitě jejich tvorby neodpovídají.
A to, že někdo nekomunikuje, navíc ani v případě, kdy by to bylo velice na místě, za plus nepovažuji. Může to znamenat klidně i to, že jsou mu čtenáři ukradení. Přivlastňovat si práci jiných, a předpokládám i být za ni honorován, pak považuji za neomluvitelné. Každý, kdo něco – cokoliv – se značným úsilím vytváří, bude vědět, o čem je řeč. Proto jsem ráda, že jsou takové věci jako plagiátorství ve fungující společnosti přísně postihovány. A ještě bych se ráda zmínila o jedné věci: Dnes už bohužel neplatí, že by se ve světě zrovna o Češích mluvilo v pozitivním slova smyslu. (Ani raději nebudu konkrétní.) Proč asi?
Souhlasím s Vámi, paní Brandtnerová, ve všech bodech. K tomu přinucení k nepoctivosti bych jen dodal, že jsem měl na mysli spíše situaci, kdy pracovník, který dočasně vystupuje z kolektivu svou pracovní pílí, nakonec srovná své pracovní tempo a kvalitu práce se zbytkem kolektivu, myslím, že psychologie na to má dokonce nějaký odborný termín, na který si teď nedokážu vzpomenout. Rovněž máte pravdu v tom, že u studované novinářky by měla být vyšší úroveň práce samozřejmostí. Nedostatek komunikace sice moc profesionální není, ale já bych si nestěžoval – může to být ta lepší varianta, s ohledem na to, co dotyčné obvykle říkají, když už něco říkají. 🙂
Trochu se rozcházíme jen u těch profilů. Dle mého názoru jsou dost příšerné. Plné informací, které mají naoko dokázat, jak jsou dámy „na svém místě“, ale při bližším zamyšlení jsou zcela irelevantní. Studovaná novinářka, píšící o školství má dvě děti „které jí zprostředkovávají kontakt se světem škol“? Jako studovaná novinářka by přece kontakt s tématy, o kterých píše, měla cíleně udržovat sama, děti neděti. Nebo když o sobě její kolegyně napíše, že má praxi v komentování kabelek. Jako fajn, ale k čemu je to v magazínu o školství? Případně jsou informace tak vágně pojaté, že vlastně nic neříkají. Jako když má někdo „vystudované jazyky“ a „externě spolupracoval s týdeníkem Reflex“. To může znamenat cokoliv od exkluzivní stáže s červeným diplomem po doplňování automatů na kávu v redakci Reflexu kvůli předčasnému vyhození ze školy.
„Krásnými profily“ jsem mínila, že šlo o snahu krásně se vypodobnit. Takže myslím, nerozcházíme. Ve zbytku se ztotožňuji s tím, co píšete. Napadlo mě v podstatě to stejné. Jinak, kdyby práce autorek byla dobrá či alespoň rámcově v pořádku, člověk by se o nějaké profily, co se v nich píše a zda je to pravda, ani moc nezajímal.