Učitelka literatury Markéta Pelcová se hlásí. Na ALTu způsob, jak získat pozornost třídy. FOTO: Kateřina Lánská

Škola, kde se učitel hlásí a žáci vedou výklad. Reportáž z pražského „alternativního“ gymnázia

Gymnázium, to většinou znamená dost šprtání a memorování. Jde to ale i jinak. Dokazuje to už čtvrtým rokem „alternativní“ větev pražského gymnázia Na Zatlance. Předměty tam neexistují, vše se učí v souvislostech, tři hodiny týdně se studenti věnují osobnostně-sociálnímu rozvoji. Několikrát do roka jezdí na expedice, kde se o sebe musejí postarat a ještě něco probádat, třeba sudetské vesnice nebo vyloučené lokality. „Dnešní škola je strašně virtuální, chybí propojení s reálným životem. Můžu studentům dvě hodiny něco vykládat, ale není nad to, když to sami zažijí,“ říká vedoucí programu ALT Lukáš Šlehofer.

Je středa v půlce září – to ještě byly střední školy otevřené, a dokonce se nosily roušky jen na chodbách. Ve druháku programu Zatlanka ALT to spíš než ve školní třídě vypadá jako v diskusním klubu. Studenti sedí „v hnízdech“ většinou po pěti, u tabule jsou dva učitelé, ale v téhle třídě se role pedagoga a žáka stírají. Učitel Lukáš Šlehofer – a garant celého alternativního programu – klade otázky, studenti na ně jeden přes druhého hledají odpověď, sami mají dotazy a ne vždy odpovídá zrovna učitel. „Vidíš, to by mě nenapadlo, takhle o tom uvažovat,“ reaguje Lukáš Šlehofer na poznámku chlapce s brýlemi, který si bere slovo o něco častěji než ostatní. 

Co je to ALT
ALT je třída veřejného Gymnázia Na Zatlance v Praze 5. Čtyřletý studijní program se inspiroval u finských a kanadských škol a stojí na třech pilířích: rozvoji osobnosti studenta, hledání a rozvoji jeho silných stránek a kvalitním všeobecném vzdělání. Využívá výuku v integrovaných tematických blocích, formativní zpětnou vazbu, cílený osobnostní rozvoj nebo např. výuku v projektech a expedicích. V každém školním roce otevírá gymnázium jednu třídu s programem ALT, uchazečů je zhruba trojnásobek. První třída byla otevřena 1. září 2017, letos z nich budou první ALT-maturanti.

První zvláštnost: Na ALTu nemají předměty, ale tematické bloky. Dnešní téma – makroregion Afrika – je součástí integrovaného bloku Společnost a kultura. Skrývá se v něm mnohé: pracuje se s tabulkami a grafy, takže trocha matematiky, k tomu zeměpis, dějepis, ekologie, základy společenských věd, ale i dějiny umění a literatura.  

Co bouchá do očí: nikdo ze studentů nekouká do mobilu, nespí na lavici, nebaví se se sousedem. Když jedna dívka vezme mobil do ruky, vzápětí se ukáže, že googlí něco, co zůstalo v diskuzi nezodpovězeno. Za dvě a půl hodiny, které autorka tohoto textu ve třídě strávila, učitel ani jednou nikoho nenapomenul. Nejvíc „zlobili“ dva učitelé z gymnázia v Plzni, kteří si přijeli pro inspiraci. Na gauči u zadní stěny třídy si stále fascinovaně něco špitají. 

Pojmenovat problémy a hledat řešení
Studenti to nedělají. Jsou zaujati výukou, běží ve svižném tempu. Chvíli se povídá, pak všichni sledují reportáž České televize o válkách o vodu, následně se o ní diskutuje. Je vidět, že studenti toho už hodně vědí, jejich připomínky jsou případné, nikdo není úplně mimo. „A co z toho Čína má, že investuje do Afriky?“ ptá se jedna ze studentek. „Jde jim o nerostné suroviny,“ odpovídá jí spolužačka. „A taky má Čína hodně nezaměstnaných, takže se jí hodí vyvážet je do jiných zemí,“ doplňuje student s brýlemi, o kterém už byla řeč. 

Když se učitel na něco zeptá, zvedne se vždycky nejmíň pět rukou, spíš deset. Nebývalo to tak ale vždycky. „Původně jsme se chtěli frontálnímu výkladu skoro úplně vyhnout. Rychle jsme ale zjistili, že pro kvalifikovanou diskusi je potřeba mít nějaké vstupní znalosti. Takže na úvod tématu vždycky udělám nějaký informační základ. Říkám jim, že kdo už ho má, nemusí sem chodit, ale stejně tu vždycky sedí,“ říká Lukáš Šlehofer.  

Rozhovor s jednou ze studentek si můžete přečíst ZDE

“Základka, to byl stres. Mnohem víc se naučím, když je mi ve škole dobře,” říká

Diskuse jde místy opravdu do hloubky a neprobírají se jen fakta. „V čem je vlastně problém?“ provokuje učitel myšlení „Zkusil jste si to někdo pojmenovat obecněji?“ ptá se, když už se hovor točí kolem příliš konkrétních věcí. Nejde o to, znát hrubý domácí produkt Mozambiku, ale spíš hledat souvislosti a přemýšlet, jak by se problémy daly řešit. Třeba kde vzít ve vyprahlé Africe vodu… Hledat alternativní zdroje, odsolovat mořskou vodu, jako to dělají v Izraeli, navrhují studenti. „Napadá mě, že by pomohlo lepší vzdělání. Protože spousta problémů pramení z toho, že lidé nerozumí tomu, co se kolem nich děje,“ navrhuje jedna ze studentek. 

Nejvyšším cílem je tvořivost
Je znát, že ve třídě je bezpečno a nikdo se nebojí, že za svůj příspěvek do diskuse sklidí posměch. Naopak – druháci si dokonce našli společný znak pro vyjádření souhlasu: když chtějí dát symbolickou podporu tomu, kdo hovoří, zatřepou rukou vedle obličeje. V jiných třídách zas mají jiné signály, většinou je vymýšlejí sami studenti. Učitele pro změnu můžete vidět, jak se hlásí. Přidává se druhý učitel, pak postupně zbytek třídy. „Když potřebuju ticho, než abych je překřikoval, tak zvednu ruku. Je mi to příjemnější, než dělat ‚úču‘ a zvyšovat hlas,“ vysvětluje Šlehofer. 

Zatímco ambice mnoha „klasických“ gymnázií často končí u předání vědomostí, na ALTu chtějí jít dál. „Znalosti jsou naprosté minimum. Cílem je mít je v souvislostech, vytvořit si v hlavě komplexní obraz. Být schopný definovat problematiku. A nejvyšší cíl: tvořivost. Schopnost problémy nejen pojmenovat, ale hledat jejich řešení,” vysvětluje Lukáš Šlehofer a dodává: „Kdybychom učili předměty izolovaně, tohoto bychom nemohli docílit.”

Zvoní na přestávku, ale nikdo nereaguje, diskuse dál běží. Zvonění patří spíš „klasickým“ třídám gymnázia. Na ALTu si dělají pauzy dle potřeby. Většinou pracují déle než 45 minut a o to delší si potom udělají přestávku. Občas trvá třeba 30 minut, ale v rámci ní mají studenti krom relaxace nebo svačiny zvládnout ještě něco krátkého napsat nebo si přečíst text, kterému se budou posléze věnovat. 

Dát plastický obrázek
Třeba teď, kdy po přestávce přebírá žezlo Markéta Pelcová s tématem africké literatury. Studenti čtou ukázku z knihy Jakobiánův dům od egyptského autora Alá´a Al-Aswáního. Román z roku 2002 otevřeně zobrazuje všechny „neřesti“ moderní egyptské společnosti: korupci, sexuální zneužívání, náboženský extremismus, homosexualitu, stejně jako zašlou slávu bývalé britské kolonie. 

A hned mají druháci obrázek o Africe ještě plastičtější…

Do konce hodiny stihnou probrat ještě knížku Chlapectví od Johna Maxwell Coetzee, ta se odehrává pro změnu v Jihoafrické republice – tedy jedna kniha pro dokreslení života na severu Afriky, druhá na jihu. Přečíst ukázku z Chlapectví měli druháci za domácí úkol, takže o ní mohou rovnou diskutovat. Do debaty průběžné vstupuje Lukáš Šlehofer a upozorňuje na souvislosti s tím, co zaznělo v první části vyučování. 

Tematický blok o makroafrickém regionu zakončuje referát o jihoafrickém bojovníkovi za lidská práva Nelsonu Mandelovi. Žádná opsaná Wikipedie, je vidět, že studentka v Mandelovi pár týdnů „ležela“, své povídání ozvláštní třeba audioverzí Mandelovy biografie v angličtině. I tak má učitel dost připomínek a referát hodnotí jako „hraniční“ – laťka je evidentně vysoko. Spolužáci dívku odmění upřímným potleskem, už jen proto, že byla letos první – do konce školního roku se vystřídají všichni. 

Svoboda výběru
V dalších dnech čeká studenty podobně intenzivní blok Přírodní vědy, což je propojení fyziky, chemie, biologie a fyzické geografie. Tématem bude pohyb z hlediska každého z těchto vědních oborů. Jediné, co se učí na ALTu samostatně, jsou jazyky (včetně češtiny) a matematika. Krom toho nabízí škola 40 volitelných předmětů. „Ve druhém ročníku si studenti volí dva, ve třetím už šest a ve čtvrtém osm. Ve čtvrťáku si studenti zároveň volí zaměření na přírodní nebo společenské vědy – což jsou další 4 volitelné hodiny. Chceme, aby měli možnost si toho osahat co nejvíc. A dáváme jim volbu dost brzy, aby se stihli v něčem najít,“ vysvětluje Lukáš Šlehofer.

Program ALT získal loni Cenu veřejnosti a umístil se na 2. místě v hodnocení odborné poroty v rámci ceny Eduína udělované za inovace v pedagogice. Porota vyzdvihla, že „ALT realizuje sen o smysluplném veřejném středoškolském vzdělávání a inspiruje k jeho naplňování i další školy.“

Způsob hodnocení připomíná vysokou školu. Studenti skládají zkoušky a získávají zápočty, a to v předem vymezeném zkouškovém období, kdy neběží výuka. Velkou svobodu mají v tom, za co se nechají ohodnotit: možností, jak získat zápočet, je vždy vyhlášeno třeba pět, každý si z nich může vybrat dvě. „Když bereme třeba Československo, můžou si vybrat třeba dva díly pořadu Historie CS a napsat mi o tom půlstránkovou anotaci. Nebo si zvolit historické období a udělat k němu myšlenkové mapy, případně natočit desetiminutové video o některé osobnosti československých dějin. Pro psavé je varianta napsat dopis vojáka, který byl na pláži Omaha, nebo dopis ženy z Leningradu. I k tomu samozřejmě musí nastudovat nějaké zdroje,“ popisuje Lukáš Šlehofer. 

Systém hodnocení – a vlastně i výuky – se v ALTu neustále adaptuje a vylepšuje. Podstatné je ujasnit si, co se mají studenti naučit a jaké kompetence mají získat, od toho se pak celkem jasně odvíjí všechno ostatní. „Tak například víme, že chceme, aby se učili jak mluvit, tak psát. Takže při zkoušce z literatury má půlka třídy ústní zkoušení a půlka píše esej, a za dva měsíce se to prohodí,“ osvětluje učitel. 

Jako rovný k rovnému
Pro to, jak jsou jeho studenti v hodinách pozorní a aktivní, má Lukáš Šlehofer jasné vysvětlení: „Máme docela komplexní přijímačky – krom státních přijímaček z češtiny a matematiky dáváme ještě vlastní znalostní test a motivaci ke studiu ověřujeme pohovorem nad portfoliem – sem jdou děti, které se učit chtějí. Což by v případě gymplu mělo tak být,“ přesvědčuje. 

Hodí se přeptat se i studentů, z čeho pramení jejich zápal. „Rozhodně nás k tomu nikdo nenutí, spíš jsme tu všichni s tím, že chceme a že nás ty věci zajímají,“ potvrzuje druhák Bartoloměj Zvěřina. Ale přidává ještě jednu podstatnou věc: „Myslím, že roli hraje i to, jaký k nám mají učitelé přístup. Neberou nás jako ty, kdo mají poslouchat, mlčet a zapisovat si. Chovají se k nám jako rovný k rovnému. Dává se nám volnost, ale taky se od nás něco očekává,“ popisuje. A dodává naději učitelům, otráveným z otrávených studentů: „Myslím, že i lekcde jinde, kdyby se žákům dala příležitost mluvit o tom, co je zajímá, že by se rozmluvili.“ Mimoděk zmiňuje možná největší slabinu podobného stylu výuky: „Na té naší aktivitě to dost závisí. Kdybychom ji neměli, mohly by být hodiny dost suché.“ 

V kontextu řečeného už asi ani nepřekvapí, že Lukáš Šlehofer si se svými studenty tyká. Tedy s těmi, kteří chtějí. „Jezdím s nimi hodně ven a přišlo by mi divné jim vykat, když jedeme vodu nebo jsme na běžkách. Vnímám to tak, že škola má co nejvíc odrážet společnost a tam je to taky tak, že s někým si vykáte a s někým tykáte. Důležité je, aby měl každý možnost to odmítnout, když mu to nevyhovuje,“ popisuje učitel. A tak mu ostřílenější třeťáci a čtvrťáci tykají, někteří druháci zatím vykají. „Taky to byl pro mě pokus, jestli to rozbije autoritu, což se mi vůbec nepotvrdilo,“ doplňuje Lukáš Šlehofer. A třeba Lukášova tandemová kolegyně Markéta si se všemi vyká.

Škola je život sám
Ruku v ruce s tykáním jde i uvolněná atmosféra, která panuje během výuky. Jedna skupinka má uprostřed stolu položenou misku s lupínky. Během diskuse o Africe ujídají a když se miska vyprázdní, tak lupínky dosypou. Jedna dívka si během hodiny přetře rty rtěnkou, jiná si rozbalí brambůrky. Kdo vypadá unaveně, tomu Lukáš Šlehofer navrhuje, ať se jde projít nebo si skočí do automatu pro kávu. V jednom článku se o „alťácích“ psalo, že chodí ve škole bosi. Letošní druháci to nepotvrzují, všichni do jednoho jsou v botách nebo přezuvkách. „Náš první ročník – teď už jsou z nich čtvrťáci – to byli a pořád jsou pankáči. Ti třeba vůbec nesedí takhle spořádaně v lavicích, ale spíš na nich, nebo na zemi,“ směje se Lukáš Šlehofer. 

Jak jeho studenti sedí, co mají na sobě a jestli při výuce něco konzumují, pro něj není důležité. Záleží na tom, ať už se – bosi či v bačkorách – nějak rozvíjejí. „Potřebují dospět, vyjasnit si svoji identitu a najít svoje silné stránky. K tomu se potřebují co nejvíc potkávat s reálným světem. Proto vyjíždíme několikrát do roka na expedice, kde se krom odborného bádání nad sudetskými vesnicemi nebo zvuky netopýrů musí o sebe všichni umět postarat. Chci, aby uměli rozdělat oheň a aby si uměli sestavit jídelníček, rozpočet a uvařit si. Hned v prváku projdou všichni kurzem první pomoci a ve třeťáku jdou na praxi do domova důchodců. Pak volají svým babičkám, pohne to s nimi… Škola není příprava na život, ale život sám,“ říká hlava ALTu. 

Je fakt, že v učebně 351 o tom nebylo pochyb.  

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments