Myslím, že jsem díky té rodinné historii empatický člověk. Mělo to dost pozitiv, co se mého osobnostního vývoje týče. FOTO: Archív Ondřeje Kanii

V rodině nikdo neměl ani maturitu, na vlastní kůži jsem zažil, co jsou nerovné šance, říká Ondřej Kania

Ve svých dvaceti sedmi letech je ztělesněním „amerického snu“ v českých podmínkách. Jako patnáctiletý si vyběhal – tedy vykorespondoval – studium na střední škole v USA a po návratu se stal úspěšným podnikatelem ve vzdělávání. Založil čtyři prosperující školy, ale na rozdíl od jiných self-made-manů si nemyslí, že když to zvládl on, může to zvládnout každý. „Na vlastní kůži jsem zažil, co to jsou nerovné šance ve vzdělávání, proto je to doteď moje téma. Zažívá to hodně dětí, ale většina to nedá,“ říká Ondřej Kania.

Vystudoval jste v USA střední školu. Než se dostaneme k tomu, jak se to stalo, chci se zeptat: byla dobrá?

Moc ne (směje se).

Jakože spíš průměrná, nebo špatná?

Ta škola byla dost specifická. Internátní škola, kde platíte jídlo i ubytování, vyžaduje od rodiny investici. A já jsem žádné peníze neměl. Podal jsem přihlášku na stovky škol. Nechtěl jsem do Británie ani do Kanady, i když jsou tam obecně školy levnější než v USA, i ty špičkové. Ve Státech ale máte daleko větší šanci, že najdete sociální stipendium. Amerika mě navíc lákala. Obeslal jsem e-mailem čtyři sta pět set škol, přijalo mě jich celkem dost, ale jen dvě nabídly stipendium pokrývající devadesát procent nákladů. Což je hodně, ale pořád zbývá ještě pět šest tisíc dolarů plus cena za letenku. Na to jsme doma neměli, takže přicházela v úvahu jen ta jedna škola, ta třetí, ve státě New York, která nabídla sto procent.

Kolik vám bylo, když jste si usmyslel, že půjdete studovat do Ameriky?

Asi patnáct.

Kdo vám s tím pomáhal? Někdo v rodině?

V rodině nikdo. Já jsem jim o tom dlouhé měsíce vůbec neřekl, ani když už jsem byl v procesu toho výběru.

Tehdy jste už chodil na nějakou střední školu?

Ano, byl jsem v prváku, ale nevím už, na jaké škole, já vystřídal tři. Na základní škole jsem neměl dobré známky, takže mě směrovali spíš na učňák. Na kuchaře. Ale já jsem hodně četl a zjistil jsem, že na jedné obchodní akademii v Brně je obor knihovnictví a informační systémy nebo tak něco a je to spojené s literaturou. Tak jsem se tam přihlásil a udělal přijímačky. Ale nebavilo mě to tam a dohodl jsem si přestup na chemickou průmyslovku. Tam mě to ale nakonec taky nebavilo, tak jsem pak od dalšího září šel na pedagogické lyceum. To bylo v pohodě, bylo to všeobecné vzdělání i docela dobrý kolektiv, ale mě něco táhlo ještě jinam. A další rok jsem pak odešel do Ameriky.

Co vás tam táhlo?

Já jsem měl vždy nějakou vnitřní ambici, touhu něčeho v životě dosáhnout. I takové přesvědčení, že to tak bude. Nevěděl jsem tedy, čeho chci dosáhnout, ale říkal jsem si, že je lepší vypadnout přes půlku světa někam, spíš než nevypadnout.

Jak to, že jste uměl tak dobře anglicky?

Od jedenácti dvanácti let jsem hrál počítačové hry. Jakmile jsem dostal počítač, který to utáhl, začal jsem hrát hry na síti v angličtině s lidmi z celého světa. Tak se člověk naučí. Do toho jsem se navíc začal dívat na talk show Davida Lettermanna na YouTube, to je takový americký Kraus. Angličtina mi vždycky šla.

Málokoho by napadlo, v patnácti, že má šanci jít studovat do Ameriky, že jsou školy, které mu to celé zaplatí.

To je ten americký přístup. Oni vidí obrovskou sílu v diverzitě. A jsou ochotni za to zaplatit. Na tom jsme ostatně založili i náš agenturní byznys, zprostředkování studia v zahraničí. Oni věří, že školu obohatí, když tam půjdou studovat docela chytré děti z postkomunistických zemí. Naše děti mají celkem dobré faktické základy, to ty školy zajímá, v přijímacích testech se to projeví. Zároveň se ale během pohovorů ukazuje, že komunikační schopnosti jsou spíše slabé. Podobné je to s týmovými kompetencemi. Ty české děti nemají, ale v Americe se je naučí. A kombinace dobrého znalostního základu a dovedností, které se tam naučí, dává dohromady fantastický výsledek. Stoprocentní stipendia jsou tedy spíš vzácná, ale běžně školy dávají desítky procent.

Čím jste podle vás zaujal? Nebo je to tak, že když jim někdo napíše, odpověď dostane v každém případě? Hrála roli i vaše vytrvalost, to, že jste rozeslal žádostí stovky?

Osmdesát procent neodpovědělo, protože jsem na rovinu říkal, že nemám žádné peníze. Nějaké školy se ale i přesto ozvaly, zaujala je asi moje národnost. Tehdy totiž žádná z těch škol neměla historicky české nebo slovenské absolventy, nebo jen pár. A můj příběh. Američani na ten rodinný, socioekonomický kontext velice dají. Jak tam je slabší sociální záchranná síť ze strany státu, lidi pomoc druhým vnímají víc jako svou věc. Myslím, že zapůsobila i moje dobrá angličtina, navíc jsem měl všeobecný přehled o americké politice. Takže jsem si je získal. Američany si musíte získat.

A teď tedy k tomu rodinnému příběhu, který je zaujal.

Myslím, že je docela typický pro to prostředí, kde jsem vyrůstal. Narodil jsem se svobodné mámě, když jí bylo dvacet čtyři. Neměla maturitu, prodávala v pekárně. V deseti letech jsem začal žít s prarodiči, bydleli dvě stě metrů od mámy. Narodily se totiž sestry, máma je měla s jiným otcem. A ten člověk ke mně neměl dobrý vztah. Do svých deseti jsem tedy žil v situaci, kdy mě otčím nesnáší a vyhazuje a máma mě hájí. Tam někde asi vznikl ten pocit, že potřebuju někam vyrazit na vlastní pěst a něco dokázat, aby mě jeden nemusel bránit a druhý si o mě nemyslel, že jsem k ničemu. U prarodičů to bylo dobré, byli laskaví a benevolentní, i když jsem byl občas šílené dítě. Měl jsem tam docela svobodu, mohl jsem si zkoušet různé věci, hrál jsem fotbal, pak jsem toho nechal a dělal něco jiného, hrál jsem si hry na počítači… Nikdo se ve mně rodičovsky neprojektoval. Museli samozřejmě kvůli mně hodně obětovat ze svého pohodlí, to si teď zpětně uvědomuju. Od dvanácti jsem spal s dědou v jednom pokoji, takže ani jeden z nás neměl žádné soukromí. To je ale asi role rodiny, že? Aby se nějak postarala o děti (směje se). Myslím, že jsem díky té rodinné historii empatický člověk. Mělo to dost pozitiv, co se osobnostního vývoje týče.

A co škola?

Tady přecházíme k negativům. Na vlastní kůži jsem zažil, co jsou to nerovné šance ve vzdělávání, proto je to doteď moje téma. Jediný člověk, který má v naší rodině maturitu, je strýc, který si ji dodělal večerně, jako automechanik. Kromě něj jsem neměl nikoho, kdo by mi mohl s čímkoli do školy pomoct. Zanedbal jsem základy fyziky a chemie, a takovým žákům jako já škola nenabízela vůbec nic. Jak to na těch běžných státních základkách na sídlišti bývá, jedou s těmi silnějšími. Těm ostatním, co neví, dají trojky čtyřky a jde se dál. Takže já už jsem to nikdy nedohnal, což bylo blbé. Člověk v takové situaci na rozcestí má jen dvě možnosti. Buď se smíří s tím, že rodina to neřeší a škola mu říká, že je blbý, protože má špatné známky a ta Anička vedle má vše vzorně splněné. Převezme tu představu druhých. Anebo se proti tomu vzbouří a řekne si, že to je úplně jedno, jaké má známky.

O rovném přístupu ke vzdělání se teď hodně debatuje.

Ale rovný přístup tady pro hodně lidí znamená všem měřit stejným metrem, to je to naše rovnostářství. Třeba když se diskutuje o maturitě, vidím to i ve své sociální bublině. Někdo prohlásí, že maturita přece není žádný problém, že on to udělal v pohodě. A já se jich pak zeptám „a kam jste chodili, na školu?“ A oni „no, na Jana Keplera“. Nebo v Brně „na Vídeňskou“. No ale to jsou tři procenta škol, kam chodí pět procent top dětí s nejlepšími studijními předpoklady. My se vůbec nezabýváme socioekonomickou skupinou lidí, do jaké patří má rodina. Podle statistik OECD má Česko výrazně nízkou sociální mobilitu, to je prostě fakt.

Je to zvláštní u země, kde mají k sobě jednotlivé sociální vrstvy relativně blízko. Lidé často argumentují tím, že kdo se snaží, ten uspěje. Přitom startovací čára je úplně jinde. Pro stejný výsledek se někdo musí snažit daleko víc.

Samozřejmě že uspějí i děti, jejichž rodiče jim neumějí pomoct. Ale rozhodně ne všechny, které by to dokázaly, kdyby měly lepší podmínky neboli rovnější šance. To je to, čemu já říkám lineární myšlení, myšlení v přímce. Výsledek školství zaměřeného na učení se faktům bez pochopení souvislostí a komplexity jevů.

Vy svým příkladem ukazujete, že když se někdo snaží, tak zvládne leccos. Ale ono jde spíš o to, jestli chceme zvýšit šance i pro ty další, co tohle buldočí odhodlání nemají, přitom schopnosti jim nechybí.

Možná je to i otázka empatie, sociální inteligence. Mnozí lidé nechápou, že tu existují paralelní světy, ke kterým je třeba přistupovat jinak, aby výsledek byl stejný. Jestli to nespravedlivé rovnostářství v nás upevnil komunismus, nevím…

Váš příběh vypadá jako příklad „amerického snu“, vnímáte ho tak? I když ten pojem spoustu sociálně citlivých lidí dráždí.

Je mi dvacet sedm a radši bych něčím takovým neoperoval, protože ještě uvidíme, jak to všechno dopadne (směje se). Zatím jsem urazil malý kus cesty. Jinak, podstata toho, čemu se říká americký sen v USA, je jakýsi příslib té společnosti, že bez ohledu na původ, rasu a cokoli dalšího se můžete prosadit, pokud se budete snažit. A to tam do jisté míry platí víc než u nás v Česku i celkově v Evropě. V našem kontextu je americký sen trochu naopak, a to, že navzdory všem predikcím a rodinné anamnéze se danému jedinci přece jen podaří ten strop prorazit. Je vlastně takovou výjimkou potvrzující pravidlo. Celkově je tu spíš tendence opačná než v Americe: nevybočovat, nevystrkovat hlavu, nedráždit. Když jsem asi před šesti lety začal vystupovat v médiích, tak to moje rodina komentovala: hlavně nikoho nekritizuj, neříkej nic kontroverzního! Rozdíl v mentalitě těch dvou kontinentů je obrovský. Čímž neříkám, že Amerika je ideál. Jsem k ní kritičtější, než jsem býval. Americkou průbojnost jsem dřív hodně obdivoval, teď zase víc chápu historický a kulturní kontext, který ovlivnil chování nás Čechů.  A to, že Američané nemají velkou spoustu věcí, které my máme a jsou super.

Jak vidí váš úspěch vaše rodina? Jsou pyšní, nebo nad tím kroutí hlavou? Pořídil jste jim dům?

Já jsem zatím nijak výrazně nezbohatl. Mám slušné příjmy, ale také celkem nákladný život, hlavně proto, že pořád musím cestovat. Nějaké peníze na Vánoce jim dávám, mámu i sestry jsem vzal do Ameriky na dovolenou… Myslím, že jsou hrdí a mnohokrát mi řekli, že si vzpomínají na to, jak jsem jim říkal, že rodinný původ o osudu nerozhoduje. Oni se tím samozřejmě taky zaklínali, operovali takovým tím typicky českým „jsme z takovéhle rodiny, to si nemůžeš moc vyskakovat, aby se člověk prosadil, musí znát ty správné lidi, je to už všechno domluvené předem”. Tohle je pro ně velké poučení. Já se tím ale nějak moc nezaobírám. S rodinou je to pro mě trochu komplikované. Když vyrůstáte v prostředí, které je poměrně náročné, někdo vás tam třeba vyloženě nechce, tak si vůči tomu prostředí vybudujete emocionální a sociální štít. Díky tomu pak pro mě už nebylo obtížné se pohybovat i tam, kde mě nikdo nechce. Ale myslím si, že jsem spíš výjimka, že to zažívá hodně dětí, ale neposílí je to, naopak je to zlomí. Většina lidí tohle nedá.

2. díl rozhovoru si přečtěte ZDE.

Ondřej Kania je výkonný ředitel společnosti JK Education a zřizovatel Pražského humanitního gymnázia a dvou dalších škol v Česku a jedné na Slovensku. V roce 2019 ho časopis Forbes zařadil do žebříčku 30 pod 30 mladých talentů z České republiky a následně do prestižního evropského výběru v oblasti společensky odpovědného podnikání.

(Ve zkrácené podobě rozhovor vyšel i v Akademii Lidových novin.)

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments