Když se řekne bezpečná škola, většině lidí se vybaví nějaké technické řešení: čipy, alarm, evakuační systém. Vpád útočníka nebo požár je přitom statisticky výjimečná událost, zato psychický pocit ohrožení mohou děti ve škole zažívat dnes a denně. Čím je způsobený, vysvětluje Jitka Hřebecká, ředitelka církevní školy Archa v Petroupimi u Benešova.
Nepodceňuji riziko vniku nebezpečné osoby do školy, jen ho vnímám jako statisticky málo pravděpodobné. A hlavně – ráda bych něco napsala o jiném druhu nebezpečí, se kterým se dítě může potkat častěji. Nebezpečí, které vyplývá ze špatných vztahů. Dnes a denně jako ředitelka vnímám potřebu dětí chodit do školy, kde máte alespoň jednu blízkou osobu, které můžete svěřit své trápení. Do školy, kde vás ostatní lidé berou vážně a přijímají vás, kde se po vás nikdo nevozí za chybu. To jsou znaky psychického bezpečí ve škole.
Moderní pedagogika vychází z Maslowovy hierarchie potřeb, podle které nižší potřeby dominují a musí být uspokojeny, aby se mohly naplnit i potřeby vyšší. Potřeba bezpečí je v Maslowově pyramidě na 2.místě hned za fyziologickými potřebami, jako je nemít hlad ani žízeň a moci jít na záchod. Jinak řečeno: když má dítě ve škole pocit ohrožení, brání mu to se dobře učit. Potřeba bezpečí je základní potřebou dítěte a pedagogičtí pracovníci ji musí považovat za závaznou.
Čas pro učení
Jak dětem zajišťujeme psychické bezpečí my v Arše? Ve výuce oddělujeme čas určený na učení, zkoumání, hledání, od času na zkoušení. Děti vědí, že v době učení jsou v bezpečí před hodnocením učitele. Mají čas se svobodně ptát, i jít slepou cestou, která nevede k řešení, a něco se tím naučit. Už od mateřské školy děti vedeme k tomu, že chyba není problém, ale příležitost. Lze se z ní poučit a nalézt lepší způsob – nesmíme se jí ovšem bát. Když děti dostávají za chybu sankci, vede to k neochotě zkoumat, bojí se projevit. Dětem proto říkáme, že není špatných názorů, není špatných otázek. Zvlášť na prvním stupni je velké riziko, že poukazováním na chyby se nalomí dětská sebedůvěra a tím pádem schopnost dosahovat v určité oblasti dobrých učebních výsledků, a to se s člověkem může táhnout celý život.
… a pro zkoušení
Hodnocení u nás samozřejmě probíhá a není nijak odbyté, ale i to pojímáme s ohledem na pocit bezpečí. Dáváme přednost průběžnému slovnímu vyhodnocování před známkami. Velký prostor dáváme tomu, aby se hodnotily děti sami nebo ve dvojici, nebo i v rámci celé třídy. Pokud je třídní klima bezpečné, děti rády přijímají od druhých tipy na zlepšení. Když se jim sebehodnocení nedaří, pomůže jim učitel nebo asistent. Při zadávání písemných prací se snažíme klást co nejvíce otevřených otázek. Chceme, aby děti dostaly šanci svou odpověď rozvinout.
Děti u nás mají také možnost se vyjádřit k práci učitele. Každé čtvrtletí je žádáme, aby nám dali zpětnou vazbu. Mají na výběr jak. Někdo dá přednost grafickému znázornění, někdo nám raději píše slovní hodnocení, někdo si vymyslí jiné, vlastní zpracování. Ptáme se jich, jaká je ve třídě při hodině atmosféra, jak se jim daří chápat nové učivo, jak těžké jim učivo připadá, a jak smysluplné, jestli se jim učitel dostatečně věnuje, a co by nám poradili, abychom se zlepšili. Je to pro nás velmi cenný zdroj poučení.
Vztah k učiteli, vztah mezi učiteli
Každý ví, že pro dítě je velmi důležité, jaký má vztah ke svému učiteli. Ale už se tolik nepřemýšlí o tom, že důležité jsou i vztahy mezi samotnými učiteli. Dítě odezírá víc, než jsme někdy ochotni si připustit. Jsou vůči sobě učitelé přejícní, konkurují si, nebo spolupracují, sdílejí spolu a mají vůbec co sdílet? Je ve škole někdo, kdo učitelům pomáhá budovat vztahy a čelit jejich nezdarům a frustracím?
Jako ředitelka se snažím dbát na bezpečí nejen pro děti, ale také pro učitele. Oni jsou ti hlavní, kdo mají na děti vliv polovinu každého dne. Když dopustím, aby na děti působil frustrovaný, vystresovaný učitel bez sebedůvěry, selhala jsem v jednom z nejdůležitějších bodů řízení pedagogického procesu. Jsem moderátorem mnoha diskusí mezi učiteli o tom, jak vidí konkrétní projevy dětí, musím zajistit dostatek času, prostoru a podpory, aby si učitelé vzájemně sdělovali své pohledy na procesy ve škole. Je zásadní, aby si učitelé naslouchali, přemýšleli o slovech druhého, měli se navzájem v úctě. Snažíme se vzájemně propojovat, navštěvovat se ve výuce, učit párově.
Škola a rodina
Neméně důležité je klima, které panuje mezi školou a rodiči. Vztah ke škole si dítě utváří i na základě toho, jak o ní mluví rodiče, zda cítí nějaký konflikt či rozpor. Aby mohli rodiče za školou stát, je nezbytné, aby s ní měli pozitivní zkušenosti. Zveme rodiče do výuky, necháváme je podle vlastního zájmu pomáhat s přípravou programu pro děti na školních slavnostech a v různých dílnách, třeba o Vánocích nebo Velikonocích, rodiče představují své povolání v rámci profesního rozvoje. Nasloucháme jejich připomínkám a snažíme se brát na ně ohled. Pro rodiče také pořádáme vzdělávací akce, aby rozuměli tomu, jak se děti učí, a mohli je skutečně doma podpořit v souladu se školou, ne proti ní.
Kdy budeme učit, když pořád musíme řešit vztahy?
Někdo si může říct, že na všechny tyhle věci není v běžné škole čas. Já to vidím jinak. Když děti vědí, odkud jdou a proč a kam míří, mají sebedůvěru, vědí, že jsme s nimi a ne na druhé straně barikády, učí se pak mnohem rychleji, protože se na to mohou soustředit. Jejich mozek neblokují obavy, jestli se jim ostatní nebo snad i sám učitel nevysmějí, když řeknou něco špatně, obavy ze špatné známky nebo z toho, že když nestihnou práci, dostanou vynadáno, pochybnosti o tom, zda jsou cennou součástí skupiny, zda je ve škole chtějí a jestli, když navrhnou jiný způsob, jak něco udělat, je neodbydou s tím, že zdržují.
Ale i bez ohledu na efekt, který to má na učení, je podle mě velmi důležité, aby škola pěstovala dobré vztahy. Z nějakého důvodu si naše společnost stále myslí, že matika nebo chemie jsou důležitější než se umět vzájemně respektovat, domluvit se, spolupracovat, vyslechnout druhého. Ač sama vzděláním chemik, tohle si tedy nemyslím.
Bez těchto kvalit se člověk v životě jen těžko obejde. A škola je příprava na život.
Jitka Hřebecká vystudovala na Pedagogické fakultě UK chemii a rodinnou výchovu. Šestým rokem vede mateřskou a základní školu Archa v Petroupimi u Benešova, před tím pracovala ve stejné škole jako učitelka. Má osmnáctiletého syna a patnáctiletou dceru.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Paní ředitelka má pravdu.Ale tohle se téma se zatím u nás moc neujalo,což je velká škoda. Děti by to jistě ocenily a atmosféra škol by se o hodně zlepšila. A v podstatě by to ani nestálo žádné peníze navíc,že?
Dobré téma, ale asi neřešitelné s těmi, kteří by to měli zlepšit. Bohužel škola je často vztahová džungle horší než dřív – osobní zkušenost. Zásadně fasáda a sladké řeči a když se zavře, je to jak v pohádce o Perníkové babě. ředitelé to buď i podporují nebo nemají čas to řešit. V okrajích Prahy nejsou učitelé a učí naprosto kdekdo a ředitel si nemůže vybrat. Co tam předvádějí někteří nekvalifikovaní, co se tam zašili, je neuvěřitelné. Děti totálně ve stresu (tiché jedničkářky), učitelky si cosi zkouší, požadavky stále mění, nekoordinují s kolegy (protichůdně učivo) a i při extrému, že ditě 5x brečí, je jim to fuk. Celá třída bez jedničky, 80 procent známky 3-5, při tom reálně umějí děti víc než tito pseudo-učitelé. U výuky AJ průšvih nejen odborný, ale i lidský. Řešit to není s kým, vyhodit je nemůžou a mstí se skrytě dětem, pokud by se cokoliv řešilo. V bezpečí se necítím ani já jako rodič, ani jako dospělá a dětem nemůžu pomoc. Spojení s rodiči je problém – pro příklad – nejvystresovanější dítě doma neřeší, myslí si, že by byla ostuda být za potížisty a stěžovatele. Nechají dceru úplně být a ta už to doma ani neříká. Ozvat se je ostuda. Radši nosit čokoládičky. Když to někomu nevadí na vlastním dítěti, tak co s tím.
Takže dobré téma, u nás však science fiction. Naši učitelé už všechno umějí :-))))
To je velmi smutné,co píšete.V podstatě máte jen dvě možnosti.Najít svému dítěti jinou školu,nebo se spojit s ostatními rodiči a začít to řešit.Není nic horšího ,neř nedělat nic a říkat,že je to neřešitelné
Mám dvacetiletou zkušenost z vyučování na středních školách a cleoživotní jako člen rozsáhlé učitelské rodiny. Článek považuji za zajímavý, ale mám dojem, že je paní Hřebecká poněkud ovlivněna faktem, že působila pouze v mateřské škole. Základem pro vztahy ve škole je určitě postoj rodičů ke škole a k učitelské profesi (a to je v současosti celkem problém). Vždy jsem vnímal dobrou spolurpáci mezi učiteli a dobrou komunikaci s rodiči, kteří měli ke škole kladný vztah.
Pracovat ve výuce tak, jak je uvedeno, je v praxi většinou neřešitelné. Důvodů je více (nedostatek času, neochota i nekázeň žáků či studentů, přebujelá administrativa, přílišná svázanost školními vzdělávacími programy, často pracovní či psychické vytížení učitelů atd.). Klást otevřené otázky v písemném zkoušení jsem v poswledních letech přestal – žáci (studenti) pak nekonečně diskutují o tom, že to mysleli jinak a je téměř nemožné takovou diskuzi usměrnit a stanovit konkrétní hodnocení. Navíc velkou roli hraje i časové omezení pro hodnocení takové odpovědi (počet prací či otázek, často opravování do noci). Je to opravdu na velkou diskuzi.
Mrzí mne ovšem především pravopisná chyba v tomto článku… u pedagogů by se neměla vyskytovat.
Díky za zajímavou reakci i zpětnou vazbu. Uvádím na pravou míru, že paní ředitelka učila a jako ředitelka stále i učí na základní škole a mluví o své vlastní praxi. Prozraďte nám prosím tu chybu, zřejmě jsme ji udělali při editaci, přebíráme za ni odpovědnost. 🙂
Dobrý den, jako spokojený rodič, který má své děti v Arše, (kde je Jitka Hřebecká ředitelka) musím říct, že přístup učitelů jak k dětem tak rodičům je opravdu skvělý a to co je uvedeno v článku opravdu funguje i ve skutečnosti. Sama paní ředitelka učí na druhém stupni, takže má veliké zkušenosti. Naše děti mají vždy prostor, aby se vyjádřily, ať už je to hodnocením učitelů, nebo jakkoli jinak. Stejně tak pedagogy zajímá názor nás rodičů. Věřím, že podobné fungování jako máme v Arše brzy přejde i na jiné školy.