Některé děti se za covidu víc uzavřely do sebe. Jak jim pomoct z vnitřního světa ven?

Letošní návrat do lavic je v mnoha ohledech bolestivější než v letech předchozích. Děti po roce a půl distanční výuky vyšly ze cviku a některé zjistily, že virtuální kamarádi jsou jim milejší než reální spolužáci. Ostatně vylézt z postele pět minut před začátkem vyučování a sednout si k počítači v pyžamu také může mít své výhody.

Dáváme agresorům volnou ruku, neučíme děti bránit pravidla, říká ředitel školy

Pedagogické legendy Makarenko, Korczak nebo Don Bosco uměly pracovat i s velmi problémovými dětmi. Proč to dnešním školám nejde? „Pravidla bereme jako nutné zlo, nikoli jako nástroj řádu, a chybí nám odvaha vymáhat jejich dodržování. Pokud nechceme, aby ve společnosti převládali agresoři, měli bychom děti této odvaze učit,“ říká František Tichý, ředitel experimentálního gymnázia Přírodní škola.

Každá minuta života. Týrání, nebo příkladná výchova? Ať každý posoudí sám

Jen málokterý film vyvolává vášně mezi lidmi, kteří ho ještě neviděli. Novému dokumentu Každá minuta života Eriky Hníkové se to daří. Vidět upoutávku a přečíst si diskuse na internetu ale v tomto případě vážně nestačí.

Napřed krátké shrnutí: snímek je sondou do mikrokosmu jedné malé slovenské rodiny, kterou tvoří otec Michal, máma Lenka a jejich (v době natáčení) čtyřletý Miško.

Zahájení školní docházky je jako malá svatba, popisuje česká matka z Berlína

Zatímco české děti usedají tento týden po prázdninách do lavic, děti v Berlíně mají za sebou už téměř měsíc výuky. Za tu dobu stihly třeba jako samostatný projekt v prvouce vyrobit s pomocí fotografií osu vlastního života od narození do současnosti. „Ačkoliv jsou na žáky v Německu kladeny vysoké nároky, chodí do školy rády,” říká Helena Singerová, která v Německu žije s manželem a dvěma školními dětmi už pátým rokem. 

S dospělými rolujete příběh pozadu, s dětmi ho tvoříte dopředu, říká v anketě učitelka, která jde poprvé učit prvňáčky

Dříve nebo později se první září zapíše do života každého z nás – nejen školákům, ale později i jako rodičům, a některým dokonce jako začátek profesního života. Jaké pocity mají ti, kteří právě teď prožívají své „poprvé”?

Poprvé za katedru

Miroslava Trávníčková: Dvacet let jsem učila ve firmách individuálně angličtinu a teď poprvé nastupuji jako učitelka do první třídy.