"Neexistuje žádný předpis, jak má spolupráce s dítětem začít a probíhat. Já se můžu jít podívat do hodiny nebo se za ním stavím v družině, " vysvětluje Skalová. FOTO: Kateřina Lánská

Zimní bundy, kroužky, vztahy v rodině. Pomáhám se vším, co děti trápí, říká sociální pedagožka

Na asistenty pedagoga, metodiky prevence nebo speciální pedagogy si ve školách už pomalu zvykáme. Pozice sociálního pedagoga je ale zatím stále poměrně neobvyklá. „Pro nás je sociální pedagog prostředníkem mezi školou a rodinou,“ říká ředitelka ZŠ Grafická v Praze 5 Radmila Jedličková. Zmíněnou pozici v této smíchovské škole už druhým rokem zastává Markéta Skalová.

Kdo to vůbec je sociální pedagog?

RJ: Sociální pedagog je každopádně někdo jiný než sociální pracovník. Pro nás je to propojovací článek mezi školou a rodinou. Rozhodli jsme se, že ho jako škola potřebujeme, protože je u nás mnoho dětí s nízkým socioekonomickým statusem. Máme tu hodně dětí v pěstounské péči prarodičů, z neúplných rodin, dětí ohrožených chudobou a ztrátou bydlení. Sociální pedagog je součástí školního poradenského pracoviště, které u nás kromě něj tvoří speciální pedagogové, výchovný poradce a metodik prevence. Jsme malá škola, v deseti třídách máme 178 dětí, a zakládáme si na tom, že je známe a známe i jejich rodinné anamnézy.

Co vás k práci sociálního pedagoga přivedlo?

MS: Vystudovala jsem na vyšší odborné škole obor Sociální pedagogika a potom stejný obor na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Mám moc ráda děti a k volbě profese mě vedla potřeba jim pomáhat. Momentálně mám část úvazku jako asistentka pedagoga a část jako sociální pedagog. Pohybuji se po celé škole, mám možnost vidět děti v hodinách nebo s nimi pracovat po vyučování.

Na rozdíl od sociálních pracovníků nemám tolik administrativy a moje práce je skutečně o živém a neustálém kontaktu s dětmi a jejich rodinami. Sociální pracovník sedí hodně u telefonu a e-mailu a do rodiny se dostane jednou za půl roku. Já v pomoci nejsem prakticky limitována. Vytipuji si dítě, které něco potřebuje, a pokud s tím rodina souhlasí, můžu se mu věnovat tak, jak je třeba.

Mluvíte o přímé práci s dětmi. Co pro ně tedy můžete udělat?

RJ: Když máme ve škole nějakého žáka, který má komplikovanou rodinnou situaci, hrozí, že přijdou o bydlení, rodina nezvládá hradit náklady spojené s docházkou do školy a někdy tu jsou i zdravotní komplikace jako třeba dieta, pak je kolem takového dítěte hodně práce. Pokud by měl učitel komplexně řešit jeho situaci, ubere mu to čas na přípravu výuky i na ostatní děti. Proto je dobré, když se o tu práci může podělit a soustředí se pouze na výuku.

MS: Je to velmi individuální, protože každé dítě a každá rodina potřebuje něco jiného. Nastoupila k nám holčička z rodiny se šesti dětmi a matkou samoživitelkou, která nezvládala výdaje spojené s první třídou. Promluvila jsem s matkou a zjistila, že spolupracuje s charitou. Tak jsem tam zavolala a domluvila jsem úhradu třídního fondu, obědů a družiny, aby o dívku bylo postaráno celý den.

Co se družiny týče, často právě sociálně slabé rodiny děti do družiny nezapisují, protože je to pro ně výdaj navíc a nevidí v tom smysl. My ale víme, že právě těmto dětem družina velmi prospívá, protože tu jsou na čerstvém vzduchu, mají podnětné prostředí, mohou navštěvovat kroužky nebo kluby. Proto se snažím rodiče přesvědčit, aby děti do družiny dávali.

Řešíte mimo finančních věcí i věci osobnější?

MS: Teď jsem řešila případ dívky, na niž mě upozornila učitelka i ostatní děti. Holčička měla velmi slabou osobní hygienu a málokdy se převlékala, nosila třeba i roušku mnoho dní za sebou. Sedla jsem si s ní a zeptala jsem se, jestli ví, že se denně musí umýt a vyměnit si oblečení. Pro většinu z nás je to samozřejmá věc, ale ona to prostě nevěděla. Stačila půlhodina povídání a došlo u ní k výrazné změně k lepšímu.

RJ: Může se to zdát jako maličkost, ale právě takovéto situace zakládají prostředí pro šikanu a školní neúspěšnost. S dítětem, které zapáchá, nechce nikdo sedět ani spolupracovat. Zároveň je ale nutné to s ním probrat citlivě, neurazit, neublížit. Není to snadné.

MS: Jedna z učitelek chtěla této dívce věnovat oblečení, ale nevěděla, jak to citlivě udělat. A tak jsme naplánovali swap, kam všichni budou moci něco donést a něco si zase odnést. To by mohlo pomoci zejména sociálně slabým dětem. Nestihli jsme ho uskutečnit kvůli uzavření škol, ale uspořádáme ho hned, jak to půjde.

Jakým způsobem vlastně zahajujete spolupráci a oslovujete dítě, rodiče nebo oba?

MS: Opět je to velmi individuální. Neexistuje žádný předpis, jak má spolupráce začít a probíhat. S rodiči nejčastěji řeším finanční zátěž, s dětmi pak kvalitní trávení volného času. Buď si já všimnu, že dítě něco potřebuje, nebo za mnou přijde jeho třídní učitel. Já se můžu jít podívat do hodiny nebo se za ním stavím v družině. Sedneme si, zahrajeme si například šachy a během hry si popovídáme.

Když potřebuju mluvit s rodiči, tak si je „odchytím“, třeba když vedou dítě do školy. Zařídili jsme si kabinet, kde jsou křesílka, můžeme rodičům uvařit kávu nebo čaj. Je to pro ně příjemnější, než kdybych s nimi něco řešila na chodbě. Potřebujeme, aby nás rodiče brali jako partnery, kteří pracují pro dobro jejich dětí.

Radmila Jedličková (vlevo) a Markéta Skalová. FOTO: Lucie Kocurová

A funguje to?

MS: Celkem ano. Nic jim nenařizuji, říkám jen: „Bylo by dobré, kdybyste…“ Rodiče bývají ze začátku ostražití. Je na mně, abych je přesvědčila, že jsem na jejich straně. Zjistila jsem třeba, že mnozí mají velký problém s vyplňováním různých žádostí a papírů. Mým úkolem není vyřizovat všechno za ně, ale naučit je, aby si příště poradili sami. Pokud s tím rodiče souhlasí, můžu přijít i do rodiny.

Chodila jsem třeba za chlapcem, který byl po komplikované zlomenině dlouho mimo školu. Učili jsme se, hráli jsme hry. Navíc to byl cizinec, takže jsme procvičovali i češtinu a dělali společně úkoly. Mnozí rodiče už jsou naučení, že se na mě mohou obracet, když potřebují. Pokud si ale rodiče spolupráci nepřejí, nesmím samozřejmě ohrozit dítě. Musím jednat vždy v jeho nejlepším zájmu. Nesetkala jsem se vyloženě s agresivitou, spíš třeba jen s tím, že si drží odstup.

Vedete si o průběhu spolupráce nějaké záznamy?

RJ: My ve škole uplatňujeme přístup, že kromě zákonem požadovaných informací ve třídní matrice neshromažďujeme žádné další informace. Ani to není z hlediska GDPR vhodné a možné. Pokud bychom chtěli sledovat „stopu“ některého z dětí, můžeme se podívat na zápisy z pátečních porad, kterých se tu účastníme všichni a kde řešíme jak prospěch, tak chování a wellbeing dětí.

Pokud tu máme některé těžší případy, tak se svolávají setkání i s rodiči a dítětem, z nichž pak vyplývají pro všechny zúčastněné úkoly. Formulujeme je pozitivně, například: „Rodiče budou s Adamem pravidelně psát úkoly a o víkendu půjdou na procházku“, namísto toho, abychom psali: „Rodiče se o Adama nestarají a Adam tím trpí“. To není náš styl.

MS: Žádnou „složku“ si na děti nevedu, a vlastně spolupráci ani nijak formálně neukončuji. I když mám pocit, že se něco vyřešilo, tak stejně dítě ve škole vídám a monitoruji, jak na tom je. A pořád je důležité, aby rodiče i děti věděli, že mohou kdykoliv přijít.

Je práce sociálního pedagoga spíš o tom, že reaguje spíše na potřeby, nebo i vytváříte nějaké projekty a příležitosti sama?

MS: Jsem velmi hrdá na komunitní projekt Splněná přání do školních lavic, který máme ve spolupráci s MČ Praha 5. Rodiny si mohou něco přát a městská část vloží jejich přání na web. Už jsme tak dostali pro děti v pěstounské péči zimní bundy a boty, jedna matka samoživitelka mohla s dětmi vyrazit do pražské zoo atd. Máme tu také dívku v 5. třídě, která je v pěstounské péči babičky. Začíná dospívat a my víme, že babička v hygienických potřebách nemá úplně přehled. Jedna dárkyně nám pro tuhle dívku připravila kabelku, parfém, čokoládu a k tomu hygienické potřeby. Už se těším, až jí ten dar předám.

RJ: Rozjíždíme také projekt In School, kde chceme oslovit leadery mezi rodiči, a to nejen mezi majoritou, ale i mezi Romy, Rusy, Ukrajinci atd. Jako škola čile komunikujeme přes profil na facebooku, ale rozhodli jsme se vytvořit i uzavřené skupiny, kde s nimi právě sociální pedagog bude komunikovat a pomáhat řešit jejich témata. Například ukrajinští rodiče bývají velmi zdvořilí, všechno nám „odkývají“, ale přitom třeba vůbec nevědí, o čem se vlastně bavíme. Mnozí rodiče z minorit také nepřihlašují děti na zájmové kroužky, protože třeba nepochopí, že stojí 300 Kč za pololetí, a myslí si, že to je platba za měsíc. S tím může sociální pedagog pomoct, protože víme, že se mnozí rodiče stydí či obávají zaklepat na dveře ředitelny, a to i přesto, že je můj přístup k nim vstřícný a otevřený.

Vzhledem k současné situaci se nemůžu nezeptat, jaký dopad mají na vaši práci protipandemická opatření?

MS: Je smutné, že se teď s mnoha dětmi nemůžu osobně setkávat. Snažím se s nimi být v kontaktu, můžeme si psát a volat. Můžu se připojit na jejich výuku a můžou se na mě obracet i jejich učitelé, kteří o dětech ze své třídy vědí.

RJ: Naše škola se hodně snaží pěstovat vztahy, zakládáme si na tom. Proto i teď zapojujeme do online výuky pravidelné třídnické hodiny a musím říct, že mají i větší návštěvnost než běžné hodiny matematiky nebo češtiny. Učitelé tedy o dětech vědí a vědí i to, že jsme ve škole pro ně, kdyby se něco dělo.

Myslíte si, že by se sociální pedagog hodil každé škole? A pokud ano, proč jich není víc?

RJ: Moc jich zatím není, ale přibývají. Myslím si, že mnoha školám by se opravdu hodil. U nás máme sociálně slabé děti, jinde zase mohou mít problém s tím, že velmi zaměstnaní rodiče na děti nemají čas a ty pak hledají zábavu a blízkost třeba na internetu. U nás bývají rozvody rychlé a jednoduché, ale v lépe situovaných rodinách jsou časté dlouhé a zničující spory o majetek a děti… Problémem je, že se pozice sociálního pedagoga nedá zaplatit z normativu. Musí se platit z projektů a grantů, což je velmi složité, protože lidé potřebují dlouhodobou jistotu. Jak jim ji může ředitel dát, když ví, že má peníze jen na rok? Nás v tomto podporuje městská část, za což jsme velmi vděční, a doufám, že do budoucna bude jednodušší peníze na pozici sociálního pedagoga získat.

Rozhovor jsme napsali pro Akademii Lidových novin. Tady publikujeme jeho plnou verzi.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments