FOTO: Kateřina Lánská, EDUin
Chodí teď za vámi děti častěji než dřív, protože potřebují pomoct s referátem nebo něco vysvětlit? Rodiče mají v době koronaviru unikátní šanci nahlédnout, co všechno se dnes děti ve školách učí. A mnozí jsou v šoku z toho, na jakých detailech i dnes školy často bazírují. Už dávno se mluví o tom, že je množství učiva třeba redukovat a soustředit se spíš na jeho hloubku. Zatím ale, jak se říká, skutek utek.
Šestnáctiletý Kristián navštěvuje sextu jednoho gymnázia v Hradci Králové. Chová doma spoustu zvířat, chce se stát veterinářem a z rodiny si nese talent a zaujetí pro přírodní vědy. Ve škole má slušné známky, přesto se často cítí přetížený a demotivovaný: „Mám pocit, že se pořád dokola učím jen historii. Máme dějepis, v češtině dějiny literatury, v estetické výchově dějiny umění a ve společenských vědách například dějiny psychologie, filozofie a dalších oborů. Jsem z toho unavený a ubírá mi to čas na mou oblíbenou chemii a biologii,“ říká. Teď v časech online výuky musel navíc zpracovávat obsáhlé referáty na architektonické styly, jako je kubismus a rondokubismus. „Zpracoval, odeslal, zapomněl,“ shrnuje.
Osmnáctiletá Barbora, která chodí do třetího ročníku gymnázia, to vidí opačně: „Vadí mi, že mám šest hodin přírodních věd týdně, kde jdeme hodně do detailu, a jen dvě hodiny těch společenských, takže témata jen tak prosvištíme,“ říká. „Rovnice výroby polyvinylchloridu nebo generátory, transformátory a alternátory – k čemu mi to bude?“
K čemu jim to bude?
Otázku „k čemu jim to bude?“ si zejména v posledních týdnech kladou i mnozí rodiče. Děti jsou doma, často s učivem potřebují pomoct a rodiče naplno vidí, co všechno si jejich potomci musejí soukat do hlavy. A to přitom mnohé školy v době koronaviru s učivem polevily.
„Momentálně trpím kvůli číslovkám, skloňování, druhy, určité a neurčité, jejich psaní. Je správně padesátý sedmý nebo sedmapadesátý?“ svěřuje se Helena, matka páťáka. „Synovec se v sedmé třídě učil dělení drog, dva dny si z toho dělal výpisky, a byla to dost těžká chemie. Vůbec nerozumím, co to mělo za smysl, proč si radši nepřečetli My děti ze stanice ZOO,“ dodává Jana.
Část rodičů rezignuje („Já to přežil, přežiješ to taky!“), další část se zlobí a hledá, kdo za to může, že se děti i v době internetu, vyhledávačů a Wikipedie musejí pořád učit zpaměti třeba letopočty vlády různých králů. Často si myslí, že za to můžou osnovy, jako v časech, kdy oni sami byli školáci. Je to ale opravdu tak?
RVP a ŠVP – zkratky, které určují, co se děti učí
Osnovy už poměrně dlouho v ČR nemáme, stejně jako neexistují předepsané učebnice, z nichž by se učily ve stejnou chvíli to samé děti od Aše až po Lanžhot. Už v roce 2004 schválilo MŠMT nové principy pro vzdělávání dětí od 3 do 18 let. Na státní úrovni existuje Rámcový vzdělávací program (RVP) pro všechny stupně vzdělávání a v návaznosti na něj si pak všechny školy nejdéle do roku 2007/2008 musely vytvořit svůj Školní vzdělávací plán (ŠVP).
Jak se RVP liší od klasických osnov? Neurčuje, co by se mělo probrat, ale soustředí se na to, jaké dovednosti by žáci měli získat. RVP zdůrazňuje takzvané klíčové kompetence, v nichž by se měli žáci rozvíjet – kompetence pracovní, k učení, k řešení problémů a další – a učivo slouží jako prostředek pro celkový rozvoj žáka. Jednotlivá témata by se navíc měla probírat v mezipředmětových souvislostech, tedy: budu-li učit o bakteriích a virech, je vhodné zmínit epidemie v dějinách nebo důležitost osobní hygieny.
Jinými slovy: v RVP najdete formulace typu „Žák porovná základní vnější a vnitřní stavbu vybraných živočichů a vysvětlí funkci jednotlivých orgánů“, nikde ale nenajdete, že je povinnost učit a zkoušet trávicí soustavu nezmara nebo stavbu těla trepky velké.
„Rámcový vzdělávací program je poměrně pokrokový dokument, který zejména na prvním stupni základních škol obsahuje opravdu ty podstatné věci, které se dětem v životě budou hodit. Počínaje druhým stupněm už to taková sláva není, protože při jeho tvorbě dostaly velké pole působnosti skupiny odborníků na přírodní vědy, takže – a to říkám jako bývalý chemikář – na tom byly velmi bité vědy společenské,“ říká Miroslav Hřebecký ze společnosti EDUin, který dlouhá léta pracoval jako učitel a ředitel na základních i středních školách.
Učitelé toho chtějí odučit co nejvíc
„Hlavní problém nastal, když se RVP pak měl začít promítat do školních vzdělávacích plánů jednotlivých škol,“ vysvětluje Hřebecký. „Mnozí ředitelé a učitelé si prostě sedli a do ŠVP překlopili komplet obsah osnov a učebnic. A pak to dopadá tak, že učivo bobtná, a přitom se nic neprobere do hloubky.“
Svůj ŠVP má každá škola a měl by být veřejně dostupný na webu i fyzicky v kanceláři školy. V ideálním případě jde o živý dokument, s nímž se pracuje a průběžně se reviduje podle toho, jak se ho daří nebo nedaří naplňovat. Školy mají velkou svobodu v tom, co přesně budou své žáky učit; bohužel často ji nevyužívají a dobrovolně si učivo přidávají. A tady je třeba hledat kořeny frustrace mnohých rodičů a jejich dětí.
Jak říká Markéta Moravcová, která učí češtinu a výtvarnou výchovu na základní škole v Chomutově, je problémem i chabá komunikace mezi základními a středními školami a hrozba přijímaček: „Opravdu bych ocenila, kdybych přesně věděla, co své žáky musím naučit, a co můžu nechat na učitelích na dalším stupni. Nebyla bych v takovém stresu, že nebudou dobře připravení na přijímačky, a mohli bychom víc pracovat na tom, abychom jim například neznechutili čtení.“
Aby se naši studenti neučili blbosti
Ze všech škol jsou plány nejvíc „sešněrované“ školy střední, a to zejména gymnázia, kde je látka určená dost detailně. I přesto se ale najdou školy, které se ve svých ŠVP snaží, aby měli studenti i učitelé větší svobodu. „Upřímně si myslím, že velkou část z toho, co učíme, studenti skutečně nikdy nepoužijí. A je to škoda, protože když se toho musejí učit tolik ze všech předmětů, nestíhají se pak rozvíjet v tom, v čem jsou opravdu dobří,“ říká Zuzana Svobodová, ředitelka Gymnázia Thomase Manna v Praze. Škola se teď vydává cestou tzv. nepodkročitelných minim, kdy studenti výrazně zaměření na nějakou oblast mohou trochu polevit v jiné. Navíc tu zavedli i zvláštní předmět, který dětem pomáhá hledat souvislosti mezi současnými krizemi a událostmi z historie. „Neměli bychom učit předmět, ale děti. Dnes více než kdy jindy si musíme pokládat ve výuce otázku – co chci žákům prostřednictvím dějepisu (matematiky, chemie, angličtiny, němčiny, občanky atd.) předat?“ říká Svobodová.
Radikálně ke svému ŠVP přistoupili na Střední ScioŠkole v Praze. Ze 4 100 hodin, které jejich žáci studiem stráví, naplní povinnými výstupy zhruba polovinu a zbytek času mohou po dohodě se svým mentorem věnovat tomu, co je zajímá. „Když někdo chodí doučovat romské děti nebo natáčí dokument, samozřejmě se při tom učí,“ vysvětluje průvodce Štěpán Moravec. „V našem ŠVP jsme se v povinných výstupech soustředili na to, co studenti skutečně v praxi využijí. Máme velkou víru v naše studenty, že si sami najdou, co je pro ně důležité. Stává se nám, že některá témata neučíme povinně, ale studenti za námi přijdou, že by se je učit chtěli. A tak společně vytvoříme kurz, kde se s ním zájemci mohou seznámit.“
Škola učí podle RVP pro pedagogická lycea, průvodci ale využili formulací „Student se seznámí s…“ a mnohá témata odsunuli na tzv. Touch Me List. Student musí průvodci dokázat, že se tématu dotkl. „Často se domluví několik studentů, vezmou třeba učebnici fyziky a každý si připraví referát na jedno téma. Navzájem se poslouchají a pak jim tedy potvrdíme, že se tématu dotkli. Pokud by je zaujalo, můžou v něm pokračovat dál,“ uzavírá Moravec.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Otázka „k čemu jim to bude“ je samozřejmě legitimní otázka. Hodně obecná odpověď zní: „republika potřebuje lidi, kteří něco umějí“. A to, co lidé umějí, se zakládá na znalostech. Proto znalosti obecně JSOU POTŘEBA. Otázkou je jejich optimální složení a struktura. Ty nebudou nikdy optimální, protože neznáme přesně svoji budoucnost ani budoucnost dnešních dětí, které teď chodí do školy. Proto se učí o něco více, šířeji, obecněji, a učivo vypadá, jak vypadá.
Já si ještě dovolím jednu poznámku: tohle, co jsem napsal, je jakýsi ideální stav. V praxi to funguje tak, že ve škole jsou nějací učitelé, jejich složení je takové, jaké je, a každý učí, co umí. Proto se stává, že některá škola bazíruje na češtině, jiná zase buzeruje s historií toho, a toho, a ještě toho, a ještě toho. A pokud učitelé nutí děti vypracovávat neuvěřitelné množství referátů, není to dobře. Zvlášť, pokud dítě už třeba ve 3. ročníku gymnázia ví, že se chce vydat jiným směrem (např. chemie nebo biologie). V takovém případě je vhodná konzultace s ředitelem školy – výsledkem může být změna třídy nebo i školy. Rozumným ředitelům, učitelům, žákům i rodičům jde především o to, k čemu to studium povede.
A chodí na gymnázia ti, kteří touží po tak širokém vzdělání?
https://blogkantora.cz/2020/06/01/co-muze-nabidnout-prumyslova-skola-nadanym-a-inteligentnim-zakum/
Článek dobře ilustruje, že problém českého školství roste z mnoha kořenů. Hlavním kmenem je naprosto nefunkční, do sebe zahleděný systém (viděno logicky v celku, nikoli v detaiu), tragicky podhodnocený a podfinancovaný (není totéž), s obrovským personálním deficitem, do kterého vstupují individuality rodin (dětí a rodičů), které mají co dělat, aby v systému obstály a nezbláznily se, natož aby se v něm našly, ztotožnily se s ním a v pozitivním slova smyslu z něj profitovaly (což by, koneckonců, generovalo i celospolečenský profit). Gymnazista, tedy student všeobecně zaměřené školy, si stěžuje, že škola je všeobecně zaměřena, a že se tudíž musí věnovat i těm předmětům, které jej neberou. A samozřejmě se mu zdá, že těch „nezajímavých“ je většina. Asi nezvolil správnou školu – a to měl na výběr různé jiné možnosti, na rozdíl od studentky, která preferuje humanitní vědy. Pro ni de facto jiná cesta než gymnázium neexistuje. Ale v reálu pak právě ona narazí na fakt, že na těch samých gymnáziích jsou humanitní vědy popelkou. Úroveň a detaily učiva přírodních věd jsou mnohem hlubší než u věd společenských a humanitních. To se táhne od prvního stupně ZŠ. Proč to tak je? A má to dnes smysl? Samostatnou kapitolou je čeština. Není nic praktičtějšího pro život než zvládnutí obecného komunikativního jazyka. Zlobte se na češtinu, že je tak komplikovaná, ale nezlobte se na školu, že se snaží děti naučit, jak tyto složitosti zvládnout. Ptají-li se rodiče a děti, k čemu jim bude správné skloňování číslovek, je evidentní, že ve svém životě spisovný jazyk nepostrádají. Jak je to možné? Není snad po této dovednosti poptávka? A jak tomu odpovídá nastavení výuky češtiny na prvním, druhém, třetím stupni škol, jak tomu odpovídá konstrukce maturitní zkoušky? Proč maturujeme „z češtiny“, když společenská tolerance k její neznalosti (přinejmenším v rovině pravopisu) je téměř absolutní, nepočítáme-li účelové výtky pod kontroverzními statusy na facebooku? Znáte snad někoho, kdo nedostal práci, protože v motivačním dopise nezvládl shodu přísudku s podmětem? Řešení kolapsu našeho vzdělávacího systému bohužel leží v odpovědích na desítky, možná stovky podobných otázek. Bylo by lépe, kdyby je šlo shrnout do jediné, na níž by pouze stačílo najít tu správnou odpověď – a bylo by vymalováno, ale to je chiméra. Vysoce individualizovaná společnost takovému postupu brání ze své podstaty. Pokud z této individualizace na jiných místech nesmírně těžíme, nesmíme se zároveň zlobit, že nám občas přinese i problémy. Naopak, je naší povinností na takové problémy smysluplně reagovat. Například rozhodnutím, že školství zbavíme všech reziduí unifikovanosti – tedy například i RVP. Zní to mnohým jistě infarktově, nicméně představa, že každá škola (i základní) prostě půjde s pravdou ven a bude deklarovat své skutečné obsahové i formální preference a cíle, je v posledku realističtější a praktičtější (a pravdivější) než budování iluzivního systému, že jsme zachovali „všeobecnou úroveň vzdělá(vá)ní“ cestou „dotknutí se něčeho“ z rychlíku.