Děti po sobě doma neuklízejí, co s tím? „Situace se dá řešit, pokud si připustíte, že na ní máte rovněž svůj podíl,“ říká rodinná terapeutka Alena Sobotová. Tady je příběh z její terapeutické praxe, o úklidu.
„Chtěla bych se poradit kvůli dceři. Víte, ona je taková bordelářka. Jak jí co odpadne od ruky, tak to nechá ležet. Přijde ze školy, tašku nechá v předsíni, v pokojíku má už tři dny kupičku s vypraným prádlem a je jí to jedno. Aby vyndala nádobí z myčky, to jí musím pořád připomínat. O špinavých ponožkách, které jsou mezi čistým prádlem, se mi ani nechce vyprávět. Od snídaně vstane a všechno nechá na stole. Prostě, jako by tu s námi nebyla.“
„A má možnost se na něčem podílet?“
„Nechápu, jak to myslíte, vždyť já chci, aby něco dělala!“
„A odkdy to takhle chcete?“
„No teď, když už je velká.“
Následuje dlouhé ticho a přemýšlení.
„Aha, já jsem dělala všechno za ni, k ničemu ji nepustila, jenom jsem ji vždycky zavolala, když bylo všechno vypulírované a hotové. Dá se to změnit?“
„Dá. Zkuste navrhnout, jak si představujete, že by to mělo u vás fungovat. Podívejte se na to, jak to u vás vypadalo dřív, a co vám na tom nyní začalo vadit.“
Maminka bouchla do stolu a svolala rodinnou radu. Sepsali, co kdo v domácnosti dělá a o co by se rád s ostatními podělil.
Největší seznam úkolů měla ona. Došlo jí, že nestačí přenechat část úkolů dětem a manželovi, ale je třeba se i zdržet podrážděných komentářů, pokud je nebudou plnit přesně podle jejích představ.
…
Rodiče si někdy neuvědomují, že děti jsou odmalička členy domácnosti, s právy i povinnostmi. Dokud jsou děti menší, servírují jim vše až pod nos, nenechají je na nic sáhnout. A když pak vyrostou, zlobí se na ně, že jsou nepořádné. Ale do téhle role je dostali sami. Rodiče vidí jen ten nepořádek, ale už ne to, že dětem nedali prostor, aby se naučily uklízet.
Příběhy z praxe rodinné terapeutky Aleny Sobotové reflektují složitosti výchovy. Vyplývá z nich jedno: chování dítěte a projevy rodiče spolu těsně souvisejí. Aby se našlo řešení nějakého problému, do hry musí vstoupit všichni.
Alena Sobotová vystudovala speciální pedagogiku na Pedagogické fakultě UK. Pracovala jako učitelka na zvláštní škole a zároveň se věnovala lektorské činnosti v projektu Dokážu to. V letech 2005 – 2015 postupně působila jako školní speciální pedagog na dvou základních školách a v pedagogicko-psychologické poradně. Od roku 2015 vede soukromou poradnu. Má dvě dospělé děti.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Mám malé děti. A je zásadní omyl představovat si, že stačí jenom dětem ponechat prostor k úklidu. . Možná pro ty úplně nejmenší. Jenže jakmile pro ně uklízení (po sobě) přestane být novinkou, tak se to z polohy „zábava“ překlopí do „povinnosti“ a udělají všechno pro to, aby se tomu vyhnuly. Pak asi musí ze strany rodičů nastoupit aktivní vedení.
U nás děláme nepořádek všichni. Vznesla jsem jednoduchý dotaz, jestli dětem přijde fér, abych všechno tedy uklízela sama. Úklid je pro mě utrpení, opravdu se v něm nevyžívám, děti to ví a já vím, že je úklid taky nebaví. Někdy to vezmu já za ně, někdy ony za mě a nejčastěji se do toho pouštíme společně. Nikdy jsem se nestavěla do pozice superženy-supermatky, která vše zvládne sama a nejlíp a samozřejmě dokonale. Je mi jedno, jestli např. při zametání schodů, vzhledem k jejich věku, tam zůstanou nějaká smítka. Poděkuji za pomoc a nikdy to po nich neopravuji, pouze pokud vidím, že úklid skutečně odflákly, musí to napravit. Takhle to máme nastavené a do celkového úklidu se zapojují obě cca od svých 4 let. Jak se říká, sdílené trápení je poloviční trápení 😀 Nemusí být všechno jen zábava a radost.., naopak, děti vnímají, že i rodiče musí dělat věci, které nechtějí a neberou to pak jako pouhou buzeraci typu „uklízejte, protože jsem to řekla“.
hezké:-)
správné vedení a hlavně inspirace jsou taky třeba, nejen prostor
Ze života: Babička a dvě vnoučata na návštěvě u tety. Mladší chlapeček rozsypal stavebnici. Babička zaječela na starší holčičku, aby to uklidila. Nene, řekla dopáleně její dcera, která byla sama často nucena po mladším bráchovi dělat pořádek, uklidí to ten, co to rozsypal. A těm dvěma kukadlům, co se k ní otočily, klidně, ale důrazně vysvětlila, kam to ty malé ručičky mají dát a názorně to předvedla. Dítě se zamyslelo a začalo to po ní opakovat. Starší sestra mlčela /asi by to byla i uklidila, asi byla zvyklá/. A babička, pro kterou bylo vždycky pohodlnější zařvat na staršího sourozence, než vychovat k pořádku to mladší dítě, se divila, jé, on uklízí. Její dcera a teta dětí podotkla, coby neuklízel. Jen se to po něm musí holt chtít a trvat na tom.