Sestavit rodinný rozpočet, porovnat si v obchodě ceny, vědět, na co si půjčit můžu a na co bych neměl. To je naprostý základ, který by si z průřezového tématu finanční gramotnosti měly odnést všechny děti. „Bohužel na některých školách pojímají věci hrozně akademicky, děti se učí spoustu pouček, ale v praxi si nic nevyzkouší,“ říká ekonomka, bývalá bankéřka a nyní lektorka Veronika Kalátová.
Ještě před dvěma lety jsme žili celkem běžný pražský život. Pracovala jsem jako redaktorka a režisérka v České televizi, můj muž Tomáš byl finančním ředitelem pobočky jedné německé firmy, dcera Anita chodila do první třídy a syn Damián do školky.
To, že chybí několik tisíc učitelů, se obecně ví. Už asi méně se ale ví, že chybějí hlavně učitelé přírodních věd, informatiky a matematiky. Do základní školy v Úvalech letos nastoupil nový učitel matematiky, Jan Korbelář. Po 20 letech v komerční sféře se rozhodl změnit profesi a věnovat se dětem.
Je to daleko a jazykově i finančně náročnější. I přesto odcházejí mladí Češi stále častěji studovat do zahraničí. Hlavním motorem bývá perspektiva lepšího uplatnění, studium v cizím jazyce, důraz na samostatnost a kritické myšlení nebo zaměření na praxi.
Dřív nabízely školy keramiku a sportovní hry, v posledních letech přichází do módy robotika, floorball a badatelské aktivity. Děti po celém Česku si tak už na prvním stupni můžou vyzkoušet třeba práci s mikroskopem nebo pozorování živé přírody. „Já byla vždycky spíš na výtvarku a hudebku, ale vedení badatelského kroužku mě baví, i když je to větší práce, než bych čekala,“ říká lektorka a učitelka ze ZŠ a MŠ Ledčice Ivana Šindelářová.
Láska to byla až na druhý pohled. Petra Mazancová nejdřív na české školství zanevřela, ale teď je již mnoho let spokojenou učitelkou a k tomu předsedkyní profesního spolku Učitelská platforma. Ten se soustředí na vzájemnou podporu pedagogů a zlepšení veřejného obrazu učitele.
Do školy nepůjde, budu ho učit doma. Pro naprostou většinu rodičů je toto rozhodnutí skoro nepředstavitelné, pro část je to ale logické vyústění jejich dosavadního života. Potřebují vůbec děti ke svému zdárnému vývoji školní docházku? Znamená to, že když dítě nechodí do školy, že se nic nenaučí?
Dá se učit informatika, aniž by v hodině děti vůbec sáhly na myš či klávesnici nebo slyšely nějaká fakta o tom, jak fungují počítače? Možná to zní jako protimluv, ale informatika dnes není zdaleka jen o tom, aby se děti naučily měnit styl nadpisů ve Wordu nebo tvořily excelovské tabulky.