V Japonsku jsou muži celý den v práci a děti ve škole, rodiny spolu tak netráví tolik času. „Mně s českou a manželovi s africkou výchovou, kde na prvním místě je rodina a až pak všechno ostatní, to přijde nepochopitelné,” říká Blanka Kobayashi, která žije v Japonsku už 21 let.
Letošní návrat do lavic je v mnoha ohledech bolestivější než v letech předchozích. Děti po roce a půl distanční výuky vyšly ze cviku a některé zjistily, že virtuální kamarádi jsou jim milejší než reální spolužáci. Ostatně vylézt z postele pět minut před začátkem vyučování a sednout si k počítači v pyžamu také může mít své výhody.
Psycholog Václav Mertin zná děti jako málokdo jiný: v pedagogicko-psychologické poradně naslouchá jejich problémům už více než čtyřicet let. Dnešní děti jsou podle něj víc úzkostné a ve stresu. A tak víc než dřív potřebují, aby jim učitelé i rodiče dali pocit jistoty.
Na atletiku, na gymnastiku, na fotbal nebo třeba do hudebky? S novým školním rokem, který snad bude „normálnější“ než ty dva předchozí, se rozjíždějí i kroužky. Myslím si, že bohatství a kvalita mimoškolních aktivit, včetně základních uměleckých škol, jsou takovým českým unikátem.
Pedagogické legendy Makarenko, Korczak nebo Don Bosco uměly pracovat i s velmi problémovými dětmi. Proč to dnešním školám nejde? „Pravidla bereme jako nutné zlo, nikoli jako nástroj řádu, a chybí nám odvaha vymáhat jejich dodržování. Pokud nechceme, aby ve společnosti převládali agresoři, měli bychom děti této odvaze učit,“ říká František Tichý, ředitel experimentálního gymnázia Přírodní škola.
Jen málokterý film vyvolává vášně mezi lidmi, kteří ho ještě neviděli. Novému dokumentu Každá minuta života Eriky Hníkové se to daří. Vidět upoutávku a přečíst si diskuse na internetu ale v tomto případě vážně nestačí.
Napřed krátké shrnutí: snímek je sondou do mikrokosmu jedné malé slovenské rodiny, kterou tvoří otec Michal, máma Lenka a jejich (v době natáčení) čtyřletý Miško.
„Nadání nelze vždy poznat na první pohled. I pomalejší děti totiž mohou být nadané. O věcech víc přemýšlejí,” říká psycholožka Miloslava Janoušková z Pedagogicko-psychologické poradny v Táboře. Její třicetiletou praxi provází zájem o nadané děti.
Zatímco české děti usedají tento týden po prázdninách do lavic, děti v Berlíně mají za sebou už téměř měsíc výuky. Za tu dobu stihly třeba jako samostatný projekt v prvouce vyrobit s pomocí fotografií osu vlastního života od narození do současnosti. „Ačkoliv jsou na žáky v Německu kladeny vysoké nároky, chodí do školy rády,” říká Helena Singerová, která v Německu žije s manželem a dvěma školními dětmi už pátým rokem.
Dříve nebo později se první září zapíše do života každého z nás – nejen školákům, ale později i jako rodičům, a některým dokonce jako začátek profesního života. Jaké pocity mají ti, kteří právě teď prožívají své „poprvé”?
Miroslava Trávníčková: Dvacet let jsem učila ve firmách individuálně angličtinu a teď poprvé nastupuji jako učitelka do první třídy.