V dalším dílu seriálu České televize Ochránce se na příměstském táboře málem utopí žák místní základní školy. Zatímco leží v kómatu, odpovědným učitelkám hrozí trestní stíhání a nenávist místních. FOTO: ČT

Když zavlaje černá vlajka, už je pozdě. Na úmrtí žáka se škola může připravit předem

Obrovský šok, ze kterého se musíte rychle vzpamatovat, protože je potřeba jednat. Tak popisují situaci ti, kteří ve škole zažili nějaké neštěstí. K traumatizovaným žákům, vystresovaným učitelům a znejistělým rodičům se někdy přidává i tlak ze strany médií, policie nebo třeba školní inspekce. Školy, které mají tu zkušenost, doporučují ostatním, aby se na ni předem připravily. „V té době nikdo neřešil dopad na psychiku dětí, rodiny nebo učitelů. Mezi žáky i v pedagogickém sboru to tehdy leželo ještě hodně dlouho,“ vzpomíná ředitel Milan Šťovíček na situaci, kdy zemřel jeho žák.

„Jsou to už desítky let, ale dodnes to mám před očima. Zvlášť od doby, kdy mám sám děti,“ vybavuje si ředitel Scholy Humanitas v Litvínově Milan Šťovíček nešťastnou událost ze samého začátku své kariéry. Tehdy – začátkem 90. let – byl čerstvě po studiu a čerstvě ve funkci ředitele základní školy v pětitisícovém Meziboří u Litvínova. 

První stupeň tehdy vyrazil na školu v přírodě, ředitel zůstal spolu se zbytkem školy ve městě. Byl víkend, zrovna pracoval na zahradě, když mu zazvonil telefon. Třídní učitelka, která byla se svou třídou na škole v přírodě, řediteli oznámila, že se jeden z jejích žáků utopil. „Dopoledne měly děti školu s našimi učiteli, odpoledne je měli na starost tamní vychovatelé. Jednou je mladá vychovatelka vzala k rybníku do sousední obce, že se tam vykoupou, a stalo se neštěstí. Soudy se vlekly a vlastně už si nevzpomínám, jestli seznaly nějaké pochybení,“ říká Milan Šťovíček. 

Milan Šťovíček: „Řešil jsem hlavně, jestli se někde něco nezanedbalo, jestli byla dodržena bezpečnost. V té době nikdo neřešil dopad na psychiku dětí, rodiny nebo učitelů.“  FOTO: Petr Zewlakk Brabec

Bylo jasné, že na ředitele čeká nejtěžší úkol jeho dosavadní kariéry: oznámit rodině utonulého chlapce, co se stalo. „Byl jsem z toho dost vyplašený, neměl jsem žádnou průpravu ani zkušenosti.“ A tak zavolal starostovi města. Ten řekl, že rodinu zná osobně a že mladého ředitele doprovodí. „Rodina bydlela ve věžáku, a už když jsme jeli výtahem, cítil jsem, že pan starosta ztrácí odvahu. Když nám rodiče otevřeli, udělal dva kroky dozadu a mně bylo jasné, že je to na mně,“ popisuje. Situace byla o to nepříjemnější, že rodina s vysláním syna do školy v přírodě váhala, bála se o něj. 

Stejně tak – intuitivně, bez jakékoli pomoci či metodiky – si musel poradit i s dalšími věcmi. Škola tehdy neměla ani vlastního psychologa. „Řešil jsem hlavně, jestli se někde něco nezanedbalo, jestli byla dodržena bezpečnost. V té době nikdo neřešil dopad na psychiku dětí, rodiny nebo učitelů. Mezi dětmi i v pedagogickém sboru to tehdy leželo ještě hodně dlouho,“ vzpomíná Milan Šťovíček. Sám navíc zažil podobnou situaci jako žák, když se pod dvěma jeho spolužáky propadl led a utopili se. „Tehdy se s tím taky nikdo nepáral – jeden den tu byli a další den nebyli. Nikdo to s námi neprobíral.“

Dnes už v tom školy naštěstí nejsou tak samy. Mnohé mají vlastního psychologa nebo aspoň výchovného poradce či metodika prevence. A existuje hned několik organizací, které nabízejí pomoc. První, po čem může ředitel v podobné situaci sáhnout, je brožura Když se stane neštěstí. Sepsali ji před deseti lety členové Psychosociálního intervenčního týmu spolu s psychology Hasičského záchranného sboru a jde o přehledný manuál, jak postupovat v nejbližších dnech po neštěstí. Dvanáctistránková příručka se momentálně aktualizuje, nová verze bude čtyřikrát obsáhlejší a pojedná i další situace spojené se smrtí, jako třeba tu, kdy žákovi školy zemře rodič. 

Vybrat si silný článek

Zní to divně: připravit se na neštěstí. Raději na to nemyslíme, abychom snad něco nepřivolali. Ale instituce, jako je škola, by měla dát pověrčivost stranou. „Je užitečné mít připravené kroky, podle nichž při mimořádné události postupujeme, a vyjádřené hodnoty, o něž se v takovou chvíli opíráme,“ píše se ve zmiňované brožuře. A na základní škole v Kunraticích u Prahy by to od 28. ledna 2011 podepsali.

Na koho se lze obrátit  

Linka pro rodinu a školu – linkaztracenedite.cz – Tel. 116 000 ///


Psychosociální intervenční tým – pitcr.cz


Poradna Vigvam – podpora pro rodiny, které zasáhla smrt blízkého – poradna-vigvam.cz ///


Cesta domů – poskytuje odbornou péči umírajícím a jejich blízkým, ale vypracovala například i metodiky pro pedagogy, jak vést hodinu ve chvíli, kdy dojde k úmrtí spolužáka – cestadomu.cz ///


Dlouhá cesta – poskytuje podporu rodičům, kteří přežili své děti – dlouhacesta.cz ///

Tehdy i je potkala nešťastná událost, tentokrát na lyžařském výcviku. Dívka ze sedmé třídy vyjela mimo sjezdovku a při následném pádu ze srázu utrpěla rozsáhlá poranění mozku, kterým nedlouho na to podlehla. „Byla jsem ve škole, když mi to zavolala třídní učitelka,“ vzpomíná kunratická školní psycholožka Kateřina Fořtová. Situaci popisuje jako obrovský šok – zároveň ale bylo potřeba hned jednat. „Rychle jsem lovila z paměti poznatky z kurzu krizové intervence a z doby, kdy jsem pracovala v integrovaném záchranném systému,“ popisuje Kateřina Fořtová. Zpětně si pochvaluje také to, že měla externí supervizorku z Psychosociálního intervenčního týmu. „Mohla jsem se s ní kdykoli poradit a ona zvenčí kontrolovala, jestli jsme na nic nezapomněli.“

Nejdřív bylo potřeba zavolat rodině – v tu chvíli teprve s informací, že dívka se zranila a převáží ji vrtulník. To obstaral ředitel školy. Psycholožka mezitím radila na dálku pedagogům na horách, kteří se museli postarat o vyděšené děti. Ještě týž den se všichni vrátili do Prahy. „Počkala jsem na pana ředitele a šli jsme společně do rodiny – to už bylo jasné, že dívka úraz nepřežila. V takové chvíli je nezbytné, aby šli dva. Jeden sděluje informace, druhý je emoční podporou. Pro další fáze doporučuju vybrat si v rodině nějaký silný článek, který potom bude spojnicí mezi rodinou a školou. Tady to byl dospělý přítel starší sestry, maminka z toho byla samozřejmě velmi špatná.“

Nejdřív pomoci dospělým

V Kunraticích také okamžitě ustanovili krizový tým a rozdělili si role: ředitel bude komunikovat s veřejností, médii, policií a Českou školní inspekcí. Zástupkyně má na starost učitele a jejich potřeby a dotazy. Psycholožka měla poskytovat podporu zasažené rodině, žákům a jejich rodičům. „Dobrý nápad byl přibrat do týmu i předsedu sdružení rodičů – ten pak byl spojkou mezi rodiči a školou. Určitě je na to potřeba tým, jeden člověk by tohle všechno nemohl zvládnout,“ popisuje Kateřina Fořtová.

Čtěte také  Popisujeme skutečné budoucí události. Staly se a bohužel se stanou znovu, říká tvůrce seriálu Ochránce

Přes víkend svolala učitele a proškolila je, jak v pondělí přistupovat k dětem. „To je velmi důležitý princip – nejdřív zastabilizovat dospělé. Není možné k dětem pustit vystresované učitele.“ Hned v prvních dvou dnech po neštěstí také vznikl manuál, který škole slouží doteď. „Od té doby se dvakrát stalo, že rodič některého z našich žáků tragicky zemřel. Některé věci z našeho ‚manuálu‘ platí i v takové chvíli,“ říká Kateřina Fořtová. 

Hned v pondělí ráno stála před školou televize Nova a další novináři. Ty odbavil ředitel. Na psycholožce bylo, aby „ošetřila“ děti. „Řekla jsem jim, že jsme všichni pozůstalí a podržíme se. A potom je důležité zdůraznit, že takovou událost neprožívají všichni stejně a jakákoli reakce je v pořádku. I to, že necítí vůbec žádné emoce. A neustále zdůrazňovat, že můžou kdykoli přijít, když si budou chtít popovídat.“ 

Minuta ticha za Terezku Kalitovou. FOTO: ZŠ Kunratice

Žádné písemky

Samozřejmostí je, že se první týden nebo dva nezkoušelo, nepsaly se písemky. „Povídali jsme si s dětmi o tom, že jsme smutní, ale i tak můžeme přemýšlet, jak podpořit ty, kteří budou smutní ještě dlouho, tedy rodiče. Maminka Terezky se později vyjádřila, že prvních 14 dní přežila díky dopisům a vzkazům od dětí na facebooku. Jak nejsem fanouškem sociálních sítí, tak tady zafungovaly dobře,“ hodnotí Kateřina Fořtová. 

Postupně, den za dnem, díky tomu, že nezaspali začátek a že jsou zvyklí spolupracovat, škola krizi zvládla. Vymyslet, jak nešťastnou událost začlenit do historie školy a zajistit, aby zemřelá dívka nezůstala zapomenuta, už byla spíš radost. „Padaly návrhy jako postavit Terezce lavičku nebo zasadit strom, ale jelikož hrála florbal, založili jsme na její počest florbalový memoriál. V letošním školním roce nás čeká už jedenáctý ročník.“ 

I když škola od začátku zveřejňovala maximum informací, přesto se rojily fámy, například o tom, že dívka spáchala sebevraždu. „Otevřeli jsme to na třídnické hodině a dali prostor tomu, aby děti vyventilovaly různé teorie.“ Ještě delší dobu ale trvala „práce“ s pocity viny. „Byly asi dvě děti, které si vyčítaly, že se od Terezky nechaly vyhecovat k závodění. Na to už nestačí jedno sezení, s těmi jsem se scházela individuálně několik měsíců,“ vzpomíná psycholožka. 

Padaly návrhy jako postavit Terezce lavičku nebo zasadit strom, ale jelikož hrála florbal, založili jsme na její počest florbalový memoriál. V letošním školním roce nás čeká už jedenáctý ročník.

Tohle je vůbec zásadní moment: kdo nese vinu. V kunratickém případě se neprokázalo cizí zavinění, přesto škola počítala s tím, že rodiče mohli ve školu ztratit důvěru. „Asi čtrnáct dní po události jsme uspořádali schůzku pro rodiče, kde jsme si povídali i o tom, jestli událost nějak ovlivnila jejich vztah ke škole. Vypadalo to, že ne, ale třeba mezi učiteli se našli dva, kteří řekli, že už nikdy nechtějí jet na lyžák,“ říká Kateřina Fořtová.

Čtěte také  Pomohlo, že jsme s dcerkami neuspěchaly truchlení, říká ovdovělá učitelka. O smrti mluví i se žáky

Martina Hráská z organizace Dlouhá cesta, která pomáhá pozůstalým rodičům, upozorňuje, že ať je to s vinou jakkoli, škola by se určitě neměla začít hned hájit. „Na vysvětlování a vyšetřování je čas. V prvotním šoku potřebuje rodina cítit hlavně účast a soucit.“ A upozorňuje ještě na jednu věc, která by mohla škole v podobné situaci uniknout: ohled na případné sourozence zemřelého žáka. Vybavuje si příklad, kdy to tak úplně nebylo. „Stalo se, že na chlapce spadl cestou do školy strom. Škola vytvořila pietní nástěnku, aniž by to konzultovala s jeho rodinou. Pro jeho starší sestru, která chodila do stejné školy, to bylo velmi těžké. Říkala nám potom, že pokaždé, když šla okolo, měla chuť všechno strhat.“ Nejen kvůli sourozencům odborníci doporučují umístit pietní místo tak, aby se mu dalo vyhnout. Ne každému je příjemné si smrt spolužáka denně připomínat. 

Budovat prostředí vzájemné péče

I když v Kunraticích vše dobře zvládli, i tak je dost věcí zaskočilo: „V první řadě rychlost, s jakou reagují média – je opravdu dobré být o krok napřed a připravit si, kdo s nimi bude mluvit a co bude říkat. Dále množství pocitů viny, které se objevily u dětí i dospělých. A síla, jakou mají rituály, a také solidarita, která se vytvořila mezi učiteli i žáky. Vlastně nás celá událost všechny velmi sblížila,“ říká Kateřina Fořtová. 

O tom, jak škola neštěstí zvládne, se podle vedoucí Psychologického intervenčního týmu Bohumily Baštecké rozhoduje mnohem dřív, než k němu dojde. „Je potřeba vybudovat ve škole vstřícné a uctivé prostředí, kde si budou všichni vzájemně věřit a mluvit spolu. My tomu říkáme prostředí vzájemné péče. Pak zvládnou všechno.“

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

3 Komentáře
nejstarší
nejnovější
Inline Feedbacks
View all comments
Aleš Liber
Aleš Liber
13 dní před

Zdravím vespolek, mám smutnou zkušenost s úmrtím žáka 7. třídy, ovšem nikoliv ve škole, což na tragičnosti nic nemění. Pro úplnost – nejsem žádný zelenáč v práci s dětmi (40 let praxe), ale na závěr své profesní kariéry jsem zakotvil ve škole na malém městě, kde se také tento příběh před několika lety odehrál. Bylo to v mém prvním roce učitelování, když jsem v pondělí ráno, poslední týden před vánočními prázdninami, ráno před školou uviděl rozsvícené svíčky a na skle fotku chlapce. Kolem hlouček tiše stojících a ubrečených kluků a holek, také několik kolegyň a kolegů. Všichni stojí a mlčí,… Číst vice »

Jitka Bauerova
Jitka Bauerova
12 dní před

Mám také jednu zkušenost, ale jiného charakteru. Jsem učitelka s dlouhou praxí, tehdy jsem začínala a měla plno ideálů. Byla jsem třídní učitelka 6.B. Výborná třída, i když prospěchově to někde vázlo, ale drželi všichni za jeden provaz. Já s nimi byla velmi spokojená. Jedno pondělní ráno mě překvapilo zvláštní ticho ve sborovně, bylo to nezvyklé. Všichni si tak šuškali :“ A proč to udělal ?“ Až pak mi jedna kolegyně řekla: “ Včera se oběsil tatínek tvé žákyně, našla ho manželka.“ Nevím, asi jsem zkameněla a pak si uvědomila, že tam učím první hodinu. Ve třídě také ticho, dívka… Číst vice »