Úvodní scéna osmé epizody seriálu Ochránce: třináctiletý Lukáš se izoluje od dotírajících spolužáků... FOTO: ČT
České školy jsou hlučné jako včelí úly. O přestávkách, v jídelně, ale často i během vyučování. Permanentně rušné prostředí má na svědomí duševní nepohodu žáků i učitelů, pro výjimečně citlivého člověka je ale přímo nesnesitelné. Zostřené smyslové vnímání mívají nadané děti a děti s poruchou autistického spektra nebo s ADHD, ale vysoká citlivost se zřejmě týká většího počtu žáků. Pokud škola nedokáže zajistit klid, někdy jim nezbývá nic jiného, než z ní odejít. Některé školy ale ticho umí.
„Dokud Eliška chodila do školky, tak to šlo, bylo kam se na chvilku schovat, zakutat, najít si nějaké klidné zákoutí. Problémy začaly ve škole. Chodila domů strnulá, totálně vyčerpaná, přišla a zavřela se na tři hodiny do pokojíčku. Od učitelů jsme pořád slyšeli, že při hodinách nevnímá, nesoustředí se. Odpojovala se, protože byla přehlcená vjemy,“ říká Klára Kučerová z Blanska u Brna. Její dcera kvůli tomu nejdřív změnila dvakrát školu, i když to znamenalo najezdit i osmdesát pět kilometrů denně. Vesnická malotřídka byla lepší, menší kolektiv s pouhými devíti dětmi ve třídě vytvářel méně rušivých vlivů, ale učitelé stále mluvili o Eliščině pomalosti jako o problému. Distanční výuka dala rodině oddechový čas a pak paní Kučerová vzala dceru do domácího vzdělávání. „Sociální kontakty jí trochu chybí, i když chodí do dramaťáku, do pěveckého sboru a občas na výpravy s jinými dětmi. Ale školy už se bojí, hlavně výtek učitelů, že nestíhá,“ říká maminka dívky, která je teď v sedmé třídě.
Pro děti jako Eliška je ruch v běžných školách za hranicí snesitelného. „Když chci někomu přiblížit, jak se moje dítě cítí ve velké hlučné třídě, tak říkám, ať si představí, že metr od něho jede hlučný vlak a do toho brzdí. A tohle vkuse pět dní v týdnu od osmi do tří,“ říká jiná maminka dvou dětí s mimořádnou citlivostí a k tomu vysokou inteligencí. Právě nadaných dětí se hypersenzitivita týká často. „Starší syn, diagnostikovaný jako mimořádně intelektově nadané dítě, snese jen bavlněné a bambusové oblečení, vlnu vůbec, vadí mu hluk o přestávce, pachy, nesnáší některé chutě a konzistence,“ říká Jana Pleskotová z Velemína, která přispívá do facebookové skupiny Nadané děti.
Když chci někomu přiblížit, jak se moje dítě cítí ve velké hlučné třídě, tak říkám, ať si představí, že metr od něho jede hlučný vlak a do toho brzdí. A tohle vkuse pět dní v týdnu od osmi do tří.
Přecitlivělé na zvuk, světlo, pachy nebo hmatové vjemy jsou i děti s poruchou autistického spektra a ADHD. Podle Aleny Wehle, která na téma vysoké citlivosti píše už čtyři roky blog a pořádá semináře, je ale smyslově (i emočně, protože to spolu souvisí) velmi citlivých lidí v populaci až dvacet procent. „Po tom, co jsem na svůj blog napsala první článek na tohle téma, se mi ozvala spousta lidí – kamarádů i ostatních, že jim mluvím z duše,“ říká.
Řešíme to brufenem
Vysoce citliví lidé jsou logicky i mezi učiteli. „Jsem přecitlivělá na pachy a hluk. Nemohu poslouchat žádnou hudbu, maximálně jen klasickou, nechodím do kina. Naštěstí mám úžasné studenty, ale když pak třeba něco řešíme s kolegy v kabinetě, odpoledne jsem úplně vyčerpaná,“ říká učitelka na pražském gymnáziu Jana Šimáčková. „Jsem hypersenzitivní od dětství a v dospělosti se to zhoršilo, trpím například při dozoru v jídelně, intenzivně a zesíleně vnímám zvuky cinkajících příborů o talíře,“ říká k tématu další paní učitelka ve facebookové skupině Učitelé +. A další s podobnými zkušenostmi se přidávají.
Osmá epizoda seriálu ze školního prostředí Ochránce vypráví o nadaném – a hypersenzitivním chlapci – který svobodu a klid nenacházel ve škole, ale jen daleko od lidí, na továrních komínech…
V běžných školách není kvůli hlučnému prostředí dobře ani lidem, kteří by se za hypersenzitivní neoznačili. „Když jsem jako učitelka začínala, před nějakými sedmadvaceti lety, připadalo mi, že se mi rozskočí hlava,“ říká Šárka Eisová, která učí češtinu a tělocvik na základní škole v Kladně. „Hluk ve škole je všudypřítomný a učitel nemá kam utéct. Ve sborovně si neodpočine a u nás nemá k dispozici žádnou místnost, kam by mohl jít a zrelaxovat. Řešíme to brufenem nebo ibalginem, což má od ideálu daleko,“ říká učitelka. V tělocvičně tráví čtrnáct hodin týdně. „Tělocvik a ticho samozřejmě nejdou dohromady, ale těžké to mají i naše prvostupňové kolegyně, které tráví se svou třídou všechny přestávky. My zase mezi vyučováním dozorujeme na hlučných chodbách,“ dodává.
Malotřídka je výhodou
„Za poslední dekády intenzita podnětů z vnějšího prostředí velmi stoupla, což ruší a vyčerpává všechny bez rozdílu. V některých moderních korporacích už na to přišli a cíleně dopřávají svým zaměstnancům ticho a klid,“ říká psycholog Dalibor Špok, který se věnuje práci s nadanými dospělými. Školy se s intenzivním decibelovým koktejlem typickým pro dnešní dobu perou různě. Výhodu mají malotřídky. Kde je méně dětí, je logicky i méně hluku. Do padesáti žáků má v Česku každá třetí škola. I v nich ale učitelé musí kulturu ticha cíleně podporovat. „Máme jen deset patnáct žáků v jedné místnosti, takže se to dá celkem ohlídat, ale když děláme skupinovou práci, je dost šumu i tak a některé děti se pak těžko soustředí,“ říká Sofia Hladíková, která učí první až třetí třídu na základní škole v Kocbeřích v okrese Trutnov. Používá například metodu metrového hlasu. „Nabádám děti, aby ztišily hlas tak, že metr od nich už je nikdo neuslyší, mám na to i dřevěný metr,“ vysvětluje. „Některé děti občas i tak potřebují na chvíli odejít někam do klidu, posílám je pak do ředitelny, kterou máme hned vedle třídy,“ dodává učitelka.
Základní škola Dr. J. Malíka v Chrudimi mezi malé školy nepatří, má přes pět set žáků, podle ředitele Zdeňka Brože ale hluk drží v rozumných mezích. „Teď to bylo asi měsíc těžké, děti se vrátily z distanční výuky bez návyků a chvíli to trvalo dostat věci do obvyklých kolejí. Je to celé o vztazích a toleranci a samozřejmě také o dobrých podmínkách pro žáky i pro učitele. A od toho je tu ředitel, aby je vytvářel,“ říká. Jeho škola má na dvou patrech pro děti odpočinkové prostory s polštáři a taky zrušila zvonění. Učitelé mají kabinety nebo tichou klubovnu. O přestávkách škola dětem zpřístupňuje tělocvičnu, tam si mohou vybít přebytečnou energii. Základem jsou ale pravidla, která děti vedou k ohleduplnosti. „Od první třídy se jezdí na speciální seminář, kde se třídní pravidla vymýšlejí,“ říká Zdeněk Brož.
Ticho je důsledek svobody
Pedagogický směr, který si na tichu zakládá, je montessori. „Děti pracovaly potichu, každé soustředěné na svou, právě prováděnou činnost,“ popisuje Maria Montessori v knize Tajuplné dětství stav, kterého se podle ní při správném zacházení s dětmi dosahuje přirozeně. Platí to i v české montessori škole 21. století? „Fanynčina minulá učitelka nám říkala, že děti jsou potichu i bez ní, čemuž jsme samozřejmě nevěřili,“ říká Lucie Fialová. Její desetiletá dcera Františka chodí do pražské montessori školy. „Ale pak jsem několikrát viděla třídu při práci a bylo tam opravdu někdy až hrobové ticho. Nedaří se to ale každé učitelce, možná je to i věkem dětí. Fanynka je teď v páté třídě a na hluk si občas stěžuje. Má citlivé uši,“ říká Lucie Fialová.
Čtěte také Sledujete Ochránce a googlujete, jak to bylo doopravdy? Kam ještě sáhnout pro info o šikaně nebo nadaných dětech
„Když dětem vytvoříte prostředí, kde se mohou volně pohybovat a vyjádřit, nemají pak potřebu lítat a řvát. Dobře vedené dítě neprudí, žije si svůj den,” říká zástupkyně ředitele montessori školy v Praze Na Beránku Mirka Kellovská. Ticho je podle ní výsledek dobrého školního klimatu.
Nezdravé napětí, které pak produkuje hluk, se v montessori škole redukuje také tím, že si děti mohou volit mezi několika aktivitami a i to, jestli chtějí pracovat samy, ve dvojici, nebo ve skupině. „Při návštěvě školy jsme na chodbě občas překračovali dvojice dětí ležící na zemi a naprosto zabrané do nějaké práce,“ směje se Lucie Fialová.
„Pravidla máme taky, ale přišli jsme na to, že jich musí být co nejméně,“ říká Mirka Kellovská. „Základním pravidlem je neruš ostatní svým chováním.“ Nicméně – hlučí se někdy i v její škole, na ztišení používají zvoneček. K dispozici jsou žákům i tlumicí sluchátka. Na druhém stupni přetlak energie Na Beránku řeší tím, že 7. a 8. třída tráví hodně času venku. „Vyplácí se sebrat jim možnost se učit, aby se k ní rádi vraceli,“ směje se zástupkyně ředitelky Mirka Kellovská. Ideální je podle ní mít u školy zahradu nebo ještě lépe malou farmu, kde se děti učí různé věci prakticky a přirozeně a zároveň se při tom uvolní.
Ticho defaultně
Jinak na to jde prvostupňový učitel Pavel Bobek, který od letošního roku učí na ZŠ Brigádníků v Praze 10. Své know how si přivezl z Velké Británie. Dva roky učil v Londýně na základní škole v přistěhovalecké čtvrti. „Bylo tam daleko větší ticho než v českých školách,” říká. „Ticho bylo defaultně a přerušovalo se jenom tehdy, když byl důvod, třeba na hřišti nebo při výuce, pokud k tomu učitel vyzval, tedy v nějaké jasně kontrolované situaci. Jinak byl na chodbách a ve třídě klid.”
Tohoto stavu škola dosahovala sérií pečlivě promyšlených kroků, zaměřených zejména na chválu žádoucího chování, na rozdíl od kárání chování nevhodného. Mladého učitele to ale nejdřív musel někdo krok za krokem naučit. „Prvního půl roku to pro mě bylo těžké, ale pak mi předané postupy obrovsky pomohly a i teď tady v Praze se mi díky nim během měsíce podařilo třídu velmi zklidnit. Mám radost třeba z toho, že chlapec, který předtím ve stejné třídě vydržel tak dvě hodiny, je teď s námi celý školní den,” dodává učitel.
Lecjaký Čech si takovou disciplínu a kázeň může apriori ošklivit, protože ji zažil v podobě, jak se praktikovala ve školách za totality. Zlostně a represivně. „Záleží na tom, jakým způsobem a s jakým emočním nastavením to děláte. Osobně si myslím, že klidné a tiché prostředí učiteli dává větší prostor pro láskyplné interakce a budování dobrých vztahů se žáky,” říká Pavel Bobek. „Musíme ale dětem vysvětlovat, proč to po nich vyžadujeme,” dodává.
Skoro bych řekl, že uklidnění a ticho prospívá všem, včetně velmi živých dětí.
V anglické třídě měl vždy jedno až dvě děti, kterým větší hluk vyloženě zraňoval sluch, a škola to měla nastavené tak, aby se i tyto děti cítily komfortně. „Neměl jsem ale pocit, že by to druhé nějak omezovalo. Skoro bych řekl, že uklidnění a ticho prospívá všem, včetně velmi živých dětí.” A zmiňuje žákyni z vedlejší třídy, která s jeho třeťáky teď trávila dny, kdy její spolužáci odjeli na školu v přírodě. „Přišla mi říct, že se jí líbí klid, který u nás panuje.”
Třídní důtka za přecitlivělost
Na zátěž dítěte spojenou s vysokou smyslovou citlivostí začaly školy upozorňovat i pedagogicko-psychologické poradny. „Sem tam už je ve zprávě doporučení, jak takovým dětem ulevit, ještě před pár lety se to vůbec neřešilo,“ říká Šárka Eisová. Díky tomu může být škola ochotnější povolit žákovi při práci sluchátka nebo aby na chvíli opustil třídu, i když, striktně vzato, se to vlastně bez doprovodu a dohledu dospělé osoby nesmí. „Rodiče obvykle přivede do poradny jiný problém než hypersenzitivita, spíš ji pak objevíme při práci s dítětem jako možnou příčinu obtíží,“ dodává k tomu psycholožka Pavla Picková z Pedagogicko-psychologické poradny pro Prahu 1, 2 a 4.
Doporučení a podporu školám poskytuje i Qiido, organizace zaměřená na pomoc mimořádně intelektově nadaným (MiND) dětem. „Hypersenzitivita bývá zdrojem jejich potíží,“ potvrzuje zakladatelka a ředitelka Qiida Miriam Janyšková. Její mimořádně nadaný a vysoce citlivý syn dostal nedávno poznámku a k tomu ještě důtku třídního učitele za to, že protestoval proti zápachu ve třídě. „Podle učitele nevhodně, ale dítě ve stresu se může chovat i neomaleně nebo agresivně, hlavně když necítí pochopení, respekt a podporu,“ říká Miriam Janyšková.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Architekti na tento problém vůbec nemyslí. Velká prosklená okna, desky stolů, tabule a nevhodný tvar místností dělají ze třídy někdy doslova peklo. Dobrá akustika má být jeden z prvořadých požadavků na nové školní stavby.
Autorka se prezentuje jako editorka odjakživa. A proto se ptám, jak je tedy možné, že z paní Kučerové z Blanska je o pár řádků dále rázem paní Blanenská, a nebo kam se ztratil závěr článku, neboť věřím, že strukturu úvod-stať-závěr má zkušený editor v krvi.
Za téma a rešerši názorů k němu jsem ovšem autorce moc vděčná. Sama mám nadpruměrné a citlivé dítě a vím, jak je ruch kolem trápí.
Dobrý den, paní Kubátková, stalo se to takto: paní Kučerová vystupuje na FB jako paní Blanenská a když jsme spolu mluvily, neřekla mi, že to je „krycí jméno“. Dozvěděla jsem se to od ní až po publikaci a dohodla se s ní, že to opravím, a zapomněla jsem to opravit ve spěchu v obou případech. Omlouvám se. Ono to na věci nic nemění, ale jsem přece jen raději, když v článku vystupují lidé pod svými pravými jmény. Jinak co se závěru týče, mně přijde dobrý:-), není to myslím tak striktně dané, jak naznačujete. A za pochvalu tématu a rešerše moc děkuju! Jitka Polanská