Když se řekne šikana, vystrašený rodič si obvykle představí školní aktovku v kaluži, svačinu v odpadkovém koši, roztrhnutou bundu nebo modřinu pod okem. Jenže podle českých výzkumníků i učitelů už často šikana nezačíná podraženou nohou na hřišti nebo posmíváním v holčičí šatně. Současné děti vyrůstají s mobilem v ruce a stejně, jako si na něm umějí vyhledávat Přemyslovce nebo videa světových parkuristů, umějí si s ním navzájem ublížit.

Příběh č. 1 – zamilovaná Johanka
Sedmačka Johanka se zamilovala do osmáka Jáchyma. Blížil se svátek svatého Valentýna a Johanka se rozhodla, že mu dá speciální dárek. Svlékla se do půl těla a nafotila mu sérii odhalených fotografií. Jenže brzy zjistila, že si zase tak dobře nerozumějí, a rozešla se s ním. Neuplynul ani týden a její fotky se ve velkém posílaly po škole. Nejradši by se hanbou propadla. Když se ale někomu svěří, dozví se to máma s tátou a budou smutní i oni…

Téměř všechny české děti používají sociální sítě, kyberšikanu zažilo 41 % z nich
Zklamaná Johanka v tom zdaleka není sama. Podle výzkumu České děti v kyberprostoru, který realizuje Centrum prevence rizikové virtuální komunikace Univerzity Palackého v Olomouci společně se společností O2, zažilo v roce 2018 nějakou z forem takzvané kyberšikany 41,29 % českých dětí ve věku 7-17 let. V naprosté většině je agresor ze stejné třídy nebo školy.

V naprosté většině je agresor ze stejné třídy nebo školy.

Nejčastěji (v 27 % případů) děti někdo prostřednictvím internetu nebo mobilu zesměšňoval nebo urážel. 12,25 % školáků a studentů zažilo situaci, kdy někdo online šířil fotku, která je měla ztrapnit nebo ponížit. A intimní fotografie dítěte nebo dospívajícího se na internetu objevila u 3,38 % respondentů. Ačkoliv jsou to ohromující čísla, v posledních letech výzkumníci zaznamenávají mírný, ale setrvalý pokles počtu případů – pravděpodobně proto, že se školy ve velkém soustředí na prevenci rizikového chování.

Kyberšikanu usnadňuje i to, že české děti jsou online velmi aktivní. Už v osmi letech 14 % dětí používá některou ze sociálních sítí, ve čtrnácti letech už jsou to tři čtvrtiny. Devět z desíti dětí používá YouTube, téměř tři čtvrtiny Facebook, 70 % Messenger, stejně i Instagram. 40 % dětí využívá WhatsApp a 29 % TikTok. Na něm začínají děti už ve věku 9-10 let.

Příběh č. 2 – „Chcípni, blbečku“
Jedenáctiletý Martin má rád parkur a často se dívá na YouTube na videa opravdových profíků. Chtěl to zkusit jako oni, a tak se svým mladším bratrem natočil klip, jak skáče v parku u školy, a nahrál ho na svůj YouTube profil. Brzy se pod ním začaly objevovat komentáře. Velká část jich byla urážlivých. „Chcípni, blbečku!“ „Seš nula!“ Čím víc se snažil hájit a bránit, tím ošklivěji mu nadávali. Martina to mrzelo a nakonec svůj profil i s videem smazal.

Oběti a agresoři často sedí v jedné třídě
„Myslím, že bez přehánění můžeme říct, že se šikana z fyzického prostředí v posledních letech hodně přesunula do kyberprostoru,“ říká Petr Šmíd, který působí v projektu Minimalizace šikany. „Je za tím i obyčejná lidská lenost, protože když si chcete na někoho někde počíhat a dát mu ,přes hubu´, musíte mít trochu sílu, odvahu a pár stejně smýšlejících kolem sebe. Navíc vám vždycky hrozí, že to někdo uslyší, uvidí, že vás u toho chytí. Ublížit online je jednodušší. Stačí mít po ruce mobil a neváhat ho použít.“

Dětem jako by nedocházelo, že online a reálný svět jsou propojené. Mají pocit, že co je na internetu, to nebolí.

Podle Petra Šmída jsou agresory často děti z tzv. „dobrých rodin“, které mají spoustu koníčků, organizovaný život, a kyberprostor jim dává šanci vyzkoušet trochu nebezpečí a adrenalinu. Není vůbec neobvyklé, že premiantky třídy ve whatsappové skupině sprostě a nevybíravě atakují spolužačku a strhávají k tomu i ostatní.

Na druhé straně pak stojí oběti. Někdy jsou to děti (nebo i dospělí, například učitelé), které se nějak liší od ostatních – jinak vypadají, jsou chytřejší nebo pomalejší, než je průměr, nebo třeba nemají ty „správné“ značky oblečení. „Někdy ale stačí jen málo – smůla jednotlivce a k tomu egoismus ostatních. Někdo v jídelně zakopne, rozlije polévku. Pohotový spolužák vytáhne telefon a místo, aby pomohl, ho natočí a pověsí video na Facebook, kde se mu ostatní posmívají,“ vysvětluje Petr Šmíd. „Dětem jako by nedocházelo, že online a reálný svět jsou propojené. Mají pocit, že co je na internetu, to nebolí.“

Příběh č. 3 – S Miou se nebavíme, smrdí
Čtvrťačce Mie se už nějakou dobu zdálo, že se s ní holky ze třídy moc nebaví. Když prošla okolo, šuškaly si, smály se. Jednou šla její sousedka v lavici při hodině na záchod a Mia jí bleskurychle nakoukla do telefonu. Našla tam chat se svým jménem. „Ty se s ní ještě bavíš? Je to socka a smrdí,“ stihla si jenom přečíst. Pak jí to došlo – všichni se na ni domluvili. Mia se rozhlížela po třídě a nechápala, co proti ní najednou mají.

Sexting, hejty, ostrakismus – nová slova ve školním slovníčku
Stejně jako klasická šikana může i ta v online světě nabývat nejrůznějších forem. Mezi nejčastější patří sexting neboli situace, kdy někdo šíří intimní fotku druhého, případně ho s ní vydírá. „Revenge porn neboli pomsta pornem se stala oblíbenou strategií, jak se vypořádat s rozchodem. Jen málokomu ale dojde, že když šíří po internetu odhalené fotky osoby mladší než 15 let, jde o dětskou pornografii, a tudíž trestný čin,“ upozorňuje Petr Šmíd.

Další častou formou kyberšikany jsou hejty neboli nadávání a ponižování. „Každý, kdo se rozhodně být aktivní online a například vkládat na YouTube videa, musí počítat s tím, že se na něj slétnou takzvaní hejtři a budou se mu vysmívat. Na to se dá říct jediné: nekrmte trolly. Když se začnete obhajovat nebo vysvětlovat, budou útočit tím víc,“ radí Šmíd.

Zejména dívčí specialitou je pak mocenská šikana neboli ostrakismus, kdy s využitím různých chatů a messengeru agresoři vytvářejí skupiny, z nichž vylučují další děti.

Zejména dívčí specialitou je pak mocenská šikana neboli ostrakismus, kdy s využitím různých chatů a messengeru agresoři vytvářejí skupiny, z nichž vylučují další děti. Ostatní se buď účastní, nebo raději mlčí, aby se také nestal obětí. Někdy k tomu nevědomky přispějí i rodiče. „Měli jsme u nás případ už v první třídě, kdy maminky dcerám založily skupinu na WhatsAppu. Ta se ale brzy zvrhla v urážení ostatních. Zachytili jsme to, pozvali si děti i rodiče, a žádná další kázeňská opatření nebyla nutná,“ vzpomíná Michal Černý, ředitel Masarykovy základní školy v pražských Klánovicích.

Ani učitelé nejsou vůči kyberšikaně imunní…
„Když jsem učila na víceméně chlapecké průmyslovce, měli jsme jednoho kolegu. Byl to fajn chlap, svou prací žil. Byl ale velice mírný, jemný, klidný. Šlo to, dokud se nepotkal s jednou problémovější třídou,“ vypráví učitelka Lenka. Jeden ze studentů učiteli založil falešný profil na Instagramu s dehonestujícím popiskem („Zajímám se o porno“) a společně s ostatními ho pak plnil fotkami. Některé byly nelichotivě graficky upraveny, na jedné z nich byl dokonce za učitelem s odhaleným pozadím. „Díky této fotce jsme nakonec agresory odhalili. Strůjce šikany – velmi chytrý kluk a dobrý student – už měl kázeňských problémů víc, takže po dohodě školu opustil. Učitel zůstal, a učí tam doteď,“ vzpomíná Lenka.

Z průmyslovky v Praze přešla na malou základní školu blízko slovenských hranic, ale i tady zažila kyberšikanu. Ve třídě vznikla skupina na Messenegeru, kdy se ostatní domlouvali proti jedné dívce. Například ji nominovali na všechny funkce ve třídě, „když je tak chytrá“, a podobně. „Zjistili jsme, že se šikany té dívky účastnil i třídní učitel. To mi přišlo hodně smutné,“ vzpomíná Lenka. Ona sama také používá skupinu na Messengeru, aby děti upozornila například na odevzdání úkolů. „Je to neformální prostředí, občas se tam dozvím věci, které vůbec vědět nepotřebuji. Držím ale pevně hranice, jak se diskuse začne rozjíždět, upozorním je, že to čtu a nechci pokračovat tímto směrem,“ uvažuje.

Základem je prevence
„Myslím si, že základem prevence je to, že s těmi dětmi musíme mluvit, pořád dokola,“ zamýšlí se učitelka Lenka. „Vypadá to, že to ani nemá smysl, ale někde to v nich určitě zůstává. Můžeš jen tak přihlížet, když se někdo někomu posmívá na internetu? Přihlížel bys, i kdyby ho kopal? A co vy, holky, když posíláte nahaté fotky – myslíte na to, že je nakonec může vidět třeba váš táta, nebo vaše babička? Kolikrát naschvál přeháním, aby jim došlo, že se bavíme o důležitých věcech.“

Myslím si, že základem prevence je to, že s těmi dětmi musíme mluvit, pořád dokola. Můžeš jen tak přihlížet, když se někdo někomu posmívá na internetu? Přihlížel bys, i kdyby ho kopal?

Většina škol si dnes uvědomuje, že na internetu číhá nejrůznější nebezpečí, a objednávají svým žákům preventivní programy. Přesto je šikana i kyberšikana na školách každodenní realitou. Kamil Kopecký z Univerzity Palackého v Olomouci se podílel na vypracování metodického postupu k řešení šikany, který je dostupný na webu MŠMT, a měli by ho znát výchovní poradci i metodici prevence.

Co dělat, když ve škole „praskne“ kyberšikana? Postavit se situaci čelem
Zkušenost a trauma šikanovaného dítěte je především třeba brát vážně, nezametat nic pod koberec. „Když za učitelem přijde dítě s tím, že ho někdo online šikanuje, je třeba ho přijmout, uklidnit ho, nechat ho vymluvit a vysvětlit mu, jak se má dál chovat. Je potřeba dítěti ukázat, že mu pomůžete,“ vysvětluje Kamil Kopecký.

Děti se cítí zrazené a často se touží mstít, případně naopak chtějí agresora zablokovat a profil na sociální síti smazat. Pokud by ale mělo dojít až k policejnímu vyšetřování, policisté potřebují přístup k účtu oběti, aby si mohli zajistit důkazy. „Kyberšikana jako taková není trestný čin,“ upozorňuje Kamil Kopecký. „Urážení a nadávání policie neřeší. Pokud ale dojde k vydírání, vyhrožování násilím, šíření dětské pornografie, pak se ve škole objeví policisté, proběhnou výslechy a vyrozumí se samozřejmě i rodiče.“

Urážení a nadávání policie neřeší. Pokud ale dojde k vydírání, vyhrožování násilím, šíření dětské pornografie, pak se ve škole objeví policisté, proběhnou výslechy a vyrozumí se samozřejmě i rodiče.

Agresor pak může skončit v probačním programu, kdy pod dohledem sociálního pracovníka musí mluvit s někým, jako je Petr Šmíd z Minimalizace šikany. „Přijdou sem opakovaně a rozebíráme spolu to, jak a proč někomu ubližovali. Je na nich vidět, jak moc je jim to nepříjemné, a myslím, že tato intervence je pro ně dostatečným trestem,“ říká Šmíd. Poničené vztahy ve třídě pak napravují externí organizace – pedagogicko-psychologické poradny nebo různé neziskovky. „Zmapují, co se ve třídě stalo, a dlouhodobě s kolektivem pracují. Kratší ani jednodušší cesta k nápravě nevede,“ uzavírá Kamil Kopecký.

Článek vyšel v Akademii LN.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

21. 08. 2022 autor/ka: Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak

S novým školním rokem přicházejí i novinky pro školáky i pro rodiče. Tou špatnou zprávou je, že by mělo být méně asistentů pedagoga, tou dobrou jsou naopak posuny ve vnímání...

Škola

28. 02. 2023 autor/ka: Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Lenka Jírová přichází s dcerou domů a sedají k domácím úkolům. Čtení, psaní, počítání. Hodina je pryč. Zbývají ještě desítky příkladů...

Škola dítě 6 - 10 let