Kázeň a respekt k pravidlům, a přitom uvolněná a přátelská atmosféra. Je vůbec možné mít ve třídě obojí? Je možné přistupovat k dětem partnersky, a přitom si nenechat skákat po hlavě? Tuto otázku řeší učitelé, podobně se ale ptají i trenéři, vedoucí oddílů nebo rodiče.
„Snad vinou mé vlastní neschopnosti a nedůslednosti, snad kvůli počátečnímu idealismu přinesenému z fakult a snaze o přátelský a rovnocenný přístup jsou mé hodiny na ZŠ plné nekázně. Myslíte si, že se hodiny na základní škole dají provést tak, aby v nich byla přiměřená kázeň, ale učitel se zároveň nechoval jako bachař, který děti razantně (až jízlivě) usměrňuje a rozdává kázeňské postihy? Možná na 2. stupni ZŠ není jiné cesty?“
Tento dotaz vznesl anonymně na Facebooku mladý, nezkušený, a přitom už praxí notně obouchaný učitel z druhého stupně základní školy. Zdá se, jako by při práci s dětmi existovaly jen dvě možnosti: buď je člověk za sekerníka, nebo z něj mají legraci.
Nezvyk dělá hodně, jděte na to postupně
Zdá se, že čeští učitelé – alespoň podle reakcí na dotaz – mají s nekázní v hodinách bohaté zkušenosti. Někteří zdůrazňují, že hluk, chaos a uvolněné mravy provázejí zejména aktivity a způsob práce, na který děti ještě nejsou zvyklé. „S některými věcmi je potřeba začínat pomalu, aby se je děti postupně naučily. Když jsme otevírali školu, přišlo k nám třicet dětí, které absolutně nebyly zvyklé na skupinovou práci,“ říká Jana Hrázská, učitelka z Chrudimi.
Pokud přijde učitel do třídy, která je zvyklá pouze na frontální výuku, a pokusí se o náročnou skupinovou aktivitu, často se mu hodina rozpadne. Děti využijí příležitosti a namísto soustředěné práce začnou lumpačit. Není to tím, že by za byly za každou cenu neposlušné – spíš možná nechápou, co se po nich chce, a k čemu je to dobré.
„Začínali jsme tím, že mají vyplnit pracovní list ve dvojici. Zpočátku zabere strašně času i jen rozdělení do skupin a podobné organizační věci. Doporučuju nevnímat to jako ztracený čas, ale další důležitou dovednost (umět vyjít a domluvit se i s někým, koho bych si nevybral), bavit se o tom, nechat si čas na závěrečnou reflexi apod. – ono se to vrátí,“ vysvětluje Jana Hrázská.
Pevná pravidla, půlmetrový hlas, Müllerovy pastilky
Většina učitelů se shodne na tom, že ve třídě je nutné dobře nastavit pravidla a trvat na jejich dodržování. Podle mnohých je ideální, když se na formulování pravidel podílejí i děti samotné. Pravidel je lépe mít méně než více a srozumitelnější je, pokud jsou formulována pozitivně. Místo Nedělám rámus je lepší Mluvím a pohybuji se potichu, místo Nerušíme se navzájem je vhodnější Mlčím, když mluví někdo jiný.
„Taky učím třicetičlenné třídy. Vše je o pravidlech. Zastaví se hodina, zjednám klid a dohodneme pravidlo. Nedodržuje se, zastavím hodinu, připomínáme pravidlo. Je-li hluk, nemluvím, hodina je přerušena. Ve skupinové práci je samozřejmě větší rámus, s tím se počítá. Lze použít pravidlo ‚půlmetrového hlasu‘ – tedy velmi tlumené mluvy, kdy nám rozumí soused v lavici nebo partneři ve skupince, ale dál nedolehne,” říká Bohuslav Hora ze ZŠ Chraštice.
A co radí kolegům v nouzi Vojtěch Hála z pražského Gymnázia Na Zatlance? „Neustále zvlhčuji krk pitím, v nouzi cucám Müllerovy pastilky. A snažím se nepřekřikovat. Když potřebuji něco říct a je hluk, zvednu ruku a čekám. Kdo mě vnímá, zmlkne a zvedne ruku. Po chvíli už můžu promluvit. Studenti mají tento způsob docela rádi a také ho používají, nikdo nemá rád velký rámus.“
V Británii se děti nepřekřikují
Problémy s kázní a hlukem ve třídách nemají jen čeští učitelé – na celém světě děti umějí vyrobit neskutečný hluk. Jaroslav Jirásko, ředitel Základní školy K.V.Raise v Lázních Bělohrad, si na nedávné exkurzi ve Velké Británii všiml, jak s hlasem pracují tamní učitelé: “Nezaznamenal jsem, že by se snažili neukázněnou a hlučnou třídu překřičet. Naopak, nasadili co nejtišší hlas. Velmi dobře fungovalo, když učitel přišel k epicentru rámusu a v podstatě téměř šeptal. Děti se přirozeně ztišovaly samy.”
Na uklidňování menších dětí pak učitelé používali ruce: “Když rámus ve třídě přesáhl únosnou mez, začala učitelka zvonit na zvoneček nebo vytleskávat rytmus. Postupně se k ní děti přidávaly, až nakonec celá třída tleskala a nikdo nemluvil.”
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
V Britanii se deti neprekrikuji?! To jste vzali kde? V Britanii se deti prekrikuji, zlobi, v restauraci neposedi… jediny rozdil je ze v Cechach dostanou pohlavek a uklidni se a v Britanii si to rodice nemohou dovolit a deti si delaji co chteji!
Ta věta znamená, že v Británii učitelé volí jiné techniky než překřikování, možná je to trochu nejasné. Takže ne že děti se nepřekřikují, ale že nejsou překřikovány. Vždyť je v tom odstavci i věta, že děti na celém světě jsou hlučné. Takže i ve Velké Británii.
Každá změna způsobu komunikace má svůj účel. Dost jsem používala zvýšený hlas, ale zjistila jsem, že si je akorát začínám odrovnávat. Na některém školení nám ukázali metodu, jak to zkusit jinak. vyzkoušela jsem zvoneček, ozvučná dřívka a pak i tichou variantu, domluva s dětmi, pohyb ruky. Dřív kantoři vždycky zaklepali na stůl a nemuseli křičet. U malých dětí jsem třeba použila i maňáska, který si s dětmi přišel povídat a při té příležitosti jim ukázal, že se dá mluvit i potichu a lidé si rozumějí. pak jsem také zkoušela nahrávky hlasů dětí na magnetofon, aby měly možnost poznat svůj hlas a taky hlasitost. tyto metody zabíraly.
Skvělé tipy a záznamy zkušeností. Je zajímavé, že i když se o tom ví, zas tak moc učitelů tyhle různé techniky nepoužívá, zdá se mi. Pomáhají si jimi méně, než by mohli.