Zuzana Mukumayi Filipová pochází ze Zlína, ale více než deset let žije v Africe, napřed v Ugandě a nyní v Zambii, kde s manželem vychovává rok a půl starého syna. „Znám stereotypy o Afričanech. Že jsou líní a chtějí jen pobírat sociální dávky v Evropě,“ říká.
Učí děti správně mluvit už 35 let, ale ještě pořád ji to nepřestalo bavit. Školská logopedka Jarmila Válková z poradny v Bruntále pozoruje, že vad ve výslovnosti rok od roku přibývá. Nespraví se to však jen tím, že děti budou dlouho sedět a brousit „tdnku“ a „tdičko“.
Bývalý úspěšný byznysmen Martin Smrž vede soutěž v podnikavosti, v rámci které ročně čtyři tisíce studentů v menších týmech založí vlastní studentskou firmu, něco vyrobí a pak to i prodají. „Cílem je, aby studenti pochopili, o čem je reálný profesní život.
Některým dětem lockdown zkrátí život až o třicet let, tvrdí odborník na dětskou obezitu z Fakultní nemocnice Motol Zlatko Marinov, když hovoří o následcích uplynulých měsíců strávených za zavřenými dveřmi domovů. „Mluvíme tady o krizi dětské obezity,“ varuje.
Knihy se neničí, opovaž se do nich psát nebo dělat oslí rohy, říkáme dětem. Jako revolta vůči rodičovskému moralizování vznikly nejrůznější destrukční deníky, které jejich držitele vybízejí právě k tomu, aby do nich krom psaní třeba vylili kávu nebo vlepili samolepky z ovoce.
Když se děti začnou vyptávat na smrt, nebo když jim dokonce zasáhne přímo do života, mají dospělí knedlík v krku a nevědí, co říct. Letos přitom téma umírání bylo všude kolem nás a i ti nejmenší si uvědomovali, co se děje. Existuje nějaký návod, jak s dětmi o smrti mluvit?
Ve školní terminologii se jim říká nadané děti, ale myslí se tím děti nadané na myšlení. Chytré, hloubavé, přemýšlivé. Vysoká inteligence některé z nich předurčuje k osamění. Chybí jim společnost někoho, s kým by si povídaly na své úrovni. Mají zvláštní projevy, které mohou být spolužákům i učitelům nesympatické, což jejich vyčlenění z běžných kolektivů dále posiluje.
Se svými žáky často mluví o smrti, zdůrazňuje jim význam truchlení a radí, jak se zachovat ke kamarádovi, který ztratil někoho blízkého. Učitelka na Lauderových školách Tereza Gafna Váňová musela tyto otázky řešit i se svými dvěma dcerami, když jim před necelými třemi lety zemřel táta a jí manžel.
Bydlí s rodiči na ubytovně nebo spí třeba na kartonech ve sklepě. Do školy chodí bez svačiny, bez přezůvek, celý rok v jednom tričku. Nemají na obědy, družinu ani na kroužky. Když přijdou do první třídy, neumějí držet tužku nebo pořádně mluvit. Asi nepřekvapí, že premianti se z těchto dětí většinou nestanou.