Zvenčí se může zdát, že inkluze je náročná především pro školy. Pohled zevnitř však ukazuje, že je břemenem i pro rodiče. Protože inkluze může fungovat jen, když funguje ve škole a doma je podpořena. Pokud tyto dvě složky, zásadní pro vzdělávání, dobře spolupracují, může se dítěti s hendikepem dařit ve škole skvěle. Podpůrné síly se tak násobí.
„Co já? Ať se stará škola! Vidíš, zas máš čtyřku!“ Rodiče, kteří spoléhají na to, že se o vše postará pedagogicko-psychologická poradna, učitelé, učitelky a asistentky, dělají chybu. Zájem o prospěch dítěte by se neměl odrážet jen v tom, že jednou týdně projedou žákovskou a okomentují výskyt známek.
Dítěti, které potřebuje ve škole dopomoc asistentky, je potřeba asistovat i doma. Jedině tak to dává smysl. Úsilí, které vyvíjejí pedagogové ve škole, ztrácí svou efektivitu v případě, že žák či žákyně přijdou domů a topí se tam v nezájmu. Pozornost, čas a dialog, to jsou tři věci, které by mělo každé dítě dostat každý den. A tyto tři věci by se měly dotýkat i jeho pobytu a chování ve škole. Mluvit s dítětem a pomoci mu jeho myšlenky a emoce ukotvit do správného rámce, poskytnout mu zpětnou vazbu. Tak, aby vnímalo, že škola je důležitá pro život a rodina mu v tom bude oporou.
V domácí přípravě je totiž polovina úspěchu.Například pokud má poruchu pozornosti, není možné spoléhat na to, že se do školy samo připraví a naučí na test. Je potřeba pomoci mu vytvořit si jednoduchý systém. Přijít domů, otevřít úkolníček, říci si společně, co udělat hned, co později, a udělat to. Vyhradit si pravidelný čas a umožnit mu, aby nerušeně a s přestávkami na odpočinek splnilo své povinnosti.
Úsilí, které vyvíjejí pedagogové ve škole, ztrácí svou efektivitu v případě, že žák či žákyně přijdou domů a topí se tam v nezájmu.
Některé děti mohou získat dojem, že asistence ve škole znamená mít osobní služku: „Spadla mi propiska, podáte mi ji?“ Ale tak jako je na asistentce, aby udržela svou profesionalitu (správná odpověď je: „Ne, podej si ji sám.“), tak je i na rodičích, aby dětem nedělali doma poskoky. Příprava učebnic? Doplnění učiva z promeškaných předmětů? Ať to dělá dítě samostatně, ale s podporou, nasměrováním například na spolužáka, který bydlí poblíž a mohl by půjčit sešity.
Druhá polovina školního úspěchu se odehrává už mimo domov. Určuje ji to, jak je dítě schopné ten den, tu danou hodinu, vnímat, spolupracovat a ovládat se. Zde mu mohou pomoci právě učitelé a asistentky. Dohlédnou, aby dítě zapsalo zásadní informace a mělo připravené pomůcky. Můžou se snažit ovlivnit i vztahy mezi dětmi, aby ostatní přijímali toho „mimoně“ s porozuměním. Aby se ve třídě každý cítil bezpečně a respektován.
A bylo by fajn, kdyby se tak děti cítily i doma. Ano, nabádáme rodiče, aby kladli důraz na školu i doma, ale na druhou stranu, škola není všechno. I dítě, kterému se ve škole nedaří a necítí se v ní dobře, má nějakou schopnost nebo nadání, v nichž předčí ostatní. Pokud nemá možnost uplatnit jej ve škole, je nejlepší umožnit mu to doma. Děti potřebují zažívat úspěch, leckdy se pak lépe vyrovnávají se školním stresem.
Vrbě se svěřila: Eva Dušková, asistentka pedagoga na liberecké ZŠ 5. května
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Dobrý den, co se týká inkluze mám na to jiný názor. Inkluze by měla být když už musí být, rozdělena a ne pro všechny typy dětí. Můj teprve 7 letý syn se stal obětí šikany, která byla již od první třídy. Byl to žák který měl ADHD a diagnostikovanou agresivitu. Díky Inkluzi a rozhodnutí jeho matky navštěvoval ZŠ i přes doporučení psychiatra aby byl léčen a po té přeložen na praktickou školu. Pro matku léčení syna nebylo vyhovující a ani přesun do praktické školy a vždy dávala přednost tzv.: menšímu zlu pro ni… Tento spolužák syna napadal v podstatě 24 spolužáku z 26 kdy syn to naposled odnesl zkopáním na toaletě (To dítě uteklo z hodiny bez dovolení) a vyhrožoval synovi aby mi ukradl peníze a donesl je druhý den do školy. Následně se synovi podařilo utéci za paní učitelkou kde vše nahlásil. Později spolužák synovi za to dal ještě pěstí. Celou šikanu od první třídy jsem řešila se školou a vždy mi bylo odpovězeno, že nemohou nic dělat jelikož matka toho dítěte údajně spolupracovala… S manželem jsme to nahlásili na policii atd…. A však toho dítěte jsme se zbavili když jsem ve škole oznámila, že to budu řešit už přes TV (byl to poslední nápad zoufalé matky, která už nevěděla jak synovi jinak pomoci aby se ho zbavil) Což bohužel pomohlo a to dítě bylo pryč do druhého dne… A já se teda ptám jak je možné, že mají děti asistenty kteří mají pouze dyslexii atd… ale takové dítě asistenta nemělo? Jak je možné že celý rok nic nešlo udělat a zmínka o TV zafungovala jako mávnutím proutku? Takže inkluze ano pouze pro děti s tělesným postižením, s poruchou učení ale rozhodně NE pro děti s poruchou chování! A propo jsem maminka z Liberce a syn navštěvuje základní školu v Liberci.
Jak byste prosím chtěla umístit dítě s normálním iq do praktické školy? Ta je určena pro žáky s mr. A také si asi neuvědomujete, že zrovna tenhle chlapec by nastoupil do třídy k vašemu synovi i před inkluzí, jenže neměl by nárok na asistenta nebo ivp. Což tedy nevím jestli by bylo lepší 😉
Jak muzete vedet ze to dite melo normalni iq? Normalni iq rozhodne nemelo uz na zacatku dostaval 4 a 5… To sice by nastoupilo do normalni zs ale max po pul roce by ho soupli jinam…. A nic takoveho by se nedelo!!! A propo to dite nakonec preslo do prakticke skoly… 😉 takze hrajte si na chytreho jinde a ne tady protoze o tehle problematice vim hodne….
Jsem bývalá učitelka, učila jsem na 2.stupni ZŠ.Mohu posoudit dobu před 30 lety a nyní.Děti jsou v podstatě pořád stejné-stejně zlobí,učí se,neučí se,atd.Rozhodně nejsou horší než dřív.Jedno ale nechápu.Do tříd jsou začleňovány i děti,které by potřebovaly speciální přístup,pomalejší tempo a také,aby jich bylo ve třídě méně a ne 25-30.Určitě by se toho i víc naučily.Myslim si,že nevhodné začleňování je i na škodu některým dětem. Není možné,aby vyučující zvládali při současných počtech dětí ještě individuální přístup.A to vůbec nemluvím o administrativě,t.j. jiné téma.
Dávám Vám za pravdu a to ještě připomínám, že v těchto třídách můžou být i děti s nadáním, které potřebují taky svůj citlivější přístup, uplně jinak vedený.
Ono to není jen v rámci inkluze. Tam je spolupráce rodiny a školy to nejdůležitější, stejné požadavky, stejný přístup, nastavení režimu, který je důležitý pro dítě k získání jistoty a pocitu bezpečí. Jako příklad uvedu problém dítěte bez jakéhokoliv postižení. Ráno přivede matka dítě do školky, dítě není zrovna ve své kůži prosí rodiče, zda můžou jít po obědě domů. Když je dítě neodbytné, někdy rodiče nemají trpělivost a dítěti slíbí, že po obědě přijdou. Nestane se tak, dítě se cítí podvedeno, ztrácí pocit důvěry a bezpečí a učitelce dá někdy dost práce dítě uklidnit. To je jeden z problémů, kdy rodič porušil pravidlo, které je tak důležité pro dítě. Proto je důležitější právě u dětí s postižením najít ta správná pravidla, která je nutno bezpodmínečně dodržovat oběma stranami. Pokud jedna strana nespolupracuje, výsledek se nemusí dostavit po delší době a nebo taky vůbec. Stačí, když rodič řekne před dítětem větu, jak si to ten kantor mohl dovolit, já si to s ním vyřídím. Zadělal si s tím na svou spoustu problémů ve vztahu rodič, dítě. S tím, že přidá tomu kantorovi podstatně víc práce při výchově právě svého ditete, ale zadělá si někdy na problémy své vlastní. Diplomacie výchovy svých vlastních dětí je umění a kdo z rodičů se jí nenaučí, hází potom problémy na ostatní.