V Japonsku jsou muži celý den v práci a děti ve škole, rodiny spolu tak netráví tolik času. „Mně s českou a manželovi s africkou výchovou, kde na prvním místě je rodina a až pak všechno ostatní, to přijde nepochopitelné,” říká Blanka Kobayashi, která žije v Japonsku už 21 let.
Letošní návrat do lavic je v mnoha ohledech bolestivější než v letech předchozích. Děti po roce a půl distanční výuky vyšly ze cviku a některé zjistily, že virtuální kamarádi jsou jim milejší než reální spolužáci. Ostatně vylézt z postele pět minut před začátkem vyučování a sednout si k počítači v pyžamu také může mít své výhody.
Covid toho proměnil v českém vzdělávacím systému mnoho. Jedním z efektů zřejmě bude skokový nárůst dětí vzdělávaných doma. Pro část rodičů je to únik před hygienickými opatřeními, jako jsou testování nebo nošení roušek, někteří během distanční výuky zjistili, že se doma děti učí líp.
Ve Spojených státech byly po dlouhá léta spokojené. Tedy až do doby, kdy děti začaly chodit do školy. Jindra Bouřilová a Alena Dvořáková se proto vrátily zpět do Česka. Jejich děti se narodily a vyrůstaly tam. Teď si zvykají na český život a českou školu.
Vybrat dítěti vhodnou školu může být těžký úkol, ale ještě mnohem složitější je, pokud se potomek jakkoli vymyká. Pokud není vhodná škola v dosahu, volí rodiče někdy domácí vzdělávání. Jak to ale vypadá, když je doma nadané dítě s tisícem otázek a s hlubokým zájmem o všechno?
Petra Šubrtová učí třídu třiceti neklidných druháčků. Během online výuky jí omylem – nebo schválně? – mazali v počítači připravenou práci nebo se schovávali pod peřinu. Přesto hodnotí končící školní rok pozitivně. „Někdy to bylo legrační, jindy spíš k pláči, ale hodně jsme se sblížili s dětmi i s rodiči a naučili se spoustu nových věcí,“ říká učitelka, která se před třemi lety umístila v prestižní učitelské ceně Global Teacher Prize.
Bývalý úspěšný byznysmen Martin Smrž vede soutěž v podnikavosti, v rámci které ročně čtyři tisíce studentů v menších týmech založí vlastní studentskou firmu, něco vyrobí a pak to i prodají. „Cílem je, aby studenti pochopili, o čem je reálný profesní život.
Knihy se neničí, opovaž se do nich psát nebo dělat oslí rohy, říkáme dětem. Jako revolta vůči rodičovskému moralizování vznikly nejrůznější destrukční deníky, které jejich držitele vybízejí právě k tomu, aby do nich krom psaní třeba vylili kávu nebo vlepili samolepky z ovoce.
Ty dnešní děti vůbec nečtou! Stěžují si učitelé, stěžují si rodiče. Přitom nakladatelství chrlí stovky krásných dětských knih ročně a síť knihoven je v Česku jedna z nejhustších na světě. Jak to zařídit, aby děti odložily mobil nebo ovladač konzole a místo toho vzaly do ruky knihu?