„Při výchově vlastních dvou synů jsem na hodně věcí přicházel tápavě sám,“ říká organizátor kurzů Výchova bez poražených Jan Vávra. „Nahromaděné zkušenosti by stálo za to dát dál, řekl jsem si pak, když jsem navíc viděl, že po radách k výchově je mezi mými známými poptávka. Ono totiž to, co nakonec opravdu funguje, není pro naši generaci úplně intuitivní. Většinou ve výchově spíš jen opakujeme vzorce, které jsme sami zažili. Když to chceme dělat jinak, někdo nám to musí ukázat a vysvětlit.“
Dnešní doba se zdá být dobou takzvané měkké výchovy, je to tak?
Můj dojem je, že v části rodin se stále uplatňuje tvrdá výchova, jen fyzické tresty se změnily na psychický nátlak. A stále rozšířenější liberální přístup je v mnoha případech daný spíš nedůsledností a nedostatkem času na děti. Ale je fakt, že mnozí dnešní rodiče chtějí pojímat výchovu jinak, než jak ji zažili. Chtějí být chápavější, chtějí tu víc být pro své děti, brát na ně větší ohledy. Chtějí se vyhnout tomu, co se jim samotným v dětské roli nelíbilo: to, že je rodiče třeba bili, nevyslechli, nevědomky zanedbávali. V podstatě je ale jejich přístup spíš reaktivní, odmítají vést výchovu z pozice moci, což je v pořádku, ale nevědí, co místo toho. A není neobvyklé, že si nedokáží nastavit hranice a nakonec se stávají ve vztahu s dítětem tím slabším, tím, kterému se ubližuje. Autoritativní – tvrdá – a permisivní – měkká výchova jsou ve skutečnosti dva propletené vzorce. My jako rodič buď opakujeme to, co jsme zažili, nebo se vůči tomu vymezujeme a děláme pravý opak, jako nevědomou reakci. Ani jeden z těchto přístupů ale není funkční, jak to dobře popsal Thomas Gordon ve svých knihách Výchova bez poražených a Škola bez poražených.
Proč vlastně?
V zásadě proto, že jde pořád o mocensky pojaté vztahy a obě strany se o moc přetahují. Funkční je taková výchova, kde se naučíme rozpory, střet zájmů řešit tak, aby s výsledkem byly spokojené obě strany. Ne někomu něco vnutit nebo sám být tlačen do kouta. A nemá jít ani o kompromis, ale o rovnováhu. Dítě je na rodičích závislé, a proto jsou jeho potřeby zjevnější, a zpočátku je do určité míry dobré dávat mu přednost, ale potřeby ve vztahu mají i rodiče a časem by se vztah měl vyvíjet k rovnoprávnosti a zodpovědnosti obou stran.
V současné době je knih o výchově a různých kurzů rodičoství tolik, že rodič může být trochu zmaten.
U nás se prosadilo několik „škol“ a knih, které vychází z podobných kořenů, vlastně by se dalo i říct, že z Gordona a jeho učitele, slavného amerického psychologa Carla Rogerse. Respektovat a být respektován, nenásilná komunikace, efektivní rodičovství mají podobný základ: v komunikaci je třeba uznat práva a potřeby všech stran. Ve výchově nemá vyhrávat ani rodič, ani dítě. Je třeba se naučit zvládat výchovné situace tak, aby měly pocit zisku obě strany, v angličtině se to nazývá win-win (vítězí všichni). Já osobně si velmi vážím některých knih autorů z okruhu takzvaného „evidence-based parenting“ neboli výchovy založené na vědeckých poznatcích. Zmínil bych třeba knihy Daniela J. Siegela nebo skvělou knihu lékařky Catherine Gueguenové Cesta ke šťastnému dětství.
Když má rodič pocit, že by chtěl něco ve výchově změnit, ale neví, odkud začít…
Prvním důležitým krokem je pochopit, že většina komunikačních prostředků, které obvykle používáme, jako je kritika, poučování, výčitky, ale i určitý druh pochval, může mít negativní následky pro náš vztah s dítětem i pro jeho vývoj. Tuhle komunikaci často ani nepoužíváme vědomě, prostě to z nás padá. Dítě si rozbije si koleno a brečí. Co my na to? „Já ti to říkal!“ „Nebreč, vždyť to nic není!“ To ale tu situaci zhorší. Dítěti pomáhá, když přijmeme a uznáme jeho pocity.
První rodičovskou dovednosti je naučit se pozorovat přesněji konkrétní situace, lépe jim rozumět. Dnešní výchova se soustředí na snahu se dohodnout, ale když nějakou situaci čteme špatně, když nevíme, proč konflikt nebo problém vzniká, ke skutečné dohodě nemůže dojít.
Komunikace s dítětem se podle Thomase Gordona má vést takzvanou metodou aktivního naslouchání. Nepůsobí někdy poněkud nepřirozeně? Jako bychom mechanicky převáděli do slov, co dítě prožívá, nebo to po něm opakovali.
To je i tím, že pro většinu lidí je to jako učit se nový jazyk – nejprve mají trochu zvláštní „akcent.“ Jako vše, i tahle metoda se dá používat nesprávně, Gordon dobře popisuje, kdy jde o aktivní naslouchání, a kdy o papouškování či pouhé parafrázování, které mohou druhého spíš provokovat.
Příklad metody aktivního naslouchání a více o Thomasu Gordonovi najdete v tomto článku.
Nějaký příklad přímo z vaší rodičovské praxe?
Mí synové mezi sebou mají docela často potyčky, jak to tak u bratrů bývá. Starší někdy mladšího i uhodí, což těžce nesu, sám jsem byl mladší sourozenec. Tohle se opět nedávno stalo a se mnou to začalo hodně pracovat, takže jsem upadl do stereotypního chování, začal vyčítat, vyhrožovat… Pak jsem se ale zastavil a rozhodl se lépe prozkoumat, o co tam šlo. A ukázalo se, že Tadeáš chtěl mladšího bratra ve skutečnosti potěšit, vyráběl pro něj balíček, který by jako pro něj přišel poštou, a do něj chtěl dát něco z bratrových hraček, aniž by si toho ten menší všiml. A jak se snažil mu něco nenápadně vzít, tak nenápadné do zase nebylo a nakonec se poprali. Ale původní nápad byl vůči mladšímu velmi empatický, jen se to pokazilo v procesu a vyústilo v konflikt. Kdybych tohle nezjistil a potrestal ho jen za to, že bratra plácnul, nadělalo by to spoustu zlé krve, protože on věděl, že jeho záměr byl původně čistý. Vznikl by v něm velký pocit křivdy a to by mohlo jejich vztah zhoršit. Z pohledu dospělého to možná vypadá jako žabomyší války, ale věřte, že to nejsou hlouposti, nad kterými můžeme jen tak mávnout rukou. Pro děti jsou to zásadní věci, které utvářejí jejich porozumění sobě a světu, jejich další postoje a charakter.
Jan Vávra je terapeut, andragog, hudebník. Ve svých osobních i online rodičovských programech vychází z principů, které vnesl do rodičovství a výchovy celosvětově známý americký psycholog Thomas Gordon. V jeho programech jde o náhradu autoritativních vzorců výchovy otevřenou komunikací. V České republice vyšly knihy T. Gordona Výchova bez poražených a Škola bez poražených. Jan Vávra má se ženou Alenou dva syny, devítiletého Tadeáše a šestiletého Sebastiana.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Už jsem reagovala v tom prvním článku.Je to těžké,protože většina z nás,v tomhle nevyrůstala a nejsme na to zvyklí.Ale vyplatí se to.Moje dcera má tři kluky.A protože se snažím jim hodně pomáhat,bývám s nimi často.Nejsou to žádná neviňátka a o konflikty ,jako jsou popisované v článku,není nouze.Problém je v tom,že dnešní rodiče opravdu nemají dost času,aby např. při třech dětech, vždy zjišťovali podstatu konfliktu.Pokud ten čas nemám,je často lepší to nechat na nich,eventuálně projevit tu empatii k jejim pocitům,často se pak konflikt vyřeší k jejich spokojenosti mezi nimi.I to jsem se musela nějakou dobu učit.Ale opravdu věřím tomu,že se vyplatí vždy znovu a znovu se pokoušet o výchovu bez vítězů a poražených.Prospěch z toho budou mít nejen naše děti a vnoučata,ale i celá společnost.
Přijde mi přirozenější hledat způsoby reakcí a výchovy podle typu rodiče, než se snažit každého rodiče natlačit do předepsaného formátu. Tím nezpochybňuji výchovu bez vítězů, jen, že cesta k cíli může být různá 🙂 U nás to dřív vypadalo přesně jak u p. Vávry, možná ještě hůř. A to mě docela ničilo. Zabralo, když jsem mladšímu vysvětlila, že starší co dělá, myslí jako srandu, což mladšímu tenkrát vůbec nedocházelo a staršímu jsem vysvětlila, že musí nějak projevit, že to myslí jako srandu, úsměv, mrknutí oka, nebo i oznámení „jdeme si hrát“. Pak už u nás opravdu nikdy nebyl problém, který by děti naváděl k tomu, aby se cítily ukřivděné. Ale do té doby to bylo takové domácí peklíčko.
Souhlasím,i když si myslím,že Váš postup v podstatě vychází z principů uvedených v článku.Smutné je jen,že mnoho rodičů ani žádnou cestu nehledá,protože nevědí,že vůbec existuje.Ještě horší je ,že ji nehledá ani spousta učitelů.
To ano, ale „nepopisujeme“ pocity daného dítěte, ale jak se asi cítí ten druhý a důvody, proč se tak může chovat. Naše děti by si připadaly jak v blázinci, kdybych jim říkala „jsi nešťastný, smutný, máš radost“.. řešíme spíš ty ostatní. Samozřejmě, když vidím, že je dítě jak hromádka neštěstí, tak se zeptám, jestli by potulení pomohlo.. a pak se dítko časem rozpovídá a nebo se jen potulí a řekne „už je to dobrý mamko“.