Proč slovo „inkluze“ mnozí vyslovují s odporem? „Školy se bály nárůstu papírování a v tom jsme se bohužel nespletli. Naše administrativní bolesti jsou veliké,“ říká Jana Churáčková ze Základní školy Eden v Praze Vršovicích. Mluví o přebujelé administrativě spojené s finanční podporu žáků se speciálními potřebami, kterou od září 2016 školám garantuje stát. Spoustě škol zkazila radost z přidělených peněz a z dobré zprávy se ve veřejné debatě najednou stala zpráva špatná.
S čím se při získávání a vykazování peněz na podporu žáků se speciálními potřebami potýkáte?
Ukážu to na příkladu: Do školy přijde dítě, nebo už žákem školy je, kterému pedagogicko-psychologická poradna přidělí ve svém doporučení asistenta pedagoga. Na základě doporučení na něj má dítě zákonný nárok. Dám žáka do výkazu, ale to nestačí. Musím ještě speciálně žádat o souhlas magistrát. Je to sice jenom formalita, protože souhlas nemůže odepřít, ale já tu žádost musím zpracovat a poslat. Ve výkazu je výslovně potřeba označit, zda jsme již získali souhlas magistrátu.
A když peníze přijdou?
V různorodém balíku, který se netýká jen inkluze, musíme rozklíčovat, co jsou jednotlivé položky, čeho se peníze týkají a za kým peníze přišly. Paní hospodářka z toho má často těžkou hlavu. Kromě personálních výdajů stát hradí i pomůcky. I v tomto případě musíme přijít na to, co přesně za peníze přišlo, a ohlídat, aby nákup proběhl ve stanoveném termínu.
Má to nějaké konstruktivní řešení?
Stát by měl školám víc věřit a systém finančního vykazování by měl být jednodušší. Někdy je to až úsměvné, když si s kolegy řediteli navzájem ukazujeme tabulky, které si vytváříme, abychom se v tom vůbec vyznali. No a pokud by moje přání mít vše jednodušší bylo příliš velké, tak ať se to proboha aspoň už nezhoršuje, ať už administrativy nepřibývá.
Ještě někde se projevily problémy?
Při shánění asistentů. Určitě před školou nestojí na tohle místo fronta. Největší omezení je malý rozsah úvazku, nejčastěji na deset, maximálně dvacet hodin týdně. Prakticky to znamená, že by měl dotyčný člověk přijít do práce pětkrát týdně na dvě hodiny. Což ho neuživí, ale zároveň dost omezuje v možnosti najít si ještě nějakou jinou práci.
Jak to řešíte?
Nejčastěji tak, že jako asistentky zaměstnáváme částí jejich úvazku naše paní vychovatelky. Což je zase administrativně poněkud složité.
Byly nějaké obavy, které se naopak nepotvrdily?
Myslím, že mnoho běžných škol se bálo, že ve chvíli, kdy jde financování za žákem, a ne za školou, se rodiče budou snažit dostat do spádových škol i děti, které to tam nezvládnou. Ale to se v našem případě stalo jen jednou. Všechny děti, které mají nějakou přiznanou podporu, jsou u nás vzdělavatelné a patří sem. Tady žádná změna nenastala.
Stát by měl školám víc věřit a systém finančního vykazování by měl být jednodušší. Někdy je to až úsměvné, když si s kolegy řediteli navzájem ukazujeme tabulky, které si vytváříme, abychom se v tom vůbec vyznali. No a pokud by moje přání mít vše jednodušší bylo příliš velké, tak ať se to proboha aspoň už nezhoršuje, ať už administrativy nepřibývá.
Narostl nebo nenarostl u vás od září 2016 počet dětí se speciálními potřebami?
Spíš ne nebo nijak výrazně. Jediné, co se možná mění, je větší aktivita rodičů. Více rodičů než dřív vyhledává z vlastní iniciativy pedagogicko-psychologické poradny, aby se ujistili o stavu jejich dítěte. Mají třeba nějaké obavy. Anebo chtějí pro dítě nějakou úlevu, speciální ohledy, a hledají na to papír.
Jak na to reagujete?
Naše paní psycholožka rodičům vysvětluje, že je to jako když má někdo zlomenou ruku a sundají mu sádru. Nesmí ruku namáhat, ale musí ji cvičit. A tak je to i v případě nějakého ohledu, který rodiče požadují. Toleranci musí doprovázet kompenzace, snaha o posílení.
Máte ještě nějaké podpůrné profese?
Ano, máme kompletní poradenské pracoviště, které tvoří výchovné poradkyně, školní metodička prevence, školní psycholožka a speciální pedagožka.
Kolik máte asistentů pedagoga?
Pět.
Každý má na starosti konkrétního žáka?
Ano, ale není ve škole výhradně jen pro něj. Někteří rodiče si to tak vykládají, směšují osobní asistenci s pedagogickou asistencí. Asistent je oporou učitele. Nedávno jsem byla na hospitaci v jedné třídě, kde působí asistentka, a musím říct, že jsem z její práce byla nadšená. Skvěle funguje v symbióze s učitelkou. Dokáže být správně v pozadí, pozorně sleduje svěřené dítě, ale zasáhne teprve tehdy, když je třeba. Nedělá to předčasně. A tím pádem má volné ruce, aby pomohla i jiným dětem, které to potřebují, i když v menší míře. Paní učitelky, které udělaly zkušenost s tímto citlivým způsobem asistence, by si asistenta přály i do třídy, kde není žádné dítě, kterému byl asistent přidělený. V každé třídě se totiž najde pár dětí, kterým by zvýšená péče vyloženě prospěla.
Jana Churáčková vystudovala katedru pedagogiky FF UK a výchovné poradenství na PedF UK. Od roku 2015 je členkou Asociace ředitelů základních škol.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
