Myslím, že školy, které mají slabší sociální složení žáků, by měly dostávat víc podpory, včetně té finanční, říká ředitelka Pavla Tomášová. FOTO: Kateřina Lánská

Někteří naši žáci bojují o holou existenci, říká ředitelka školy, kam se děti chodí i vyspat a vykoupat

V základní škole Ruská v severočeském Litvínově je každý pátý školák ze sociálně slabého prostředí. Škola se snaží jejich vzdělávání zvládat díky vysokému počtu asistentů, hodil by se ale ještě psycholog a školní asistenti nebo peníze na kroužky pro chudé děti. „Měli jsme tu i děti, které nás prosily, abychom jim pomohli dostat se do dětského domova. Jsou to někdy hrozné příběhy, ale zažíváme i spoustu hezkých věcí, děti jsou ve škole spokojené a šťastné, leckdy se jim ani nechce domů,“ říká ředitelka Pavla Tomášová.

Kolik máte ve škole dětí ze slabého sociálního prostředí?

Dvacet procent určitě. Snažíme se teď kvantifikovat počet takových dětí v rámci celého Litvínova. U nás ve městě je sociální situace tak špatná, že když jsem se ptala vedoucí OSPODu (orgán sociálně-právní ochrany dětí), jaké případy máme hlásit, tak řekla, že když dítě spí ve sklepě na kartonech, tak to pro ně ještě není ta hranice. V jiném kraji by byla, ale u nás jsou tak vysoké počty a OSPOD je tak vytížený, že má tu hranici jinde. 

Čtěte také reportáž z litvínovské školy: Neznají pastelky ani nůžky, a mají jít do školy. Reportáž z přípravné třídy pro děti, které nežijí jako v bavlnce

V jakých podmínkách tedy žijí tito vaši žáci? 

Máme rodiny, které bydlí v sociálních bytech nebo na ubytovnách. Děti z rodiny, kde je třináct dětí. Děti, které nenosí svačiny a evidentně nemají moc často příležitost se umýt nebo chodí celý rok v jednom tričku a jedněch teniskách – i v zimě. Měli jsme i děti, které nás prosily, abychom jim pomohli dostat se do dětského domova. Někteří rodiče jsou závislí na alkoholu, na drogách, musím upozornit, že většinou jde o neromské rodiny. Maminka přijde opilá třeba i na výchovnou komisi. Nebo během on-line hodiny psala do chatu nějaké sprosťárny a druhý den se omluvila, že byla sjetá. Koneckonců, jednou mi žákyně na drogách rozmlátila kancelář. Jsou to někdy hrozné příběhy, ale zažíváme i spoustu hezkých věcí, děti jsou ve škole spokojené a šťastné. Jsou tam v bezpečí, leckdy se jim ani nechce domů. 

Mají takové složení žáků všechny školy v Litvínově? 

Sídlíme v centru města a automaticky k nám spadají děti z ubytoven Šumná a UNO, ty jsou ve vyloučených oblastech, děti to mají do školy i několik kilometrů pěšky. Dále děti ze sociálních bytů a děti rodičů bez trvalého domova, kteří mají trvalé bydliště na úřadě. Jsme bezbariérová škola, takže máme i hodně dětí s hendikepem, pracuje u nás 26 asistentek, v každé třídě máme minimálně jednu. Jsme spádová škola, ale litvínovské školy nejsou naplněné, takže rodiče si mohou vybírat, kam dítě přihlásí. A my trochu doplácíme na pověst školy, kde je hodně dětí se speciálními potřebami, takže někteří rodiče dávají své děti jinam a nám potom chybí takoví ti tahouni třídy. 

"Doplácíme na pověst školy, kde je hodně dětí se speciálními potřebami, takže někteří rodiče dávají své děti jinam a nám potom chybí takoví ti tahouni třídy."
„Doplácíme na pověst školy, kde je hodně dětí se speciálními potřebami, takže někteří rodiče dávají své děti jinam a nám potom chybí takoví ti tahouni třídy.“ FOTO: Kateřina Lánská

Jak se ve škole projevuje rodinné prostředí dětí – jaké vzdělávací problémy mají? 

Nikdo se jich doma nezeptá, co dělaly ve škole, jestli mají úkoly, jestli do školy něco nepotřebují. Nikdo se nezajímá o to, jak tráví volný čas, jsou rodiny, které doma nemají jedinou knížku. V některých rodinách, kde jsou třeba drogy nebo alkohol, dítě vůbec nemá klid, často se tam odehrává domácí násilí. Nebo spí tři děti v jedné posteli a ráno je potřeba vstát jako první, aby na mě zbyly ponožky. Ty děti často bojují o holou existenci, jsou pro ně důležité úplně jiné věci než škola. Maminka je třeba z chudých poměrů a o dítě strašně pečuje, ale některé věci prostě neumí. Nechá si dítě doma, protože má pocit, že mu ve škole ubližují. A nechá ho celý den koukat do mobilu. Velmi časté je, že pondělky a pátky rodiče neposílají děti do školy, prodlužují si víkendy. Většinou proto, že se dospělým nechce vstávat. 

Školní neúspěch často vyrůstá právě z absencí. Jak je řešíte?

Snažíme se to nejdřív řešit sami, domlouvat, komunikovat s rodiči, oni slibují. Když se to opakuje, musíme to hlásit na OSPOD. Musím říct, že s OSPODem máme moc dobrou spolupráci – zavoláme jim třeba: myslíme si, že tahle maminka má velké problémy, které nezvládá, a víme, že odpoledne už tam jsou. 

V některých školách dobře funguje, když chodí někdo do rodin… máte nějakého takového asistenta? 

Do některých rodin bych své zaměstnance ani nepustila. Asistentky nebo učitelky mluví s rodiči spíš před školou. Speciálního sociálního pedagoga nemáme, ale pomáhá nám v tom OSPOD, ten má rodiny zmapované. Ale je pravda, že v takové škole, jako je ta naše, je podpůrný personál nesmírně důležitý. Máme sice hodně asistentů ve třídách, ale ti jsou psaní na jedno konkrétní dítě, i když většinou obstarávají skupinu dalších dětí, které to potřebují. Dřív, před vyhláškou o inkluzi, se žádalo o asistentky jinak – napsala jsem na kraj žádost, kterou jsem odůvodnila vysokým počtem sociálně znevýhodněných dětí, a pokaždé bylo žádosti vyhověno. V takovém režimu u nás pracovaly dvě školní asistentky. Sice to bylo hodně papírování, ale nebyly psané na jedno konkrétní dítě. Říkali jsme jim „lítací asistentky“, pracovaly ve škole s dětmi i po vyučování v odpoledním Klubíku. Učitelka třeba zavolala školní asistentku a říkala: tohle dítě v noci nespalo, musí se někde vyspat. Tak jsme ho dali na trampolínu do jedné třídy a hledali jsme po celé škole deku. Nebo když vidíme, že některé dítě by potřebovalo vykoupat nebo že se s ním něco děje. Tam by se nám hodila asistentka, která se mu může věnovat celý den, promluvit si s ním, kde bylo, co se stalo… Možná by nebyla využitá úplně každou hodinu, ale když je jí zapotřebí, tak je to nesmírná pomoc. V rámci takzvaných „šablon“ teď financujeme školní speciální pedagožku a chůvy. Na víc to nestačí. Letos se ale podařilo získat finance z projektu města. Takže dvě „lítací“ asistentky zase máme. Ale jsou nové, musíme je učit vše od začátku. A navíc – jsou pouze na tři roky. Je to nesystémové.  

This slideshow requires JavaScript.

Opravdu děti ve škole koupete?
Neříkám, že denně, ale někdy přijde některé dítě opravdu špinavé a zapáchá, a aby kvůli tomu nebylo vyčleněné z kolektivu, tak ho vezmeme do sprchy, umyje si i vlasy a dáme mu náhradní oblečení, které máme ve škole připravené. Sprchu ve škole máme i kvůli některým nejmenším dětem, které nemají z domova vypěstované hygienické návyky týkající se toalety.  

Co krom chybějícího podpůrného personálu by vám ještě pomohlo?

Myslím, že školy, které mají slabší sociální složení žáků, by měly dostávat víc podpory, včetně té finanční. Náš Ústecký kraj je spolu s Karlovarským až na chvostu, co se týče výsledků vzdělávání, tak by se mělo vyvinout co největší úsilí, aby se to vyrovnalo. O tom se pořád mluví, píše se o tom ve všech strategiích, my si to čteme, ale nijak nepociťujeme, že bychom někoho zajímali. 

Potřebovali bychom školního psychologa, ale to se obávám, že i kdybychom sehnali peníze, tak neseženeme tu osobu, psychologové prostě nejsou. Přitom u nás by se uživil na plný úvazek. Potřebovali bychom, aby stejně jako asistent ve speciální třídě byl zákonně ukotven i asistent ve třídě přípravné. Tam to nemůže paní učitelka sama zvládnout. Dále peníze na to, aby mohly na kroužky chodit i ty děti, jejichž rodiče na ně nemají. Abychom mohli udělat kroužek florbalu a nakoupit florbalové hole, protože ty děti z nízkopříjmových rodin si je koupit nemohou. Hodně vedeme děti ke sportu, hledáme, v čem by mohly být úspěšné. Pomohlo by nám, kdyby nás firmy zvaly na exkurze. Pro sedmáky, osmáky – v deváté třídě už je to skoro pozdě – je to hrozně důležité pro výběr povolání. To je další boj, který tady vedeme…

Myslíte přesvědčit rodiny k dalšímu vzdělávání?

Jsou rodiče, kteří nám řeknou, že žádnou přihlášku na střední školu nepodepíšou. Že si dítě nechají doma. Když se pak jejich syna zeptáte, jestli chce jít dál do školy, řekne: já nevím. Nastavení rodičů dělá strašně moc. Teď jsme podepsali jednu přihlášku potají za mámu. Někdy to nejde jinak, než něco ohnout v zájmu dítěte. Jenže jak dětem vysvětlit, že sedět doma a nechodit do práce není správné, když jejich rodiče tak žijí? Potřebovali bychom jim aspoň ukázat, jak která práce vypadá a co by je v tom kterém oboru čekalo. Když kolegyně vzala děti na exkurzi do porcelánky, vrátily se s očima navrch hlavy, že tam ti lidé dělají celý den to samé. Jiného děváťáka jsem vyváděla z omylu, že svářeč nesedí celý den u počítače.

Každoročně pořádáme pro rodiče prezentaci středních škol. To je dobrá cesta, jak dostat rodiče do školy a vtáhnout je do výběru střední školy a povolání. Pravidelně také organizujeme Kavárny pro rodiče. Snažíme se jim přibližovat, jak mohou se školou spolupracovat v případě, že jejich dítě má speciální vzdělávací potřeby, nebo jim ukazujeme zprávy jejich dětí, kde popisují nebo kreslí, jak se cítí, co je trápí. Je pravda, že někdy převažuje počet učitelů nad rodiči a na taková setkání chodí spíše rodiče, kteří spolupracují a jsou bezproblémoví, ale nenecháme se odradit a jdeme do toho znovu.

Školu navštěvuje víc dětí, které mají štěstí na zdravou fungující rodinu a dobré zázemí, upozorňuje Pavla Tomášová.
„Přes všechno řečené navštěvuje naši školu víc dětí, které mají štěstí na zdravou fungující rodinu a dobré zázemí,“ upozorňuje Pavla Tomášová. FOTO: Kateřina Lánská

Na které školy tedy nejčastěji odcházejí vaši žáci? 

Od všeho kousek. Máme i děti, co jdou na gymnázium, jiní odejdou na střední školy s maturitou, některé jdou na střední školu na obor pomocný dělník, holky chodí na prodavačky, kuchařky… Museli jsme úplně přehodit způsob myšlení našich učitelů, protože mnohé naše děti nedosahují takových výsledků, které by byly alespoň na čtyřku. Já to vím, ale nevidím žádný smysl v tom, aby dítě opakovalo čtvrtou nebo pátou třídu a pak třeba ještě šestou nebo sedmou a aby vyšlo ze sedmé třídy. Zákon totiž umožňuje jen jedno propadnutí na prvním a jedno na druhém stupni. Takže jsem důrazně doporučila, aby je učitelé nenechávali propadnout. Jsou naštvaní, říkají, že to je nespravedlivé vůči těm, kdo se učí a odevzdávají alespoň minimální výkony. Já jim rozumím, ale ono je opravdu lepší, když i ti, kteří se moc nesnaží, dojdou až do devítky, se svou partou. Každý propadlík dělá v nové třídě neplechu, a když vyjde školu ze sedmé třídy, má omezené možnosti ve výběru další školy, vezmou ho leda na takzvané „éčkové“, nejméně kvalifikované, obory. 

Cítím potřebu říct na závěr něco pozitivního… Je něco, co se daří?  
Zlepšuje se vztah dětí ke škole. Dřív nám strašně demolovaly zařízení, čmáraly po škole spreji a fixami, rozkopávaly dveře, ničily nábytek či výzdobu školy. Teď už se to děje spíš ojediněle. Vztah některých rodičů ke škole se nemění, ti stále vyhrožují inspekcí, radnicí nebo ministerstvem. Člověk se nezavděčí všem a ani neříkám, že děláme všechno dobře. Vyvíjíme se. Já sama, když jsem začínala, tak jsem jela hodně na výkon. Dneska už vím, že mnohem důležitější, než kolik ještě stihneme vyplnit cvičení, je si s dětmi povídat a učit je především dovednosti, díky kterým si poradí v životě. Během loňského uzavření škol v první vlně koronaviru jsme zapracovali na rekonstrukci našeho školního vzdělávacího programu. Škrtali jsme a škrtali a nechali jsme jen to nejnutnější – s důrazem na motivaci žáků a množství času na probrání základů učiva. Ukázalo se to jako výhoda, od podzimu jsme se v rámci distanční výuky mohli věnovat opravdu jen tomu nezbytnému. Letos jsme školní vzdělávací program aktualizovali znovu, protože od nového školního roku rozjíždíme novou informatiku a zavádíme slovní hodnocení výchov. To má nově pouze motivační charakter.

Líbí se mi výzkum České školní inspekce o tom, že když se dítě těší do školy a je tam spokojené, má i lepší výsledky. Opakuju to svým učitelům při každé příležitosti. Aby si uměli představit, jak se musí cítit dítě, na které si učitel zasedne nebo kterému vyhrožuje písemkou. Ale jsme velká škola se 640 žáky, máme 66 pedagogických pracovníků. Je to běh na dlouhou trať, abychom přemýšleli všichni stejně. A pak jsou rodiče, kteří chtějí, aby škola byla taková, jakou zažili oni. Já vždycky říkám, že rodiče nepředěláme. Musíme dát veškerou svou invenci do dětí.

Pavla Tomášová vystudovala učitelství 1. stupně na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Na ZŠ Ruská působí od roku 1996, od roku 2008 je ředitelkou. Učí hudební výchovu a informatiku.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

6 Komentáře
nejstarší
nejnovější
Inline Feedbacks
View all comments
Josef Volfík
Josef Volfík
1 měsíc před

Ty rodiče prostě zavřít a tvrdě makat. Děti do nějakých převýchovných táborů, kde se alespoň něco naučí. Rodičům sebrat veškeré dávky a dát je přímo na děti. Jinak se s tím nepohne. A pokud nyní firmy bědují, že “nejsou lidi”, tak tady jsou. Budeš makat od šesti do dvou pět dní v týdnu, nebo budeš o hladu.

Anna Nová
Anna Nová
1 měsíc před

Děti přišly s očima navrch hlavy, že lidé v porcelánce dělají celý den to samé..
A pokud mají rodiče se všemi dávkami, přídavky na děti a různými příplatky pomalu vyšší příjem než ti dělníci, a přitom celý den sedí doma, popíjejí kouří či fetují, jak přesvědčit takové dítě, že normální je chodit do práce? Takže vyrůstají další a další generace podobných příživníků. Jediné řešení je cestou osekání bezpracných dávek a jejich převedení do snížení daní a odvodů za práci.

Hanka
Hanka
1 měsíc před

Paní Markéta Pekárková pomahala dětem v jiných státech,tak má možnost přispět českým dětem. To by byla nejvíc užitečná, může jim přispět i fnančně myslím si,že finačních prostředků má dost. Kdyby jeden plat ročně objetovala pro děti s chudých rodin, tak by to ani nepocítila.Děti za své rodiče nemohou.

Verča Verona
Verča Verona
1 měsíc před

Ono by to chtělo těmto “sociálně slabým” nejenom sypat plnými hrstmi, ale také KONTROLOVAT, jak s těmi penězi zacházejí. Ani mnozí pracující si nemůžou např. dovolit tak drahá auta, jako ti, kteří si jimi jezdí pro štědré sociální dávky. Pak se párkrát za pití drahých lihovin a zapalování drahých cigaret jednu od druhé veselí dlouho do noci, dokud neprobendí úplně všecko. Potom jsou “chudáci”, žebrají, naříkají, dobře znají svoje “práva”, i kam jít naříkat… Výdrž na svoje každodenní pijatiky mají pořádnou, a když se náhodou na chvilku probudí ráno, kvůli jejich nočním kraválům se málo vyspalým lidem ještě vysmívají. Jejich… Číst vice »

Milan Radosta
Milan Radosta
1 měsíc před

Někteří naši žáci bojují o holou existenci, říká ředitelka školy, kam se děti chodí i vyspat a vykoupat.
Dojemné … asi to tak má na první pohled vypadat, škola co by ústav.
Nevím zda vše co se tady o této škole píše je pravda. Už jsem také něco slyšel.
Nezapomeňme, že sociální příspěvky vybraným rodinám nejspíše výrazně přesahují běžné platy pracujících. Proto se jim nevyplatí pracovat, ale nechat se celý život ostatními živit. Nevidím v tom správný přístup k řešení spravedlivé společnosti.