Rodičovství není snadné – milujeme své děti a děláme pro ně, co můžeme. Ve skutečnosti pro ně děláme mnohem víc, než bychom měli. Alespoň podle autorů knihy Dítě na vlastní pohon. „To nejlepší, co můžete potomkovi poskytnout, je pocit kontroly nad svým životem. Jen tak z něj vyroste samostatný a zodpovědný člověk,“ říkají.
Knihy o výchově, to je ošemetná věc. Jedna radí: nechte dítě vyplakat, jinak ho rozmazlíte, druhá zas: plňte mu, co mu na očích vidíte. A co teprve, když dojde na puberťáky. Tady se většinou nabízejí jen obecné rady, jenže – jak ví každý, kdo jednoho doma má – každý adolescent je originál.
Dítě na vlastní pohon se příjemně vymyká. Vše řečené je podloženo vědeckými poznatky a výzkumy, a taky dlouholetými zkušenostmi autorů. William Stixrud je klinický neuropsycholog působící na Univerzitě George Washingtona a ve washingtonské dětské nemocnicia Ned Johnson zakladatel významného doučovacího centra PrepMatters a odborník na vztahy mezi rodiči a dospívajícími. Oba už přes třicet let pomáhají dětem i jejich rodičům bojovat s úzkostí, poruchami učení a problémovým chováním.
Je to na tobě
Hlavní myšlenka publikace je prostá: děti potřebují pro správný vývoj pocit, že mají kontrolu nad svým životem. Máte tendenci organizovat dětem život od domácích úkolů přes kroužky až po výběr kamarádů? Pak pro vás autoři mají jednoduchý vzkaz: přestaňte!
Děti, kterým rodiče nebo škola – případně oboje – neumožní, aby se samy rozhodovaly, ztrácí motivaci, mají problémy při studiu a nezřídka trpí depresemi nebo úzkostmi. Dokazují to nejen vědecké poznatky o vývoji dětského mozku, ale i příběhy stovek dětí, které našly motivaci ke studiu a získaly psychickou odolnost poté, co autoři knihy Dítě na vlastní pohonpřesvědčili jejich rodiče ke změně přístupu.
Ale pozor – neznamená to nechat dětem naprostou volnost s minimem povinností. Autoři nenavrhují, aby o chodu rodiny rozhodoval nejmladší člen ani to, že rodič musí jít s dítětem do ZOO, i když je unavený. Každý rodič má právo na své pocity a ve chvíli, kdy chce patnáctiletá dcera jet sama do sousedního města na koncert, má rodič plné právo říct: „Nemůžu tě s čistým svědomím udělat takovou věc, nepřipadá mi to správné.“
Poskytovat dítěti pocit kontroly neznamená vzdát se veškerých zákazů a pravidel. Proto například v kapitole o moderních technologiích autoři doporučují kontrolovat dítěti komunikaci a sociální sítě, dokud nebudou přesvědčeni, že je v bezpečí. Rozpor s předchozími tvrzeními je jen zdánlivý. „Zaprvé – nebudete to dělat tajně, ale dopředu je upozorníte. A za druhé, signalizujete tím, že stále existují oblasti, kde ještě potřebují podpůrná kolečka, aby si nenabily nos,“ vysvětlují autoři.
Konzultant, nikoli šéf
Přístup, který Stixrud s Johnsonem doporučují, neznamená ani nezájem o děti. Naopak – rodič se zajímá, poskytuje informace a nabízí pomoc, ale nenutí ne a nerozhoduje za dítě. Představte si prostě, že nejste šéf, ale konzultant svého dítěte: máte touhu mu co nejlépe poradit a stojíte vždy při něm, ale konečné rozhodnutí necháte na něm. (A zapomenete na větu “já jsem ti to říkal“).
Paradoxně čím nezodpovědněji se například adolescent jeví, tím důležitější je nechat ho o sobě rozhodovat. „Jen tak se naučí věnovat pozornost svým pocitům a motivacím, zvažovat výhody a nevýhody a snažit se vymyslet pro sebe co nejlepší řešení,“ uvádějí autoři.
Co když si vybere špatně?
Co když si vybere špatně? Co když si ublíží? Co když bude nešťastný?
Už panikaříte? Podle autorů nemusíte.
Stačí k dítěti přistupovat s uvědoměním tří zásad: 1. „Ty znáš sám sebe nejlépe.“ 2. „Máš v hlavě mozek.“ 3. „Chceš, aby tvůj život fungoval“. Když tato tři fakta vnitřně přijmete, bude pro vás mnohem jednodušší dítěti říct: „Je to na tobě. Důvěřuju ti, že se dokážeš o svém životě správně rozhodovat a poučíš se ze svých chyb.“
Samozřejmě, že mladí lidé nemají dost zkušeností a znalostí o životě. Právě proto je tu rodič-konzultant, který jim poskytne chybějící informace a úhel pohledu. „Mají-li děti náležité informace, obvykle se rozhodnou dobře a jejich rozhodnutí jsou skoro vždy stejně dobrá jako naše vlastní,“ říkají autoři. A i toto tvrzení dokládají výzkumy – nechceme prozrazovat vše, ale budete překvapení.
Je tu přece jen někdo, kdo o sobě rozhodovat nemůže
Autoři se předem snaží najít odpověď na každou potenciální námitku a rovnou zodpovídají nejčastější otázky a obavy. Vsadím se, že některé vám budou znít povědomě… Uvádějí poctivě i výjimečné situace a příklady dětí, které skutečně nejsou na rozhodování připravené a dobře popisují vývoj rozhodovacích schopností tak, aby čtenáři mohli novou strategii zavést jak u dvouletého, tak u dvacetiletého.
Kapitoly věnované spánku, technikám mindfulness, koncentraci, schopnostem se rozhodovat nebo naopak se nechat ovládat emocemi, neslouží jen k poznání fungování našich dětí, ale i nás samotných.
V knize se dále dozvíte:
– Co dětem způsobuje stres a proč čím dál tím víc z nich má úzkosti a deprese
– Jak jim pomoci vybudovat odolnost vůči stresu, z níž budou těžit celý život
– Proč se mnohé děti nechtějí učit a jak je možné jejich motivaci zvýšit
– Jak pomoci dětem s poruchou učení, ADHD nebo poruchou autistického spektra
– Co ví věda o vlivu sociálních sítí a počítačových her na mladý mozek
– Jak účinně vyjednávat s učiteli i jejich potomky
Na konec každé kapitoly shromáždili autoři soupis zcela konkrétních doporučení, která můžete doma hned vyzkoušet. Plyne z nich mimo jiné, že když povedete děti k samostatnosti, získáte krom sebevědomějšího, samostatnějšího a šťastnějšího dítěte ještě jednu důležitou věc: lepší rodinné vztahy.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Já potřebu organizovat dětem život nemám. Vlastně nemám potřebu organizovat cokoli. Tak těch 300,- Kč utratím jinak. 🙂
To s tím koncertem….dcera může odpovědět „Rozumím tomu, že máš obavy. Ovšem, jak víš, jsem zodpovědná, slušná holka, mám zajištěn odvoz a doprovod. Toho kluka znáš, znáš i jeho rodiče, tak v čem ještě vidíš problém?“
Nevím jak by rodič poučen knihou odpověděl.
Já jela na ples v 16ti vlakem dál než do sousedního města, bylo to i s přespáním. Mladý muž se představil mamce a požádal ji o dovolení :)bylo to moc fajn, ve vší slušnosti, byla jsem představena i jeho rodičům. Jak ten čas letí, bylo to před 28 roky.
V knize je konkrétně příklad „šestnáctiletý syn chce jet AUTEM na koncert do sousedního města“, což není adaptovatelné na české podmínky vzhledem k 18leté hranici pro řízení auta, tak jsem dala trochu jiný příklad:) Ale to není podstatné, chtělo se tím říct hlavně to, že i s mantrou „je to na tobě“ na rtech má rodič stále právo na svoje pocity, a pokud mu něco připadá příliš nebezpečné, dovolit to prostě nemusí. (A dítě to samozřejmě nemusí přijmout a může zkusit rodiče přesvědčit, jak navrhujete)
Taky mi přišlo zajímavé, že prý je vědecky dokázáno, že v době adolescence má člověk tendence podstupovat nepřiměřená rizika (a taky snadno podléhat tlaku vrstevníků). Takže zvlášť během puberty je role rodiče jako toho opatrnějšího nezastupitelná.
Každopádně díky za pozorné čtení a za reakci.
Prý je vědecky dokázáno, že v době adolescence má člověk tendence podstupovat nepřiměřená rizika?
Paní Fialová, nemusíte argumentovat anonymní autoritou (zde nejmenovaným vědeckým důkazem), pokud mluvíte o něčem, co je (dle mého názoru) všeobecně známá věc. Snad každý ví nebo aspoň tuší, že mladí lidé mají vyšší afinitu k riziku a zároveň méně zkušeností pro jeho adekvátní odhad. Pokud ale přesto trváte na podkládání svých tvrzení argumentací autoritou, bylo by myslím nanejvýš vhodné zmíněnou autoritu uvést.
Proto Vás požádám, abyste uvedla autory, rok a článek ve vědeckém periodiku, kde byl tento důkaz poprvé zveřejněn. Děkuji. 🙂
Ona je většina knih o výchově, napsaných v zámoří, u nás aplikovatelná jen zčásti. Já jsem četla Matějčka- Po dobrém nebo po zlém, Co děti nejvíc potřebují.
Zatím je můj vztah s dětmi pevný, tolerantní a velmi často se s nimi doslova řehtám, což je to nejlepší nabití energií co znám. :))
Jsou v pubertě, 14 a 11, základem je nebrat si nic příliš osobně. Ale ony vždy samy ví, že přestřelily a omluví se vzápětí, což beru jako velký výchovný úspěch.
Větší problém s mluvením o pocitech a emocích má manžel, což beru jako fakt.
Super, díky za upozornění na knihu, ráda si přečtu další pohled na věc.