Už nejde tak snadno říkat, že problémy ve škole mají děti z rodin, které se dost nesnaží, a hotovo. Uzavření škol vedlo k tomu, že učitelé – a skrz příběhy v médiích i veřejnost – nahlédli do domácností méně úspěšných žáků a udělali si jasnější obrázek, na čem učení vázne.
Nedávno se mě kdosi zeptal, jaká přátelství mě v dětství formovala. Měla jsem napřed mlhu, ale pak jsem se začala rozpomínat…
Došlo mi, že jsem se vlastně asi až do deseti let neuměla moc kamarádit s holkami. Nechápala jsem hry na “ka” a “neka”, kdy ta, se kterou se zrovna nekamarádí, byla vždy smutná a stejně jako já nechápala klíč té stupidní hry… Zato jsem měla postupně tři kamarády.
Psycholožka Ivana Matyášová vychovává s manželem tři děti. Zkušenost s výchovou nejstarší dcery Adiny (8), která má ADHD, ji nasměrovala k pomoci rodinám dětí s touto poruchou. „Pomáhá nám dobré plánování, strukturování práce a pohyb,“ říká o domácí práci s dcerou.
V Česku je téměř deset tisíc dětí, které se během koronakrize nijak nevzdělávají, nejčastěji proto, že nemají potřebné vybavení. Často to jsou přitom právě ty děti, které by podporu učitele nebo asistenta nejvíce potřebovaly. Zatímco v Německu dostane každý žák, který nemá dostatečné vybavení, 150 eur na pořízení techniky, v Česku žádná systematická podpora neexistuje a terénní pracovníci se setkávají s neochotou učitelů dětem vycházet vstříc.
Dětská psycholožka Ivana Matyášová žije s rodinou ve vesnici na dohled od Pardubic. Má tři děti, nejstarší dcera Adina, která navštěvuje třetí třídu základní školy, má ADHD. „Zvažovali jsme, jestli dceru v první třídě nestáhnout zpátky do školky, tak velký náraz to byl,“ říká.
Trmice jsou město s několika sociálně vyloučenými lokalitami a vysokou nezaměstnaností a zadlužeností. Třetina žáků tamní základní školy jsou Romové, každý sedmý má speciální vzdělávací potřeby. Velká část rodin nemá dostatečné vybavení pro výuku online.
Je osm ráno, krátce před Vánoci. Z okna třídy v Pernerově ulici v pražském Karlíně je výhled na vrch Vítkov a sochu Jana Žižky z Trocnova. Zatímco v ostatních třídách se už učí, v integrační jazykové třídě se děti teprve scházejí. Paní učitelka Lenka Kader Aghová vítá novinářskou návštěvu: „Děti, dnes tu máme hosta.
Dřív se ve škole knížky četly tajně. Únik z nudy do fiktivního světa přinášel slast s příchutí zakázaného ovoce. Čtenářské dílny, kde si každý čte na očích všem, mají se čtením pod lavicí společnou klíčovou myšlenku: to důležité je potěšení. Jen přes něj se dá v dětech vypěstovat čtenářský návyk.