Čeští teenageři patří v Evropě mezi největší pijany a „huliče“ konopí. Alespoň podle statistik Evropského monitorovacího centra pro drogy a drogovou závislost (EMCDDA). Na střední škole se značná část dospívajících poměrně pravidelně opíjí a zkušenost s marihuanou přiznává 42 % šestnáctiletých. Jak tyto nelichotivé statistiky zvrátit? Inspiraci bychom mohli hledat na Islandu.
Na konci 90. let se přitom islandská mládež jevila jako jedna z nejzhýralejších v Evropě. „Po ulicích Reykjavíku se v pátek večer skoro nedalo chodit, nebylo to bezpečné,“ vzpomíná americký psycholog Harvey Milkman pro magazín The Atlantic. „Potulovaly se tu hordy opilých teenagerů, které ohrožovaly sebe i svoje okolí a chovaly se dost nechutně.“
Prevence je lepší než represe
V roce 1998 na tom byli mladí Islanďané tak, jako jejich české protějšky teď. 42% šestnáctiletých Seveřanů tehdy přiznávalo, že v uplynulém měsíci zažili opilost, 23% tehdy denně kouřilo cigarety a 17% okusilo marihuanu. O dvacet let později jsou čísla výrazně nižší, tedy – 5% opilých, 7% s jointem konopí, 3% s cigaretou. Jak se to Islanďanům podařilo? Objevili model prevence, který u teenagerů opravdu funguje, a neváhali do něj investovat.
Psycholog Harvey Milkman pracoval jako psycholog s problematickou mládeží v USA už v 70. letech. Během let praxe zjistil, že mladé lidi vedou k rizikovému chování různé důvody. Někteří chtějí zažít vzrušení, další potřebují uniknout stresu a úzkosti. Položil si na svou dobu poměrně radikální otázku: jak to udělat, aby děti vůbec s drogami a alkoholem nezačínaly? V 90. letech se přestěhoval na Island, a právě tady našel spřízněné duše.
Šestnáctiletí Islanďané vyplňovali několik let po sobě detailní dotazníky týkající se jejich chování a prožívání. Vědci z nich dostali do rukou solidní data – nejen o tom, jak často mladí konzumují různé psychoaktivní substance, ale i o jejich způsobu života, trávení volného času, pocitech a přáních. Ze studie jasně vyplynulo, které děti jsou ohrožené více, které méně, a jaký je mezi nimi rozdíl. Zrodil se program nazvaný Youth in Iceland – Mládež na Islandu.
Zákony, pravidla, organizované aktivity
Nejdřív se změnily zákony. Cigarety si na Islandu nekoupí nikdo pod 18 let a alkohol pod 20 let. Teenageři mezi 13 a 16 lety nesmějí být sami mimo domov déle než do 22 hodin v zimě a do půlnoci v létě. V každé škole musela povinně vzniknout organizace pro rodiče. Ta pořádá přednášky a workshopy, na nichž se rodiče dozvídají, že je třeba trávit s dětmi více času, mluvit s nimi o jejich problémech a víc se zajímat o to, s kým se přátelí.
Rodiče navíc ve školách podepisují jakési smlouvy, v nichž se zavazují například k tomu, že svým dětem nepovolí žádné mejdany bez dozoru nebo že jim nebudou dávat alkohol. Jak pro The Atlantic poznamenala Hrefna Sigurjónsdóttir, která má tyto rodičovské rady na starosti, posiluje se tím i autorita rodičů: „Odpadá totiž klasický argument dospívajících – proč já nemůžu, když ostatní můžou?“
Stát také masivně zainvestoval do organizovaných aktivit – tanečních, sportovních, hudebních, uměleckých a dalších, kam dnes dochází většina islandských teenagerů minimálně třikrát týdně. Aby si tyto kluby mohly dovolit všechny děti, rozdává například radnice v Reykjavíku rodičům vouchery v hodnotě asi 7 000 Kč na dítě a rok.
A dál se každoročně vyplňují dotazníky, takže když se zjistí, že morálka mezi dospívajícími v některé oblasti či škole upadá, upne se tam pozornost. Jak ale říká pro The Atlantic Inga Dóra Sigfúsdóttir, která se na strategii Youth in Iceland podílela, myšlenka celého programu je jednoduchá: „Zjistili jsme, že musíme být schopní vytvořit takové podmínky, v nichž můžou děti žít zdravé životy. Nemusejí užívat žádné návykové látky, protože jejich život je zajímavý sám o sobě a mají pořád co dělat – a navíc je v tom podporují i rodiče, kteří s nimi tráví dost času.“
Jinde to zatím nejde
Islanďané nabízejí své know-how jakékoliv další zemi nebo městu. Vytvořili proto speciální agenturu Youth in Europe, která je schopná vytvořit dotazníky a strategie na míru. Nejširší zapojení zatím hlásí Kaunas v Litvě, kde radnice nabízí dospívajícím třikrát týdně tréninky mnoha sportů zdarma a plánuje se větší zapojení rodičů, nebo španělská Tarragona. Nikde ale zatím nebyli schopní dosáhnout takových výsledků jako na Islandu. Například v USA je problémem to, že preventivní programy pro mládež bývají financovány z krátkodobých grantů a je složité sehnat prostředky na dlouhodobý projekt. V Brightonu v Anglii zase narazili na nezájem rodičů o workshopy, přednášky a vůbec o životní styl dětí.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Ale tohle už u nás bylo, že děti měly možnost navštěvovat různé tělovýchovné oddíly zdarma. V našem městě z tohoto fotbalového kroužku vyrostl slavný fotbalista Látal, Mikloško, v oddílu krasojizdy vyrostla několikanásobná Mistrině světa Anna Matoušková a její kolegyně byly příkladem pro mnoho generací za nimi a dodnes tento oddíl funguje a vychovává nové talenty. I pro ostatní děti ty byly oddíly nohejbalu, stolního tenisu, cvičení pro ženy a cvičení rodičů s dětmi. Řada z nich pokračuje i dnes. Jen lidé, kteří by se věnovali mládeži jaksi ubývá. Nová doba a nové trendy víc jak se říká frčí. Všechno je in atd. To co bylo je jaksi staromódní a patřící do jiného režimu. Jenže výchova mládeže je postavená pořád na jednom principu příkladu a nadšení pro věc. Co z toho nám chybí?. Tak trochu obojího a nemá to s režimem vůbec co dělat. Pokud si děti mají vytvořit svůj správný pohled na svět, musí se mu ten správný příklad nabídnout. Moc jich kolem nás není. Zkuste se podívat kolem sebe a položit si ruku na srdce a říct si, stojí mi ten člověk za mou námahu a chuť pro něho něco udělat? Už možná nechodíme jen kolem sebe, ale někdy taky mimo sebe a nevnímáme. Možná taky díky mobilům. Jedna otázka nakonec, stojí nám ti mladí za to, abychom pro ně něco udělali, ne jen to, že jim zlegalizujeme drogy a necháme výběr pohlaví už od dvanácti let? Myslím, že by nám měli stát za víc.
Omlouvám se za hrubou chybu Mistryně světa.
Já to chápu.Stalo se mi bohužel totéž v jiné diskuzi,ve slově ministryně.Takové chyby jsem snad nedělala ani na základce
A jmenovalo se to SSM 🤦♀️
Mylite se TJ Sokol a Sokolský slet je mimochodem letos.
To neni o tom ze by se min lidi venovalo detem ale o tom ze maj mnohem vic prilezitosti delat neco jinyho nez jen sportovat. To je jak fnukat nad tim ze driv stacili jednoduzsi hracky a trenovalo to fantazii. Ver mi, ze kdyby mohly mit hezci, tak po nich spousta sahla.
To nejlepsi co komunisti lidem daly byla nouze. Holt kdo chtel neco svarit, postavit barak a pod. ten si to musel udelat sam. Zni to smutne, ale lev co ma plny bricho se taky nikam nehoni.
A pokud jde o mladez a lidi vubec, tak nikdo krom tech co mate radi za namahu nestoji. Priroda neresi co je to za zviratko. Jen jestli na to ma. Neustaly pribrzdovani spolecnosti kvuli tomu, aby si blbecci a mrzaci nepripadaly spatne, lidem neprospiva.
Clovek, kterej potrebuje varovani pred tim nez strci dite do pracky, nebo kocku do mikrovlnky a pod by nemel mit stejny pravo rozhodovat, jako nekdo koho by takova ptakovina ani nenapadla.
Fakt si nema smysl brat osobne kazdyho trotla co mohl bejt skvelej pravnik, nebo sportovec, kdyby si nevypalil sisku drogama. Pak musis brat v uvahu kazdy dite na svete, protoze i v africe se rodej Einsteini a Boltove. Takovej je holt zivot.
A taky je to o tom, co si mladí určí za prioritu, poflakovat se jen tak, jít si zakouřit a pak ve třiceti vzdychat jak jsou nemocní, nebo pamatovat na to, že tu budou ještě v padesáti.a to že v těch padesáti ještě můžou něco dělat. A je to taky o tom, jestli to někteří vůbec chtějí udělat něco pro své zdraví.
Já bych to tak černě neviděla.Lidí,co chtějí pomáhat dětem je i dnes dost.Dělala jsem to celý život (Sokol,vodácký turistický oddíl,gymnastika pro děti),stejně tak lidé v mém okolí,včetně skautingu,atd.Stejně tak moje dcera i mnoho lidí dnes,co mají malé děti ,se věnují aktivitám,které mohou být dětem jenom prospěšné.Skupina úžasných rodičů, učitelů a mnoha přátel se teď právě snaží založit státní základní školu,která bude pracovat podle zásad programu „Začít spolu“.To je velký cíl a já vůbec nepochybuji o tom,že se jim to podaří.
To není o černu, které vidíme my, ale o myšlení mladých lidí. Potěšilo mně vloni, když vycházely ze školy moje děti z mateřské školy jejich společným přístupem k životu. Od toho špatného se distancovaly a mají zdravý přístup k životu. Mám z nich radost. Dvě z nich se studiem chystají, že budou vychovávat další generace a těší se na to. Mám z nich ze všech radost a chtěla bych poděkovat jejich třídnímu, který je až do konce školy provázel.