Lucie Delsman pracuje jako psycholožka na psychosomatické klinice v německém Kielu, její muž Eric tam vlastní jazykovou školu. Pouze nejstarší z jejich tří dětí se narodilo v ČR, zbylí dva přišli na svět už v Německu. Pochvalují si příjemnou a vstřícnou atmosféru, s níž se zatím setkali v mateřské školce, základní škole i na gymnáziu.
Do Německa jsem odešla před deseti lety za manželem Erikem. Eric je Američan a v Německu založil jazykovou školu. Žijeme v Kielu ve Šlesvicku-Holštýnsku na severu u Baltického moře. Nějakou dobu jsem tu byla na mateřské, pak jsem začala pracovat jako psycholožka na psychosomatické klinice, kde jsem dodnes.
S manželem máme tři děti. Dcera Anja se narodila v Čechách, teď je jí 12 let a v Kielu studuje na gymnáziu. Několik týdnů po jejím narození jsme se stěhovali do Německa. Oba synové se narodili už v Německu. Staršímu, který se jmenuje Eddie, je teď 10 let a končí základní školu, po prázdninách půjde na gymnázium. Mladšímu Christianovi jsou 4 roky a chodí do školky.
Naše děti mluví třemi jazyky – česky, německy a anglicky. Není úplně snadné zachovat a rozvíjet znalost češtiny, ale zatím se nám to docela daří. Samozřejmě to není takové, jako kdybychom žili v ČR, ale děti česky rozumí, domluví se, a pokud to tak zůstane, budu spokojená. Zásadní je myslím to, že na ně česky mluvíme, pomáhají i pravidelné návštěvy Čech. Zorganizovat jim nějakou systematickou výuku češtiny je spíše složité, ve školním týdnu na to prostě není čas.
Poplatek za školku se odvíjí od příjmu rodičů, dovolené místo školy neexistují
V Německu je možné děti dat od zhruba 1 roku do minijeslí (10 dětí a dvě vychovatelky), případně k tzv. „Tagesmutter“. To jsou ženy, které se – často u sebe doma – starají o děti. Můžou jich mít maximálně 5, ve věku do 3 let. Musejí být registrované na úřadě, který pak zkontroluje prostory, v nichž děti tráví svůj čas u Tagesmutter. Jejich výhodou je individuální, skoro rodinná péče, nevýhodou pak to, že fungují jen do 3 let věku dětí. Tuto možnost nicméně využívá hodně rodin, vzhledem k tomu, že placená rodičovská tu trvá jen jeden rok. Zároveň tu ale všechny roční děti mají garantované místo ve školce. Někteří rodiče, pokud to finančně zvládnou, dávají děti do školky až od 3 let. Školky jsou většinou státní, nebo pod vedením různých spolků a organizací. Část poplatku za školky hradí město, část rodiče, a to podle svých příjmů a počtu osob v domácnosti. Poplatek se pohybuje zhruba od 50 do 300 Eur za dítě a měsíc. Děti, kterým je do konce června 6 let, musejí povinně do školy, u dětí červencových a srpnových se rodiče můžou rozhodnout o odkladu. Domácí vyučování v Německu není povolené.
Povinná školní docházka je tu skutečně povinná, není tedy možné brát dítě ze školy z „rodinných důvodů“ nebo na dovolenou. Hrozí kontroly na letištích a vysoké pokuty. Dítě je možné uvolnit mimo prázdniny se souhlasem ředitele jednou za čtyři roky.
Základní škola je na 4 roky, pokud má dítě problém s výukou, může po domluvě s učiteli jednou opakovat ročník. Od 5. třídy se přechází na střední školu, buď na gymnázium, střední školu s maturitou – Realschule, nebo takzvanou Realschulabschluss, což je jednodušší střední škola zakončená závěrečnou zkouškou. Nejnáročnější je gymnázium, které trvá 8 nebo 9 let. O střední škole rozhodují rodiče, ale pokud dítě na gymnáziu v prvních dvou letech nezvládá, musí přejít na méně náročnou střední školu. Přijímačky se nedělají ani na střední, ani na vysoké školy. Školky a základní školy jsou spádové, pak už si volí rodiče bez ohledu na bydliště.
Hodnotí se i aktivita při hodině, ale známkuje se až od 3. třídy
My máme základní školu 5 minut pěšky, střední asi 20 minut. Děti chodí samy pěšky nebo jezdí na kole. Nejmladšího syna do školy samozřejmě vodíme, máme ji asi 10 minut od domu. Každý region v Německu si školství řeší hodně po svém. U nás ve Šlesvicku-Holštýnsku začínají školy v 8, na prvním stupni je výuka jen dopoledne, později se učí až do odpoledne.
Výuka je podle mého názoru modernější, než si to pamatuji ze své docházky na českou základní školu. Frontální výuka je omezená a střídá se s jinými formami. Hodně se pracuje s projekty, děti se aktivně zapojují. Ústní projev hraje také mnohem větší roli při známkování než písemné testy. Nezkouší se ale ústně před třídou, jde o aktivní zapojení ve výuce, které se hodnotí. Známky děti dostávají až od 3. třídy výše.
Hodina času je v družině vyhrazena psaní úkolů
Družina odpoledne tu je, na rozdíl od školy se i platí. Její velkou výhodou je společné psaní úkolů, na které je vyhrazena vždy konkrétní hodina, během níž se děti nesmějí vyzvedávat, aby měly klid. Za tuto možnost jsem velmi ráda, protože v pozdních odpoledních hodinách jsou děti na psaní úkolů už unavené a ani na to doma kvůli sourozencům nemají moc klid. Obědy se buď dovážejí, nebo vaří ve škole; děti mají na výběr z jídla s masem, jídla bez vepřového a vegetariánského jídla. Objednáváme si předem přes internet. Ve školce je většina potravin regionálních a bio.
Děti se tu učí pracovat na počítačích, ty ale jinak nejsou běžnou součástí výuky, což je mi dost příjemné. Používání mobilů tu bývá do 8. – 10. třídy také zakázáno. Děti můžou mít telefon v tašce, aby se po cestě domů dovolaly rodičům, ale během dne je nesmí používat. Obvykle tady děti dostávají mobily v 5. třídě. Stejně tak jsme to udělali i s naší Anjou, která už letos také telefon má, protože přechod na střední školu pro ni znamenal víc dojíždění na delší vzdálenost.
Národnostní složení je pestré a nám to nevadí
Dětí z rodin, kde rodiče nejsou Němci, je tu samozřejmě hodně. Patříme mezi ně i my. Ve školce u Christiana máme tento rok projekt zaměřený na to, odkud kdo je a co je pro jeho zemi typické. Na nástěnku tam lidé psali „Vítejte“ každý ve svém jazyce, a nakonec tam těch jazyků bylo 17. Já osobně jsem za tu pestrost ráda. Co se týče rodin například válečných uprchlíků, tak pro ty běží integrační program a momentálně tu bývají 1-2 takové děti ve třídě. Myslím, že se ta integrace celkem daří, děti se jazyky učí rychle. Prostřední Eddie nám s nadšením doma vypráví o tom, jak nějaký jeho spolužák ze Sýrie vyhrál matematickou olympiádu, ačkoliv ještě nemluví pořádně německy, nebo jak společně hrají na honěnou a tak podobně.
Všechny děti, které doma mluví jinak než německy, mají povinně hodiny němčiny navíc. Ve školách bývají přítomni i psychologové nebo mentoři, kteří řeší případné problémové situace. Ve třídách bývá jen jeden učitel, ale škola nabízí obvykle zdarma doučování němčiny a matematiky. Vím, že pro dyslektiky a další děti s poruchami bývají upravené podmínky nebo asistenti, kteří jim v hodinách pomáhají.
Vztahy mezi rodinami a školou jsou dobré, pravidelně jsou třídní schůzky, kromě toho je kdykoliv možné kontaktovat učitele. Aktivní zapojování rodičů se vyžaduje, například společné vyrábění nebo pečení před Vánoci, společné letní nebo vánoční posezení a podobně. Více se angažují rodiče, kteří jsou doma s mladšími sourozenci. Atmosféru jsem zatím u dětí na všech stupních škol zažila výbornou, přátelskou, kooperativní. Jsme opravdu maximálně spokojení.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Hezké! Tak nějak mě při čtení článku napadlo, že když škola vytvoří příjemnou atmosféru a učitelé jednají s dětmi i rodiči slušně, tak pak asi i rodiče jednají se školou slušně.
To je pravda.A funguje to i u nás.
V něterých školách ano.
Nepochybně ani v Německu to nebude všude zalité slunečním svitem – pravda, je to trochu staršího data:
https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/nemecko-ucitele-nedostatek-skoly-skolstvi-odbornici.A180821_102957_zahranicni_pmk
Mně osobně by nevyhovovala jednak možnost vzít kdykoliv dítě ze školy a vyrazit s ním naplňovat vlastní program a dále potom, Německo od roku 1937, tuším, netoleruje možnost domácího vzdělávání (údajně z toho titulu, aby se nešířila fašistická ideologie, ačkoliv tento zákaz byl zaveden paradoxně za A.Hitlera). Ale rád se nechám poučit, neboť německé školství nesleduji ani zdaleka tak, jako to naše. Uvítal bych ovšem zcela reálný pohled, to jest pohled se všemi plusy i minusy.
Tak starý ten článek zase není.A počty učitelů,kteří chybí,jsou docela velké. Už to někdo zkusil vyčíslit u nás?To by bylo zajímavé srovnání.
Namátkou jsem, paní Leo, nahlédl do Týdeníku školství z listopadu 2018, a pan Antonín Jančařík z PF UK v Praze tam, mimo jiné, uvádí:
„Odpovědět na tuto otázku není zcela snadné, protože nám scházejí některé údaje, na základě kterých bychom mohli provést analýzu. V letošním roce působí v základních školách takřka čtyři tisíce učitelů bez odpovídající kvalifikace. Dále zde máme celou řadu učitelů, kteří sice mají odpovídající kvalifikaci, ale učí jiné předměty, než pro jaké získali aprobaci. I když je to z pohledu kvalifikace v pořádku, asi všichni chápeme, že když například matematiku učí učitel s aprobací zeměpis – tělesná výchova, je něco špatně. Tolik k aktuálnímu stavu. Co se týká výhledu do budoucnosti, jsou střednědobé perspektivy ještě pesimističtější. Co tedy můžeme očekávat: Populační vlna se nyní začala přesouvat na druhý stupeň základních škol, na prvním stupni základních škol dojde k mírnému poklesu žáků, jejich počet však bude stále výrazně vyšší, než byl v roce 2012/13, a důchodovému věku se postupně blíží nejsilnější ročníky učitelů, za které není připravována náhrada.
Dle mého odhadu aktuálně na trhu práce chybí několik tisíc kvalifikovaných učitelů. V horizontu deseti let může tento počet výrazně vzrůst, a to někam k hranici dvaceti tisíc.“
Snad je to kompetentní odhad, pan Jančařík nejspíš ví, o čem hovoří – za sebe přiznávám, že statistiky mě osobně příliš neberou, schová se za ně ledacos, nehledě k tomu, že – a to říkám zcela otevřeně – mně osobně je milejší kantor, který má k dětem pozitivní vztah, v oboru se orientuje dostatečně na to, aby bez potíží vyložil učivo ZŠ a jestli má nebo nemá nějakou vysokou školu, je mi naprosto lhostejné, protože to, alespoň podle mých zkušeností, není zárukou ničeho.
To jsme zajedno.Přesto si myslím, že nedostatek učitelů bude u nás co nevidět opravdu zásadní problém,nejdříve na základních školách.A jak je vidět -podle Vašeho odkazu,leckde v Německu je to problém také.
Teď jsem se dočetla,že ročně odchází asi 1000 prvostupňařek do důchodu.Vzhledem k věkovému složení učitelů to číslo rozhodně nebude klesat.Z PF jich ročně vyjde 500,ale nikde se nepíše,jestli opravdu do školy nastoupí,nebo jak dlouho tam vydrží.Nic moc vyhlídka.
Můj pohled je nejspíš pesimistický, ale pokud vyjdu z předpokladu, že drtivá většina kantorů na základních školách jsou ženy (což nebudiž považováno za jakoukoliv formu diskriminace nebo degradace ze strany mé osoby), skončí vysokoškolské studium v cca 24 letech. Během prvních let praxe budou s největší pravděpodobností bez třídnictví a je otázka, kdy budou chtít založit rodinu – tady opět výslovně říkám, že ženám rozhodně nenařizuji, kdy by si měly pořídit dítě, aby se tu po mé maličkosti nezačal kvůli tomu někdo „vozit“, protože doba je podivná 🙂
Pokud ředitel vezme na školu drtivou většinu takto mladých kantorek, vystavuje se (mimo jiné) prostě tomu, že v přibližně stejném časovém období založí rodinu a škola potom bude vypadat tak, že se shánějí záskoky na rok, na dva, na tři… a kdo do něčeho takového půjde s vidinou, že má smlouvu na dobu určitou a posléze bude odejit?
Navíc, kupříkladu z mého okolí, ředitelka musela propustit kantorky, které nesplňovaly kvalifikační požadavky a těsně nespadaly do vyjímky – ačkoliv proti tomu protestovala ona, rodiče a, světe div se, i samotná radnice, musela namísto nich přijmout dva kantory po vysoké, kteří už od počátku studií na „pajdě“ věděli, že učit nechtějí, šli do privátu, kde se ovšem těžce nechytli (pozor, tím netvrdím paušálně, že to platí pro všechny kantory), tak se nakonec rozhodli jít učit… za rok je ředitelka s největší pravděpodobností vyhodí, ale ty původní ženské už zpátky nedostane…
Třeba na iDnes z 5.12.2017:
„Problém spočívá spíš v tom, že značná část studentů, kteří se hlásí na pedagogické fakulty, svou budoucnost ve školství od začátku nevidí. Vyplývá to z dotazníkového šetření společnosti Scio, která se loni ptala více než čtyř tisíc maturantů i na další vzdělání.
Zjistila, že třetina studentů, kteří se hlásí na pedagogické fakulty, vůbec vyučovat nechce, 26 procent by to bavilo, ale nechce se tím živit a dalších 30 procent si není jistých. Jen 10 procent dotázaných odpovědělo, že jsou rozhodnutí.“
Když to vezmu hodně přísně, tak se bavíme o 90% lidí, kteří jdou na „pajdu“, ale za katedrou nikdy nestanou…
A divíte se?Trochu jsme se smekli z tématu ale podle Vašeho odkazu ani tam není všude všechno tak růžové.
Domnívám se, paní Leo, že to mírné odbočení od tématu nebude pro zdejší administraci natolik zásadní problém, aby měla výhrady – diskutujeme slušně a spojitosti tu přece jen jsou 🙂
„Od 5. třídy se přechází na střední školu, buď na gymnázium, střední školu s maturitou – Realschule, nebo takzvanou Realschulabschluss, což je jednodušší střední škola zakončená závěrečnou zkouškou. Nejnáročnější je gymnázium, které trvá 8 nebo 9 let. “
To je ale chucpe! Copak v Kielu nevědí, že 8leté gymply jsou podle rodicevitani.cz a Eduin zhoubou dětských duší a politicky korektního vzdělávání? A že by se podle paní Polanské a pana Feřtka měly jednou provždy zakázat?
Neříkám, že tento web,nebo snad Eduin,je studnicí moudrosti a neomylné pravdy,taky se s nimi dost často dohaduji.O tom žádná.Taky osmiletá gymnázia nikdo neruší.Jen říkám, že se tam dostávají děti,které tam nepatří a nemuselo by se to dít, kdyby se polititici a stát alespoň trochu starali o kvalitu učitelů a základních škol.To se ale neděje. A proč? Protože ta movitější část rodičů se stará jen o to své dítě, včetně politiků atd, i těch z ministestva školství,takže úroveň základního školství je jim ukradená,protože tam by své dítě nikdy nedali. A ani v Kielu nemusí mít, Bětko, patent na rozum.Mnoho kluků se “ probere“ až na střední. Rozhodně ne v páté třídě.
Tím chcete říct, že když to mají v Kielu, musí to být dobré? Nebo se divíte, že tu jsou i takovéto články? Jen se snažím pochopit ten komentář… O problematičnosti VG mluví velká část odborné veřejnosti, podobně jako paní ředitelka v aktuálním sloupku, to si opravdu nevymyslel Eduin. Možná jste se to ale z našich stránek dozvěděla.
Nepochopím, proč se nemohou psát úkoly v družině i u nás, za mne to tak bývalo, pro rodiče i děti je to daleko lepší, nejen z hlediska času, ale i motivace mezi ostatními. Ty asistenti jsou také hloupost, buď se dítě má schopnost zapojit a to i s doučováním nebo na to potřebuje speciální přístup a školu, zbytečně se tak zdržují ostatní děti, prostě novinky, které skoro nikomu nevyhovují.
Nevím, jaký režim mají německé družiny.Ta, kterou znám já u nás,chodí s dětmi v čase zhruba 13.15 až 15. 00 ven, buď do lesa ,nebo na hřiště.Po tomto čase si opravdu mohou udělat i úkol,mají-li chuť a nervy, to v tom prostředí zvládnout. Většina dětí ale potřebuje klid a to se v družině zajistit nedá. A mezi námi,kolik rodičů jde s dětmi po práci ven? Nebo je ve městě pustí samotné? Děti ten pohyb venku potřebují a tu půlhodinu na domácí úkol snad vyšetříte.
Je hezké, že do Čech prosakují informace o vzdělávání v Německu, nelíbí se mi ale, jak paní Delsman své zážitky zobecňuje, jako by šlo o nějakou německou normu.
Jak sama píše, školství je věcí jednotlivých spolkových zemí, tudíž se mnohé věci liší (a to i v rámci jedné spolkové země) – silně pochybuji o tom, že v celém Šlesvicku-Holštýnsku například začíná škola v osm hodin.
Jistě, že za plotem bývá tráva zelenější, ale Německo má do jisté míry stejné problémy jako Česko, ne-li horší. A nedostatek učitelů je jenom začátek.
Díky za postřeh, je to, jak říkáte, snažíme se, aby prosakovaly informace o vzdělávání ze zahraničí, a to pohledem lidí, kteří tam žijí. Ten je zákonitě subjektivní, popisují své zkušenosti. Před nedávnem se s nimi svěřila například i Dagmar Pecková, když jsme u toho Německa. https://www.eduzin.cz/skolstvi/zahranicni-inspirace/dagmar-peckova-o-vzdelavani-svych-deti-v-nemecku-tridni-ma-velkou-moc-jiz-po-ctvrte-tride-deti-deli-na-studijni-a-nestudijni/
Ale máme příběhy z různých zemí a tenhle „seriál“ patří k nejoblíbenějším.