„Vystudovala jsem přírodovědu, učím zeměpis na gymnáziu a moje práce mě moc baví. Snažím se o mezipředmětovou spolupráci a pořád hledám inspiraci do výuky. Když jsem se tedy dozvěděla, že Národní ústav dalšího vzdělávání (NIDV) chystá exkurzi do Finska, hned jsem se přihlásila a stala se jednou z dvanácti vybraných učitelů,“ vypráví Tereza Bočanová z Gymnázia Thomase Manna v Praze. V říjnu strávila čtyři dny ve finských školách.
Čtyři dny vymezené pro náš pobyt a návštěvy škol jsme strávili v okolí města Kokkola na pobřeží Botnického zálivu. Navštívili jsme celkem čtyři školy – jednu zaměřenou na jazyky, jednu velmi inkluzivní, jednu pouze prvostupňovou a jednu, kde jsou naopak děti od deseti měsíců až po středoškoláky. Sympatické bylo, že nás místní skutečně všude pustili, nic před námi netajili a přijali nás opravdu moc příjemně. Atmosféra ve finských školách je velice pozitivní, všichni tu fungují v módu – jak to uděláme, aby to šlo?
Učitelé spolu mluví pořád, ředitelé neřeší platy ani údržbu školy
Na druhou stranu jsme byli zaskočeni tím, že velká část našich dotazů uváděla místní učitele do velkých rozpaků. Máte čas se setkávat? Jak často spolu mluvíte o jednotlivých dětech a třídách? Jak řešíte systémové věci? Na všechno měli naši finští kolegové jedinou odpověď: mluvíme spolu pořád, setkáváme se neustále, je to přece součást naší práce, a máme k tomu všechnu potřebnou podporu od státu i od ředitele.
Je pravda, že Finové učí víc hodin než my, týdně dvacet čtyři až dvacet osm, a k tomu mají ještě minimálně tři hodiny vyhrazené právě na setkávání, společné plánování a řešení problémů. Na druhou stranu jejich ředitelé jsou skuteční pedagogičtí lídři. Vůbec neřeší peníze na platy učitelů nebo stav budovy. Jediné peníze, které mu projdou rukama, jsou ty vyhrazené na pomůcky a učebnice. Jejich hlavní pracovní náplní je právě komunikace v týmu a pedagogické směřování jejich školy.
Na prvním stupni práce na cirkulárce? Není problém
Ve srovnání s většinou malých Čechů mají malí Finové ve škole mnohem míň různých příkazů a zákazů. Systém spoléhá na to, že děti vědí, co můžou a nemůžou, a řídí se podle toho. Příklad? Na školním hřišti, kde mimochodem do teploty minus šestnáct stupňů Celsia tráví minimálně dvě půlhodiny denně, děti hrají fotbal. Nejsou na něm ale žádné ochranné sítě, takže když někdo vykopne míč mimo areál školy, prostě si pro něj někdo dojde. Normálně vyjde ven z brány, rozhlédne se, zvedne míč a vrátí se. Toto by rozhodně u nás neprošlo.
Na chodbách se ze stejného důvodu nedrží dozory. Počítá se s tím, že děti vědí, jak se chovat, a není na ně tudíž nutné neustále dohlížet. V jídelně si děti nabírají samy jídlo ze švédských stolů – méně se tak plýtvá, protože si strávník sám určí, kolik toho asi sní, a opět se podporuje samostatnost a zodpovědnost.
Nedílnou součástí finského vzdělávání jsou i dílny a další praktické předměty. Viděli jsme na vlastní oči, jak prvostupňové děti řezaly dřevo na cirkulárkách a elektrických pilách. Na pět místností plných dětí a skutečných nástrojů tu přitom byl jeden učitel, který rozhodně nemohl být u všech dětí najednou. Jak je to možné? Nevím, ale myslím si, že je to prostě nastavením společnosti. Rodiče vědí, že děti pracují s ostrými předměty, a počítají s tím, že se mohou zranit, pokud nedodrží pravidla.
Škola nepřináší jen znalosti, ale i praktické dovednosti
Stejně tak jako dílny mají děti i předmět Home Economics. Vyzkouší si tu nejrůznější domácí práce. Mají k dispozici tréninkovou domácnost, kde všichni používají pračky nebo sušičky na prádlo. Pravidelně také vaří – musejí si udělat nákupní seznam, učitelka je vezme na nákup, a po vaření je třeba kuchyň zase uklidit. Tyto předměty se týkají chlapců i děvčat – holky řežou na cirkulárce a kluci háčkují nebo pletou.
Jak už jsem zmiňovala, navštívili jsme i jednu velmi inkluzivní školu, kterou navštěvují žáci s různým postižením – od slabozrakých až po autisty. Je tu také velká skupina cizojazyčných dětí, které procházejí intenzivním kurzem finštiny a švédštiny, aby se co nejdříve mohly plnohodnotně zapojit do výuky. Pro děti s těžkým ADHD, autismem a dalšími poruchami tu mají program nazvaný Green Care Basic Education. Ten spočívá v tom, že žáci tráví tři dny v týdnu ve škole a dva dny na skutečných farmách, kde se starají o zvířata a pracují na poli. Kontakt s přírodou je uklidňuje, dodává jim tolik potřebné vztahy a navíc je může nasměrovat na profesní dráhu v zemědělství.
Jak je možné, že Skandinávci tak dobře mluví cizími jazyky? A učí se ve Finsku všechny děti ve třídě ve stejnou chvíli to samé? To se dozvíte v pokračování finského vyprávění za týden.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Dobrý den, spíše než (bombastický) nadpis by mne zajímalo, jak vypadala pracoviště pro děti v truhlářské dílně, případně fotografie výrobků (určitě budou mít výstavku?). Nemyslím si, že by dítě < 10 let ve škole rutinně samo používalo cirkulu, protahovačku nebo frézku (na fotografiích).