Česko zná svou nejlepší učitelku. Alespoň dle kritérií národního kola soutěže Global Teacher Prize. Stala se jí Kateřina Vrtišková ze Základní školy v Jílovém u Prahy. Porota ocenila především to, že organizuje výuku tak, aby se děti učily samy objevovat svět a mohly pracovat svým individuálním tempem.
Co na ocenění říkáte?
Mám z toho radost, obrovskou radost, a jsem překvapená. Mám pocit, že je spousta skvělých učitelů, které potkávám na různých učitelských akcích.
Výběr byl dost důkladný, porota se byla podívat i u vás ve třídě. Mně přišlo zajímavé, že nestojíte před tabulí a nevykládáte, ale že děti pracují samostatně a s vámi se chodí jen radit.
Mě to takhle baví úplně nejvíc. Dětem vytvářím týdenní plány a pak si samy vybírají, kdy se čemu budou věnovat. Zároveň vědí, že musí během týdne projít vším, ale dělají to svým tempem a podle toho, na co mají zrovna náladu.
V čem je takový způsob výuky dobrý?
Děti se tím učí zodpovědnosti. Vědí, že je před nimi nějaká práce a ony se musí samy rozhodnout, čemu se chtějí věnovat teď a čemu potom, uhlídat si, aby to během týdne všechno zvládly. Nerada předávám dětem hotové poznatky, pravdy, které by si měly zapamatovat. Daleko důležitější je pro mě jejich přemýšlení, diskuze, hledání důkazů a argumentů. Snažím se, aby se na všechno snažily přijít nejdřív sami. Jsme sice úplně obyčejná státní škola, ale moje děti chodily do montessori školky a montessori motto „pomoz mi, abych to dokázal sám“ je pro mě opravdu zásadní. Nedělat ty věci za ně, vést je k tomu, že oni jsou odpovědní za svoje vzdělání a za svůj život.
To je pro učitele možná těžké…
Je to těžké pro rodiče a je to těžké i pro učitele. Ti mají často pocit, že jsou zodpovědní třeba za to, jestli děti udělají přijímačky na střední školu. Já jsem přesvědčená, že moje zodpovědnost je naučit je, aby si uměly sami poradit. Ale není mojí povinností do nich nahustit vědomosti.
Zdůvodnění odborné poroty:
Porotu oslovila zacílená a relativně náročná výuka, organizovaná tak, aby se děti učily samy objevovat svět a mohly pracovat svým individuálním tempem. Bylo evidentní, že žáci se učí s radostí, mají nadstandardní návyky a dovednosti, dokáží pracovat samostatně i ve skupině, domlouvat se mezi sebou a respektovat se.
Ten způsob vyučování je váš, nebo se tak učí na celé vaší škole?
Učím tak jen já, ale kolegyně se pomalu inspirují. Teď to přebírá moje párová kolegyně v ročníku a taky ji to hrozně baví a přijde jí to smysluplné a užitečné.
Vy jste tak učila vždycky?
Ne, postupně jsem se k tomu dopracovala. Co vidím, slyším, přečtu si… Inspiruju se, kde se dá. Proto mě překvapilo, že jsem zvítězila, protože inspirativních učitelů je spousta a já hodně odkoukávám.
Jste teď oficiálně nejlepší česká učitelka pro letošní rok – máte ještě nějaké fígly pro začínající učitele?
Nejdůležitější je respekt k dětem. To asi není fígl, to si musí člověk ujasnit sám v sobě. Každé dítě je osobnost, a musíme mít na paměti, že i když dělá něco, co nás štve, nedělá to naschvál, má k tomu nějaký důvod. Je potřeba se dětem přiblížit a ten důvod se snažit najít.
Je potřeba si toho co nejvíc vyzkoušet na vlastní kůži. Toho se jako učitelka držím.
Porota napsala v hodnocení, že je na vašich žácích vidět, že se respektují navzájem. Jak se tohle dá naučit?
Začít s tím musí učitel. Chovat se k dětem s respektem a dávat jim ho najevo v každé situaci, žádné „neotravuj, teď nemám čas“. I v takové situaci řeknu slušně: „Teď mluvím s Jirkou, až domluvím, hned se ti budu věnovat.“
Porota také ocenila, že vaši žáci mají nadstandardní dovednosti a dokáží spolupracovat a domlouvat se…
My velmi často řešíme vztahy. Ať už při práci ve skupině nebo o přestávce. Opět to vychází ode mě, kdy je potřeba jim ukázat, jak to dělám já a oni to nasají.
Co je to hlavní, co byste chtěla dětem předat?
Chtěla bych, aby si z každé hodiny odnesly něco do života. A nemusí to být nutně „učivo“. Každý si odnese to, co pobere. Proto mi vadí, že musím děti známkovat. Myslím, že ty, které nejsou zrovna úspěšné, to demotivuje. Snažím se alespoň k známce co nejčastěji připsat slovní komentář, aby věděly, co se jim daří, kde mají rezervy, jak na nich zapracovat. Učíme se, že chyba nevadí, když se z ní dovedu poučit.
Než jste se stala učitelkou, jezdila jste s dětmi na tábory a dělala oddílovou vedoucí. Co vám to dalo pro učitelskou dráhu?
To začalo už když jsem sama jako dítě působila v různých oddílech. Z toho jsem si odnesla zkušenost, že děti toho zvládnou mnohem víc, než si dovedeme představit. A že nejcennější zážitky do života jsou právě ty, kdy musejí překonávat samy sebe. Je potřeba si toho co nejvíc vyzkoušet na vlastní kůži. Toho jsem se držela i jako vedoucí a myslím na to i jako učitelka.
Global Teacher Prize je mezinárodní soutěž pro inspirující pedagogy. Nultý ročník národní verze loni poprvé uspořádala společnost EDUin. Dobrého pedagoga může nominovat každý, záleží na učiteli, jestli nominaci přijme. V letošním prvním ročníku dorazilo dvě stě nominací, přihlásila se šedesátka učitelů. Deset finalistů porotci navštívili ve škole a pozorovali je při výuce. Vítězka získala šek na 50 tisíc, 30 tisíc na zahraniční stáž a její škola dostane hry od společnosti Albi v hodnotě 20 tisíc.
Jste učitelkou už přes dvacet let, co vám pomáhá nevyhořet?
Naučila jsem se, že se nehroutím, když se něco nepovede, že každý den prostě není nejrůžovější. Ale především si myslím, že to mám nějak v sobě, od přírody, že mě práce s dětmi nevyčerpává.
Takže ani teď v červnu nejste ještě unavená?
Fyzicky už jo, ale psychicky ne.
Kateřina Vrtišková chtěla být učitelkou odmala. Nedostala ale doporučení na střední pedagogickou školu, a tak vystudovala knihovnictví. Po maturitě šla na pedagogickou fakultu, absolvovala v roce 1997. Od té doby učí – nejdřív na základní škole ve Vraném nad Vltavou, nyní má prvňáčky na ZŠ v Jílovém u Prahy. Záběr jejich činností je velmi široký: publikuje, tvoří učební jednotky, organizuje rodičovské kavárny, tematicky zaměřené sobotní výpravy nebo přespávání ve škole. Působí jako interní mentorka badatelsky orientovaného vyučování, pracuje ve vedení školního Ekotýmu. Vede odpolední kroužky a lektoruje semináře pro učitele (dílna čtení, čtení v oborech, Les ve škole).
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Pokud paní učitelka známkuje děti tak, že je to demotivuje, tak je asi známkuje blbě.
S tím jsem se setkal u svých dětí opakovaně, že je nějaký učitel známkoval způsobem, který nebyl příliš logický nebo byl nepřiměřeně přísný.
Pokud je to známkování udělané a odstupňované rozumně, tak to děti berou.
Že jsou ti slabší méně nadšeni je normální, ale to není důvod k tomu, aby nedostávali známky dle svých výkonů. Dávání dobrých známek za nic zase demotivuje ty lepší děti a bere jim chuť se snažit.
Společnost potřebuje lidi, kteří se snaží dosáhnout co nejlepších výsledků a dostat se dopředu, aby se ti méně agilní měli za kým vézt.
Přesně. Souhlasim! Znamkovat ale adekvátně. Kdyz vam pak na třídní schuzce rekne pani ucitelka ze dala vsem jednicky protoze jim nechtela kazit vysvědčení… to je demotivující…
Každá práce bývá v životě ohodnocena. Taky souhlasím, že pokud je žák demotivovaný známkou, asi bude chyba v tom, kdo ji udělil. Výkony mají být hodnoceny poctivě a férově, bez práce nejsou koláče. Když by paní učitelka nehodnotila vůbec, zase by demotivovala ty pracovité a schopné, kterým záleží na úspěchu a kteří opravdu něco budují.
Jenže ti schopní a pracovití, kterým záleží na úspěchu, jsou i ti, kteří přes všechnu snahu nemohou na dobrou známku dosáhnout. A opakované hodnocení špatnou známkou je často demotivuje tak, že se učit přestanou a předmět je nebaví. Přesto bývají v životě úspěšnější, než jedničkáři.
Oceňování těch, kteří se látku našprtali aniž by ji pochopili je opět chyba vyučujícího, když neumí položit žákovi pár kontrolních otázek ,,při pohledu z druhé strany“, aby zjistil jestli rozumí podstatě učiva.
Proč by schopný a pracovitý žák neměl dosáhnout na dobrou známku?
I když mu daný předmět tzv. neleze do hlavy, tak na dvojku by se při vynaložení příslušného úsilí dostat měl. Právě ta zkušenost, že pro dosažení úspěchu je třeba vynaložit nějaké úsilí mu bude v životě ku prospěchu.
To že v životě se chytnou spíše dvojkaři a trojkaři než jedničkáři je pravda.
To ale není chyba systému známkování, ale našeho školství obecně.
U nás se děti učí získávat informace, ale pouze v některých předmětech se je učí dávat do vzájemných souvislostí a pracovat s nimi. A ten, komu to leze do hlavy samo a nemusí se na osvojení poznatků nadřít nezíská ten návyk na vynakládání úsilí.
Navíc školní inteligence a inteligence pro život jsou dvě různé věci.
V mnohém vřele souhlasím.Hlavně v tom,že děti,ktreré musí při učení překonávat překážky,se dříve naučí,že nic není zadarmo.Ale stejně tak mohu říct,že známkování prostě nedokáže ohodnotit snahu těchto dětí.Dovolte jen jeden příklad-dcera(těžký dys),prostě nedokázala psát diktáty.15 chyb nebylo žádnou výjimkou.Paní učitelka o tom věděla,ale tehdy známku dát musela.Oceňovala ale v češtině u ní věci,které se naopak naučit mohla.Usilovně jsme na tom obě pracovaly a po delším čase se začalo pomalu, ale jistě projevovat zlepšení. Jednou zase přinesla diktát a říkala,že je to nespravedlivé.A co? Podívej mami,zlepšila jsem se z 15 chyb na 4chyby a stejně mám pětku. Snažila jsem se jí to vysvětlit,dávno se tomu už smějeme.Ale známkou ta snaha,která je podstatná pro úspěch v životě,fakt ohodnotit nelze.
Jestli paní učitelka ví o tom, že má holčička diagnostikovanou dysortografii, tak opravdu nechápu, proč jí po zlepšení z 15 chyb na 4 aspoň tu čtyřku nedala. Plus aspoň ústní pochvalu za snahu.
MMCH – to se ještě dělá – za každou chybu stupeň dolů? Za nás to bylo normální, ale ani tak těch čtyřek a pětek nebylo moc.
Teď už je to známkování mnohem měkčí, když vidím, za co děcka ještě dostanou dvojku nebo trojku, tak se nestačím divit.
Právě,že to bylo „za nás“.To opravdu bylo tak,že za každou chybu stupeň dolů.Za chvíli to budu moci porovnávat s dneškem,vnuk už chodí do třetí třídy.Vzhledem k tomu,že dys podědil i z otcovy strany,již s tím zápasíme.Zatím mají jen slovní hodnocení.Horší je,že zatímco dcera se s tím poprat chtěla,on to má „na háku“.Více ho zajímá,jestli skočí ten backflik už i na trávníku a naučí paní učitelku salto .
Myslím, že paní učitelka z článku měla na mysli známkování obecně. Ne špatné/dobré známkování. Ono totiž i dítě se slabšími výsledky dělalo vše, co mohlo, a ve svých sedmi/osmi letech potřebuje hlavně zažít pocit úspěchu, aby si nevytvářelo komplexy a pocity marnosti snažení. A ten pocit mu nedá známka, ale zájem či pochvala učitele a především rodičů. Pokud budeme vést děti k tomu, že „úspěch = jednička“, pak skutečně každá horší známka bude pro dítě demotivující, ať už je systém známkování sebelogičtější a sebespravedlivější. Zajisté, jsou učitelé, kteří známkují ledabyle nebo neúměrně přísně, ale znovu vyslovuji svůj názor, že známkování ve své podstatě není pro děti ničím přínosným. Je to jen potřeba nás dospělých dělat nějakou statistiku. A je to hlavně jednodušší, než psát slovní hodnocení.
Známkování na 1. stupni je naprosto zytečné a demotivující nejen pro ty slabší,ale i pro ty výborné.Spolehlivě se tím ubije vnitřní motivace,která děti vede k zájmu o učení a vzdělávání. To už se dnes ví a v mnoha zemích v Evropě i jinde to tak je zavedené
Paní učitelka patří k těm,kteří se stali učitelem z opravdového zájmu a ze všech svých sil se snaží udělat naše školy lepším místem pro děti i vzdělávání.Přeji jí hodně sil a odhodlání,v našem školství bude obé jistě potřebovat.
Mluvím s učitelkami opravdu často a zvláště na prvním stupni velká část z nich říká totéž. Že nutnost známkovat jim komplikuje práci. Hodně škol dnes známkuje hlavně proto, že bez známek se neobejdou rodiče. Děti je opravdu nepotřebují. A nejde o to „nekazit jim vysvědčení“, ale naučit je pracovat proto, že je něco zajímá, baví, daří se jim to. Jak jim začnete dávat známky, část z nich pak pracuje jen kdy je to „na známku“.
Dětem je schopnost a touha učit přece vrozená.Příroda je moudrá.Museli bychom je zamknout do temné skříně,abychom jim v tom zabránili.Ale zkostnatělý školský systém to dokáže během několika měsíců.Touhu po vědění vystřídá „honba za jedničkami a hvězdičkami“.
Krásný a velmi inspirující rozhovor! Děkuji za každou paní učitelku a pana učitele, který vnímá děti jako lidské bytosti a uvědomuje si, že život není pouze soutěž a výkon, ale především množina kvalitních vztahů a interakcí s druhými. Kéž je takových víc! Od srdce gratuluji k ocenění!
To, že paní učitelka vidí udělení horší známky jako demotivující pro žáka přece neznamená, že je špatná učitelka, resp. že špatně známkuje. Může to být klidně dvojka, která žáka demotivuje. Známkovat musí, protože to tak prostě je. Někdy bych známkování zrušila ač mé dítě nosí maximálně dvojky, vidím, jak je z toho smutný. Paní učitelce rozumím.
Existují již školy,kde se na prvním stupni neznámkuje.Dokonce znám státní školu,kde si neznámkování prosadila učitelka s rodiči ve škole,kde jiné třídy dosud známkují. Problém je v tom,že většina rodičů v tom problém nevidí,(nás taky známkovali a přežili jsme to).Hodně by se toho dalo ve školství vyřešit,kdyby se rodiče trochu angažovali a měli snahu situace řešit a ne jenom čas od času si jít stěžovat na neschopnou učitelku.
Skvělá paní učitelka, skvělé názory, jen více takovýchto osobností. Její žáci se s ní mají určitě hezky.
Velká gratulace, paní Kateřino 🙂 Nepochybuju, že porota vybrala dobře. Měl jsem tu čest projít stejným oddílem – a co jsem pochytil ze soft skills, pochytil jsem tam. A jsou to věci mnohem užitečnější než všechny ty malvice, hlísti, kambrium, ordovik… Zažívám teď se svými dětmi znovu toto „standardní učivo“ a je mi z toho znovu mdlo. A ano, velkou překážkou pokroku k něčemu smysluplnému jsou – ostatní rodiče. Obdivuju všechny učitele v „klasických školách“, kteří dokážou rodiče přesvědčit, že škola může vypadat jinak, než to sami zažili.
Katko, nechceš jít učit k nám?
Známkování je umělá vnější motivace, která zabíjí přirozenou zvídavost, zájem a nadšení dětí. Rozhodně na prvním stupni. A kolik dětí motivují známky na druhém stupni, že?