Co se výchovy a vzdělávání týče, muži jsou obvykle konzervativnější, ostražitější vůči alternativám a inovacím. Je jim bližší výkonové pojetí vzdělávání, byť s ním obvykle jako děti mívali problém, na rozdíl třeba od děvčat. Velmi často se nyní stává, že matka hledá školu, kde bude respekt a důraz na vztahy, zatímco otec hledá kázeň a znalosti. Jak se na výchově a vzdělávání shodnout? I tohle se řeší na kurzech pro tatínky, které pořádá lektor Jan Vávra na principu „výchova bez poražených“.
Jak se stane, že se na seminář o výchově přihlásí samotný tatínek? Zkoumáte důvody?
Vypisuji jak kurzy pro oba rodiče, tak přímo i kurzy pro samotné otce. Tam na úvod jejich důvody většinou zazní. Jeden otec se třeba přihlásil, protože se jmenuje stejně jako já, a pošta mu omylem před vánoci doručila můj balíček. Vyhledával si, kdo jsem a jak mě chtěl najít, zaujalo ho, co dělám, a protože si uvědomil, že by mohl zlepšit vztahy v rodině, přišel. Je to úsměvný příběh, ale podle mě vcelku i vystihuje způsob, jakým se muž dostane do semináře o rodičovství – třeba shodou okolností. Někteří tátové ale informace, jak výchovu zlepšit, hledají cíleně. Často ale kurz partnerovi doporučí jeho žena. Třeba proto, že by ho chtěla zaujmout pro nějaké nové přístupy ve výchově a vzdělávání a nedaří se jí ho přesvědčit. V takových případech pak ale většinou přijdou jen ti, v jejichž vztazích panuje vzájemná důvěra.
Proč je podle vás dobré dělat oddělené kurzy jen pro muže?
Naše názory nevznikají ve vakuu a roli hraje i mnoho emočních faktorů. Muži někdy hůře přijímají informace o rodičovství či vzdělávání, když jim je prezentují ženy. Mohou mít nevědomé nutkání se proti tomu vymezit s tím, že jejich přístup měl být jiný a ten ženský vyvažovat. Roli hrají složité vztahy s matkami, případně bývalými učitelkami. Nebo skrytá rivalita. Když jim jejich žena bude povídat o tom, jak se o rodičovství učí od nějakého jiného muže či autora, muž tomu podvědomě rozumí tak, že se mu dává za vzor jiný chlap. Pro muže také není snadné jít někam, kde se mají otevírat a mluvit o osobních věcech, o svých pocitech v rodině, o svých chybách nebo o tom, čím je štvou jejich manželky. No a před ženami je to pro ně těžké ještě o něco víc, i když tam nesedí přímo jejich manželka.
Naše názory nevznikají ve vakuu a roli hraje i mnoho emočních faktorů. Muži někdy hůře přijímají informace o rodičovství či vzdělávání, když jim je prezentují ženy. Mohou mít nevědomé nutkání se proti tomu vymezit s tím, že jejich přístup měl být jiný a ten ženský vyvažovat. Roli hrají složité vztahy s matkami, případně bývalými učitelkami. Nebo skrytá rivalita.
Jak takové semináře probíhají?
Seznamuji rodiče s výchovnými postupy založenými na otevřené komunikaci. Víc a víc rodičů už nechce uplatňovat autoritativní výchovu založenou na odměnách a trestech, hledají alternativu. Jak to dělat jinak, ale zároveň vykonávat roli rodiče, nepodléhat bezzubě impulzům ze strany dítěte? Jak řešit konflikty v rodině tak, aby nikdo neprohrál, a přesto se došlo k dobrému řešení? Učím rodiče vztahové dovednosti. Je to trochu jako učit je nový jazyk, nové jednání. Často totiž ve vypjaté situaci neřekneme, co je nejlepší, ale vypadne z nás nějaký starý zažitý vzorec chování, jsme ve vleku situací. Principy „výchovy bez poražených“, o které se opírám, zavedl a proslavil americký psycholog Thomas Gordon. Jsou univerzálně platné a používají se na celém světě. Jeho „škola“ má již více než padesát let tradice. Našla by se již dospělá vnoučata prvních absolventů.
Jak často se tatínkové vracejí ze semináře přesvědčeni, že by měli ve výchově něco změnit?
Účast je vede minimálně k zamyšlení nad tím, co dělají, kam to vede a jak se v tom cítí. Nechci rodiče měnit, mým cílem je dát jim nějakou podporu. Spousta násilí či konfliktů vzniká z nejistoty a ze zvykového chování, není to volba. Rodičovství je jeden z psychicky nejnáročnějších dlouhodobých životních úkolů a většina lidí do něj vstoupí nepřipravených. V dnešní době ze všech stran slyšíte apely, jací máme být. U mužů jak mají být pevní, vydělávat, zároveň něžní, dobří milenci, umět spravit auto a pak jít žehlit, držet si figuru a rozumět módě, jíst zdravě, ale zase být chlapi a kdo ví co ještě. Jde z toho hlava kolem. Já se v kurzech snažím druhé podpořit v tom, aby měli dobré vztahy s blízkými a efektivně fungovali. To se dá vyladit. To, jací jsou, nechám plně na nich.
Spousta násilí či konfliktů vzniká z nejistoty a ze zvykového chování, není to volba. Rodičovství je jeden z psychicky nejnáročnějších dlouhodobých životních úkolů a většina lidí do něj vstoupí nepřipravených.
Jak to je vlastně s mužskou „pasivitou“, na kterou si někdy maminky, „manažerky domácnosti“, stěžují?
Každá rodina je jiná, samozřejmě. Na obranu některých mužů je ale třeba říci, že jejich ženy je mohou nevědomky z výchovy vytlačovat. Nepřímo to může souviset s rozdělením rolí. Jeden jde vydělávat, druhý řeší děti a výchovu. Vypadá to standardně a v pořádku. Po čase se ale ukazuje, že v tom oběma není moc dobře. Znám muže, kteří říkají, že když jsou pak doma s rodinou, cítí se skoro přebyteční. Žena a děti si zvykly zorganizovat se po svém, bez nich. Z tohoto pocitu upozaděnosti se někteří otcové začnou snažit zjednat si „autoritu“ poroučením nebo kritikou a tím to moc nezlepší. Některé ženy zase mužovo zapojení postrádají, a vyčítají mu, že je pasivní, ale ve skutečnosti pro jeho uplatnění nevytvářejí prostor. Až to někdy může vypadat tak, že si vlastně nepřejí, aby je v jejich rozhodování někdo omezoval, nechtějí rozhodovat společně, protože to je vždy pracnější. Tohle nastavení se někdy může ukázat i v případě, kdy manželka „pošle“ muže na seminář, protože má pocit, že jí nepomáhá v realizaci její výchovné myšlenky a chce ho pro ni získat. Muž semináře absolvuje, přijme nový směr za svůj a začne ho důsledně dodržovat. A narazí. Ženě není příjemné, že se těžiště najednou přesunulo směrem k muži, který je posílen funkčním konceptem výchovy, byť to bylo něco, co ona sama iniciovala. Nejedna žena zjistí – pokud si to přizná – že chce mít rozhodování v domácnosti pevně ve svých rukou. I nositelky výchovných inovací jsou často pod vlivem svých automatismů a zažitých vzorců. Stejně jako muži.
Jaké problémy řeší muži ve vztahu k výchově nejčastěji?
To, že jim chyběl otec a neviděli vzor, jak jako muži s dětmi být. Neví, kde ten vzor najít, jak v rodině fungovat. Rodiny se dřív tolik nerozváděly, ale otcové chyběli mentálně, i když se doma vyskytovali. Ani generace našich otců s dětmi netrávila moc času. Muž seděl s pivem u televize, spal unavený po práci na gauči pod novinami, nebo byl zabraný do práce, a děti ho nesměly rušit. Případně se věnoval něčemu mimo domov. Co fungovalo a funguje dosud, byl sport. To byla činnost, která otce a děti spojovala, a o sport se lze opřít i v dnešní době. Tak jsem trávil čas s tátou i já.
Vztah s rodiči, otci i matkami, ale i vztah mezi rodiči, je určující i pro další vztahy dítěte. Mimo jiné má velký vliv na to, jak se bude dítěti dařit ve škole.
Ano, našimi prvními učiteli jsou rodiče. Mámy i tátové. Učí nás i tím, jak to funguje mezi nimi. Z pohledu současné psychologie se to důležité ve vývoji dítěte odehrává v době rodičovské dovolené, předškolním věku a na prvním stupni. A tam muži stále chybí, v rodině, i ve škole. Větší procento mužů se objevuje až na střední a vysoké škole. To je ale pozdě. Přimlouval bych se za větší podíl mužů pedagogů v mateřských i základních školách. Je to velmi důležité.
Jan Vávra je terapeut, andragog, hudebník. Ve svých osobních i online rodičovských programech vychází z principů, které vnesl do rodičovství a výchovy celosvětově známý americký psycholog Thomas Gordon. V jeho programech jde o náhradu autoritativních vzorců výchovy otevřenou komunikací. V České republice vyšly jeho knihy Výchova bez poražených a Škola bez poražených. Jan Vávra má se ženou Alenou dva syny předškolního a školního věku.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Z velké části si ženy tvoří nezúčastněné a svým způsobem i rezignované otce svých dětí samy. Pokud žena umí všechno nejlíp, zná všechno nejlíp, je nejlepší a chlapovi to dává všemožně najevo, kdo by nerezignoval a nenechal to všechno jenom na ní? Pak si může uštvaná a ztrhaná ženská stěžovat, že má chlapa, co jí s ničím nepomůže.