Stalo se to předloni, syn byl tehdy v první třídě. Jednoho večera při koupání začal úplně nečekaně o existenci Mikuláše a čerta. Prý někdo ve škole říkal, že nejsou a on to ví taky, protože když tu byl minule čert a mluvil, tak se mu nehýbala pusa, ani nemrkal, takže je jasné, že to byla maska, převlečený člověk. Návštěvu čerta a Mikuláše zažil do té doby dvakrát a necítil se v tom dobře, stejně jako my rodiče.
A přišla záludná otázka: jestli jsem to věděla. Řekla jsem pravdu. Že je to jakési kouzlo spojené s Vánocemi pro malé děti, které se sice bojí, ale zároveň i těší na návštěvu Mikuláše a na dobrůtky, které jim přinese. Víťa se začal smát a se slovy „já se picnu“ se držel za hlavu.
Vyprávěla jsem mu o tom, že Mikuláš skutečně existoval, jaký byl jeho příběh a že na jeho památku teď slavíme Mikuláše. Ptal se, jak to děláme s balíčky, opět jsem mu řekla pravdu – že balíček dáme za dveře a Mikuláš si ho tam vezme a předá dětem. „Takže to všechno kupujete vy?“ ptal se udiveně. Viděla jsem, jak mu to vrtá v hlavě, jak si to celé přebírá. Najednou začal brečet, držela jsem ho a jen ho nechala, aby se vyplakal. Cítila jsem, že nemá smysl teď něco říkat, že se prostě jen potřebuje vyrovnat se svými emocemi. Když se uklidnil, tak mi řekl, že bylo lepší, když to nevěděl a věřil. Řekla jsem mu, že klidně můžeme dál dělat, jakože věříme, i když známe pravdu. Že každý může věřit, čemu chce. Souhlasil.
Ve mně se od té doby sváděl boj – co Ježíšek. Nebude to na něj moc, když mu to taky řeknu? Ale co když za pár dnů přijde a bude se ptát, proč jsem mu to neřekla zároveň s Mikulášem. Byla bych strašně nerada, kdyby to narušilo vzájemnou důvěru mezi námi. Tajně jsem doufala, že si to sám spojí a samotnému mu to dojde. To se ale nestalo, a tak jsem musela opatrně začít já.
„Víš, to je celé jen takové kouzlo Vánoc. Lidé se mají rádi a dávají si to najevo dárečky, aby ty druhé potěšili. Děti dostávají na Mikuláše balíčky dobrot a ty větší dárečky a hračky pak na Vánoce.“
„Hmm.“
„A už víš, co budeš chtít pod stromečkem?“
„Jo, já to napíšu Ježíškovi.“
„No, víš, nemusíš mu to psát, můžeš to říct mně.“
„A ty mi to koupíš?“
„Koupím a dáme to pod stromeček, ano?“
„Proč pod stromeček?“
„Abychom měli krásné Vánoce a navzájem si udělali radost.“
Chvíle ticha.
„Takže s Ježíškem je to stejný?“
Bum. Spadl mi kámen ze srdce. Je to venku.
„Ano, je to stejné jako s Mikulášem, Ježíšek skutečně existoval, a když se narodil, tak svítila na obloze velká jasná hvězda, která všechny ostatní upozornila na to, že se narodil moc hodný člověk, tak se na něj všichni přišli podívat a přinesli mu různé dárečky. A na jeho památku teď slavíme Vánoce a dáváme si dárečky navzájem.“
„Takže ty dárky pod stromeček kupujete taky vy???“
„Ano. Někdo dárky kupuje, ale můžeme je klidně i vyrobit. Protože ty vlastnoručně vyrobené udělají největší radost.“
Opět chvíle ticha, i když já bych přísahala, že jsem slyšela, jak mu to v té hlavičce šrotuje….
„Tak já vám na Vánoce něco namaluju a vyrobím. Ale zavřu se v pokoji, abyste to neviděli a měli jste překvapení.“
Do očí se mi ženou slzy… Obejmeme se a ten moment je prostě úžasný.
„Mami, jsem rád, že už to vím. Teď ti můžu pomáhat vybírat dárky pro ostatní a zabalíme je spolu, jo?“
Večer před spaním se k tomu ještě vrátil: „Ale ty Vánoce jsou vždycky tak krásný a vy jste moc hodný, že to pro nás všechno děláte. Já vám s tím teď budu pomáhat.“
Nakonec jsem vůbec nebyla zklamaná, že už to „prasklo“. Naopak. Myslím, že nás to ještě víc sblížilo a začali jsme si Vánoce dělat podle sebe – nepíšeme dopis Ježíškovi, ale píšeme seznam vánočních přání. Nečekáme, jestli jsme byli dostatečně hodní a jestli pod tím stromkem něco bude, ale snažíme se udělat radost druhým a mít krásný pocit z jejich radosti. Víťánek se moc těšil na své první Vánoce, kdy mohl potěšit ostatní. Bylo to jiné, ale taky krásné.
Mladší syn – tomu je teď pět – odmala ví, že Mikuláš a čerti neexistují, s Ježíškem to zatím necháváme plynout. Mluvíme o Vánocích, tradicích, ale nechceme už lhát, že dárky nosí Ježíšek a strašit ho, že když bude zlobit, nic nedostane. Zatím se na nic neptá a brácha mu to taky nekazí, nějaké kouzlo tady pořád máme. Až otázky přijdou, lhát nebudeme. Nemyslím, že tím ztratí Vánoce kouzlo. Vánoce jsou takové, jaké si je uděláme a jestli nám dárky nosí Ježíšek, Santa, rodiče nebo třeba Tom a Jerry, to je úplně jedno.
Zdenka Vlasáková pracuje jako výživová poradkyně a koučka zdravého životního stylu. S rodinou žije v Přelouči a fandí montessori vzdělávání – devítiletý syn chodí do montessori školy, pětiletý do montessori školky.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Tak paní má problém s tím, že dětem lže, a vyřeší to tak, že jim v podstatě sdělí jinou lež. Tedy to, že „na beton“ kdysi žil Ježíšek a Mikuláš, což je spekulace založená pouze na víře, byť kolektivní. Obávám se, že tady se nejedná o nějaké lhaní, ale netoleranci k jedné tradici na úkor druhé, odlišné. Působí to na mě navíc, že zde nejde o dítě, ale o matku a jakési její vnitřní dilema a pozici arbitra morálky. A děti nejsou tak hloupé, jak si někteří myslí, některé věci pochopí samy, když přijde vhodný čas. Není nutné je „nechávat rozbrečet“.
Nicméně každý ať si to pojímá po svém, děti stejně ve většině případů přejímají zažité vzorce svých rodičů. Přesto je mi vždy tak nějak líto dětí moralistických matek. To i v jiných záležitostech. Jsem toho názoru, že bývají o mnohé ochuzeny. Třeba o svět víry, schopnost imaginace, úctu k věcem, které nás možná přesahují. Nemluvě o tom, že jsou připraveny o citlivý přístup, humor a v tomto případě vůbec celé nepopsatelné kouzlo Vánoc.
Tedy závěrem přeji hodně vánočního kouzla těm, pro které je to důležité.
P. S. No, a Ježíšek či Santa Claus samozřejmě existuje, jako malá jsem ho zahlédla 🙂