Scéna z první epizody seriálu Ochránce tematizuje šikanu učitelky. FOTO: Česká televize

Dáváme agresorům volnou ruku, neučíme děti bránit pravidla, říká ředitel školy

Pedagogické legendy Makarenko, Korczak nebo Don Bosco uměly pracovat i s velmi problémovými dětmi. Proč to dnešním školám nejde? „Pravidla bereme jako nutné zlo, nikoli jako nástroj řádu, a chybí nám odvaha vymáhat jejich dodržování. Pokud nechceme, aby ve společnosti převládali agresoři, měli bychom děti této odvaze učit,“ říká František Tichý, ředitel experimentálního gymnázia Přírodní škola.

Česká televize začala vysílat seriál Ochránce ze školního prostředí. Díval jste se? Vzdělávání dětí jste zasvětil svůj život.

Ano, přijde mi to zdařilé, napínavé, poctivě natočené. Předpovídám tomu divácký úspěch a myslím, že si díky tomu spousta lidí uvědomí, že práce ve škole není žádná legrace a že by podpora učitelů a zvýšení prestiže učitelské profese měla být prioritou pro stát i veřejnost. Čímž nemyslím jen přidávání platů, to je sice hezké, ale samo o sobě to nestačí.

První epizoda má jako předlohu případ žáky utýrané učitelky, který se před několika lety stal na jedné pražské průmyslovce. V jedné chvíli tam někdo řekne, že „každý má takovou autoritu, jakou si zaslouží.“ Čímž přispěje k tomu, že učitelka je vnímaná jako šikanovatelná. Co na ten výrok říkáte?

Jedna věc je autorita jako osobní charisma, druhá věc je ta, že člověk je součástí nějakého systému a ten mu nějakou autoritu přisuzuje. A s tímhle každá společnost nějak pracuje, zejména u určitých profesí, a učitelé k nim patří. Ve filmu Jak básníci přicházejí o iluze nebo v nějakém z pokračování se říká „i blbec si zaslouží úctu, když má funkci“ – a je to myšleno jako ironie, ale on je v tom díl pravdy. Učitel má být ve výkonu své profese podepřen i vnější autoritou vázanou k jeho pozici. Na Západě je to běžné, my ale tu vnější, formální, „nezaslouženou“ autoritu neuznáváme, často i zesměšňujeme. Takto nás zdeformovala totalita.

František Tichý: Velmi jsem toužil jeho zkušenosti využít v dětském domově, kde jsem jako mladík chtěl pracovat. Ale můj život nakonec dopadl jinak. To, co on vyzkoušel na dětech, které potřebovaly resocializaci, dobře funguje i na studentech z “dobrých” rodin. FOTO: Jitka Polanská
František Tichý. FOTO: Jitka Polanská

Když jako ředitel vidíte, že některý učitel má problémy s autoritou, že žáci k němu nemají respekt, jak to řešíte?

Vnímám i náznaky a nenechám projít zdánlivé maličkosti. Stane se, že se děti před námi baví o jiných učitelích. S někým mají bližší vztah, třeba si říkají i jmény, s jiným učitelem příjmením. Což je v pořádku, ale když o něm mluví jen jako o „Novákovi“, opravíme je na „pan učitel Novák“. Je to jen příklad toho, že člověk by měl reagovat zavčas, dbát ve škole na kulturu vztahů.

V případě, který seriál zpracovává, šlo o špatnou učitelku, navíc alkoholičku, která neplnila svou část společenské dohody.

Samozřejmě že je třeba nejen hájit učitele, ale i si vyslechnout, pokud mají žáci s nějakým učitelem problém nebo si prostě jen postěžují. A pak dát učiteli zpětnou vazbu. Je to někdy velmi citlivá věc, ale je to potřeba. I tohle je otázka správného vedení školy. Když učitel nemá na to, aby kvalitně učil, nebo má nějaký metodický problém, vedení to musí nějak řešit, škola ho má podpořit. U nás třeba funguje párová výuka, kterou děláme už od devadesátých let. Učitel není na třídu sám, mohou si práci rozdělit, jeden si může vzít na starosti pomalejší žáky, jiný ty rychlejší, modely jsou různé. Zkušenost učitelů u nás je, že si pak ve třídě připadají komfortněji, navzájem se podpoří. One man show je jinak dost vyčerpávající.

Když jsou ve škole mezi učiteli dobré vztahy, mluví spolu hezky, žáci vidí tým a vědí, že cokoli udělají jednomu, jdou tím proti tomu týmu. V takovém prostředí je prostor pro šikanu malý.

Tohle může fungovat ve škole, kde si učitelé navzájem věří.

Samozřejmě, to je jako v rodině. Když maminka nadává na tatínka nebo na babičku, děti to nějak ovlivní, rodinu to rozklíží. Když jsou ve škole mezi učiteli dobré vztahy, mluví spolu hezky, žáci vidí tým a vědí, že cokoli udělají jednomu, jdou tím proti celému týmu. V takovém prostředí je prostor pro šikanu malý. V té epizodě bylo dobře vidět, jak tohle v té škole nefungovalo.

Často zmiňujete jména jako Anton Semjonovič Makarenko a Janusz Korczak, což byly pedagogické osobnosti, které pracovaly s narušenými dětmi, s dětmi na okraji společnosti. V jejich kolektivech byly předpoklady pro to, aby se tam rozvinula šikana. Čím tomu bránili?

Makarenko mluví o nutnosti režimu, ze kterého pak jako důsledek vyplývá kázeň. Režim je předpoklad výchovy, kázeň je výsledek výchovy, říkal. Režim jsou jasně daná pravidla a zahrnují i způsob, jak se k sobě chováme, nejen to, že se ve škole nekouří. 

Čtěte také  František Tichý: Makarenkův odkaz zdeformovala komunistická propaganda. Je to můj hrdina, vybudoval jsem podle něj gymnázium

A jak s tím pracovali? Za prvé umožňovali svým svěřencům, aby se na vytváření pravidel podíleli, a tím pádem je nebrali jen jako nějakou vnější „buzeraci“. A dali jim na starosti i ochranu těchto pravidel, kontrolu jejich dodržování. Makarenko zavedl kapitanát, složený z volených vedoucích oddílů, u Korczaka fungoval takzvaný kamarádský soud, děti se v něm střídaly. Tresty byly spíš apelativní, typu „věříme, že už to nikdy neuděláš“. Nebo se dávalo něco za úkol. Jednou kluci rozbili ptačí hnízdo a řekla to na ně jedna holčička. Za trest museli spočítat, kolik větviček a peříček ten pták musel shromáždit, aby si uvědomili, kolik jeho práce zmařili. 

Zdá se, že tenhle model nebyl úplně Korczakův nápad, že nějaká forma samosprávy existovala v polských školách už na konci 19. století, kdežto Korczak působil až mezi válkami. A mimochodem, podobně fungují i demokratické školy typu Summerhill a Sudbury, které vznikly zase v úplně jiném kulturním prostředí. V Sudbury mají „komise na ochranu práv jednotlivce“.

U nás ovšem oznámit něčí prohřešek je nálepkováno jako žalování nebo udávání. A celkově nám je model samosprávy spíš kulturně cizí – vybavují se mi neplodná jednání našeho SVJ.

Ano, něco oznámit je u nás vnímáno špatně, ruka ruku myje. V českých školách například nefungují schránky důvěry. Myslím, že to je charakteristické pro postsocialistické země, na Západě to tak třeba vůbec není. Je to samozřejmě problém, protože takové nastavení nahrává agresorům. To bylo v tom seriálu taky vidět. Žákyně něco oznámí, a začne se to obracet proti ní. A i u nás ve škole, kde se všichni dobře známe a máme dobré vztahy, se stane, že chodíme kolem problému a nikdo to nezvedne nebo až zbytečně pozdě. Cesta je podle mě vést mladé lidi k odvaze, aby si to uměli vyříkat a nebáli se vystoupit jako první.

Jak by k tomu mohla přistoupit běžná škola, pokud by si výchovu k odvaze dala za úkol, v rámci svých stávajících možností?

Zcela nevytěžené jsou třeba třídnické hodiny. Existuje spousta stmelovacích aktivit, ale i kdyby se udělalo jen obyčejné kolečko s otázkami, jak se kdo cítí. To byste se divila, kolik věcí by z dětí vypadlo, kdyby měly prostor. Výborně fungují výlety učitele a jeho třídy, nejen na konci roku, ale dvakrát třikrát za rok, prostě všechny situace, kdy je kantor s dětmi přirozeně a neformálně. My jsme jako škola venku hodně a samozřejmě to můžu jen doporučit. Jen adapťák nestačí.

A co výchovné postupy italského salesiána Giovanni Boska? Dá se v jeho působení najít inspirace pro běžnou školu?

Jednoznačně. On tomu říká preventivní metoda, já tomu říkám být s dětmi. Hodně našich absolventů, kteří jezdí na tábory jako vedoucí, se shoduje v tom, že co je pro ně běžné, protože jsme je k tomu cíleně vedli, není jinde úplně zažité. Jeden náš kluk se nedávno vrátil z takového tábora a říkal: „Já jsem byl nejoblíbenější vedoucí už jen proto, že ostatní vedoucí seděli u svého stolu, mezi dospělými, nebo si řešili svoje věci, zatímco já jsem s kluky hrál fotbal“. 

Čtěte také  To se v té přírodní škole učíte na stromech? V čem se jedno gymnázium inspirovalo u autora Lovců mamutů

Tohle Don Bosco reflektoval a já to považuju za klíčové. Opravdu to ale není běžné, zvlášť mezi učiteli. Když jsem si na začátku učitelské kariéry u oběda sedl k dětem, a ne k učitelskému stolu, a povídal si s nimi, byl jsem mezi kolegy za exota, téměř za úchyla. Upřímně, mně tam bylo líp, protože jsem ty řeči dospělých, kteří o dětech mluvili jako o debilech, nemohl vydržet. A byla to pro mě taky cenná chvíle, kdy jsem se mohl o dětech dozvědět víc. I dozor může být příležitost, jak prohodit pár slov, člověk tam nemusí stát jako dráb. Tímto způsobem se dá lecčemu předejít. 

V té seriálové epizodě se správně žena hlavního hrdiny, který je na škole učitelem, diví, že on o ničem nevěděl. Hodně učitelů nemá ani snahu do světa svých žáků nahlédnout. Jsou unavení, po hodině zalezou do kabinetu, v nejlepším případě mají konzultační hodiny, ale jinak „mě neotravujte“. Jednou za rok hory nebo výlet, to se nějak přežije, děti se večer zaženou spát a dospělí se baví spolu. Přitom ten nejcennější čas, kdy na žáky působit, je ten neformální. To jsou chvíle, kdy vás děti k sobě pustí.

Jak moc vstupují na scénu rodiče, v případě šikany na střední škole? V tomhle věku už je asi každá rada drahá.

V té epizodě škola jedná celkově pozdě. S rodiči je třeba komunikovat včas, ne až ve velkém průšvihu. Vytvářet příležitosti a o jejich dětech se s nimi bavit, organizovat třeba setkání při nějakých kulturních nebo sportovních akcích. Navodit vztah, ze kterého vyplyne, že škola a rodič jsou spolu, ne proti sobě. Místo toho mají někdy školy sklon si dělat z rodičů terč, někoho, na koho problém hodit, protože děti špatně vychovali. 

My jsme pořád na úrovni papírových důtek, ze kterých si nikdo nic nedělá, a pak se rovnou případně řeší vyloučení, což taky není řešení.

Rodiče ale opravdu někdy netuší, co jejich dítě dělá. A jsem přesvědčený, že i děti z velmi spořádaných rodin se můžou do něčeho jako šikana zamotat. Když jsou náctiletí ve své „smečce“, můžou ve svém chování jít do extrému. Vždyť i v tom seriálu to byla pro aktéry hlavně „sranda“, nedocházelo jim, co způsobují. Někdy to kluci dělají i proto, že si myslí – a mají takové signály – že to je dobře přijímané. Když se tomu okolí směje a nic neřekne, snadno se utvrdí v tom, že o nic nejde.

V některých západních zemích se jako trest využívá dočasný zákaz školní docházky. Daný žák prostě musí několik dnů sedět doma. U nás by se asi namítlo, že středoškolákovi to spíš udělá radost, než že by ho to potrestalo. Spíš se absence řeší, než aby se ještě přidávaly…

To je pravda, ale na druhou stranu tak mají školy opravdu malou reálnou možnost izolovat agresora. Já jeho fyzické oddělení od třídy považuji za správné řešení. Děti jsou pak schopné se o tom, co se děje pobavit, nadechnout se, když jde o šikanu někoho z nich, což je častější případ než šikana učitele. V případě domácího násilí bývá taky vydán příkaz pro agresora, aby se, třeba dočasně, vystěhoval. 

František Tichý na ranním společném shromáždění celé školy.
František Tichý na ranním společném shromáždění celé školy. FOTO: František Tichý

My jsme pořád na úrovni papírových důtek, ze kterých si nikdo nic nedělá, a pak se rovnou míří k vyloučení, což taky není řešení. Přemýšlel jsem o tom a tenhle postup, který je u nás nezákonný, se mi líbí jako silný signál, že se děje něco vážného. A zároveň to škole dává prostor začít to řešit. Myslím si, že by nebylo od věci minimálně otevřít diskuzi o tom, jaká opatření nám případně scházejí pro účinné řešení takových situací. Ne vždy pomůže to, že přijde psycholog a začne si s dítětem povídat. Někteří týpci ho mohou mít takzvaně na háku. Nebo škola žádného psychologa nemá.

Ve druhé epizodě seriálu řeší ombudsman případ smrti ve výchovném ústavu. Vaše škola často vymýšlí projekty, které by vaše žáky svedly dohromady s dětmi z úplně jiného prostředí, dětského domova nebo vyloučené lokality. To v Česku taky není běžné.

Naše střední a vyšší vrstvy se neučí empatii se zbytkem společnosti. Rozdíly nejsou jen v materiální úrovni, vznikají tu různé světy, které se nechápou. Těmito projekty pomoci, které děláme a které jsou v zahraničí poměrně rozšířené, zabíjíme dvě mouchy jednou ranou. Žáci se učí empatii a zároveň získávají dobrý pocit, že jsou něco platní. Kdo dělá dobro pro druhé, připadá si užitečný, ten je sám se sebou spokojenější. Zažije, že dělat druhé šťastné přináší pocity štěstí. 

Během korony se to znovu potvrdilo. Naše děti vytáhlo z krize nejvíc to, když dostaly na starosti někoho mladšího ze základky, koho doučovali. To je zvedlo z depresí. Kdyby ti kluci, kteří měli na svědomí šikanu, odmala zažívali, že pomoc druhým jim přinese dobrý pocit, tak by k tomu případu nikdy nedošlo. Jejich sebepojetí by bylo úplně jiné. Měli by dostatečné sebevědomí, takže by si nemuseli nic dokazovat, a zároveň by byli empatičtí, což by jim nedovolilo ubližovat. Ale s rozvíjením empatie náš školský systém zatím skoro nepracuje. Přitom je to klíčová věc pro přežití lidstva.

František Tichý vystudoval pražskou přírodovědeckou fakultu. Od svých šestnácti let pracoval s dětmi a mládeží v rámci oddílu nebo jako vedoucí letních táborů. V roce 1993 spolu s přáteli založil nestátní gymnázium Přírodní škola, kde působí dodnes. Je autorem několika knih. Jeho román Transport na věčnost získal v roce 2018 hlavní cenu Magnesia Litera v kategorii knih pro děti a mládež. 

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

3 Komentáře
nejstarší
nejnovější
Inline Feedbacks
View all comments
Soňa Šenková
Soňa Šenková
20 dní před

Takových článků by mělo být víc! Děkuji!

Ladislava Blažkova
Ladislava Blažkova
17 dní před

Pan ředitel je dosti pomýlený,ale má na to právo.Jinak svádět 30 let po smirkáči šikanu na totalitu je dosti mimo mísu,pane Tichý…

Libuše Šubrtová
Libuše Šubrtová
5 dní před

Pan ředitel Tichý je člověk na svém místě. Můžu potvrdit, že nejlíp se s žáky komunikuje a sbližuje v jiném prostředí, než je třída, např. cvičení v přírodě apod. Výlet s mladšími žáky společně s rodiči byl pro ně nezapomenutelný. Pro mě i s menším stresem o jejich bezpečnost.Také velká příležitost povídat si neformálně s rodiči.Pokud jde o “nezvladatelné” jedince, vždy pomohlo izolovat je, nejlépe do třídy k mladším žákům, kde si nedovolil nic, případně do ředitelny se zadaným úkolem. Měli jsme výbornou ředitelku, která tyto případy v součinnosti s námi učitelkami/učiteli podporovala.Učila jsem na speciální škole pro děti mentálně… Číst vice »