Pěvkyně Dagmar Pecková byla dobrá žačka s problémovým chováním. „Rozhodně ne typ nástěnkářky, spíš zlobivá koza,“ říká o sobě. Vždy šla za svými sny a podporovala ji v tom její máma. „Bezbřeze mě milovala, se vším všudy. A měla to se mnou těžké,“ dodává.
Pocházím z malé vesnice Medlešice u Chrudimi. Je tam park se zámkem, kde se mimochodem narodila matka Emy Destinové, a byla tam a stále je mateřská školka, kam jsem chodila. Do základní školy jsem pak šla ve vedlejší vesnici, v Mikulovicích. První dva roky nás učil pan řídící Holubář. Ten pak někdy ve druhé třídě zmizel, v létě před tím přišli Rusové a to byl důsledek.
Na prvním stupni byla pro mě škola bez problémů, měla jsem skoro samé jedničky, moje o šest let starší sestra byla tedy ještě lepší, ale zkrátka žádný problém se školou nebyl, držela jsem to bez námahy. S nástupem na druhý stupeň ale problémy začaly, ne s prospěchem, ten jsem kupodivu měla pořád dobrý. Učení mi šlo, mám dobrou paměť. Doteď. Když se učím novou roli, stačí, když to poslouchám a naučím se to bez šprtání.
Problémy jsem měla s chováním. Rvačky s klukama – víc jsem se paktovala s klukama – poznámky, dvojka z chování. Nebyla jsem zrovna nástěnkářský typ, spíš zlobivá koza. Máma to se mnou měla těžké. Na koberci ve škole byla furt. Měla celkově těžký život, vychovávala nás dvě holky sama, aby to utáhla, přes den pracovala jako sekretářka, po práci si natáhla rukavice a měla druhou šichtu jako uklízečka těch kanceláří, ve kterých pracovala. O víkendu ještě k tomu prodávala v cukrárně.
Táta, když od nás odcházel, tak jí vpálil, že to sama nezvládne, což s ní pořád šlo, měla pocit, že mu musí něco dokazovat, na to já bych se samozřejmě úplně vyflákla, ale ona měla jinou povahu. Umřela ve dvaašedesáti. To mi bylo pětatřicet a byla jsem těhotná se svým prvním dítětem, synem Theodorem.
Na to já bych se samozřejmě úplně vyflákla, ale máma měla jinou povahu.
To už jsem za sebou měla úspěchy jako pěvkyně, takže máma ještě zažila uspokojení z toho, že to se mnou dobře dopadlo. Myslím, že mě bezbřeze milovala, se vším všudy. Přesně si pamatuju, jaké to bylo, když jsem získala angažmá v Karlíně, byla jsem tam za hvězdu, hrála jsem My Fair Lady, a po pár měsících si vzpomenu, že chci do Národního. Tam to nevyšlo a doma dramata: „Vždyť tě v Karlíně milujou a na rukou nosí, tak co máš zapotřebí se cpát někam, kde tě nechtějí?“ Bála se vždy nejistoty a dávala přednost jistotě, i pro mě. Ale já se nedám moc zastavit. Když něco chci, tak se mi najednou v hlavě zatmí a jdu za tím, v té chvíli nic nezvažuju. Takže ani ne za rok od nástupu jsem si usmyslela, že chci do Drážďan, toho se máma taky lekala, ale když jsem tam pak byla, jezdila tam se mnou, o Drážďanech si četla, moje úspěchy se mnou radostně prožívala. A já jsem brzy zamířila dál, tentokrát do Berlína, kde zase nebylo nic jistého. A když jsem se tam etablovala, padla železná opona a já šla na Západ, kde jistého nebylo a není už vůbec nic… Dneska už je taková doba, nevíte, co bude dál.
Máma měla nádherný hlas, ale byla hudební samouk. Můj děda měl absolutní sluch a sám se naučil na tahací harmoniku, i když neuměl noty. Čert ví, jak to bylo s tou Emou Destinovou. Je dost zvláštní, že by se v jedné vesnici narodily dvě tak výrazné pěvkyně. Možná se neví všechno a jsme ve skutečnosti příbuzné…
Velký vliv na mě v dětství měla moje starší sestra, hrozně moc četla, zajímala se o antiku, a tím mě inspirovala, dodnes mě i díky tomu velmi zajímá historie a přelilo se to i do uměleckého světa, ve kterém žiju.
Velký vliv na mě v dětství měla moje starší sestra.
Zpívat jsem začala v deseti letech. Hlas jsem měla tak výrazný, že si máma usmyslela, že musím jít na konzervatoř. Na první pokus mě nevzali, neměla jsem zvládnutou teorii. Tak jsem šla na chrudimské gymnázium, ale místo bylo jen v přírodovědecké třídě. Tam už moje přirozená schopnost se učit za pochodu nestačila a ukázalo se, že nejsem přírodovědný typ. Ten rok, co jsem tam byla, než jsem přešla na konzervatoř, byl drsný. Nejhorší byla matematika. To nešlo. Matematikář pan Dušek byl ze mě úplně hotový. V zadní lavici jsem zlobila, tak mě přesadil do první a tam jsem na něj zase vystrkovala nohy v minisukni. Zlobení a provokace mě neopouštěly, ani když prospěch padal dolů. Z matiky jsem měla čtyřky pětky, strašně mě to nebavilo.
Když jsem se po roce odcházela na konzervatoř, pan profesor Dušek mi přišel osobně pogratulovat. Ještě si pamatuju, že ředitelem byl pan profesor Beránek. Ten se pak stal starostou města a v roce 2005 mi udělil čestné občanství města Chrudimi. To bylo dojemné.
Dagmar Pecková se narodila v Chrudimi. Absolvovala Pražskou konzervatoř a operní studium v Drážďanech. Vystřídala angažmá v drážďanské Semperově opeře a Státní opeře v Berlíně, představila se též v řadě dalších významných světových scén (Stuttgart, Ženeva, Mnichov, San Francisco, Paříž, Barcelona aj.) včetně londýnské Královské opery Covent Garden. V rámci své koncertní činnosti vystupuje na pódiích ve Vídni, Madridu, Londýně, Tokiu, Curychu, Montrealu, Moskvě a řadě dalších měst. Zpívala též v newyorské Carnegie Hall. Vystupuje i na mezinárodních festivalech v Bregenzu, Salcburku, Praze či San Sebastianu.
Pokračování bude o dětech Dagmar Peckové a jejich vzdělávání.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Děkuji mnohokrát za tento článek o člověku, osobnosti, kterou obdivuji od doby, kdy se objevila na televizní obrazovce. A nebyla jsem sama. Paní Dagmar Pecková přitáhla svým charismatickým projevem i mého muže, což je úspěch. protože vážné hudbě moc neholduje. Poznala jsem ji z jejich vyprávění o tom, jak se vyvíjel její umělec ký život. Zvlášť se mi líbilo jedno její vyprávění, kdy popisovala, jak svému ještě nenarozenému dítěti dokázala předávat krásu hudby a zpívala mu. Je to žena plná energie, schopnosti poprat se z životem a dobývat stále nové. To na ni obdivuji. Já mám spíš povahu takovou jako její máma, jak vypráví o své mamince. Paní Dagmar si věří a jde za tím, co si chce v životě splnit. Z tohoto vyprávění jsem si rozšířila představu o její povaze a schopnostech. byla zodpovědná ve škole, ale s postupem času se ukázalo, kam směřuje její život. Obdivuji ji jako umělkyni, dokáže předávat svůj hlas, své umění a potěšit ty, kteří tento hudební žánr mají rádi. ale má i něco navíc, čím je její osobnost velmi zajímavá. Tak trošku závidím těm, kteří se s ní měli možnost setkat osobně. Přeji paní Peckové ještě hodně velkých úspěchů v životě a hodně lidí, kteří budou její umění obdivovat a fandit jí. Promiňte mi ještě tento dovětek. Všimněte si, že paní Dagmar Pecková prošla normální Základní školou jako ostatní, žádnou alternativní, uměleckou, ale svou snahou a pílí s podporou mámy se dostala až tak daleko, kde dnes je.
Paní Pecková má též můj obdiv,ale řekla bych,že v sedmdesátých letech minulého století asi žádné alternativni základní školy nebyly,Evo.
Toho jsem si dobře vědoma paní Leo. ten dovětek nebyl určen Vám, ale mladé generaci, která má v současné době tolik nabídek, alternativ a ústupků a pořád hledáme cestu, jak jim to ještě usnadnit. Nevím, jestli je to někdy dobré, až tak někdy moc ustupovat. V dětech se ztrácí ta chuť být něčím vyjímečným, umět něco dokázat i přes překážky, které má před sebou. Uhlazujeme jim někdy cestu. nevím jestli to někdy není někdy spíš naškodu.
Tak to nevidím,Evo,i když asi nejsem o moc mladší,než Vy.Svět se mění mnohem rychleji,než na to kdy státní školství bude ochotno a schopno zareagovat.Proto se množí iniciativy rodičů,kteří ale mají děti školou povinné právě teď.Někdy to vyjde lépe,někdy hůře.Ale nikdy není cílem těch rodičů,kteří se o to snaží,svým dětem nějak umetat cestičku.To dělají rodiče,kteří okamžitě běží do školy seřvat učitelku,která se na jejich dítě jenom křivě podívá.
Problém je asi v tom, že tyto stránky určitě mladí moc nečtou a tak my můžeme jen polemizovat. Já jsem jenom chtěla vyjádřit svůj postoj k paní Dagmar Peckové a to že má můj obdiv za to co už v životě dokázala.