Zatímco české děti usedají tento týden po prázdninách do lavic, děti v Berlíně mají za sebou už téměř měsíc výuky. Za tu dobu stihly třeba jako samostatný projekt v prvouce vyrobit s pomocí fotografií osu vlastního života od narození do současnosti. „Ačkoliv jsou na žáky v Německu kladeny vysoké nároky, chodí do školy rády,” říká Helena Singerová, která v Německu žije s manželem a dvěma školními dětmi už pátým rokem.
Nástup do základní školy je výrazný předěl, který přináší změny do vztahu rodičů a dětí. Dítě se přesunulo do vyšší kategorie dětství – už je školák! Mnohé se najednou musí a vztahuje se to právě ke škole. Musí se jít brzy spát, protože se ráno vstává do školy, je třeba přinést úkoly a všechny pomůcky, ve škole dávat pozor, odpovídat na dotazy, sníst svačinu…
Rovněž rodiče přesunuli dítě do vyšší kategorie a spojují s tím přesvědčení, že po nástupu do školy by si dítě nemělo tolik hrát, mělo by být samostatnější, zodpovědnější, pořádné.
Ve Spojených státech byly po dlouhá léta spokojené. Tedy až do doby, kdy děti začaly chodit do školy. Jindra Bouřilová a Alena Dvořáková se proto vrátily zpět do Česka. Jejich děti se narodily a vyrůstaly tam. Teď si zvykají na český život a českou školu.
Mnoho rodičů si stěžuje na malou chuť dětí plnit školní i domácí povinnosti. „Za problémem dítěte může být problém dospělého v jeho blízkosti,” domnívá se Pavel Kraemer, učitel a zakladatel Institutu pro inovativní vzdělávání. „Děti mohou rodiče bojkotovat, když cítí tlak nebo nejistotu.
Když se děti začnou vyptávat na smrt, nebo když jim dokonce zasáhne přímo do života, mají dospělí knedlík v krku a nevědí, co říct. Letos přitom téma umírání bylo všude kolem nás a i ti nejmenší si uvědomovali, co se děje. Existuje nějaký návod, jak s dětmi o smrti mluvit?
Se svými žáky často mluví o smrti, zdůrazňuje jim význam truchlení a radí, jak se zachovat ke kamarádovi, který ztratil někoho blízkého. Učitelka na Lauderových školách Tereza Gafna Váňová musela tyto otázky řešit i se svými dvěma dcerami, když jim před necelými třemi lety zemřel táta a jí manžel.
Bydlí s rodiči na ubytovně nebo spí třeba na kartonech ve sklepě. Do školy chodí bez svačiny, bez přezůvek, celý rok v jednom tričku. Nemají na obědy, družinu ani na kroužky. Když přijdou do první třídy, neumějí držet tužku nebo pořádně mluvit. Asi nepřekvapí, že premianti se z těchto dětí většinou nestanou.
Ne vždy mohou děti vyrůstat ve své rodině, u vlastní matky a otce. Před životem v instituci je mnohdy zachrání pobyt u pěstounů. Ti k tomu mohou mít různé důvody. „Selhala jsem jako matka, teď se to snažím vynahradit vnukovi,” říká paní Jana.
Je pondělí, půl osmé ráno.
Školy čeká možná největší logistická akce v dějinách: zajistit rotační výuku, kdy se v budově budou po týdnu střídat různé třídy a ještě všechny před vstupem otestovat. Manuály přitom dorazily teprve ve středu a testy většinou ve čtvrtek. „Skoro jsme se nestihli zamyslet nad tím, co budeme dělat, až se děti po takové době vrátí.