Úklid – na první pohled banální téma. Ale skrývá se v něm spousta emocí a taky rodičovských obav – jak děti přivést k úklidu? Co z nich vyroste, když nebudou mít povinnosti? A jak to udělat, aby bylo doma uklizeno bez hádek a donucování? Martina Holcová se do tématu ponořila do hloubky a napsala knihu Uklidím, až děti vyrostou plnou užitečných tipů.
Jak se humanitní environmentalistce stane, že se začne zaobírat úklidem?
Tak, že se jí narodí děti. Předtím jsem to moc neřešila, ale s dětmi se objevily otázky jako: měla bych je naučit uklízet? Kdy a jak je vést k domácím pracím? Mám je po nich vyžadovat striktně, nebo je mám nechat být? Jak to řeší v jiných rodinách?
Co jste zjistila?
Že na to neexistuje jedna správná odpověď. Napadlo mě oslovit Naomi Aldort, světoznámou autorku knih o výchově a českého pedagoga Marka Hermana. A na jejich odpovědích je krásně vidět, jak odlišné mohou být pohledy na věc. Marek Herman říká: samozřejmě, že děti musí uklízet, je to přirozená součást rodinného života, až archetypální věc, a děti to zpevňuje. Naomi Aldort naopak zastává názor, že bychom měli nechat každého být, ať si dělá, co uzná za vhodné. V dnešní době už není třeba, aby se všichni podíleli na domácích pracích, každému jde přece něco jiného. Vztah k úklidu je podle ní vrozený. Ona sama má tři syny, všechny je vychovávala stejně a dva z nich jsou pečliví, kdežto třetí je strašný bordelář. Podle ní děti vycítí, kdy je opravdu potřeba uklízet a kdy jsou nuceny do úklidu jen proto, že si rodiče přejí, aby se naučily pomáhat. V čem se ale oba shodují: pokud to jde, uklízet spolu s dětmi, být součástí toho procesu.
Ke kterému názoru se přikláníte vy?
Nemám odvahu to nechat úplně být. Ale především je pro mě v pětičlenné rodině pomoc dětí naprosto nezbytná. Je mi ale příjemné, když to probíhá v klidu a bez nařizování. Každé z dětí má na každý den úkol a neprotestují, i když úplně automatické to není, někdy to musím připomenout. Synovi je deset, dcerám sedm a dva a půl. Syn třeba chodí nakupovat, a dělá to rád. Jinak zametají, skládají prádlo, otřou prach, vyluxují, umyjí sporák nebo umyvadlo. Těch věcí, co se musí dělat, je tolik, že každá malá pomůže.
Máte konkrétní tipy, jak to s dětmi nastavit?
U malých dětí funguje, když se jim úklid co nejvíc rozkouskuje: ty uklidíš pět hraček, já uklidím pět hraček. Nebo: ty poklidíš kostičky, já knížky. Taky se to neustále mění. Něco báječně funguje, když jsou dítěti tři roky, a jinak to funguje, když je mu 11 a pak ještě jinak, když patnáct. Je to neustálé hledání a instantní návod neexistuje. Co má podle mě velký smysl, je vést děti k tomu, aby dokázaly věci třídit a zbavovat se jich. Nikdy bych se neopovážila jim něco vyhodit bez jejich vědomí, ale děláme to často spolu. Sedmiletá dcera už teď sama někdy přijde s tím, že si vytřídila skříň s oblečením a nese mi to, co už nebude nosit.
Určitě existuje spousta dospělých, kteří skvěle pečují o svou domácnost, ať už v dětství pomáhali, nebo ne.
Jak přesně probíhalo vaše bádání a co jste od respondentů všechno zjistila?
Začala jsem si o uklízení povídat s lidmi ve svém okolí, postupně jsem oslovila i nějaké odborníky. Celkem to bylo 70-80 lidí od 2 do 97 let. Ptala jsem se jich, jak to měli s uklízením jako děti a jak to mají teď. První, co se ukázalo, bylo to, že je to téma plné emocí, konfliktů, zranění… Jednu kapitolu v knize jsem potom nazvala „domácí rozbušky“, to jsou takové ty drobné věci, které jsme každý zvyklý dělat jinak a může to v rodině působit problémy: umývá vanu ten, kdo do ní leze, anebo ten, kdo z ní vylezl? Já jsem zvyklá dávat nádobí do dřezu a vadí mi, když je obskládaný dřez. Muž má opačný zvyk. Houbička do dřezu nebo mimo dřez? Zouvání před dveřmi nebo v předsíni? Krájení másla – systematicky nebo nahodile? Tady začíná střet různých kultur. Dají se na tom trénovat různé dovednosti: neodsuzovat to, co je jiné. Ptát se, proč to ten druhý tak má, a eventuálně se nechat obohatit. A umět se tomu zasmát.
Jaké recepty na chaos jste si tím průzkumem našla pro sebe?
Pochopila jsem, že každý v rodině je jiný a má jiné potřeby. Taky pro každého znamená pořádek něco jiného. Mám pořádkumilovnou kamarádku, která jednou otevřela šuplík od stolu své dcery a zděsila se. Nějaké věci jí vyházela, zbytek uklidila. Když to dcera zjistila, strašně ji to nahněvalo a to, co máma u ní v šuplíku vytvořila, se jí zdálo jako velký nepořádek. Bude to znít jako klišé, ale je důležité členy rodiny přijmout takové, jací jsou. Není to zdaleka tak, že půlka z nás jsou systematici a půlka chaotici. Někdo má v něčem nepořádek, ale v jiných věcech systém. To je velký vzkaz z mého bádání: je to vrozené – i když mnohé věci se dají trénovat – a není fér, když se systematici povyšují nad chaotiky. V chaosu je taky řád. Třeba můj syn je spíš typ chaotika, ale když má tu správnou náladu, dokáže si třeba výborně uklidit svůj stůl. Dává smysl, aby ve společných prostorách byl systém, v němž se vyznají všichni. Ale osobní prostor každého by se měl respektovat.
A nestane se z něj bordelář?
Naomi Aldort říká, že společné vykonávání domácích prací spolu s dětmi může bezpochyby představovat příjemně strávený čas, který skýtá příležitost, jak u dětí rozvíjet smysl pro povinnost a týmovou práci. Není to ale jediný způsob. Určitě existuje spousta dospělých, kteří skvěle pečují o svou domácnost, ať už v dětství pomáhali, nebo ne. Potvrzují to i mé rozhovory s lidmi, často je to dokonce naopak – jeden muž, jemuž maminka vyhazovala neuklizené věci z okna, si později tak užíval, že nemusí na internátu uklízet, až ho z něj pro nepořádek vyhodili. Ale teď je z něj normální pořádkumilovný muž, jen si prošel extrémem a vrátil se zase do normálu.
Knihu jste nazvala Uklidím, až děti vyrostou, cítím v tom určitý pocit marnosti. Jak najít v uklízení smysl?
Například Finové chápou úklid podobně jako třeba otužování – jako trénink trpělivosti, odolnosti, odhodlání. Někdy stačí jen změnit perspektivu, nepouštět se do toho s pocitem „achjo, zase úklid“. V rodině se dá úklid pojmout jako takový teambuilding – úplně jinak si popovídáte, když sedíte proti sobě u stolu a pijete čaj anebo když jsou ruce zaměstnané a hovor plyne tak nějak samovolně. Některé věci se u stolu nedozvíte. Když jsem se ptala různých lidí, co jim vadilo v dětství, často mluvili o tom, že během úklidu doma panovala nepříjemná atmosféra. Proč si k tomu nepustit třeba dobrou oblíbenou muziku, a snažit se to dělat v dobré náladě. Koneckonců, to je to, co se od nás děti naučí.
Vystopovala jste ještě nějaké křivdy z dětství?
Ano, je toho víc. Třeba nesplněné sliby – rodič řekne dítěti, aby vysálo a že potom může jít ven, jenže když je hotovo, přidává další a další úkoly a v dítěti narůstá zoufalství. Nebo rodič zadá úkol, pak to jde zkontrolovat a hledá chyby a nedokonalosti. Je dobré dopředu ukázat, jaký má být ten dobrý výsledek (tedy např. jak vypadá dobře umyté umyvadlo a jak se toho dosáhne) než hledat mouchy, protože to demotivuje. Někteří naopak vyprávěli, že jako malí pomáhat chtěli, ale maminka je odháněla, nevěřila, že by to zvládli – to pro ně bylo nepříjemné. Nebo někdo vzpomínal, že si třeba četl, a rodiče řekli: ty se evidentně nudíš, tak pojď něco dělat. Asi každému je příjemnější, když se může sám rozhodnout, kdy úkoly splní, než to muset dělat ve chvíli, kdy dospělý zavelí. Někteří si stěžovali, že byli za nepořádek biti, nebo že když nebyl pořádek dokonalý, rodiče jim vyhazovali věci ven. To jsou chyby, kterých se můžeme snažit v přístupu k našim dětem vyvarovat, i když nepochybuju, že zas budeme dělat jiné.
Martina Holcová vystudovala humanitní environmentalistiku na Masarykově univerzitě v Brně. Krom uklízení, o němž napsala (a sama ilustrovala) knihu Uklidím, až děti vyrostou, už desátým rokem vytváří a ilustruje rodinné plánovací kalendáře, které visí v mnoha českých a moravských domácnostech. Věnuje se také finskému konceptu seberozvoje a sebepéče s názvem Lesní mysl (www.lesnimysl.cz). Kromě toho občas uklízí, umývá nádobí, něco někam zastrkuje nebo něco rozlitého utírá.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Dobry den, kde se da kniha sehnat? Googlim,ale nenachazim.. diky
Dobrý den, v tuto chvíli je kniha rozebraná, ale zrovna se realizuje dotisk. Objednávka je možná na webu: https://www.macaradaplaca.cz/
Knihy už jsou z tiskarny venku a pro ty, kteří hledají svoji cestu úklidem a ty, kteří mohou druhé inspirovat, jsem založila facebook.stránku Uklidím, až děti vyrostou. Jste srdečně zvaní.
Učit děti uklízet je podstatná část výchovy. Nejen, že se tak na jednoduchých úkolech naučí určitému řádu a zodpovědnosti, ale mohou se naučit daleko více – když jim vysvětlíte, že každá činnost má svůj čas, zlepší jim to time management a naučí se koordinovat svou činnost s ostatními. A to jsou velmi užitečné „kompetence“. Děti se musí naučit i to, že občas je třeba nějakou práci udělat tehdy, kdy je to třeba, ne až se jim bude chtít. I to se jim bude v životě velmi hodit.
Negativní emoce s sebou do této výchovy přináší pouze špatný rodičovský přístup. Nepříjemná atmosféra? Vyhazování neuklizených věcí? Nedůvěra a odhánění? Za to nemůže úklid, ale rodiče. Buďme k sobě upřímní, milí rodičové.
A pak ještě věčná otázka „řád vs chaos“. Je nutné rozlišovat to, co by se dalo nazvat řekněme „pracovním nepořádkem“ a co je jenom nepořádek. Není jistě třeba mít v každém okamžiku knížky a sešity na stole v komíncích a tužky seřazené podle velikosti. Ale talíř od včerejší večeře nebo knihy, které na stole či kolem postele leží už tři dny, to není „řád v chaosu“ ale jenom chaos a není vhodné mít jako rodič pro takový chaos extra porozumění.
Úklid a děti.Věčné téma.Když si vzpomenu na svoje děti ,vybaví se mi jako první věta „inteligent ovládá chaos“,kterou mi často odpovídal můj pubertální syn,při mých pokusech ho nějak přimět k alespoň nějakému úklidu jeho pokojíčku.Doma je bordelář pořád,zajímavé ale je ,že v práci by to nepřipustil.Alespoň něco,že,člověk nemůže být maximalista.
Uklízení doma a být na to sám, je něco jiného, něž úklid společný. Zjistila jsem po pár letech, že moje záda dostávají dost zabrat, když neustále chodím za dětma a uklízím, co ještě zůstalo. Podařilo se mi přijít tak trochu na fígl, jak dostat děti k tomu, aby to dělaly bezbolestně. Začala jsem první, možná příkladem, ukazovala jak se skládá stavebnice, co kam patří, jak by měla vypadat kuchyňka, když je uklizená, a hlavně kladla důraz na to, kdo byl nejrychlejší a taky nejpečlivější. Následovalo potom taky zhodnocení a odměna ve formě zajímavé činnosti, na kterou zůstal potom čas.Hlavně, začala jsem hned na začátku roku, tak, aby si děti zvykaly na prostor a jeho členění, co a kam patří. I když to nebylo někdy na 100%. Ale když se zadařilo, byla velká pochvala. Pěstovat v dětech samostatnost už od začátku se vyplatí, o hodně míň práce to dá během roku. Proto jsem nebyla zastáncem přílišného přemísťování věcí během roku. Ač sama doma jsem si svůj pokoj ráda upravovala častěj. Doma jsem, když byl malý vytvářela prostor, aby si mohl výrobky odkládat na poličku, zbytek stavebnice musel do krabice. Volné hračky, měly svůj kontejner. nevím, jestli se mi to podařilo úplně dotáhnout, ale teď mi říká, mami já se v tom vyznám, to neřeš. Taky má tak trochu vzor, ale to si snad postěžujeme každá, která má syna. Děvčata bývají pečlivější. Já začnu na jednom konci a než dojdu na druhý, můžu začít znova. Takže řeším podle situace. A už jsem si zvykla, nemám byt na reprezentaci, ale na bydlení.
A ještě díky paní Martině, která se pustila do tématu, které bylo, je, a bude pořád aktuální a pomůže zklidnit duši mnoha maminkám, které se bojí, že něco dělají špatně a také ukáže té druhé straně, že některé dovednosti pro děti jsou užitečné.
Moje máma často říká „Nechápu, jak jsem já, pořádkumilovná osoba, mohla vychovat takové čtyři bordeláře.“ 🙂 Já si myslím, že jsme viděli, že jí úklid štěstí nepřinesl a proto to až tak neřešíme.
Já osobně mám chaos i na zahrádce…jahody v malinách, bylinky kdekoli.
Dětem říkám „To, že já i tatínek jsme bordeláři neznamená, že vy musíte být taky.“
Já tedy normálně myju nádobí, peru a tak…ovšem ne úplně průběžně, spíš nárazovitě. Ale když už tedy vydrbu koupelnu nebo kuchyň, či uspořádám špajz, tak je to skutečně vidět. „:)
Já myslím, že naučit se uklízet by měl každý, ať už si nakonec sobě vlastní míru úklidu nastaví jakkoliv.
Už jen proto, že uklizená domácnost je bezpečná domácnost. To platí především pro rodiče dětí předškolního věku. Věci, kterými by se dítě mohlo zadusit, otrávit apod, nebo třeba věci do práce, které nechtějí mít počmárané pastelkami, rozhodně není radno nechávat neuklizené.
Hodně také pomáhá nastavit si určitá pragmatická pravidla. Když dítěti vysvětlíte, že každá věc má místo, kam nepatří, nebudete pak muset prát povlečení počmárané fixama, se kterými usne v posteli atd. Ale řešit, jestli má fixky na stole srovnané podle Bronštejna (vizte Jak básníci přicházejí o iluze), to je podle mě úkol pro rodiče-masochistu. Rodiče, kteří řeší pořádek až tak moc, si to své utrpení, které si tím na sebe zákonitě přivolají, plně zaslouží. 🙂
Nevím jak, ale naše děti nikdy nenapadaly blbosti typu pomalovat knížku, rozstříhat záclonu, ochutnat čistič.
Bydlíme ve starém domě se dvorkem, myslím, že mnohý rodič by naši domácnost považoval za „dětem nebezpečnou“. Výškové rozdíly místností, různé obrubníky na dvoře, sekyrky a jiné nástroje volně dostupné ve dřevníku a kůlně. Když k tomu přidáte velkého psa, kamna a nepořádnou maminku, tak je s podivem, že se jim nikdy nic strašného nestalo.:)
Syn si způsobil rozseknutí palce na ruce a 5 stehů až v 10letech, což lze považovat za úspěch, protože nože, sekyry, zápalky, dláta a pod. měl k dispozici už od mala. Když někomu řeknu, že si od nějakých 7let na plynovém sporáku sám udělá míchaná vajíčka, tak je v šoku. :)))) Já úklid vážně moc neřeším, za to mám šikovné a samostatné děti. Klukovi je 10 a s přehledem udělá palačinky, včetně rozpuštěné čokolády a tvarohové náplně.
Jsme ze stejné „školy“, řekl bych. To, že Váš syn obsluhuje plynová kamna od sedmi let mě nijak nešokuje, naopak mu fandím – oproti spoustě dnešních dětí má v cestě za samostatností náskok. A můj pohled na to, co je dětem bezpečná domácnost by zřejmě dnešním ultraprotektivním rodičům také zamotal hlavu, tomu můžete věřit. Jenom máme dost jiné zkušenosti. Já znal kluky ze sousedství, kteří se hecovali o to, kdo zvládne vypít celý hrnek jaru. Nebo malého kluka, který jako správný starší bráška „pomáhal“ rodičům tím, že nakrmil hladového mladšího brášku po lžičkách krémem na ruce v domnění, že jde o pribiňáka. (ani v jednom případě se naštěstí nic vážného nestalo a nešlo o moje děti). Někdy prostě i to nejnevinnější dítě udělá vlivem okolností pitomost, která by ho jinak ani nenapadla. Nejde tomu vždy předejít, ať uděláte cokoliv, ale za trochu přemýšlení, kam odkládáte krém na ruce to jistě stojí. 😉
Krémem se syn napatlal od hlavy k patě.:)
A jo, starší sestra chtěla bráškovi pomoci z dřevěné ohrádky, nadzvihla ji, 7měsíční bráška se snažil podplazit a ohrádka mu přistála na zádech, protože holka ji neudržela. :)))) to ovšem souviselo s nutností přiložit do kotle, který byl ve sklepě…to nesouviselo s úklidem čehokoli.
Zdravím,Markéto.Mým dvěma nejstarším vnukům teď čerstvě bylo 7 a 11 let.S rodiči jezdí v létě na vodu a tak to se sekyrkou,pilkou a nožíkem taky umí.Ale když jim před rokem a něco dcera pořídila před prázdninami nové zavírací nože,které tedy měli do „rybiček“ opravdu dost daleko,přiznávám,že ve mě zatrnulo.Kupodivu se zatím nic nestalo,ani je neztratili,jak jsem prorokovala.Opatrují je a jsou na ně patřičně pyšní.Kupodivu s úklidem je zcela strčí do kapsy jejich čtyřletý bráška.Je to nejpořádnější chlap v rodině.Ten nejstarší taky“ vaří“ rád.Ale stejným stylem jako tatínek.“Po mě potopa“.
Dobrý den, Leo.
Děti, které mají možnost a podporu pracovat s „nebezpečnými nástroji“ od mala, to berou jako samozřejmost a zároveň mají patřičný respekt. Pokud je dítěti odpíráno brát do ruky nůž, zápalky a pod. a dostane se k nim bez vědomí dospělého, končí to často velmi špatně.
Jsem zvědavá, jestli to vašemu čtyřleťákovi vydrží.:)
Tak to já taky.
No tak on je uklid a uklid. Jedna vec je nezit ve spine, na cemz by se deti podilet meli. Druha vec je patlat se v detailech jako jsou otisky detskych rucicek na lesklem povrchu trouby. Syn (1,5roku) tam tlapky dela jen z duvodu, ze se to proste leskne. To bych klidne uklidila, az deti vyrostou (a jeste bych za patnact let hrde rikala „podivej, jaky si mel malinky rucicky :)“ ). Takze kompromisne lestim pouze na Vanoce a tak dvacet minut pred tim, nez ma prijet… ehm… tchyne.