"Dítě si má najít odpovědi samo, my tu nejsme od toho, abychom mu radili a řešili věci za ně," říká Jana Chalupová Hlávková. FOTO: Jiří Coubal

Když šijete výuku na míru dětem, nemusíte je jakkoliv rozdělovat, říká učitelka z Olomouce

„V mé třídě se nezávodí, nesoutěží, nesrovnává, a přesto se všichni rozvíjejí i bez toho, abych je musela jakkoliv dělit – na ty rychlé, pomalé, nadané, se specifickými potřebami a na ty ostatní,“ říká vystudovaná speciální pedagožka Jana Chalupová Hlávková. Působí jako prvostupňová učitelka v Olomouci a prozrazuje, že klíčem je vnímat kolektiv jako jeden organismus, kde záleží na každém jeho článku. 

Jak trávíte léto po náročném školním roce?

Zatím jsem se ještě nezastavila. Hned po rozloučení s dětmi a rodiči jsem měla školení pro Liberecký kraj o nadaných dětech. Potěšilo mě, že mě oslovili, ale rovnou jsem jim řekla, že jim to předám po svém. Nemám ráda, když se děti selektují, a přijde mi to zhoubné a zbytečné. Takže jsem jim namísto speciálního programu připravila hodinový úvod do teorie a pak tipy do výuky, jak to dělám já. Nejvíc jsem jim doporučila projektovou výuku. Také párové učení a různé týmové úkoly, kde všichni mohou „jet” na své maximum, ale výstup je společný a není podstatné, zda někdo přispěl třemi kilogramy vědomostí a někdo třemi gramy, ale že se účastní všichni, na svůj plný výkon. Takto se podle mě má učit v inkluzivní škole. Učitel musí vycházet z potřeb každého dítěte. Ne každý nadaný je taková ta štika, co pořád potřebuje letět dopředu. Je třeba myslet i na chvíle relaxace, ztišení, klidu, po kterých může dítě zase nastartovat a vyrazit. 

Když mluvíte o inkluzivní škole, jaká škola a třída je ta vaše?

Učím na ZŠ a MŠ Svatoplukova v Olomouci, jsme úplně běžná základní škola. Také jsme školou komunitní. Máme v pedagogickém týmu mnoho speciálních pedagogů, a tím pádem nám inkluze není cizí. Letos jsem byla třídní druháčků, pedagogický tým jsem tvořila se dvěma báječnými asistentkami. Příští rok třídní nebudu a budu učit různé předměty v různých třídách. Za dva roky, které jsem strávila se svou poslední třídou, se mi hodně vyplatilo vyučovat předměty v dvouhodinových blocích, takže jsme stíhali fázi plánování, příprav, realizace i závěrečného vyhodnocení. Daleko víc jsme toho udělali a na všechno byl dostatečný  prostor. Ve výchovách, v prvouce, je to prostě mnohem lepší. Můžeme jít ven, můžeme bádat, zapsat si výsledky bádání, reflektovat… to všechno se ve 45 minutách nedá stihnout. Příprava na hodinu či dvouhodinu je prostě odlišná.

A byla v něčem vaše třída zvláštní a zajímavá?

Moje třída je vždy výhradně nesoutěžní. Třída „v pohodě”. Bezpečné prostředí, kde nezávodíme, neporovnáváme se, učíme se každý po svém, ale přitom společně a dohromady. Děti si samy tvoří pravidla. Když něco řešíme, jde nám vždy o každého. Už od začátku pracujeme s tím, aby děti znaly kritéria správně provedené práce, aby uměly prezentovat a spolupracovaly napříč třídou. Mám losovací kolíčky, řeknu si, kolik chci skupin, a vylosuju napřed „kapitány“. Ti si pak k sobě losují spolupracovníky. Tento systém se mi osvědčil a doporučuji ho všem, protože děti se pak přijímají bezvýhradně a učí se spolupracovat s kýmkoliv. Vím, že někdo preferuje týmy předem sestavené, ale já to nedělám a takové dělení mi zatím nechybělo. O všem diskutuji s dětmi, zapojuji je do rozhodování, práce, učení. Snažím se, aby měly dostatek prostoru na svá vyjádření a cítily se jako spolutvůrci. Někteří jsou velmi aktivní, jiní ne. A tak je to naprosto v pořádku.

Čtěte také  Při vyučování většinou pracují děti, nejlepší česká učitelka je hlavně pozoruje

Například v českém jazyce nebo matematice ráda pracuji tak, že se nějaká aktivita dělá nejprve ve skupině, kde se děti naučí vše podstatné, potom ve dvojici, kde dovednost „dobrousí“, a potom už zvládnou vše samy bez dalšího doptávání. Když vidím, že učivo zvládly, jedeme dál. Také učím tak, aby učivo bylo propojené s tím, co se děje v životech dětí, s reálným světem. Když je zima, učíme se o zimě. Když jdeme na exkurzi na farmu, povídáme si o zvířatech, o tom, jak se jmenují samičky a samci a mláďata. A i tady dostanou prostor všichni podle své úrovně: ti, co nevědí, se naučí; ti, co už něco věděli, si znalosti potvrdí, a ti, co vědí něco navíc, nás všechny obohatí. Všichni se rozvíjejí a opět není třeba je dělit na „péóčka“ neboli děti s podpůrným opatřením, průměrné a nadané.

Vy ale na učení ve třídě nejste sama, pracujete s asistenty pedagoga, teď jste měla dokonce asistentky dvě. Proč?

Měla jsem ve třídě děti s poruchou autistického spektra, lehkou mentální retardací, epileptika a také nějaké ty „dys“, jak se nehezky říká. Velké štěstí bylo, že jsem si asistentky mohla vybrat, a jsou to prostě skvělé ženy a obrovské opory. Každá je úplně jiná. Jedna je taková zasněná, introvertní, druhá zase větší extrovert. Jedna se orientuje na přírodu, protože učila v lesní školce, druhá je zase výborná na různé výtvarné techniky. Je neuvěřitelné, co jsme spolu zvládly, a beru nás v podstatě jako rovnocenné pedagogické trio, nebo rovnou čtvero, protože k nám musím připočítat ještě báječného vychovatele z družiny, který dětem chystal čajové rituály a učil je jógu. Zkrátka jsme si sedli a všichni jsme s naší skvělou třídou odvedli kus práce. Taková práce je nádherná, je nejen o dávání, ale i o braní – vzájemném sdílení. Dostávali jsme od dětí nádherné zpětné vazby a jejich úsměvy budu mít stále v paměti.

Pro některé učitele je náročné mít ve třídě jednu asistentku, natož dvě. Jak to zvládáte vy?

Já to beru tak, že pro děti je skvělé mít ve třídě tři dospělé, protože si každé dítě může vybrat někoho, kdo mu je blízký. Chce to ale, aby byl učitel vyzrálá osobnost a na asistenty nežárlil. My jsme se v týmu soustředili na silné stránky každé z nás, a já jsem věděla, že když máme při projektové výuce třeba část o přírodě, že ji moje asistentka zvládne skvěle a lépe než já. V tu chvíli jsem se já sama stala asistentkou a vůbec mi to nevadilo. Pomáhala jsem, s čím bylo třeba. Střídání rolí je také skvělá dovednost. :-)

Děti se do výuky zapojovaly moc rády a opravdu často. Vždy s respektem a žádná otázka nebo názor se nesetkal s kritikou či výsměchem. Ten respekt přinášíme hlavně tím, že jsme dětem příkladem. Ten učí více než tisíce slov.

U nás ve třídě se říkaly pravidelně tyto věty: Jsi s tím v pohodě? nebo Já to vidím tak, jak to máš ty? Šlo nám o to, aby bylo jasné, že jsme všechny srozuměny s tím, jak to ve třídě v ten moment je a bude. Naučily jsme to i děti a nejen proto mezi sebou naprostou většinu času udržovaly bezpečné a respektující klima.

Samozřejmě to chce hodně plánování a časté reflexe. Někdy jsme měly přesně rozdělené úkoly a role, ale na druhou stranu, když já něco vykládám a asistentku k tomu něco napadne, klidně mi do toho povídání může vstoupit a doplnit mě. Důležité přece je, aby se děti něco naučily, a tím, že slyší o jedné věci z úst paní učitelky, paní asistentky nebo nejlépe spolužáka, to je pak opravdová radost! Děti se do výuky zapojovaly moc rády a opravdu často. Vždy s respektem a žádná otázka nebo názor se nesetkal s kritikou či výsměchem. Ten respekt přinášíme hlavně tím, že jsme dětem příkladem. Ten učí více než tisíce slov.

Jak jste společně zvládly distanční výuku?

My jsme naštěstí zvyklí šít výuku na míru dětem a hodně vycházet z toho, co děti chtějí a potřebují, takže jsme si poradili i s distanční a rotační výukou. Pracovali jsme všichni čtyři. Výuka byla jak společná online, tak v šestičlenných skupinách online a poté pravidelné konzultace jeden na jednoho. Vše jsme pečlivě plánovali, abychom dětem předávali totéž učivo a způsobem, který jsem preferovala (například výuku čtení – metodikou Sfumato). Stálo to mnoho času, v mnohém jsme se přizpůsobili dětem a třeba za jednou rodinou dítěte s lehkou mozkovou dysfunkcí jsme jezdili domů. U dětí nelze nic generalizovat, navíc mají tu krásnou vlastnost, že vás samy vedou a samy ukazují, co se chtějí a potřebují naučit. Chystali jsme pro děti i různé venkovní aktivity a šifry, aby se mohly setkávat s kamarády alespoň venku.

Čtěte také  Cítím větší oboustranné pochopení. Víc rozumím dětem a rodiče líp znají mě, bilancuje covidový školní rok učitelka

Z té rotační výuky a dojíždění domů vznikly krásné situace. Maminka chlapce s lehkou mentální retardací nám u nich na zahradě připravila prostor k učení, takže jsme tam vzali celou třídu. Děti se mohly po výkonu vykoupat u nich v bazénu. Náš žáček jim pak ukazoval, jaké to má doma. Spolužákům se netradiční výuka moc líbila. 

Jak to vlastně ve třídě děláte, abyste zapojila opravdu všechny děti?

Dost se mi osvědčilo třeba to, že když jdeme na nějakou práci, jejímž výstupem bude prezentace, tak si každý může zvolit, zda bude pracovat sám, nebo si k sobě raději někoho najde. Racionální typy si jdou většinou sednout někam do rohu a tam si bádají o samotě, ale ty méně odvážné děti se k někomu přidají, což je naprosto v pořádku. Děti si umí hodně věcí řídit samy, když jim to dovolíte. Mám to moc ráda, když se samy chopí organizace. Třeba jsme teď ke konci roku měli prezentaci jednoho žáčka na téma Titanic. Čekala jsem čtvrthodinové povídání, ale nakonec prezentoval dvě hodiny. Přinesl knihy, fotky, aktivizoval spolužáky tím, že se ptal: Tipněte si, kolik… a podobně. Bylo to naprosto nečekaně skvělé, a kdo tohoto chlapce zná, nevěřil by, že je schopný vytvořit takovou komplexní práci. Za tyto chvíle jsem nesmírně šťastná. Být pedagogem je prostě krása! 

Prezentace jsou u vás vůbec časté téma. Jak učíte ty malé prvostupňové děti prezentovat?

Úplně na začátek jsem schválně nedala vůbec žádná kritéria, jen to, že má každý napsat tři věty k vybranému tématu. Probírali jsme ptáky, takže si děti vybraly k prezentaci každý jeden druh. Poslechli jsme si tedy tři věty o každém z nich – sýkorce, supovi nebo orlovi… Potom jsem dětem zadala pět otázek, které by měly ve druhém kole při své prezentaci zodpovědět. Všichni jsme se potom shodli na tom, že napodruhé jsme se o ptáčcích dozvěděli mnohem více, prezentace šla všem lépe. Dozvěděli jsme se vše potřebné, nejen nahodilé informace. Samozřejmě to není vše hned, chce to čas a vývoj. Pokroky jsou však vidět pokaždé a je radost je sledovat.

This slideshow requires JavaScript.

Často mluvíte i o potřebě individualizace a „šití výuky na míru“ dětem. Jak to děláte?

Snažím se vždy mířit na různé typy dětí. Někdo je rozumový typ a učí se třeba násobilku snadno, jako básničku. Další si ji potřebuje psát, a třeba barevně. Pro další děti jsem složila násobilkové písničky na ty těžší násobkové řady, jako je násobilka čtyř, šesti a sedmi. Další děti se potřebují učit skrze tělo, jiné spojit s pocity. Někteří si musí pomoci speciální pomůckou. Když moje bývalá třída byla ještě v první třídě, měli jsme celoroční projekt Země. Setkali jsme se s mimozemšťanem Emílkem, kterému jsme ukazovali, jak to u nás na Zemi chodí. Učil se s námi písmenka, jak se co jmenuje… Další rok jsme měli Drakyho, velkého plyšového draka, který nás vzal na planetu Fantazie. Byla obrovská a barevná a děti ji osídlily vymyšlenými pohádkovými postavami a zvířaty. A opět, někdo pracoval sám, někdy si šikovný kreslíř k sobě našel zdatného psavce, jak kdo potřeboval. Bavili jsme se o tom, jaké ty naše postavy mají silné a slabé stránky. Z toho jsme vyvodili, že každému něco nejde, každý dělá chyby, a proto chodí do školy, aby se učil. Každý má ale také ty silné stránky, kterých je možno využít a začít na nich stavět – využít jich ve svém každodenním životě. Všechno to vycházelo z aktuálních potřeb dětí a témat, která řešily. To vše nastartovává vnitřní motor – vnitřní motivaci, která je tím nejlepším a nejpřirozenějším pro děti. Nadšení je pak nakažlivé.

Hodně se mluví o tom, že by pedagogové měli mít své kouče. Vy jste prošla celoročním výcvikem v akademii Libchavy, která se specializuje mimo jiné na školy. Kurz jste dostala, když jste se umístila mezi deseti nejlepšími učiteli v rámci ocenění Global Teacher Prize. Jak vám to ve vaší práci pomohlo?

Tento výcvik mi přinesl mnohá nová přátelství, podobně naladěné lidi, neobvyklý přístup ve školení. Zajímavé pohledy kolegů, sdílení. Jsem moc vděčná, že jsem prošla školením Akademie Libchavy a určitě to nebude poslední školení, které budu v této instituci absolvovat. Tímto bych i moc ráda poděkovala za tento skvělý dar, který je k maximálnímu užitku. Další dík patří organizátorům ceny Global Teacher Prize, neboť to mi změnilo můj profesní život od základu.

A v čem konkrétně?

Hodně jsem si utřídila a teoreticky ukotvila věci, které už roky prakticky dělám, pojmenovala jsem si je. Myslím si, že každý učitel je také koučem svých žáků, ať si to uvědomuje, nebo ne. Každý chce přece dosáhnout lepších výsledků s menší námahou. Učitelé ale mají někdy problém s tím, že kouč má v podstatě hlavně naslouchat. A jak to vypadá v praxi? Když vidím rozrušené dítě, tak se ho zeptám: chceš mluvit o tom, co se stalo? Pokud nechce, přijmu to a zdůrazním, že tu jsem pro něj, kdyby potřebovalo přijít. Pokud chce, zeptám se, jestli hned teď a tady, nebo třeba později, o samotě?

Být upřímný k druhým, ale hlavně sám k sobě. To je něco, co se nám snad také podařilo dětem vštípit. Kdo, kdy a jak své „měkké dovednosti” použije, to je už ve hvězdách.

Je důležité používat otevřené otázky a to chce také trochu cviku. Dítě si má najít odpovědi samo, my tu nejsme od toho, abychom mu radili a řešili věci za něj. Když se třeba kluci ve třídě poperou, nelze za nimi přijít, přinutit je, aby si potřásli rukama, a považovat událost za ukončenou. Odpuštění má přijít ze srdce, musí se tedy zjistit, co se přesně stalo. Je skvělé, když dokážou třeba říct – já jsem teď ještě hrozně naštvaný, potřebuju ještě vychladnout, takže se dohodneme, že spolu teď chvíli nebudou mluvit a vyřešíme to později. Děti i učitelé mají právo na jakékoliv emoce, i ty nepříjemné. I já někdy bouchnu, ale snažím se to prostě dělat vždy nejlépe, jak umím. Být upřímný k druhým, ale hlavně sám k sobě. To je něco, co se nám snad také podařilo dětem vštípit. Kdo, kdy a jak své „měkké dovednosti” použije, to je už ve hvězdách. Mezi nimi je mnoho odpovědí. Je krásné se na ně dívat a hledat je… Náš život je nekonečno možností každou vteřinu. 

Jana Chalupová Hlávková vystudovala učitelství pro 1. stupeň ZŠ a speciální školy. Působí na ZŠ a MŠ v Olomouci, Svatoplukova 11, kde učí na 1. stupni. V roce 2020 patřila mezi finalisty ocenění nejinspirativnějších učitelů Global Teacher Prize a získala 2. cenu Akademie. Pedagogické práci se věnuje 23 let a stále v ní nalézá nové a nové výzvy, které si nenechá ujít. Jejím snem je být opravdu dobrým příkladem pro své žáky stejně tak, jak pro své tři děti. Učí sebe i druhé, že i cesta je cíl.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments