O finském školství se v poslední době hodně mluví jako o malém zázraku, který původně celkem chudou zemi už před lety proměnil ve světového leadera v oblasti technologií a inovací – a k tomu navíc jsou finské děti podle průzkumů ve škole šťastné a spokojené. Když jsem tedy dostala šanci strávit týden ve školách v regionu Kokkola, neváhala jsem ani chvíli, vypráví Tereza Bočanová, učitelka zeměpisu z Gymnázia Thomase Manna v Praze.
První díl vyprávění z Finska čtěte ZDE
Děti ve Finsku, podobně jako u nás, začínají svou cestu školským systémem ve školce – s tím rozdílem, že v místních školkách jsou děti klidně už od roku; podle toho, jak se jejich rodiče potřebují vrátit do práce. Pro místní to vůbec nepředstavuje téma, které by bylo třeba řešit. Všechny děti se pak sejdou v povinném předškolním roce v šesti letech.
První stupeň základní školy navštěvují děti ve věku od sedmi do třinácti let, druhý stupeň jsou pak další tři roky. Zhruba v šestnácti letech se žák rozhoduje, jestli půjde na tři roky na všeobecnou střední školu, nebo stejný čas stráví na prakticky zaměřeném učilišti. Na bakalářské i magisterské stupně vysokých škol pak mohou jak učni, tak gymnazisté – s tím, že ti první spíš studují aplikované vědy a ti druzí například medicínu, právo nebo učitelství. To, jak známo, patří k velmi prestižním oborům, na které je dost složité se dostat.
Důležité je, že celý systém je velice prostupný a není neobvyklé, že například elektrikář nakonec získá magistra z elektrotechniky. Pokud někdo zjistí, že ho všeobecné vzdělávání nebaví, může bez potíží a bez ostudy přejít na učiliště; stejně se to ale děje i obráceně.
Osnovy? Zapomeňte. Ve Finsku na to jdou úplně jinak
Vzdělávání ve Finsku – rozhodně alespoň na prvním stupni – je striktně individuální. Finský učitel neučí předmět nebo učivo, učí děti. Každý žák si na začátku školního roku stanoví, kam chce a může v předmětu v následujících měsících dojít. Učitelé sice používají i učebnice, zároveň si ale děti vedou portfolia. Ta slouží jako podklad mimo jiné i pro pravidelné tripartitní schůzky dítě-učitel-rodič, na nichž všichni sledují, jestli dítě své cíle plní, a jak by se mu v tom dalo pomoct. Pokud se cíle během školního roku splnit nepodaří, může žák přesto postoupit do dalšího ročníku a dostane nějaký čas, aby to mohl „dohnat“.
Finský učitel neučí předmět nebo učivo, učí děti.
Na prvním stupni děti nedostávají známky, pouze slovní hodnocení, na druhém stupni pak mají obojí. Zároveň si jen výjimečně odnášejí ze školy domácí úkoly, a pokud ano, mají spíš podobu přípravy na projekt nebo prezentaci, pokud to nestihly ve škole. I přesto se toho ale dost naučí…
Dva učitelé ve třídě, výuka ve skupinách
Finské třídy nejsou úplně malé – bývá tu cca 25 dětí, a občas se učí třídy i společně. Na každou třídu jsou ale většinu času přítomni minimálně dva učitelé. Často se děti dělí do dvou skupin, kdy například jedna skupina s učitelem sleduje video a baví se o něm, druhá mezitím dělá nějakou jinou práci, a pak se vystřídají. Zároveň děti často pracují v menších skupinkách, které se koordinují samy a rychlejší v nich pomáhají pomalejším.
Tomuto uzpůsobení práce velmi napomáhá i variabilní uspořádání tříd. Jsou tu stoly a židle i koberce, zároveň je pomocí posuvných stěn možné oddělit prostory pro soustředěnou práci. A pokud si někdo potřebuje dělat něco samostatně, může jít třeba na chodbu, kde také najde místečko k sezení. Každý žák má ve třídě svůj tablet nebo notebook a zodpovídá nejen za to, aby se mu neztratil nebo nerozbil, ale také za to, aby byl neustále nabitý a připravený k práci.
Trojjazyčná výuka? Není problém už od první třídy
Sama učím na bilingvní škole, takže metoda CLIL neboli integrovaná metoda výuka předmětu a cizího jazyka je můj denní chleba. Přesto však občas narážím na obtíže, jak vměstnat do hodiny potřebné učivo i slovní zásobu cizího jazyka, a přiznejme si, že občas té efektivitě stojí v cestě i otrávení studenti.
Dosaženou úroveň finštiny a švédštiny posoudit nedokážu, ale rozhodně s námi osmiletí druháci mluvili velmi pěknou angličtinou. Nejspíš k tomu přispívá i to, že se v televizi nic nedabuje, k dispozici jsou pouze titulky.
Ve Finsku se děti metodou CLIL učí dokonce ve třech jazycích najednou – finsky, švédsky a anglicky. Jednu hodinu se aktivita udělá ve finštině, další ve švédštině, další v angličtině. Sice se tím „zabijí“ tři hodiny, ale žáci si tím upevní jak probranou látku, tak i všechny tři jazyky. Dosaženou úroveň finštiny a švédštiny posoudit nedokážu, ale rozhodně s námi osmiletí druháci mluvili velmi pěknou angličtinou. Nejspíš k tomu přispívá i to, že se v televizi nic nedabuje, k dispozici jsou pouze titulky.
Spolupráce, spolupráce, spolupráce… a pak ještě jednou spolupráce
Na závěr musím říct, že mi přišlo skoro až dojemné, jak kooperativně je finský systém nastaven. Rodiče spolupracují se školou, učitelé se neustále scházejí, něco řeší a domlouvají. Děti velkou část času stráveného ve škole pracují ve skupinách, kde je také nezbytné, aby spolupracovaly a uměly se domluvit.
Tím to ale nekončí. Naprosto běžně spolupracují i školy v rámci regionu. Děti z mateřských školek navštěvují bohatě vybavené hudební učebny základních škol, prvostupňové a druhostupňové školy běžně dělají společné projekty. Znají se učitelé, znají se děti, a ve chvíli, kdy žák přechází z jednoho stupně na druhý, už tam má osobní vazby a vědí o něm vše potřebné. Skoro se chce říct – když se chce, všechno jde.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Bodejď by neměly děti dobře anglicky, když to bylo v kraji, ve kterém žije švédská menšina (Kokkola). A švédština je angličtině vcelku podobná, takže je to z hlediska obtížnosti něco jako pro nás polština, případně ruština. Takže TO JE TEN DŮVOD, proč děti uměly tak dobře anglicky.