Celý profesní život zasvětil kvalitnímu vzdělávání a reformám vzdělávacích systémů, protože věří, že školy by měly nejen předávat znalosti, ale především vychovávat schopné lidi, kteří jsou připraveni čelit výzvám, jako je klimatická změna nebo rostoucí sociální nerovnosti.
Demokracie může být dost náročná forma vlády. Ve státě i ve škole. Čím více lidí totiž do věci kecá, tím hůř. I přesto stále více škol zakládá školní parlamenty a nechává žáky rozhodovat o dění ve škole. I když z toho mají ředitelé někdy šedivé vlasy, škole se to nakonec vyplatí.
Když mu bylo 24 let, založil gymnázium Přírodní škola, které vede dodnes. Je tak po padesátce možná služebně nejstarším ředitelem v Česku, i když nosí spíš pohorky než kravatu. Jeho vize školy má hluboké kořeny, vedou k legendárním projektům Dona Boska, Eduarda Štorcha, Přemysla Pittra nebo Antona Makarenka.
Agáta Hodková je studentkou druhého ročníku alternativní třídy pražského gymnázia Na Zatlance. Volbu střední školy dobře promyslela: už se jí nechtělo jen „sedět a zapisovat si data a jména“. V programu ALT se pracuje ve skupinách, hodně učení se odehrává mimo školu a testování probíhá jen ve vymezeném zkouškovém období.
Gymnázium, to většinou znamená dost šprtání a memorování. Jde to ale i jinak. Dokazuje to už čtvrtým rokem „alternativní“ větev pražského gymnázia Na Zatlance. Předměty tam neexistují, vše se učí v souvislostech, tři hodiny týdně se studenti věnují osobnostně-sociálnímu rozvoji.
Když mi bylo šestnáct, vedl jsem pionýrský oddíl a hledal, jak se v práci s dětmi zdokonalit. Do ruky se mi dostala kniha Jana Čápa Psychologie pro učitele. Autor zmiňoval Makarenka, tak jsem si opatřil jeho nejslavnější knihu Pedagogická poema.
Diptee Acharya založila před deseti lety v nepálském Káthmándú “jinou” školu. Sanskriti International School překračuje schémata tradičního vzdělávání a je lecčím podobná inovativním školám v Česku i jinde ve světě. Zážitkové učení, rozvoj vnitřní motivace žáků, jejich aktivní zapojení… Vzdělávání pro 21.století,
Jako terapeutka potkávala Silvia Pagani hodně dospívajících s přecitlivělými nervy a nepřekonatelnou averzí ke škole. “Proč tam mám chodit a učit se něco, co mi nedává smysl a druhý den to stejně zapomenu?” byla jejich častá otázka, nebo spíš zoufalá námitka.
Pracuji na střední škole, kde učitel je hlavně expertem na proces plánování a reflexe učení a na potřeby studentů. Učíme (a učíme se) hodně, vyučujeme málo. Studenti se u nás učí hlavně sami. A ačkoliv vyučuji ze srdce rád, myslím, že je to tak správně.