Na prvním stupni je třídní učitel pro děti středem školního vesmíru, je tedy hodně důležité, aby si se svými žáky rozuměl. Aby ho měly rády. To není jen něco navíc. Proto se hodně rodičů před zápisem domáhá na školách informace, kdo bude jejich dítě učit, chtějí učitele poznat osobně. Na základní škole v pražském Chodově mají v předzápisovém období Školu nanečisto. Během jedné z odpoledních hodin nanečisto paní učitelka Šárka Kačerová zkoumá pomocí zábavných úloh děti, které mají jít v září do školy, a ukazuje svůj styl výuky zájemcům z řad rodičů. Ti sedí v zadních řadách jako nenápadní, ale velmi napjatí diváci.

Šárka Kačerová svolává děti, které před tím nikdy neviděla, k sobě na koberec. Budoucí prvňáci vmžiku a poslušně reagují. „Čeho je víc, pus nebo uší?“ ptá se jich. „Uší, že ano, a proto víc posloucháme, než mluvíme, a když chceme něco říct, hlásíme se,“ vysvětluje pravidlo, které během této ukázkové hodiny poruší z dětí málokdo. A pak začíná malý koncert, který paní učitelka s dětmi rozehrává za účasti diváků v zadních řadách – rodičů. „Nedívám se na ně, to by mě znervóznělo,“ říká, když se ptám, jak ji ovlivňuje přítomnost dalších dospělých.

Chyba nevadí, musíme to zkoušet!
Každá úloha, kterou děti dostanou, má nějakou funkci, jak mi pak paní učitelka vysvětluje. A zároveň se tak vytváří řada příležitostí ke komunikaci mezi učitelem a žákem. Takové malé testování vzájemné kompatibility. „Snažím se mít jasnou mimiku a řeč, být kontaktní, ale některým dětem mohu připadat příliš hlučná a razantní. Je dobré, abychom si komunikaci vyzkoušeli a poznali se takoví, jací jsme,“ říká.

Evidentně miluje řád a energicky ho v hodině udržuje, ale zároveň u dětí systematicky odbourává strach z chyby. Dokonce během zadávání úkolů naznačuje, že možná sama udělala chybu, ale že to vůbec nevadí, při ukázce vymalování geometrických tvarů na interaktivní tabuli schválně přetahuje, hodně povzbuzuje: musíme to ZKOUŠET!

Nenáhodně vybrané hry
Děti rozřazují obrázky zvířat do kategorií a paní učitelka pozitivně reaguje na různé návrhy, jak to jde udělat, nenutí dětem jediné řešení.

Pak mají děti mačkat papír do koule, zase ho narovnat a vyhladit, opět udělat kouli, a to celkem třikrát. Šárka Kačerová na tom zkoumá motoriku, výdrž, ochotu plnit úkol, a také jde o to, aby koule byly z měkkého papíru, protože se jimi bude házet. Při házení dává pozor, zda má již dítě vyvinutou lateralitu, jak mi vysvětluje, neboli zda už má jasno v tom, jestli je pravák, nebo levák.

Rodiče po celou dobu sledují se zatajeným dechem, jak si jejich dítě vede, a někteří se viditelně i slyšitelně stydí, když udělá chybu.

V meziblocích učitelka u klavíru učí děti písničku o sněhulákovi, hezky po slokách. Jestlipak vědí, co je to „krajáč“ mléka….

Tak v září nashledanou, možná
Na konci se Šárka Kačerová s dětmi loučí s tím, že jsou šikovné a na školu zralé. Pochybnosti má pouze o jednom chlapci, jak mi pak říká. Po hodině  – s přestávkou to ve skutečnosti byla hodina a půl – školy nanečisto mají rodiče možnost se ještě paní učitelky na něco zeptat. Ta, ač ještě před deseti minutami sršela energií, vypadá najednou poněkud vyždímaně. Je pět odpoledne.

Současná třída Šárky Kačerové, učitelky s dvaceti pětiletou praxí na prvním stupni, je 3.B. V ní má 5 dětí s diagnostikovaným mimořádným nadáním – škola se už asi patnáct let snaží podporovat přemýšlivé děti se speciálními vzdělávacími potřebami.

Pro tuto paní učitelku jsou ale nejdůležitější vztahy ve třídě a všeobecný rozvoj jí svěřených dětí, včetně rozvoje jejich sociálních vazeb, jak říká. „Do deseti let by mělo dítě ve škole dělat pokud možno všechno,“ myslí si.

O třídě jejích třeťáků a o tom, jak s nimi pracuje, chystáme reportáž.